neděle 21. října 2018

Podzim

Vůně kávy, linoucí se prochladlým příbytkem jako mlhavá vzpomínka na letní dny, za okny se prohánějící listí a studený vítr, skučící komínem jsou připomínkou na blížící se paní Zimu. 


Sedím u rozpálených kamen pozorujíc, jak oheň lačně natahuje své dlouhé, špičaté prsty přes další polínko, koukám ven, odpočívám. V klíně ležící Tatarka, naše z nejmladěích kočka, tiše vrní. 
Žloutnoucí listí javorů pozvolna pokrývá naši zahradu, každé jedno zrníčko času pomalu padá, halíce svět více a více do šedi. Stromy, ti věční králové odpočívají a nyní nadchází možnost sklízet jejich dřevo. Za zvuků pily padají, jeden přes druhého, srdce mé tluče jako o závod. Král je mrtev, ať žije král!





Pak i to, co zprvu zdálo se tak daleko je nakonec dokonáno. Menší stavba "stodůlka", jak ji nazývám, či dílnička už stojí. Sbitá z kulatin a trámů, s pláštěm deskovým mne po čtyři měsíce zaměstnávala prací. Učila mou trpělivost a smysl pro správnou chvíli.

  



V každé desce, jež mi prošla rukama se zrcadlí tvořit, neboť právě ta, či ona je jedinečným kusem jednoho z pokořených velikánů, zrubaných v lásce, pokoře a oddanosti lesu. Přece i On řekl: "...panujte nade vší zemí, opanujte veškerý život!..." Jen na Nás leží, zdali moudře využijeme darů!