neděle 10. dubna 2016

Itálie

Pusť si tohle čéče...

Hustá mlha táhla své dlouhé, vlhké a studené prsty po oslizlých kamenech rozházených kolem vozovky, kapala z větví stromů a vířila krajinou zahalujíce vše neprůhlednou pokrývkou. „Jóódlaj dýýý!“ zakřičel jsem z plných plic, zatímco kolo nabíralo rychlost a svištělo dolů z toho největšího kopce, který jsem kdy překonal. Ani netuším, ale každým krokem se přibližuju snu, který už dlouho krouží kolem mne. Opar se pomalu rozpouští do pošmourného, pozdního odpoledne. Težká mračna plná vody se pohupujou oblohou, mrholí a vypadá to na něco většího, a krávy, celé mokré, poskakujou kolem cesty a mučí, obláčky kouře mizí pryč od jejich tlam, jen co mě vidí. Cesta chvíli zatáčí vlevo, aby se hned za chvíli klopila do prava a jako gigantický had se zakusuje do úbočí tohohle kopce. 
Itálie deštivá, Itálie pláče. Nejsi ráda, že mne vidiš? Lesy se táhnou celým širým údolím, sem tam se nad něma vyvyšuje skalní převis a v dálce, přímo přede mnou, vykukují střechy domů malého městečka. Impozantní kostelík se tyčí na jakémsi kamenném vršku a jako lodivod hlásí “už přichází!“, obestřen mlžnými cáry. Zhruba za pět minut jsem seděl v kavárně, slečna mi právě přinášela “Espresso piccolo“ – „caffé, segniore. Per favore!“ a já, s myslí zastřenou tím italským “Sí“ přemítal o krásných zdejších ženách, ach, jeden by se z toho mohl zbláznit. 
I když času nebylo nazbyt a pomalu se blížil večer, přesto jsem se rozhodl pokračovat. Můj rádce, ten vnitřní hlas, co máme každý, pořád povídá : „ještě jeď mladej, tady to néjni ono,“ a to se ví, samosebou jsem poslechl.
Tenhle národ se s tím nemazlí,  jen co jsem vyjel, objevila se první “gallerie,“ to byl jen začátek. Vzpomínám, jednou sme jeli na dovolenou, mně bylo kolem jedenácti a jako úkol jsem dostal spočítat všechny ty tunely, kterýma cestou projedem. Rakousko chvilku vedlo s nějakýma třiceti tunelama, jen co jsme ale překročili hranice a objevili se v téhle “zemi štol,“ napočítal jsem jich přes stovku. Asi tak stéjně, jako se v této krajině míhaly malé vesnice s docela francouzskýma jménama jako La Balme, Champex a další. 
Morgex, tak se jmenovalo městečko, kam, když jsem se dostal, se mi nakonec povedlo zjístit, co já a kemp. Byl asi kilásek ode mě, jak říkala paní z informací : „prostě pojedeš pořád dolů, přejedeš železniční most a na pravo uvidíš vlajky. A to je ono.“ Noc už se snášela a slabě pršelo, když jsem zvonil a hledal recepčního kempu du Parc, odkývnul jsem mu patnáct podělaných euráčů za noc, rozbalil stan a upaloval do sprchy. Pára z okolních lesů se tahala kolem, olizujíc mi obydlí vlhkostí, soumrak pomalu přecházel v noc a jen sova v dáli zahoukala. „Hů, hů, hů.“ 
Ráno bylo krušné, pršelo a uvnitř, jako obvykle, mokro. Co na plat, ven se nedá a to potom jeden rád sáhne po nějaké té literatuře. „Ano Siddhárto,“ řekl, “je to přece tohle, co máš na mysli: že řeka je všude zároveň, u pramene, i u ústí, u vodopádu, u přívozu, u peřejí, v moři, v horách, všude zároveň, a že pro ni je pouze přítomnost, nikoli stín budoucnosti?“ 
Lenivý den dospěl k odpoledni a počasí se umoudřilo natolik, abych vyrazil nakoupit. Ospalé městečko se líně probouzelo, nevím jestli po italské pauze a nebo počasím, ale i malé náměstíčko s krámkem s tabákem se, příjemně prosvětlené sluncem, zahemžilo lidmi. Zásoby jsem naplnil a záhy už vysedával na slunné straně náměstí vystavený paprskům a užíval si cigaretu. Kostelík hnedle naproti mě zrovna odbíjel, hnědobílá kólie poskakovala kolem páničky a vrtěla ocasem, hned tu, hned zas támhle, zatímco ta vytahovala všechny stojany a hejblátka, patřící  k jejímu obchodu a za občasného pokřikování psa je různě aranžovala. Nějaký chlápek k ní přistoupil a dali se do řeči. Naprostá paráda, sednout si takhle ven do pozdního léta s cigárem. Chlapík, vypadal tak okolo padesátky s menší pleší, se přikolébal ke mě a povídá : „Ciao, non fumi, non è prospero per te!“ „Ciao, sory, ale já nemluvím italiáno. Umím říct maximálně “si“ a “no“,“ rozpačitě jsem odpověděl. “Co může chtít,hmm?“ vrtalo mi hlavou. Vypadal, že ho to zarazilo, chvíli postával a přemýšlel. Nakonec ze sebe začal soukat angličtinu, spíše jednotlivé slova, a vyprávěli jsme si o mě a mé cestě a naopak. Po chvilce mě pozval na kávu, bydlí zrovna vedle kostela, „tak pojď,“ povídá mi. Prve mne udeřila vlna nejistoty a napadaly mě různé kraviny z televize, ale řekl jsem si : „však co, vypadá přívětivě,“ a potom, co on už na mě hulákal z jeho balkónu, jsem šel. Malý byt s teráskou s výhledem na zasněžené vrcholky je útulný, všude spousta obrázků svatých, panenka Maria a Ježíšek, víš co, křesťanské kalendáře a spousta knížek. Giovanno, jak se jmenoval, mě usadil přímo naproti tomu krásnému výhledu, a zatímco připravoval kafe, jsme pokračovali v hovoru. Je tu knězem už třicet let, jestli si dobře pamatuju, objel devatenáct z těhdle osumdesáti kostelíků, co tu jsou roztroušené, tu v údoli “Valle d`Aosta“. Katolík. Espresso bylo dobré a pak jsme se rozloučili. „Přeju ti hodně štěstí na cestě, kterou jdeš. Ať tě provází a chrání Pán a měj se dobře,“ povídá mi, slovník v jedné ruce a druhou šátra v kapse. Teď to příde! Ne, to snad ne! V jeho ruce však svírá pět éček se slovy : „jsi chudý cestovatel, tu máš alespoň na kávu.“ Zdvořile jsem odmítl a zamířil pryč, rychle zpátky do kempu zabalit a s báglem na zádech dál. 
Cesta eses dvacetosum se táhla pořád z kopce, což bylo fajn, projel jsem asi tisícem “GALERII“ a stejným množstvím malých vesniček, či shluku baráčků, většinou v těsné blízkosti silnice. Každá z nich měla svůj hrad, stojící na kopečku, jako osamělý rytíř co vyčkává a brání svou usedlost. Patrně šlo o důležitou obchodní cestu, náležitě chráněnou, kdysi v dávných časech udatných pánů a podlých loupeživých band. Vinice a jablečné sady, rozeseté po blízkých svazích hor se vystavovaly slunci a dozrávaly chvíle sklizně, obsypané zralými plody. Zapadající kotouč maloval na kopcích dlouhé stíny a barvil trávu do zlatavého odstínu a všechno bylo unavené v tom pozdním odpoledni. V jednom větším městečku se objevil obchoďák hned u cesty a já nakupoval. Olivový olej s čili papričkama, ten mě překvapil. 
Dalších dvacet kilásku se protočilo mými koly, špice se leskly a gumy jen hvízdaly na asfaltu a připozďovalo se. Okolo stojící motorest ani nezmizel z dohledu a já sjel z hlavní na malou, zaprášenou cestu, vedoucí kamsi vzhůru. Vyvedla mě od obydlí přes malý kopec na rozlehlou, vlnitou, louku posetou jabloněmi a pokračovala v esíčkách kamsi za horizont. Dal jsem se mezi stromy, roztáhl stan a pojedl. Vlny radosti zalévaly mou mysl, ten pocit svobody co máš, když se objevíš někde mezi horama, obklopen jen přírodou, sluníčko zapadá a jeho poslední paprsky tě hřejou ve tváři, nějaká skupinka ptáků si radostně poletuje nad tvou hlavou a zpívají ty známé, veselé písničky a mírný větřík ohýbá trávu, ve které sedíš. Stmívá se a padá rosa, celkem se ochlazuje pod čistou oblohou, na které se rozzářila polárka. Kouř cigarety se rozplývá hvězdami posetým, nočním, nebem a má mysl odplouvá z přístavu v širé moře snů. 
Chladné ráno se rychle přikradlo a první paprsky slunce na sebe nenechaly dlouho čekat. Tráva před stanem byla orosená a já nasával svěží vzduchdo plic. Sbalit ty moje krámy mi nezabralo moc času a zrovna, když už jsem roloval přístřešek, prošla kolem žena. „Buon Giorno,“ povídá a šla dál dolů. Za chvilku prošla zpět s úsměvem, neutekly ani dvě minuty a už šla zase dolů, v ruce kyblík, s jejímž obsahem při každém pohybu zaštěrkala, ale tentokrát ji doprovázel nějaký muž. Sledovali mne, ne tím ostražitým způsobem, jaký bys očekával v kůži cizáka, ale spíše podivujícím se a zkoumavým pohledem. Pravděpodobně šli krmit dobytek. No a já dobalil zbytek a odtáh, kočovný nomád jede dál. Do Nusu, vesničky kde bydlí ONA, zbývalo slabých padesát kilometrů a já slíbil, že dojedu až o čtyři dny později. Kilometry míjely loudavým tempem, dobré dvě hodiny přes poledne, slunce pěkně pálilo a příjemný vánek šimral do tváři, jsem se zdržel na odpočívadle vedle cesty, četl a psal zápisky a haikai a jedl. “Vzuum,“ já byl tak ponořený, že jsem nevnímal žádné z projíždějících aut.

                        Ospalé slunce
  kreslí hoře bradu-
                        a žloutnou stromy

Ve vzpomínkách se ztrácím v Holandsku, kousek od Markeness, kde se zase projevilo TO. Byl jsem celý ušlý z cesty, ano i po rovince si můžeš pěkně máknout, a u silnice zpozoroval ceduli “Kemplass“. Dal jsem se udávaným směrem a hned nato se ztratil v hustém, listnatém lese. Úzká betonová pěšina se kroutila do prava a doleva a vyústila na velkou louku, ze všech stran ohraničenou stromy. Nikde ani noha, klid se vznášel vzduchem a já se položil na lavičku támhle v rožku, zmatený úvahama. “Cože to tady vlastně dělám? Objet Holandsko, docela sám, to byl nápad. Práci sem žádnou nesehnal, nic. Kempy drahé, peníze se mi krátí a já nedělám nic,“ tomuto podobné věci mi šly hlavou, a popravdě taky ona. Hodiny tikaly a s hlasitým “POP“ se, jako z nebe, objevil týpek se psem. Psík zvesela pobíhal trávou a skotačil s míčkem, co mu pán házel, zmerčil mě, jednou dvakrát zavrtěl ocasem a osmělil se za mnou. Menší huňatý hafan byl docela přítulny a i jeho pániček došel skoro až ke mě, něco povídá holandšťinou načež já anglicky, že neovládám tenhleten jazyk. „Ahha, dobře. Cestuješ na kole? Hmm ale dej si bacha. Tohle totomísto není kempovací, je povolené tu pobývat přes den a pokud tě tu policie najde v noci, můžeš dostat pokutu. Z pravidla to nedělají, jen tě vyhodí do kempu. Ale když se zašiješ někdě do rohu a nebudeš dělat kravál, myslím, že tu přenocovat můžeš. Nemáme to tady jako v Norsku, bohužel.“ „Myslíš, že tu seženu práci?“ „Jasně, zajeď zpátky do Emelordu, najdeš tam pracovní agenturu a to by neměl být problém. Je období sklizně, určitě něco budou mít.“ Rozloučil se a on i se psem zamířil pryč.
Pustil jsem se dál, pár kilometrů mě dělilo od největšího města regionu Aosty. Nechtěně jsem najel do díry v silnici, na vyhnutí se jsem zareagoval pozdě. Ozvalo se kovové “pink,“ ale já jel bezstarostně dál. Mumraj města se stupňoval víc a víc,  znenáhla se objevovaly velké paneláky a já se rázem octl přímo v něm, obklopený auťákama a autobusama, lidi chodili všemi směry po chodnících a pokukovali po bláznovi. Cedule mě dovedly k velkému nákupáku, zhoupnul jsem se ze sedla a jak zamykám kolo, koukám, chybí mi špice. Jedna, ne dvě, ne pět, šest. Sakra, kdy se to stalo? Snad ne ta díra. Zadní kolo je navíc zatížene asi stovkou kil, ráfek už se pod tou vahou a absenci špic trochu deformoval. Sakra práce! Zaskočil jsem do obchodu nakoupit něco jídla a zpátky do ulic města, hledat cyklo servis. Štěstěna mě vedla i tentokrát. Starší chlapík, zrovna něco kutil v jeho garáži, asi padesát metrů od toho centra, mě dokázal navést i přesto, že porozumět si nám trvalo. Cyklo obchod otvíral ve tři, teď byly dvě pryč a já přešel na druhou stranu ulice a posadil se na lavičku a pojedl. Okolo procházející devčata se na mně usmívaly a spěchající muži v sakách se pro změnu mračili, auta jezdila sem tam, houfy dětí pobíhaly na druhé straně a město pulzovalo. Odbily tři, já šel do obchodu a prodavač mě poslal do suterénu i s kolem. Sestoupal jsem po schodech a ocitl se ve velkém sklepení, naplněném koly kam se podíváš, s pultem a dílenským koutkem přímo naproti. Malý Ital se svižně pohupoval v rytmu elektronické hudby, proplouval kolem torz dvou kol a zřejmě je montoval do kupy, v jedné ruce klíč a v druhé řetěz. Anglicky neuměl ani slovo, ale pochopil co mám za problém a hned se do toho pustil. Ani hodina neutakla a hotovo, dvaadvacet euráču a ty dvě špice co prasknul sám, taky zaúčtoval. Pomohl mi s kolem nahoru, já jsem pak zaplatil a vypadl.
Co nejdál od města. Do samoty, do lesů. K večeru jsem se zastavil daleko od hlavní cesty, na kamenné zídce na menším kopečku s výhledem na celé údolí a plakal jsem. Následující ráno jsem se rozhodl, že zrovna tenhle den, je dobrý pro vstoupení na scénu. 
Bylo pozdní dopoledne a zubaté slunce se rozpalovalo zmenšenou silou, když jsem seděl na lavičce v Nusu, městečku, které se stalo mým domovem po následující měsíc, nic z toho však netuše. Nevěděl jsem jak kontaktovat Suzanne, ženu, kterou jsem hledal. Telefón na ní jsem neměl a připojení k internetu taky ne. Popojel jsem k restauraci, stojící u hlavní, objednal si espresso a pak přišlo vnuknutí. “No jasně čéče, po cestě sem jsem přece minul cukrárnu, zajedu tam a zeptám se, kde je Les Granges!“
 Vůně cukroví pronikala hluboko do mého nosu jen co jsem otevřel dveře, osvětlené chladící pulty byly plne všelijakých dobrot od koláčku a čokolád až po žele. Tři hezká děvčata v pruhovaných zástěrách a s bílýma čapkama na hlavách nosily nové druhy zákusku do vitrin a když jsem se osmělil, zeptal se na Les Granges, snědá černovláska odpověděla : „Nemluvit dobže Anglisky. Je tu kamarátka, ta ví, kde to je. Počkaj, zavolam ji,“a odkráčela kamsi dozadu, do útrob království čokolády. Usměvavá černovláska, oděná stejně, jako kolegyně, vstoupila ze dveři, kouká a povídá : „Já mám číslo na Suz, je to moje kamarádka, chceš jí zavolat?“ Vysvětlit mi cestu k jejímu domu by bylo prý moc složité, vzal jsem si nabízený kontakt a protože to teď nebrala odjel jsem někam posedět. 
Minul jsem fotbalové hřiště, Nus nechal za sebou a spokojeně se rozvalil na sluncem vyhřátý kopeček vedle hlavní, táhnoucí se dál dopředu. Přímo na ní se pojila malá silnice, mířící do kopců, jak jsem poznal později, ta moje. Konečne jsem se dovolal a Suz mě za hodinu vyzvedla. Z obrovského Roveru se vykulila malá hnědovláska s velkýma očima a úsměvem, který bys rád vídal do konce života, však to znáš. Neuvědomuju si, jestli jsem se o ní už zmínil, ale v Utrechtu jsem se seznámil s Viv, děvčetem z Italska a ta mě navedla kam dál. Její kamarádka má farmu a já nevím proč, celou dobu jsem si myslel, že s olivama, jde však o vinici, a je zapojená do wofingu. Rozhodl jsem se téměř okamžitě, Viv mi dala face kontakt a tak jsem poznal Suzanne a stojím tady, koukám z vočí do vočí na tuhletu křehuli a čekám co bude dál. Díky bohu za tu káru, kolo se tam s malýma potížema daří narvat a frčíme. 

V tichu sedět
zdá býti se těžké ač –
hle zelenavých luk

Jedna prudká zatáčka za druhou, cesta nás tahá do příkrého kopce a míjíme řady vinic, táhnoucí se rozvlněnou krajinou na všechny strany. Zelenožluté lístky povlávají v příjemném odpoledním vánku a vzduchem se táhne vůně. Sladká vůně začátků. Cítím se být TU. Kamenitá zídka vinoucí se kolem silničky až k zatáčce, za kterou je vidět stavení, obrovský třípatrový dům se šikmou střechou a za ním postávají další domy i s kostelíkem. Suzanne brzdí před prvním z baráků : „Jsme tady, Jimme, kolo si nech prozatím v autě, jdeme právě včas na oběd.“ Letmým pohledem z okna jsem naposledy přehlédl krajinu rysující se přede mnou, domky, podzemní garáž po pravé ruce a hele, kólie. Krásně zbarvený chlupatý pes poskakoval a dováděl venku na zápraží a hned, jak jsme se vysoukali z auta se rozběhl k nám a už nám kličkoval pod nohama, chvilku kolem mě a pak zas Suz. „Jen se neboj, to je Sára,“ povídá a vykročila k domu, pak po schodech nahoru, po jakési terase do prvního patra a ještě dál až do druhého, kde zmizela v perličkových dveřích. Následoval jsem jí a vstoupil do velké, podkrovní, místnosti, uprostřed stál stůl s horamama kastrólů a lidi sedící okolo pozvedali hlavy a koukali na nás. Zvědavé tváře zarostlého mladíka (mám co mluvit, vypadal jsem podobně, vousatý cestovatel), jakési dívky s nádechem Japonska, nesmělé blondýnky a jiné. Kostrbatě jsem se představil  a řekl něco málo z toho, jak jsem se sem dostal, zatímco mi uvolnili židli a pustili mě hodovat. Laura, jak se matka Suzanne představila, mi podala talíř a naložila vrchovatou kopu těch nejlepších těstovin, jaké jsem kdy jedl. A víno. Nezapomeň kde jsi kamaráde. Sice starší paní, ale pořád vypadala hezky, obzvláště při těch málo příležitostech, kdy jsem ji viděl v šatech. Od té doby jsem mnohokrát sledoval, jak hodně jsou si obě podobné. Po téhleté baště mě Suz doprovodila do mého pokoje. Čekal jsem malou místnost v tomhle domku, ale pustili jsme se cestou zpátky a na rožku zahli doleva. Silnice, táhnoucí se dolů z prudkého kopce se ztáčela ostře vlevo a přímo před náma na obzor vyčuhovala kamenná střecha obrovské chalupy. Po pár krocích se vynořila celá, ve své kráse, stojí na vyrovnaném terénu, tahle ta dřevěno kamenná budova. Před ní se do výše nejméně tří metrů tyčí sloupy z nějakých bedniček, poskládané do řad podel zdi, a malý traktor i s vlečkou. Hned za ním jsou vidět masivní dřevěná vrata s kovovým kováním a petlicí, schovaná pod přístřeškem. Projdemme kolem a míříme ke dveřím po straně těch béžových bedniček : „Tenhle hotel vlastnoručně postavili můj bratr a otec. Ještě není hotový, ale chceme tady dělat agroturistiku. Dalo jim to zabrat, strávili na tom hodně času a jak nadávali. Oba dva. A všechno to dřevo, co vidíš, ať už dveře, nebo okna, dělal OTEC. Mimochodem, doufám, že ti nebude vadit být na pokoji s Andreiem, přijel si brzo a máme teď plno!“ „Nevadí, je tam dvoupostel, nebo jak?“ „No manželská postel a taky toaleta, ale sprcha je dole, ve vinném sklepě. Ještě ti to všechno ukážu.“ Široké kamenné schodiště se stáčelo a vedoucí nás nahoru do patra, zahli jsme vlevo a dali se do dveří. Místnost, jež se před náma otevřela, byla prostorná s manželskou postelí, jako dominantou. Stará, vyřezávaná skříň stála bokem a francouzským oknem  na druhé straně sem pronikaly hřejivé paprsky. Tu svou zátež jsem mrsknul do rohu a Suz mi ukázala i sprchu ve sklepě. 
Obešli jsme půlku domu, vstoupili do malé, prostě zařízené místnosti a v tu ránu mě zasáhla vůně červeného vína a korku. Za tímhle pokojem byla větší hala, či dvojhalí, plné strojů a hejblátek a velkých tanků na přípravu vína. Stály v rohu, seřazené v řadě, dva tisíce litrů, patnáct set, tisíc, dva dubové soudky a mašinka na plnění, zátkování a lepení etiket na lahve. Suz mě vedla labyrintem, to víš poprvé mi to tak připadalo, uliček až ke sprše, pak zpátky ven a vyprávěla o tom, kolik litrů dokážou udělat za sezónu a podobné. I když měla na sobě ledabyle natáhlé tepláky a trochu ušmudlané triko, byla hezká. Aach, to ten její úsměv a oči.  Hlavně si s žádnou z nich nezačínej kamaráde, jsi buddhistický mnich na cestě.
Můj nový spolubydlící Andrei je Rus, pokud si dobře pamatuju vod Jekatěrinburgu. Vysoký okolo dvou metrů, fakt cestovní plnovous a kraťasy. Milý chlapík, až na  jednu kravinu, kterou spáchal, ale k tomu se ještě dostanu.Zatímco jsem vybaloval kecali jsme o mojí cestě sem : „Jimme, ty jsi šílenec, tys fakt přejel Alpy? Ty blázne!“ „Jó čéče. Víš co, byla to sranda, chtěl sem překonat svoje limity. A to je už druhé kolo kámo, první sem si pořídíl v Holandsku, jestli chceš, ukážu ti obrázek. A s tím sem se tam potuloval celý měsíc, dojel na sever do Marknesse a vod tamaď zpátky do Uttrechtu Bylo to štyry sta kilásků a měsíc meditace chlape.“


 „Fůůha, hotová jízda. A z Holandska pak sem na kole?“ povída Andrei, nevěřící výraz ve tváři. „To bylo takhle, ještě v Nizozemí sem si našel brigádku na vinici ve Francii. Ale kolo sem musel prodat, protože ten podělaný busák mi ho nemohl vzít a času už sem neměl dost, abych dojel až na místo. Ve Francii sem pak koupil nové, odkroutil si patnáct dnů na vinici a nakonec sem tu.“ 
Později odpoledne jsme se vypravili na svahy. Suzannin brácha Eriberto, malý prcek s třídenním strňištěm, delšíma vlasama a kostkovanou košilí mi pevně stiskl ruku a povídá : „Jsem Eriberto, zkráceně Ero,“ naskočil do jeho pickupa, bílé otřískané hondy, s oblakem kouře nastartoval a celý zbytek bandy se vydal za ním. Všechny ty tváře, dvě mladé holky vzadu za náma, Němky co s nikým moc nemluvily, fousatý Amík jménem James z Georgie, dost zvědavý a hned jsme se zakecávali, Lucy z Kanady, pak ještě Emma ze slunné Kalifornie a Arisu, tuším někde od Tokya. Emma se mi zalíbila na první pohled. Dlouhé černé vlasy měla stažené do culíku na temeni hlavy jako Buddha, její kulatou tvář zdobily hranaté brýle a úsměv od ucha k uchu. Vysoká jako já, na dlouhých nohách stála a smála se na celý širý svět. 
Pozvolna jsme prošli zatáčkou a dostali se k patě malého kopečku, cesta ho obkružovala a my zahli přímo do svahu pokrytého pruhy už opadajícího vína. Síťovina oranžové barvy, chráníci keře před ptáky, byla natažená kolem a přes ty hraniční pásy vinice a Ero jí už strhával dolů. Pomohli jsme mu hodit nějakou část bokem a srolovat, mezitím, co zbytek přinesl velké, červené kyblíky a přepravky a taky kýbl s nůžkama. Stejné jako u Pierra ve Francii. 
Suz mě odchytla a ukázala jak sbírat : „Ustřihneš si jeden trs, hezky po jednom, a celý ho prohledáš a kterákoliv špatná kulička musí být vystřižená, rozumíš? A tyhle, jak je na nich ta plíseň, ty nech. Je to dobrá plíšeň, hrozny jsou pak sladší. Ano tak, dobře to děláš!“ 
Odpoledne ubíhalo rychle, sluníčko pálilo a my kecali. Utahovali jsme si navzájem ze sebe,spolu s Andreiem jsme probírali rozdíly mezi našima slovanskýma jazykama, stříhali hrozny a jedli je. James se ukázal jako zajímavý týpek, snažil se i něco naučit česky a pro změnu nám vyprávěl o Americe a jak to tam chodí. Nejlevnější motel seženeš né za míň, než padesát doláču na noc, blázni.  „Crazy Amerikanos,“ vykřikoval sem tam Andrei. Neměl v oblibě západ a angličťinu, moc dobře jí neovládal a všechny věty prokládal rušťinou, ale byla s ním sranda. 
„Finito ragazze, andiamo a casa!“ozvala se Laura. Jde se domů, na další parádní pastu. Konečně jsem potkal Giuseppeho, tátu Suz, Ero jako kdyby mu z oka vypadl. Starší, malinkatý pán, vlasy jen trochu povyrostlé, mě přivítal s úsměvem a kapkou červeného. Škoda, neuměl ani slovo anglicky, moc jsme si nepokecali. Italové se halásně dohadovali, do toho Ero vyhrkne směrem na Andreie : „krasivaya devushka, mlčaj!“ „Továryšč, MLČAJ!“ nenechá se Andrei. Víno se lilo po litrech, pasta ve velikánském hrnci rychle ubývala, jak jsme si všichni nabírali a hltali a hovor proudil kolem stolu.
Dny míjely nezadržitelným tempem. S novou partou jsme trávili rušný čas na polích a veselé večery s místním vínem. Po pár dnech se objevil nový chlapík, zrovna u večeře, měl docela upito a se všema se bavil, chvilku francouzsky, pak zas italsky. „Ááám Míírko, ragazze. Sono chitarrista. Baum Baaaaum,“ vykřikoval tenhle malý holohlavý chlap s čapkou na hlavě, kroužil kolem stolu a se všema si potřepával rukama, mezitím jeětě předváděl hru na neviditelnou, jeho, kytaru. „Giuseppe, nalej víno!“ rozkazoval a usadil se vedle Suzanne, obtočil ruku kolem její židle a zvesela s ní promlouval. Kulila oči a mračila se na něj : „ne Mirko, už si měl dneska dost, žádné víno už nebude!“ Sotva to dořekla, popadl nejbližší pohárek a vypil ho : „dobře dobře, jen kapku.“ Po večeři jsem vylezl na balkon a zapálil si cigaretu, příjemně naladěný vínem a jídlem a usadil jsem se na dřevěné bedně, stojící v rožku. Cigaretový kouř vytvářel světle modré čáry a noc tiše šuměla kolem, světýlka v dálce pohasínaly a zase se rozsvěcovaly, jako hvězdy na obloze. Luna osvětlovala špičky protilehlých hřebenů, mírně poprášene čerstvým sněhem. Příjemný vánek vanul kolem a ze vnitřku sem doléhal halasný smích. La mia casa è la tua casa, napadalo mě. Zavrzání dveří a Erův smích pronikl, tentokrát ostřeji, až ke mě. On i Mirko a hned za nima Andrei, se objevili na balkónu, cigarety v koutkách, teda až na Andreie. Ten je nekuřák. Zaplál plamínek a vzduchem zavoněl hašiš. Cigareta zavířila v pár kolečkách a my se smíchem zalezli zpátky.