Opar nad řekou 

(dlouhá cesta-Oslo, Vinstra, Jotunheimen, Geiranger, Kristiansund a zpátky dolu Vinstra a...)

                                                              Něco na poslech...

Poznal sem sestru. Henriete. Krátké přivítání na letišti, šup pro káru a jedem. Čeká nás tisíc mil dlouhá cesta, na konci ODFRČÍ pryč. Jako vítr. Kecy, kecy, kecy...
                                                                                       





Parádní bourák, dálnice a ty.Řítíš si to, míle ubíhaj jak splašený zajíc.

Nebe se zatahuje. Dnes nepříjde. Možná už nikdy.

Dorazili sme kolem půlnoci, Randi už vyčkávala s baterkou, těsně zavinutá pršiplášťem. Pršelo, vítr foukal tak, že mít o 10 kilo míň, už sem támhle za kopcem.

Dojeli sme ke Gjende obrovské zelené kaluži a vodsaď začli náš hike. Stopa za stopou, stále výš, stromy mizí a pomalu i voda.

            

              Azurová ta

                  v údoli voda je

                     kolem hory!  

Vyhoupnout se na vrcholek Besseggenu stálo za to, ten rozhled na celý Jotunheimen, domov ledových obrů, byl fakt nádherný.V tom vichru hory člověk pocítí sílu mnohem rozlehlejší, než on. Ticho a přesto tolik slov, hory mlčí, hory mluví, zastav se a poslouchej ty dávné báje...

                          

                          

                Všichni obrové

          Jotunheimen ten jich má

                    krásně zelení   

Kapky křišťálu 

pohlcuje země-

 vodopád !         

  Do campu sme dorazili na večer. Chatka, malá dřevěná s téměř nezakrytým výhledem na vodopád a téměř pod ním. Kousek byl fajn most i s malou říčkou, perfektní místo na cigáro. Jako stín, celou tu dobu courající se za rozevlátým kabátem. Nikým neviděn rozpustil se v mlze.

To vstávání mě zabije, i přes volno později než 7 není šance. Rychlá snídaně, zbalit krámy a vyrazit na jeden starý ledovec – Nigardsbreen.

Tenhle kus ledu se rozprostírá na ploše 19 mil² a je sedm tisíc let starý.Panuje ospalá nálad, nalodíme se na malou bárku, zpáteční cestu však pěkně pošlapem kolem, snad půlky, břehu ledovcového jezera

(http://en.wikipedia.org/wiki/Nigardsbreen)

Už z dálky nás oslňuje průzračná modř ve které se rozpouští i nebe samo. Blíže jak na 35 metru se ale nedostaneme, celý ledovec je neustále v pohybu

  

 

              Samota vine

                     dlouhý jazyk – i když

   obestřeš se!

I tak je to fasa, přímo před náma se otvíra jeskyň, ze které nepřetržitě tryská chladivá voda Nabral sem si tuhletu vodu, vodu co pamatuje ještě vikingy a možná i Yggdrasil.

Ani bych se nedivil, kdyby právě ona ovlažovala jeho kořen v Jotunheimu, kraji obývaném mrazivými obry...Možná by sme někde po cestě našli slavnou Mimiho studnu, studnu vědění a moudrosti.
http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%ADmiho_studna
http://www.pohanstvi.net/inde.php?menu=gemytologie

Teďka trošku vodbočím, sice jsou tyhle fotografie fotografiema Geirangeru (nejen kámo), ale tohle bylo trošku složitější. Prvě sme z ledovce sjeli rovnou do Geirangeru, malé vesničky přímo u toho slavného fjordu. Napakovali sme se do pokoje a vyrazili na tuhle parádní vyhlídku.

Šílené serpentíny, snad 380 stupňů, nas vedou k vrcholu. Vítr nám profukuje károu, máme co dělat, aby sme se nevysypali dolů. Ten rozhled za to stál, viděli sme vrcholky světa, alespoň toho norského.

Přivítala nás Dalsnibba, vyhlidkový vrchol 1476 metrů vysoko, kde to profukovalo tak ďábelsky, ještě více než na začátku.

http://en.wikipedia.org/wiki/Dalsnibba

Ps. pokračování příště,

ještě toho je dost na srdci :)