čtvrtek 14. září 2023

PRO TVÉ OČI, BÉJBY!

                Intro song příteli, prostě klikni a poslouchej

'To jsem se dostal do pěkných sraček,' pomyslí si Jimmy, potáhne si z narychlo ubaleného cigára vyhlížeje světla autobusu, „despotický čuráku, bež se bodnout,“ zašeptá do ticha noci a odcvrnkne dohořívající cigaretu právě před přijíždějícím meziměstem, zvedne si límce košile proti dešti a nastoupí. Dveře se nehlučně zavřou a zatímco Jim hledá klidné místo k sezení, si to rachotící bus už vrčí tmou.


„Celé se to odehrálo už před lety, zrovna v době, když sem končil střední. Jó tenkrát byla naše parta ještě velká,“ Jimmy usrkne limonády a pokračuje, „byl mezi náma fešák Thomas, takový ten boreček, po kerým většina ženských prahne. Nikdo mu tehdá neřek jináč, než Tomek. Prodával trávu a sem tam i koláče a kyselinu. Myslel si prostě, že je velkej šéf. No neřikám, matroš dobrý.“ Spiklenecky kouká na Jeanette a uculí se.
“Znávali jsme jednoho rokéra, takový blázen. Doslova. Byl škaredší jak já, když však chtěl sbalit nějakou buchtu, prostě ji poslal zprávu, že ji vyprstí a ono to většinou zabralo. Nevim jak to dělal, ale když nedělal trávil většinu času ve sklepě, pochlastával a brnkal s kámošema na kytáru.“

Jimmy se zadívá směrem zapadajícího slunce, ještě je výše, ale pomalu se bere do spánku. Jeanette upije limonádu.





* * * * * *




'Ty jejich debilní teekna, zasraný feťáci. Jak Addy, tak Jimm. Kde jsem udělal chybu?' honí se hlavou tátovi Jackiemu. Z lednice vytáhne další pivo, naleje si do sklenice a pomalu se šourá ke gauči jen v rozevlátém županu. „Já jim dám, zmetkům!“ Máma Johanne vzhlédne zpoza brýlí od štrykování ponožek, lehce zavrtí hlavou a povídá: „Ale Jackie, další pivo??“ „Neser mě ještě ty, docela stačí ti naši dva parchanti!“ zavrčí Jack přepínaje kanál na politiku. Ta ho baví. Dokáže ho rozpálit ještě více, než jeho synové!






* * * * * *



„Tehdá jsem byl s Evelínou. Byla to kočka, to zas jo. Sice měla něco s očima, ale sex, to se ji musí nechat, stál zato.“ Oba odešli od stolu a míří vstříc zapadajícímu slunci. Jimmy nadšeně vypráví dále. „Jednou jsme si spolu dali kyselinu. To ještě naše parta vařila tekna, jó. Beaty nám rachotily ze všech repráků a my měli skoro nonstop párty.“


...Sedíme v pokoji s ošuntělým perským kobercem na podlaze. Tomek se rozvaluje na rozvrzaném gauči po jeho rodičích, snad jako vždycky. Já, zabořený ve starém, moly prožraném ušáku sleduju líně se vinoucí kouř z jointa, jak se rozprostírá zakouřenou místností. George, další kámík, jen o pár let mladší než já, se ve škole dověděl, že může koule šňupat a tak sedí v rožku, hnedle před televizí a láduje se právě nadrceným éčkem. „Uáááá, takhle se to dostane rychlejš do krvíí,“ skoro vykřikne mezitím, co si chystá druhou čáru. „Zdár klucí, něco pro vás mám,“ povídá rozjařeně Evelína zrovna, když vchází do pokoje. Jeji dlouhé černé dredy se zavlní, podívá se na mě a věnuje mi ten sexy úsměv. „Hele papír, jdete do toho se mnou?“ Tomek zakroutí hlavou s panákem v ruce, usměje se na celé kolo a prohodí: „myslím, že George má taky dost!“ Půlka slunečnice zmizí tedy pod mým jazykem, druhou sežere Eve. ... Paprsky pozdního slunce ostře kreslí brady na každé proláklině protější poškrábané, narůžovělé zdi. Když tu. Žaludkem mi zachvěje vlna nervozity. Trip začíná působit. Dvě světla, jako prasátka náhle vyráží ze starého peršana, míříce vzhůru kamsi po stěne, kterážto pomalu šedne. Při letu mění obě koule svou, z jemně oranžové, přes růžovou až do syté červené barvu. Pak zrudnou. Potkávají se zhruba ve výši očí a ze vzdálenosti dvaceti centimetrů plují k sobě. Po jejich stranách na, do mlhy zahalené zdi, vystupují jakési obrysy. Tvor. Ne, muž. Místo noh mu skvějou se kopyta. Ďábelská hlava s rohy se zlobně kroutí, chvíli vlevo, pak zas v pravo. Rudě planoucí oči. Svítí a pozorují mne. Stojí, napřahuje na mne dlouhý nůž ostrý jako břitva. Kapky krve dopadají s hlasitým plop na podlahu. S úšklebkem řve. „ZABIJŮŮ TĚĚ!!!“ vrhá se na mě. Kamsi se propadám? Ne, můj žaludek je sevřený v křeči, ne. Není to Ďas, je to Jack! Už zase sedím na posteli v pokoji domu, kde jsme dříve bydleli, je mi dvanáct, on nade mnou s nožem. Mám strach! „Né, ja už pykal za tu čórku. Neubližuj mi, prosím!“ S řevem utíkám jakousi chodbou. Stará omítka v kusech odpadává ze zdí, koberec prožraný moly se vine někam do tmy. Křičím. Bojím se! „ZLODĚĚJ, ZLODĚĚJ, ZLODĚĚJ!!!" Ticho, pak zase ten syčivý hlas : „KRAADLS V OBCHODĚ, BUDEEŠ PYKAAT!" „YMMIJ JEH!!!“ slyším hlasy z dálky, hned nato ucítím facku, další, ještě jednu. „ukímák udilk od es jeD !elov, akmoT u ulzjah an emS .ydat is žU .pirt net ot, es indilku omáK“ Rozhlídnu se a už už vidím George, stojí, zubí se na mě a poplácává mě po zádech. Jeho úsměv se podivně roztahuje, od ucha k uchu, až vypadá jako žabák. Ruce má zelené, jednu kolem mých ramen, druhá se mu vlní hypnoticky ze strany na stranu. Když promluví, je to jako bych v jeho hlase slyšel slabý hlas stovek žab. „Nalaď se na chill vlnu, KVAK!“...








* * * * * *





Johanne, matka Addyho i Jimma, sedí na gauči před televizí, plete svetr a po očku sleduje, zdali Jackie už odpadl. Je páteční večer a tak si dal víc piv a i když Jo ve skrytu duše ví, že je alkoholik, navenek každého odbude: „Nó tak si dal něco piv, to občas přece každéj.“ 'Vypada docela tuhý,' pomyslí si, odloží pletací jehlice a potichounku se vydá na lup. Neslyšně otevírá dveře chlapeckého pokoje, vleze a aby moc nerámusila důkladně přivře. Jackie by se býval zlobil vědět, že tady šmejdí, ale ona Addyho přece ochraňuje. Jen co najde a vyhodí marušu. To ta z něj dělá zvíře. Úplně jej gumuje. Rozsvítí lampičku a chvíli se pokojem rozhlíží. Nahlédne pod postel, kde mimo nechutného pornáče a staré, zpola rozbalené svačiny nenajde to, po čem touží. Balíček s jídlem sebere, položí na pracovní stůl a koukne na skříň. „Ahha, žeby tady??“ Bohužel zase zklamání. Ale pak ji svitne, přistaví židli k nábytku, pomalu a opatrně, aby byla co nejvíce potichu, se vyškrábe nahoru. 'No jó, není už mě dvacet lét,' pomyslí si a rukou zašátrá po vrchní desce skříně. Zprvu se ji to nelíbí, jen jakési časopisy, snad ne další pornografie, ale pak, pak nahmatá roh a stěnu záhadné krabice. „To jsem tady ještě neviděla,“ pošeptá si do ticha a už má krabičku, velikosti svačinového boxu, před očima. Pomalu, s trpělivostí kočky s ni zaštěrká, protočí v rukách až najde správnou stranu a otevírá ji. Lehký, ale ji známy závan dává Jo zapravdu a když krabička vydá své tajemství zcela, mírně se ji rozšíří zornice a rty se Jo zvlní do triumfálního úšklebku. 'Zachráním ho, přece!' pomyslí si a se schovkou plnou konopí bez hlesu odchází. Ve skrytu duše ví, že za Addyho chování nemůže jen marihuana, že i ten chlast dělá moc, ale navenek...






* * * * * *

Čas na oběd, zaposlouchej se, co jsme tenkrát vařili, kámo!





...Svět je prázdnota. Nic nepřebývá, ničeho nechybí, a já vidím ty stíny natahují se a pak zase smršťují. Posetá plísní jako diamanty, smrková větev napíná se ke mně, honí se mi hlavou. Zbystřím. Před námi, teda mnou, Evelínou, Georgem a Tomkem, se kamsi nocí vine temná, jen spoře osvětlená silnička alejí vzrostlých, starých stromů. Ty tiše ční na srpkem měsíce zalitou oblohu. Listí tajemně šumí. Havran zakráká nad mou hlavou a jeho temná silueta proletí, mizí ve tmě. Kotouče mlhy jak cáry šedavé látky rozmotávají se a jen jako jakési tušení vystupují ve žlutavém svitu luny nade loukou, rozprostírající se za statnými stromy. „Ah, už vím! Míříme na hřbitov!“ prohodím. George se zasměje, „trefils to, kámo!“ Obrovská, ornamentálně kovaná brána se dvěmi lvy uprostřed se zvedá k obloze a terasí nám cestu. Tomek v cilindru hbitě přiskočí a s vrzotem staroby ji otevírá. „Vítejte na mém panství, přátelé,“ ukloní se a zhluboka se zasměje. Malému náměstíčku, na něž nás kroky vedou, vévodí impozantní renesanční stavba s velkolepým dřevěným portálem. Prostranství je celé osvětleno pochodněmi jeho stranou. Zastavujeme se v němé nádheře kdesi uprostřed, jen Evelína vykročí, až spočine zády ke vstupním vratům na vyvýšeném stupínku schodů. Dlouhý černý plášt s náznakem třpytu hvězd ji splývá až po zem. Tmavé dredy rámují tváře té dívky, tváře s velkými červenými kruhy, jež z ni dělají carevnu, ruskou panenku. Avšak zlověstnou panenku. Prudce rozpřáhne ruce, halené v černé kůži, po které probleskne svit bratra měsíce a praví: „DRAZÍ PÁNOVÉ A DÁMY. MY VŠICHNI DO JEDNOHO S HLUBOKOU TOUHOU V SRDCI ČEKÁME, NE LAČNÍME PO NĚČEM, CO NECHCEME NIKDÁ VIDĚTI PŘICHÁZET.“ Domluví, padne celá na zem jakoby se klaněla a už už se svíjí jako červ... „No ten pátečni večer byl fakt jízda, Jeanette,“ vypráví Jim i přesto, že je zadýchaný. Spolu s touhle zvláštní holkou, se kterou už si nějakou dobu povídal u sodovky, tak právě s ní zamířili na ne moc vzdálený vrcholkek. Pár metrů je dělí a oni pomalým tempem dochází, usadí se na trávu. Jeanette kouká do krajiny halící se právě ve světlo, to krásné pozdně odpolední světlo, co tak rádo kreslí horám brady. „Sotva jsme se vrátili z království paní Smrti, Tomek proto, aby porádně nasral sousedy, ale už byl i solidně nabitý, vytáhl strobáč a celým domem vmžiku zaškubalo, zarachotilo, to jak se z repráku drala ven VOSA.“ Jim se pousmál nechápavému výrazu rozlévajícímu se po Jeanettině tváři. „To je tekno systém, Jeden z těch, co jsme milovali.“ Oba si ubalí cigaretu a Jim chviličku nato pokračuje. „Málem bych zapoměl, to sem se zrovna dost žhavil tancem s Evelínou, když do pokoje s halasem vtrhl můj brácha, Addy. Cigárko v koutku, brýle zamlžené div že viděl, stál tam, smál se na celé kolo a pohupoval se do rytmu. Myslím, že byl na káry.“ Jim zasněný se zadívá horám vstříc, těm blízkým i těm dalekým a smutně se vrátí k vyprávění. Jeanette ho tiše pozoruje a se zájmem naslouchá. „Víš Jeany, tohle to bylo snad jediné období, kdy jsme si s tím klukem rozuměli. V dětství sme se dost rvali, teda on mě mlátil za všechna ta prozrazená kouření a já si myslel, že si hrajeme. Občas to zašlo dál, než bych chtěl. Ale. Myslím, že už tehdá sem věděl, že má problém se spídem, ale bylo mi to vážně fuk. Bohužel po událostech, které zakrátko následovaly se naše cesty rozešly a teď, no to už bude pár let, co jsem ho viděl. Máma však říkala, že je na tom špatně, bez domova a ták, ale co já vím?“ při posledních slovech Jimovi skane pár slz. Jeanette ho něžně pohladí po tváři. „ Další den byl jako sen, to mi věř. S Evelínou sme se upelešili v jednom z Tomkových pokojů a celý dlouhý den prošukali. Vstávali sme jen kvůli jídla a však ty víš, čůrání. Následující ráno přišlo až moc rychle a my se loučili brzo, ona totiž odjížděla spěšným busem domů a já mazal pěšky k rodičům, chtěl jsem si procházkou užít trochu poslední pohody.“ Když dovypráví dlouze se zahledí jeden druhému do očí. Usmívají se s propletenými prsty. Sluníčko už pomalu zapadá v obzor, jeho poslední paprsky oba dva hřejí na tvářích. „Ach Jimmíku tvé vypravování bylo poutavé! Velmi ráda jsem s tebou pobyla,“ s posledním slovem se k němu nakloní a láskyplně jej políbí. „Ale už je čas se rozloučit, neboť není ničeho trvalého v našich životech. Buď sbohem, muži!“ Rozejdou se, každý svým směrem. Slunce je totam, šero zastírá krajinu. Jim se otočí, v dáli sotva vidí postavu. „Buď sbohem, ženo...“pronese do ticha a zamává.









* * * * * *



Tuhle sobotu vstává Jack brzo. Nezvykle brzo. Hlavou mu bijou zvonky a tak, protože Jo stále spí, využívá situace. Kočičím krokem dorazí do koupelny, ze své tajne skrýše vytáhne lahev vodky. Bez hluku odšroubuje uzávěr a pořádně si přihne. 'Hmm, to je lepší,' prožene se mu hlavou. Lokne si ještě jednou, sklenici vrátí a precizně si vyčistí zuby. Takhle Jo nic nepozná. Mezitím co chystá snídani se Johanne probouzí. Jack si prozpěvuje, „nese se káva, drahá!“ zahuláká mezi tóny a hned zas přináší chléb a šunku a smažená vajíčka ke stolu. „Dobré ráno, drahá. Spalas dobře?“ nečeká odpověď a pokračuje, „dnes mám v plánu kosit zahradu a štípat dřevo. Zima se blíží, tak ať máme zásobu. Doufám, že ti naši holomci dorazí co nevidět, pěkně je zapřáhnu.“ „Dobré Jackie, já ti to neřekla? Jim zůstává s Evelínou u Tomka. A znáš Addyho, ten pravděpodobně taky nedorazí.“ „Kurva to si děláš srandu?“ vyprskne rozlícený Jack. „Tak já je živím a pánove se hodlaj jen poflakovat.“ „Ale Jackie, jsou přece mladí.“ „Na to ti seru,“ zařve celý zrudlý. Svist, dopadne sekera. Prásk, prásk. Na zem odlétnou další rozštíplá polena. 'Ja jim dám, smradům. Starý je neschopný si najít práci, kurva. Přitom jsme mu platili takovou školu, a hovno. Jak vždycky říkával táta, ševče drž se svého řemesla. To né, to on musí jináč, hajzl. Porád se jen poflakovat s tou pochybnou bandičkou. Doma nepomůže a ještě chodí furt ožralý jak prase. Však já ho srovnám,' letí Jackovi hlavou. Vztek jim cloumá a hromada dřeva roste. „Jo, miláčku, podej mi pivo. Jsem z té práce celý žíznivý,“ zavolá na ženu. K odpoledni se obloha celá zatáhne, vypadá to na déšť. Jack je rád. Už se uklidnil a navíc se bude dobře kosit. Ochlazuje se.



* * * * * *



Čím se blížím k domovu roste ve mně nervozita. Doufám, že bude fotr v klidu. Evelína je fuč a já, co já? V klidu přežít neděli a pak škola. A relativní pohoda. Jak si tak šlapu, cesta se zavlní a na mě, i když je škaredě a skoro chčije, padne paprsek slunce. Zahřeje mě. To zvládnu. Sotva zabouchnu vstupní dveře ozve se táta: „helé kdo jde. Mladý pán se uráčil nás navštívit. Jesli chceš snídani alou štípat dřevo,“ sedí za stolem a zlobně na mě kouká. „Čau vespolek, no jó táto. Už jdu.“ Raději se ani nepřevlíkám a zamířím za dům, ke špalku. 'Ten má zas náladu,' prolítne mi hlavou. „Ahoj Jimku, nesu ti snídani, abys neměl hlad,“ směje se na mě máma. Otočím se celý zpocený, úsměv opětuju, usednu na špalek a pustím se do jídla. „Tak co Evelína, kde ji máš?“ vyptává se zvědavá matka. „Ale mámo, užili jsme si parádní víkend, ale jela domů, chystat se do práce. Navíc já mam učení. Táta má zase náladu, co?“ „No včera byl naštvaný. To víš, má toho hodně a vy jste tu s Addym nebyli.“ „Jojo, on je naštvaný porád. Addyho jsem viděl v pátek, ale byl...“ „Co, zase kouřil trávu?“ skočí mi máma do řeči. „Né, to ne. Jen že jsme spolu vlastně nemluvili. Prostě se večer protáh u Tomka a zas zmizel,“ odvětím a vrátím se ke dřevu. Den plyne a já po čase odcházím do pokoje. Fotr bude snad spokojený, vedle jeho jsem nakupil i svou, sice trošku menší, ale stále hromadu polen. Čučím do učebnic už hodiny, ale ty hovadiny, co po nás chtějí, mi prostě do hlavy nelezou. Podpětí proudu je stejné, cože? Podpětí proudu je svízelné? Co to má znamenat. Úkoly mám, hlavně do angliny, ta mě baví, ale elektrotechnika je opruz. Naštestí právě volá máma, „večeře na stolé, klucí.“ Zrovna usedáme, když zavržou dveře. Addy. Nakoukne dovnitř, brýle má celé orosené, ale i přesto poznám, že je na dojezdu. Jeho obličej je zežloutlý a semtam škube hubou. Spíd. Asi si sobotu taky užil. „Dost že déš, holomku,“ ozve se táta Jack drsně. „Pojď si sednout, abychom jedli společně.“ Máma rozdá talíře, otec si otevře pivo a povídá : „Už mě vytáčíš, měl bys začít pořádně makat. Doma nepomáháš, místo práce jen nějaké pochybné brigády...“ „Ale Jackie,“ ozve se máma, „u večeře to neřeš. Budeme v klidu.“ „ Ztichni! Snad vidíš, že s ním něco řeším,“ vyštěkne Jack na Jo. „ Abych to dořekl, k tomu ještě ti tvoji kamarádíčkové, s něma se dostaneš akorát do maléru. Nebo už v něm si?!“ „Víš co tati, já ani jíst nebudu,“ opačí Addy a vstává od stolu. „Hubu drž a seď. Jez.“ Jack vztekle třískne do stolu. Addy poslechne a zase nervózně usedá. Nálada by se dala krájet. Všichni mlčíme. Tatík do sebe leje další pivo. Dojídám a raději to balím do pokoje. „Díky mami. Jdu pokračovat v učení,“ prohodím a mířím ke svému stolu v tom našem kutlochu. Během chůze zaslechnu, že táta zase ryje do Addyho. Co vejdu do pokoje zavřu. Chci klid. Náhle se ozve rána. Pak druhá. „Víš co tati? Já ti na to seru!!" křičí Addy „Ty mi poroučet nebudeš!“ Zvuky kroků jsou jediné, co slyším. Sedím na posteli, naslouchám. V tom se spěšně otevře, Addy vpochoduje. „Debil jeden,“ prohodí a pustí zavírající se dveře. Hned nato prásk, dveře se rozletí dokořán, div že nevrazí do bráchy, místo toho se rozrazí o stěnu. Jedna ze skleněných tabulek se tříší a padá na zem. „Cos to řekl?“ zařve zuřivý Jack, ani vteřina neuběhne, skočí na Addyho. Pěst dopadne. Rána. A další. Bum. „Ty hajzle!“ křičí otec a bije Addyho. Ten, smotaný v klubíčku leží a kryje si hlavu. Skočím z postele k nim a chytám tátu za ruku. „Né, on ti za to nestojí!“ „Ty drž hubu,“ procedí skrz zaťaté zuby, plnou silou mě odmrští na postel a kouká na mě. Hlavou vrazím do zdi, až se mi zamotá. „Ty tady nemáš co mluvit, celé dny se jen pelešíš s tou tvojí KURVOU, tak mě neser!“ křičí Jack, pěna mu odletuje od huby. Okamžitě mi zrudne před očima, plnou silou, i když se mi lehce točí hlava, se vyšvihnu z postele a než bys řekl švec mu jednu vrazim. Plesk. Facka škubne jeho hlavou. Zarazí se. „Tos přehnal otče! Vypadni odsaď!“ vyštěknu povel. Jackie stojí jak opařený, dech se mu zklidňuje. Přejede mě pohledem, koukne na bráchu a povýšeně si odfrkne. Otočí se na podpatku a beze slova odchází. „Hej Addy, jsi v pořádku? „Ale jó Jimku,“ odpovídá, zatímco mu pomáhám na nohy. Z nosu mu crčí krev. Otevřu šuplík a podávám mu vytažený kapesník. S díky přijíma, přimhouřenýma očima se rozkouká po podlaze, natáhne se pro brýle a pak se zakrytým nosem povídá: „Sbal se a vypadni vodsaď! Jeď za Evelínou! Je to kokot!“ Chvilku, fakt jen malou chvilku přemýšlím. Načež vytáhnu svou krosnu, naházím tam narychlo pár věci a učení. Spěšně si smotám cigáro, bágl šoupnu na záda a otočím se na Addyho, „drž se a díky, kámo!“ Triumfálně prásknu hlavníma dveřma a mizím tmavou, deštivou nocí. Chytnout bus...

Jedna pecka nakonec, tak zapni,nalaď se a rozjímej!

Žádné komentáře:

Okomentovat