neděle 10. prosince 2023

 Zimní hvozd, hvozd ticha

                                           prostě chilluj!



    
            U lesa stála
jak malovaná chalupa.

     Na lžíci hop, Jendo!









            Oheň hoří a 
                z nebe sklání se ty
                    půlnoční trávy.



         Lesem prý padá
    každá kapka dvakráte.
         Ni sníh neplaká!




neděle 26. listopadu 2023

 


                    Parádní kapela, hledáš?

Bezútěšnost pozdně podzimního lesa je okouzlující, je jako uzavírající se kruh, kruh života chýlící se pozvolna k západu, je jako kotouč slunce, obíhající naši zem, je nikdy nekončícím putováním, věčným a neměnným ve své rozmanitosti. Kolo dharmy, roztočené na počátku věků, bude se točiti, dokud my všichni nedojdeme k osvobození.

 Počalo pršet- 
                                                                          sedím si v auťáku, 
                                                                             kufr plný smrčků.



Kluci poslední!

V zem chtěli by jíti,

 Kropí deštěm.


 
Svobodou nechť nám stane se poznávání hlubin svých. Neboť kde touha, i lež rodí se, kde najdeme veškeré ty druhy lásky i nenávist povstává. K odpuštění potřebujeme činy nedokonalé a tak stále přicházíme v pláči, do slz se halíme a v nich loučíme se.

Svět je slzavým údolím, svět je koruna beze obruče.

Stačí jen zastavit se, poslouchat. Kapky deště, jež jemně bubnují na plechovou džezvu, vítr kterýs pohrává si ve větvích, tak i lidé. Vše se nám stává učitelem. Prostě naslouchejme.


Čekám na znamení,“ prohlásil, skoro bezhlasně kmet, přičemž zabořil svou, na vrcholku zahnutou hůl do písku těsně vedle nohou v sešlapaných sandálech. „Stále čekám to znamení orla!“ Stařec se dlouze zadíval do dáli, směrem zapadajícího slunce, poklekl a uklonil se. Kdes na obloze tiše zahvízdal orel.

Děkuji ti, vím, že nemusím mít strach. Jen tahle schránka, kterou jsem užíval umírá. Jdu dál a v pokoji.“ Stařec se svalil na sluncem vyhřátou zem a s posledním paprskem souputníka i on vydechl naposled. Šťasten, putuje domů.                  


      Listí buku zas,

         zlatavé jak slunce je!

              Přichází s kosou.


Rubášem krytá,

ne prve se tu toulá. 

Kolo staví se.



Ona přichází!

     Mlhy taví krusty prvé;

 Všemu konec!



          


               Začátek je i

                koncem světské slávy.

            Dopadl písek.



                V popelu hle!

            První klíček rašící.

                    Vychází slunce                 

                                        Beze strachu, hněvu,

                                        padá listí v hladinu.

                                                        Nebe se čeří.


Lesy vrzající!

Jak lidé by mluvili,

zkazky a báje.





Déšť beze kapek.

Listí dožlutilo se


                            a strom nikde.





úterý 7. listopadu 2023

Sluncem putování

    

Čněly se hory v krajině daleké,

chlapec, jež líce do červena měl,

na kole samoten vstříc jim ujížděl

splnit si sny, jeho toužebné.


Překročit hory, ty obry italské,

zdálo se zprvu mu tak snadné,

však čím byly muži blíž,

tím větší jímala ho tíž.


Obrové, kterýmž klepe na vrátka,

snad čeká jinocha život vysněný,

zatím však stoupá sám, bez síly, zmatený,

mylně myslil si  bude to pohádka.


Zákruty cesty vedou mě dál, tu náhle však;

již poslední šlápnutí vpřed, je to tak,

cesta zároveň noclehárnou mou se stává, 

ne radno jeti dál, neb do deště se dává.


Tu noc divoká krůpěj přístřeší mi smáčí,

veškerou víru po čase zahazuji v rokli,

nakonec smutek, celé nutí mne to k pláči,

buddha, na dně shrbený, se modlí.


Jak z pohádky zpěv reka při ránu probudí a hle,

svit sluníčka rýsuje brady horám dlouhé,

ptáčků štěbetání tichem, jen tichem prochází

tam, vysoko u jezera na hrázi.


„Ach kopce, kopce kopečky!

Stojíte tu zajisté než lidé déle,

strážci nám společně sděleného tajemství,

není nad mír a srdce vřelé.“


                              

„Co tam, kdes za horami, na mne čeká?“ 

Jako mantra zněla mi v uších tato věta,

jedině přítel vítr líně kol si pofukoval,

pak, v osudný moment, jsem smutnou tu skálu zdolal.


A jízda to spanilá dolů už Italskem,

vstříc vinici v dáli zrající,

dvě kola rozmazaná deštěm,

snad slunce zas vysvitne, nad hory všude tu čnící.


Mlhy a déšť obtáčí se krajem zapadlým,

tu putuje hrdina, duchem ochablým,

krajinou podzimní, chmurnou a stinnou, 

netuší rek, jak blízko setkání je s děvou snivou.


V podhůří nalézá chalupu malou,

vinicí rostlou na širých kopcích,

i když podzim, jako by jaro,

sbírá hrozny a prožívá něžný to cit.

   

Tak stalo se, došel jsem místa,

dcera farmáře, co duší je čistá,

den rychle běžel ode dne,

my vyměňujeme si pohledy smyslné.


Je nás tu více, přátel a lidí,

žijeme spolu, vaříme jídla, 

my jsme tuláci, voluntíři,

uvnitř starobylého vesnického sídla.


Hraje ta dívka na housle krásně,

večer co večer spřádá své básně,

chlapec omámen amora šípem

také jí zahraje milostnou píseň.

 

                            

Polibky v ústraní

jsou jemné a sladké, 

strach mu však nahání

ty řeči roztodivné.


„Můj drahý, rozmilý chlapče,

jest to jen chvilka a ty neznáš mne,

plna špatností chodím si světem,

nechci pranic zlého pro tebe, tě.


Povím ti upřímně pravdu krutou,

je muž starší nejen svou hubou,

cos cítím já vůči němu,

leč co jest to, říci nesvedu.


Ale jedno ti slíbím drahý můj mužíčku,

už ho neuvidim.

Dopřej mi proto hubičku,

pak ti to doopravdy slíbím."

   
   

Kastaně teplé všichni jsme tehdá jedli,

a víno vínečko taky si pili,

den za dnem lidé u stolu se scházeli,

často na oslavách spolu též byli.


Vinice nádherné podzimním svitem,

co listí zelené už žlutou se barví,

stříháme hrozénky královským umem

dávaje do bedny pak noc tam tráví.


Matinka s úsměvem na něj se dívá,

to jinoch u dveří dcerušku líbá,

netuší, že viděn je,

ženu milou v sebe přivine.

  
   

Čas kvapně plyne a připravil hrůzu,

to jednou navečer milá se mu zjeví,

na těle rudou má, zkrvavenou blůzu,

za starým chlapem šla, teď rady si neví.


„Prve mne urážel, do kurev nadal,

nakonec neváhal a hubu mi zlátal!“

Hrdina ztuhl, zlem se hned vzepřel,

„ubiju ho rukama“, vztekle pověděl.


Do spánku upadli milenci v obětí,

venku ten úplněk divoce zářil, 

vesnice světýlka komůrku večer prosvětlí,

chlapec náš budoucnost ve snu svém spatřil.


Jak viděl stalo se za pár dní nato,

čepel se probleskla jako zlato,

seděli u stolu v okruhu přátel,

píchnout nožem jeden ho zachtěl.


Ticho hrobové, dva muži se střetli,

svaly napnuté, i špendlík bys slyšel,

vrzání židlí, od stolu vzlétli,

kus omluvy pak z agresora vyšel.


„Jsem Rus, dlouho už bloudím,

příteli, jen domů se já těším.

Promiň mi můj ten nevkusný žert,

snad blouzním, určitě propadá se mi svět!


Ještě dívka, tehdy má, řekla sbohem,

milovat já ji nepřestal leč,

pro ni stal se nudným patronem jsem,

zlomené mužství mé vrací mi zpět!“

   

Kluk napadený zlobu velikou cítil,

v samotu tmy se uchýlil,

kams nohy ho nesly ni netušil,

štěkot jakéhos psa myšlenky mu přerušil.


Dalších pár dnů se lidí straní,

agresor odjíždí do matičky Rusi.

I přesto, že srdce jinochovi brání,

„Šťastnou cestu,“ říct mu musí.


Na to pak do hor s milou svou vyráží,

pod štíty chalupa schovaná mezi stromy,

bučení dobytka vítá když přichází,

v domě tom přítel spí a taky ony.


Jinocha do služby známý si vezme,

hnát krávy v dolinu ještě ten den chce,

cestu jim zasněží čerstvý to sníh,

co na tom záleží, i přesto musejí jít.


Zvířata šílená hnát cestou dlouhou,

stromy a keře chtějí pod sněhem se ztratit,

čtyři ti mužové s jedinou touhou

okolo teplého ohně se usadit.


Přichází večer, to tma se už blíží,

dobytek zahnaný jest ve své chýši,

víno se rozlévá okolo stolu,

všichni tam sedí, klábosí spolu.


Druhý den služba ještě jej čekala,

poklidit stáj, nakrmit kozy,

celá ta věc zvládnout se nedala,

ty ďábelské zvěři ze srázu skákaly.


  

Dlouho je naháněl, v kopci běhal,

vztek jeho zas se zvedal.

„Jak přijde pantáta, se vším hned seknu,

už ani prstíkem pro něj ni nehnu!“


Vzápětí křik dvorem se rozléhá,

chlapec rozmyšlen vypoví službu,

pan táta prosí, naléhá,

zůstaň až do noci, sám tu nic nezmůžu!


A tak pomohl, byl tam až do šera,

slečinka milá proň si  přijela.

Dny nato roztekly dopředu se dál,

přišlo to, čeho se obával.


Cesta domů, putování dlouhé,

v autobusu už smutně sedí,

ven z okna na obry snově on hledí

a slza po líci samotně si kane.


Ciao amore, navždy si běž,

stát tu chci sama jako hradní věž,

už se sem nevracej, časem ti řeknu,

žádného muže již se nezaleknu.


Chlapec, jež červené líce měl,

vstříc nové se ženě vydává,

aniž by vzpoměl, že stále v srdci ji má .

Chlapec, jež červené líce měl.

 






čtvrtek 14. září 2023

PRO TVÉ OČI, BÉJBY!

                Intro song příteli, prostě klikni a poslouchej

'To jsem se dostal do pěkných sraček,' pomyslí si Jimmy, potáhne si z narychlo ubaleného cigára vyhlížeje světla autobusu, „despotický čuráku, bež se bodnout,“ zašeptá do ticha noci a odcvrnkne dohořívající cigaretu právě před přijíždějícím meziměstem, zvedne si límce košile proti dešti a nastoupí. Dveře se nehlučně zavřou a zatímco Jim hledá klidné místo k sezení, si to rachotící bus už vrčí tmou.


„Celé se to odehrálo už před lety, zrovna v době, když sem končil střední. Jó tenkrát byla naše parta ještě velká,“ Jimmy usrkne limonády a pokračuje, „byl mezi náma fešák Thomas, takový ten boreček, po kerým většina ženských prahne. Nikdo mu tehdá neřek jináč, než Tomek. Prodával trávu a sem tam i koláče a kyselinu. Myslel si prostě, že je velkej šéf. No neřikám, matroš dobrý.“ Spiklenecky kouká na Jeanette a uculí se.
“Znávali jsme jednoho rokéra, takový blázen. Doslova. Byl škaredší jak já, když však chtěl sbalit nějakou buchtu, prostě ji poslal zprávu, že ji vyprstí a ono to většinou zabralo. Nevim jak to dělal, ale když nedělal trávil většinu času ve sklepě, pochlastával a brnkal s kámošema na kytáru.“

Jimmy se zadívá směrem zapadajícího slunce, ještě je výše, ale pomalu se bere do spánku. Jeanette upije limonádu.





* * * * * *




'Ty jejich debilní teekna, zasraný feťáci. Jak Addy, tak Jimm. Kde jsem udělal chybu?' honí se hlavou tátovi Jackiemu. Z lednice vytáhne další pivo, naleje si do sklenice a pomalu se šourá ke gauči jen v rozevlátém županu. „Já jim dám, zmetkům!“ Máma Johanne vzhlédne zpoza brýlí od štrykování ponožek, lehce zavrtí hlavou a povídá: „Ale Jackie, další pivo??“ „Neser mě ještě ty, docela stačí ti naši dva parchanti!“ zavrčí Jack přepínaje kanál na politiku. Ta ho baví. Dokáže ho rozpálit ještě více, než jeho synové!






* * * * * *



„Tehdá jsem byl s Evelínou. Byla to kočka, to zas jo. Sice měla něco s očima, ale sex, to se ji musí nechat, stál zato.“ Oba odešli od stolu a míří vstříc zapadajícímu slunci. Jimmy nadšeně vypráví dále. „Jednou jsme si spolu dali kyselinu. To ještě naše parta vařila tekna, jó. Beaty nám rachotily ze všech repráků a my měli skoro nonstop párty.“


...Sedíme v pokoji s ošuntělým perským kobercem na podlaze. Tomek se rozvaluje na rozvrzaném gauči po jeho rodičích, snad jako vždycky. Já, zabořený ve starém, moly prožraném ušáku sleduju líně se vinoucí kouř z jointa, jak se rozprostírá zakouřenou místností. George, další kámík, jen o pár let mladší než já, se ve škole dověděl, že může koule šňupat a tak sedí v rožku, hnedle před televizí a láduje se právě nadrceným éčkem. „Uáááá, takhle se to dostane rychlejš do krvíí,“ skoro vykřikne mezitím, co si chystá druhou čáru. „Zdár klucí, něco pro vás mám,“ povídá rozjařeně Evelína zrovna, když vchází do pokoje. Jeji dlouhé černé dredy se zavlní, podívá se na mě a věnuje mi ten sexy úsměv. „Hele papír, jdete do toho se mnou?“ Tomek zakroutí hlavou s panákem v ruce, usměje se na celé kolo a prohodí: „myslím, že George má taky dost!“ Půlka slunečnice zmizí tedy pod mým jazykem, druhou sežere Eve. ... Paprsky pozdního slunce ostře kreslí brady na každé proláklině protější poškrábané, narůžovělé zdi. Když tu. Žaludkem mi zachvěje vlna nervozity. Trip začíná působit. Dvě světla, jako prasátka náhle vyráží ze starého peršana, míříce vzhůru kamsi po stěne, kterážto pomalu šedne. Při letu mění obě koule svou, z jemně oranžové, přes růžovou až do syté červené barvu. Pak zrudnou. Potkávají se zhruba ve výši očí a ze vzdálenosti dvaceti centimetrů plují k sobě. Po jejich stranách na, do mlhy zahalené zdi, vystupují jakési obrysy. Tvor. Ne, muž. Místo noh mu skvějou se kopyta. Ďábelská hlava s rohy se zlobně kroutí, chvíli vlevo, pak zas v pravo. Rudě planoucí oči. Svítí a pozorují mne. Stojí, napřahuje na mne dlouhý nůž ostrý jako břitva. Kapky krve dopadají s hlasitým plop na podlahu. S úšklebkem řve. „ZABIJŮŮ TĚĚ!!!“ vrhá se na mě. Kamsi se propadám? Ne, můj žaludek je sevřený v křeči, ne. Není to Ďas, je to Jack! Už zase sedím na posteli v pokoji domu, kde jsme dříve bydleli, je mi dvanáct, on nade mnou s nožem. Mám strach! „Né, ja už pykal za tu čórku. Neubližuj mi, prosím!“ S řevem utíkám jakousi chodbou. Stará omítka v kusech odpadává ze zdí, koberec prožraný moly se vine někam do tmy. Křičím. Bojím se! „ZLODĚĚJ, ZLODĚĚJ, ZLODĚĚJ!!!" Ticho, pak zase ten syčivý hlas : „KRAADLS V OBCHODĚ, BUDEEŠ PYKAAT!" „YMMIJ JEH!!!“ slyším hlasy z dálky, hned nato ucítím facku, další, ještě jednu. „ukímák udilk od es jeD !elov, akmoT u ulzjah an emS .ydat is žU .pirt net ot, es indilku omáK“ Rozhlídnu se a už už vidím George, stojí, zubí se na mě a poplácává mě po zádech. Jeho úsměv se podivně roztahuje, od ucha k uchu, až vypadá jako žabák. Ruce má zelené, jednu kolem mých ramen, druhá se mu vlní hypnoticky ze strany na stranu. Když promluví, je to jako bych v jeho hlase slyšel slabý hlas stovek žab. „Nalaď se na chill vlnu, KVAK!“...








* * * * * *





Johanne, matka Addyho i Jimma, sedí na gauči před televizí, plete svetr a po očku sleduje, zdali Jackie už odpadl. Je páteční večer a tak si dal víc piv a i když Jo ve skrytu duše ví, že je alkoholik, navenek každého odbude: „Nó tak si dal něco piv, to občas přece každéj.“ 'Vypada docela tuhý,' pomyslí si, odloží pletací jehlice a potichounku se vydá na lup. Neslyšně otevírá dveře chlapeckého pokoje, vleze a aby moc nerámusila důkladně přivře. Jackie by se býval zlobil vědět, že tady šmejdí, ale ona Addyho přece ochraňuje. Jen co najde a vyhodí marušu. To ta z něj dělá zvíře. Úplně jej gumuje. Rozsvítí lampičku a chvíli se pokojem rozhlíží. Nahlédne pod postel, kde mimo nechutného pornáče a staré, zpola rozbalené svačiny nenajde to, po čem touží. Balíček s jídlem sebere, položí na pracovní stůl a koukne na skříň. „Ahha, žeby tady??“ Bohužel zase zklamání. Ale pak ji svitne, přistaví židli k nábytku, pomalu a opatrně, aby byla co nejvíce potichu, se vyškrábe nahoru. 'No jó, není už mě dvacet lét,' pomyslí si a rukou zašátrá po vrchní desce skříně. Zprvu se ji to nelíbí, jen jakési časopisy, snad ne další pornografie, ale pak, pak nahmatá roh a stěnu záhadné krabice. „To jsem tady ještě neviděla,“ pošeptá si do ticha a už má krabičku, velikosti svačinového boxu, před očima. Pomalu, s trpělivostí kočky s ni zaštěrká, protočí v rukách až najde správnou stranu a otevírá ji. Lehký, ale ji známy závan dává Jo zapravdu a když krabička vydá své tajemství zcela, mírně se ji rozšíří zornice a rty se Jo zvlní do triumfálního úšklebku. 'Zachráním ho, přece!' pomyslí si a se schovkou plnou konopí bez hlesu odchází. Ve skrytu duše ví, že za Addyho chování nemůže jen marihuana, že i ten chlast dělá moc, ale navenek...






* * * * * *

Čas na oběd, zaposlouchej se, co jsme tenkrát vařili, kámo!





...Svět je prázdnota. Nic nepřebývá, ničeho nechybí, a já vidím ty stíny natahují se a pak zase smršťují. Posetá plísní jako diamanty, smrková větev napíná se ke mně, honí se mi hlavou. Zbystřím. Před námi, teda mnou, Evelínou, Georgem a Tomkem, se kamsi nocí vine temná, jen spoře osvětlená silnička alejí vzrostlých, starých stromů. Ty tiše ční na srpkem měsíce zalitou oblohu. Listí tajemně šumí. Havran zakráká nad mou hlavou a jeho temná silueta proletí, mizí ve tmě. Kotouče mlhy jak cáry šedavé látky rozmotávají se a jen jako jakési tušení vystupují ve žlutavém svitu luny nade loukou, rozprostírající se za statnými stromy. „Ah, už vím! Míříme na hřbitov!“ prohodím. George se zasměje, „trefils to, kámo!“ Obrovská, ornamentálně kovaná brána se dvěmi lvy uprostřed se zvedá k obloze a terasí nám cestu. Tomek v cilindru hbitě přiskočí a s vrzotem staroby ji otevírá. „Vítejte na mém panství, přátelé,“ ukloní se a zhluboka se zasměje. Malému náměstíčku, na něž nás kroky vedou, vévodí impozantní renesanční stavba s velkolepým dřevěným portálem. Prostranství je celé osvětleno pochodněmi jeho stranou. Zastavujeme se v němé nádheře kdesi uprostřed, jen Evelína vykročí, až spočine zády ke vstupním vratům na vyvýšeném stupínku schodů. Dlouhý černý plášt s náznakem třpytu hvězd ji splývá až po zem. Tmavé dredy rámují tváře té dívky, tváře s velkými červenými kruhy, jež z ni dělají carevnu, ruskou panenku. Avšak zlověstnou panenku. Prudce rozpřáhne ruce, halené v černé kůži, po které probleskne svit bratra měsíce a praví: „DRAZÍ PÁNOVÉ A DÁMY. MY VŠICHNI DO JEDNOHO S HLUBOKOU TOUHOU V SRDCI ČEKÁME, NE LAČNÍME PO NĚČEM, CO NECHCEME NIKDÁ VIDĚTI PŘICHÁZET.“ Domluví, padne celá na zem jakoby se klaněla a už už se svíjí jako červ... „No ten pátečni večer byl fakt jízda, Jeanette,“ vypráví Jim i přesto, že je zadýchaný. Spolu s touhle zvláštní holkou, se kterou už si nějakou dobu povídal u sodovky, tak právě s ní zamířili na ne moc vzdálený vrcholkek. Pár metrů je dělí a oni pomalým tempem dochází, usadí se na trávu. Jeanette kouká do krajiny halící se právě ve světlo, to krásné pozdně odpolední světlo, co tak rádo kreslí horám brady. „Sotva jsme se vrátili z království paní Smrti, Tomek proto, aby porádně nasral sousedy, ale už byl i solidně nabitý, vytáhl strobáč a celým domem vmžiku zaškubalo, zarachotilo, to jak se z repráku drala ven VOSA.“ Jim se pousmál nechápavému výrazu rozlévajícímu se po Jeanettině tváři. „To je tekno systém, Jeden z těch, co jsme milovali.“ Oba si ubalí cigaretu a Jim chviličku nato pokračuje. „Málem bych zapoměl, to sem se zrovna dost žhavil tancem s Evelínou, když do pokoje s halasem vtrhl můj brácha, Addy. Cigárko v koutku, brýle zamlžené div že viděl, stál tam, smál se na celé kolo a pohupoval se do rytmu. Myslím, že byl na káry.“ Jim zasněný se zadívá horám vstříc, těm blízkým i těm dalekým a smutně se vrátí k vyprávění. Jeanette ho tiše pozoruje a se zájmem naslouchá. „Víš Jeany, tohle to bylo snad jediné období, kdy jsme si s tím klukem rozuměli. V dětství sme se dost rvali, teda on mě mlátil za všechna ta prozrazená kouření a já si myslel, že si hrajeme. Občas to zašlo dál, než bych chtěl. Ale. Myslím, že už tehdá sem věděl, že má problém se spídem, ale bylo mi to vážně fuk. Bohužel po událostech, které zakrátko následovaly se naše cesty rozešly a teď, no to už bude pár let, co jsem ho viděl. Máma však říkala, že je na tom špatně, bez domova a ták, ale co já vím?“ při posledních slovech Jimovi skane pár slz. Jeanette ho něžně pohladí po tváři. „ Další den byl jako sen, to mi věř. S Evelínou sme se upelešili v jednom z Tomkových pokojů a celý dlouhý den prošukali. Vstávali sme jen kvůli jídla a však ty víš, čůrání. Následující ráno přišlo až moc rychle a my se loučili brzo, ona totiž odjížděla spěšným busem domů a já mazal pěšky k rodičům, chtěl jsem si procházkou užít trochu poslední pohody.“ Když dovypráví dlouze se zahledí jeden druhému do očí. Usmívají se s propletenými prsty. Sluníčko už pomalu zapadá v obzor, jeho poslední paprsky oba dva hřejí na tvářích. „Ach Jimmíku tvé vypravování bylo poutavé! Velmi ráda jsem s tebou pobyla,“ s posledním slovem se k němu nakloní a láskyplně jej políbí. „Ale už je čas se rozloučit, neboť není ničeho trvalého v našich životech. Buď sbohem, muži!“ Rozejdou se, každý svým směrem. Slunce je totam, šero zastírá krajinu. Jim se otočí, v dáli sotva vidí postavu. „Buď sbohem, ženo...“pronese do ticha a zamává.









* * * * * *



Tuhle sobotu vstává Jack brzo. Nezvykle brzo. Hlavou mu bijou zvonky a tak, protože Jo stále spí, využívá situace. Kočičím krokem dorazí do koupelny, ze své tajne skrýše vytáhne lahev vodky. Bez hluku odšroubuje uzávěr a pořádně si přihne. 'Hmm, to je lepší,' prožene se mu hlavou. Lokne si ještě jednou, sklenici vrátí a precizně si vyčistí zuby. Takhle Jo nic nepozná. Mezitím co chystá snídani se Johanne probouzí. Jack si prozpěvuje, „nese se káva, drahá!“ zahuláká mezi tóny a hned zas přináší chléb a šunku a smažená vajíčka ke stolu. „Dobré ráno, drahá. Spalas dobře?“ nečeká odpověď a pokračuje, „dnes mám v plánu kosit zahradu a štípat dřevo. Zima se blíží, tak ať máme zásobu. Doufám, že ti naši holomci dorazí co nevidět, pěkně je zapřáhnu.“ „Dobré Jackie, já ti to neřekla? Jim zůstává s Evelínou u Tomka. A znáš Addyho, ten pravděpodobně taky nedorazí.“ „Kurva to si děláš srandu?“ vyprskne rozlícený Jack. „Tak já je živím a pánove se hodlaj jen poflakovat.“ „Ale Jackie, jsou přece mladí.“ „Na to ti seru,“ zařve celý zrudlý. Svist, dopadne sekera. Prásk, prásk. Na zem odlétnou další rozštíplá polena. 'Ja jim dám, smradům. Starý je neschopný si najít práci, kurva. Přitom jsme mu platili takovou školu, a hovno. Jak vždycky říkával táta, ševče drž se svého řemesla. To né, to on musí jináč, hajzl. Porád se jen poflakovat s tou pochybnou bandičkou. Doma nepomůže a ještě chodí furt ožralý jak prase. Však já ho srovnám,' letí Jackovi hlavou. Vztek jim cloumá a hromada dřeva roste. „Jo, miláčku, podej mi pivo. Jsem z té práce celý žíznivý,“ zavolá na ženu. K odpoledni se obloha celá zatáhne, vypadá to na déšť. Jack je rád. Už se uklidnil a navíc se bude dobře kosit. Ochlazuje se.



* * * * * *



Čím se blížím k domovu roste ve mně nervozita. Doufám, že bude fotr v klidu. Evelína je fuč a já, co já? V klidu přežít neděli a pak škola. A relativní pohoda. Jak si tak šlapu, cesta se zavlní a na mě, i když je škaredě a skoro chčije, padne paprsek slunce. Zahřeje mě. To zvládnu. Sotva zabouchnu vstupní dveře ozve se táta: „helé kdo jde. Mladý pán se uráčil nás navštívit. Jesli chceš snídani alou štípat dřevo,“ sedí za stolem a zlobně na mě kouká. „Čau vespolek, no jó táto. Už jdu.“ Raději se ani nepřevlíkám a zamířím za dům, ke špalku. 'Ten má zas náladu,' prolítne mi hlavou. „Ahoj Jimku, nesu ti snídani, abys neměl hlad,“ směje se na mě máma. Otočím se celý zpocený, úsměv opětuju, usednu na špalek a pustím se do jídla. „Tak co Evelína, kde ji máš?“ vyptává se zvědavá matka. „Ale mámo, užili jsme si parádní víkend, ale jela domů, chystat se do práce. Navíc já mam učení. Táta má zase náladu, co?“ „No včera byl naštvaný. To víš, má toho hodně a vy jste tu s Addym nebyli.“ „Jojo, on je naštvaný porád. Addyho jsem viděl v pátek, ale byl...“ „Co, zase kouřil trávu?“ skočí mi máma do řeči. „Né, to ne. Jen že jsme spolu vlastně nemluvili. Prostě se večer protáh u Tomka a zas zmizel,“ odvětím a vrátím se ke dřevu. Den plyne a já po čase odcházím do pokoje. Fotr bude snad spokojený, vedle jeho jsem nakupil i svou, sice trošku menší, ale stále hromadu polen. Čučím do učebnic už hodiny, ale ty hovadiny, co po nás chtějí, mi prostě do hlavy nelezou. Podpětí proudu je stejné, cože? Podpětí proudu je svízelné? Co to má znamenat. Úkoly mám, hlavně do angliny, ta mě baví, ale elektrotechnika je opruz. Naštestí právě volá máma, „večeře na stolé, klucí.“ Zrovna usedáme, když zavržou dveře. Addy. Nakoukne dovnitř, brýle má celé orosené, ale i přesto poznám, že je na dojezdu. Jeho obličej je zežloutlý a semtam škube hubou. Spíd. Asi si sobotu taky užil. „Dost že déš, holomku,“ ozve se táta Jack drsně. „Pojď si sednout, abychom jedli společně.“ Máma rozdá talíře, otec si otevře pivo a povídá : „Už mě vytáčíš, měl bys začít pořádně makat. Doma nepomáháš, místo práce jen nějaké pochybné brigády...“ „Ale Jackie,“ ozve se máma, „u večeře to neřeš. Budeme v klidu.“ „ Ztichni! Snad vidíš, že s ním něco řeším,“ vyštěkne Jack na Jo. „ Abych to dořekl, k tomu ještě ti tvoji kamarádíčkové, s něma se dostaneš akorát do maléru. Nebo už v něm si?!“ „Víš co tati, já ani jíst nebudu,“ opačí Addy a vstává od stolu. „Hubu drž a seď. Jez.“ Jack vztekle třískne do stolu. Addy poslechne a zase nervózně usedá. Nálada by se dala krájet. Všichni mlčíme. Tatík do sebe leje další pivo. Dojídám a raději to balím do pokoje. „Díky mami. Jdu pokračovat v učení,“ prohodím a mířím ke svému stolu v tom našem kutlochu. Během chůze zaslechnu, že táta zase ryje do Addyho. Co vejdu do pokoje zavřu. Chci klid. Náhle se ozve rána. Pak druhá. „Víš co tati? Já ti na to seru!!" křičí Addy „Ty mi poroučet nebudeš!“ Zvuky kroků jsou jediné, co slyším. Sedím na posteli, naslouchám. V tom se spěšně otevře, Addy vpochoduje. „Debil jeden,“ prohodí a pustí zavírající se dveře. Hned nato prásk, dveře se rozletí dokořán, div že nevrazí do bráchy, místo toho se rozrazí o stěnu. Jedna ze skleněných tabulek se tříší a padá na zem. „Cos to řekl?“ zařve zuřivý Jack, ani vteřina neuběhne, skočí na Addyho. Pěst dopadne. Rána. A další. Bum. „Ty hajzle!“ křičí otec a bije Addyho. Ten, smotaný v klubíčku leží a kryje si hlavu. Skočím z postele k nim a chytám tátu za ruku. „Né, on ti za to nestojí!“ „Ty drž hubu,“ procedí skrz zaťaté zuby, plnou silou mě odmrští na postel a kouká na mě. Hlavou vrazím do zdi, až se mi zamotá. „Ty tady nemáš co mluvit, celé dny se jen pelešíš s tou tvojí KURVOU, tak mě neser!“ křičí Jack, pěna mu odletuje od huby. Okamžitě mi zrudne před očima, plnou silou, i když se mi lehce točí hlava, se vyšvihnu z postele a než bys řekl švec mu jednu vrazim. Plesk. Facka škubne jeho hlavou. Zarazí se. „Tos přehnal otče! Vypadni odsaď!“ vyštěknu povel. Jackie stojí jak opařený, dech se mu zklidňuje. Přejede mě pohledem, koukne na bráchu a povýšeně si odfrkne. Otočí se na podpatku a beze slova odchází. „Hej Addy, jsi v pořádku? „Ale jó Jimku,“ odpovídá, zatímco mu pomáhám na nohy. Z nosu mu crčí krev. Otevřu šuplík a podávám mu vytažený kapesník. S díky přijíma, přimhouřenýma očima se rozkouká po podlaze, natáhne se pro brýle a pak se zakrytým nosem povídá: „Sbal se a vypadni vodsaď! Jeď za Evelínou! Je to kokot!“ Chvilku, fakt jen malou chvilku přemýšlím. Načež vytáhnu svou krosnu, naházím tam narychlo pár věci a učení. Spěšně si smotám cigáro, bágl šoupnu na záda a otočím se na Addyho, „drž se a díky, kámo!“ Triumfálně prásknu hlavníma dveřma a mizím tmavou, deštivou nocí. Chytnout bus...

Jedna pecka nakonec, tak zapni,nalaď se a rozjímej!