Sluncem putování

    

Čněly se hory v krajině daleké,

chlapec, jež líce do červena měl,

na kole samoten vstříc jim ujížděl

splnit si sny, jeho toužebné.

Překročit hory, ty obry italské,

zdálo se zprvu mu tak snadné,

však čím byly muži blíž,

tím větší jímala ho tíž.

Obrové, kterýmž klepe na vrátka,

snad čeká jinocha život vysněný,

zatím však stoupá sám, bez síly, zmatený,

mylně myslil si  bude to pohádka.

Zákruty cesty vedou mě dál, tu náhle však;

již poslední šlápnutí vpřed, je to tak,

cesta zároveň noclehárnou mou se stává, 

ne radno jeti dál, neb do deště se dává.

Tu noc divoká krůpěj přístřeší mi smáčí,

veškerou víru po čase zahazuji v rokli,

nakonec smutek, celé nutí mne to k pláči,

buddha, na dně shrbený, se modlí.

Jak z pohádky zpěv reka při ránu probudí a hle,

svit sluníčka rýsuje brady horám dlouhé,

ptáčků štěbetání tichem, jen tichem prochází

tam, vysoko u jezera na hrázi.

„Ach kopce, kopce kopečky!

Stojíte tu zajisté než lidé déle,

strážci nám společně sděleného tajemství,

není nad mír a srdce vřelé.“

                              

„Co tam, kdes za horami, na mne čeká?“ 

Jako mantra zněla mi v uších tato věta,

jedině přítel vítr líně kol si pofukoval,

pak, v osudný moment, jsem smutnou tu skálu zdolal.

A jízda to spanilá dolů už Italskem,

vstříc vinici v dáli zrající,

dvě kola rozmazaná deštěm,

snad slunce zas vysvitne, nad hory všude tu čnící.

Mlhy a déšť obtáčí se krajem zapadlým,

tu putuje hrdina, duchem ochablým,

krajinou podzimní, chmurnou a stinnou, 

netuší rek, jak blízko setkání je s děvou snivou.

V podhůří nalézá chalupu malou,

vinicí rostlou na širých kopcích,

i když podzim, jako by jaro,

sbírá hrozny a prožívá něžný to cit.

   

Tak stalo se, došel jsem místa,

dcera farmáře, co duší je čistá,

den rychle běžel ode dne,

my vyměňujeme si pohledy smyslné.

Je nás tu více, přátel a lidí,

žijeme spolu, vaříme jídla, 

my jsme tuláci, voluntíři,

uvnitř starobylého vesnického sídla.

Hraje ta dívka na housle krásně,

večer co večer spřádá své básně,

chlapec omámen amora šípem

také jí zahraje milostnou píseň.

 

                            

Polibky v ústraní

jsou jemné a sladké, 

strach mu však nahání

ty řeči roztodivné.

„Můj drahý, rozmilý chlapče,

jest to jen chvilka a ty neznáš mne,

plna špatností chodím si světem,

nechci pranic zlého pro tebe, tě.

Povím ti upřímně pravdu krutou,

je muž starší nejen svou hubou,

cos cítím já vůči němu,

leč co jest to, říci nesvedu.

Ale jedno ti slíbím drahý můj mužíčku,

už ho neuvidim.

Dopřej mi proto hubičku,

pak ti to doopravdy slíbím."

   

   

Kastaně teplé všichni jsme tehdá jedli,

a víno vínečko taky si pili,

den za dnem lidé u stolu se scházeli,

často na oslavách spolu též byli.

Vinice nádherné podzimním svitem,

co listí zelené už žlutou se barví,

stříháme hrozénky královským umem

dávaje do bedny pak noc tam tráví.

Matinka s úsměvem na něj se dívá,

to jinoch u dveří dcerušku líbá,

netuší, že viděn je,

ženu milou v sebe přivine.

  

   

Čas kvapně plyne a připravil hrůzu,

to jednou navečer milá se mu zjeví,

na těle rudou má, zkrvavenou blůzu,

za starým chlapem šla, teď rady si neví.

„Prve mne urážel, do kurev nadal,

nakonec neváhal a hubu mi zlátal!“

Hrdina ztuhl, zlem se hned vzepřel,

„ubiju ho rukama“, vztekle pověděl.

Do spánku upadli milenci v obětí,

venku ten úplněk divoce zářil, 

vesnice světýlka komůrku večer prosvětlí,

chlapec náš budoucnost ve snu svém spatřil.

Jak viděl stalo se za pár dní nato,

čepel se probleskla jako zlato,

seděli u stolu v okruhu přátel,

píchnout nožem jeden ho zachtěl.

Ticho hrobové, dva muži se střetli,

svaly napnuté, i špendlík bys slyšel,

vrzání židlí, od stolu vzlétli,

kus omluvy pak z agresora vyšel.

„Jsem Rus, dlouho už bloudím,

příteli, jen domů se já těším.

Promiň mi můj ten nevkusný žert,

snad blouzním, určitě propadá se mi svět!

Ještě dívka, tehdy má, řekla sbohem,

milovat já ji nepřestal leč,

pro ni stal se nudným patronem jsem,

zlomené mužství mé vrací mi zpět!“

   

Kluk napadený zlobu velikou cítil,

v samotu tmy se uchýlil,

kams nohy ho nesly ni netušil,

štěkot jakéhos psa myšlenky mu přerušil.

Dalších pár dnů se lidí straní,

agresor odjíždí do matičky Rusi.

I přesto, že srdce jinochovi brání,

„Šťastnou cestu,“ říct mu musí.

Na to pak do hor s milou svou vyráží,

pod štíty chalupa schovaná mezi stromy,

bučení dobytka vítá když přichází,

v domě tom přítel spí a taky ony.

Jinocha do služby známý si vezme,

hnát krávy v dolinu ještě ten den chce,

cestu jim zasněží čerstvý to sníh,

co na tom záleží, i přesto musejí jít.

Zvířata šílená hnát cestou dlouhou,

stromy a keře chtějí pod sněhem se ztratit,

čtyři ti mužové s jedinou touhou

okolo teplého ohně se usadit.

Přichází večer, to tma se už blíží,

dobytek zahnaný jest ve své chýši,

víno se rozlévá okolo stolu,

všichni tam sedí, klábosí spolu.

Druhý den služba ještě jej čekala,

poklidit stáj, nakrmit kozy,

celá ta věc zvládnout se nedala,

ty ďábelské zvěři ze srázu skákaly.

  

Dlouho je naháněl, v kopci běhal,

vztek jeho zas se zvedal.

„Jak přijde pantáta, se vším hned seknu,

už ani prstíkem pro něj ni nehnu!“

Vzápětí křik dvorem se rozléhá,

chlapec rozmyšlen vypoví službu,

pan táta prosí, naléhá,

zůstaň až do noci, sám tu nic nezmůžu!

A tak pomohl, byl tam až do šera,

slečinka milá proň si  přijela.

Dny nato roztekly dopředu se dál,

přišlo to, čeho se obával.

Cesta domů, putování dlouhé,

v autobusu už smutně sedí,

ven z okna na obry snově on hledí

a slza po líci samotně si kane.

Ciao amore, navždy si běž,

stát tu chci sama jako hradní věž,

už se sem nevracej, časem ti řeknu,

žádného muže již se nezaleknu.

Chlapec, jež červené líce měl,

vstříc nové se ženě vydává,

aniž by vzpoměl, že stále v srdci ji má .

Chlapec, jež červené líce měl.

 

PRO TVÉ OČI, BÉJBY!

                Intro song příteli, prostě klikni a poslouchej

'To jsem se dostal do pěkných sraček,' pomyslí si Jimmy, potáhne si z narychlo ubaleného cigára vyhlížeje světla autobusu, „despotický čuráku, bež se bodnout,“ zašeptá do ticha noci a odcvrnkne dohořívající cigaretu právě před přijíždějícím meziměstem, zvedne si límce košile proti dešti a nastoupí. Dveře se nehlučně zavřou a zatímco Jim hledá klidné místo k sezení, si to rachotící bus už vrčí tmou.


„Celé se to odehrálo už před lety, zrovna v době, když sem končil střední. Jó tenkrát byla naše parta ještě velká,“ Jimmy usrkne limonády a pokračuje, „byl mezi náma fešák Thomas, takový ten boreček, po kerým většina ženských prahne. Nikdo mu tehdá neřek jináč, než Tomek. Prodával trávu a sem tam i koláče a kyselinu. Myslel si prostě, že je velkej šéf. No neřikám, matroš dobrý.“ Spiklenecky kouká na Jeanette a uculí se.
“Znávali jsme jednoho rokéra, takový blázen. Doslova. Byl škaredší jak já, když však chtěl sbalit nějakou buchtu, prostě ji poslal zprávu, že ji vyprstí a ono to většinou zabralo. Nevim jak to dělal, ale když nedělal trávil většinu času ve sklepě, pochlastával a brnkal s kámošema na kytáru.“

Jimmy se zadívá směrem zapadajícího slunce, ještě je výše, ale pomalu se bere do spánku. Jeanette upije limonádu.





* * * * * *




'Ty jejich debilní teekna, zasraný feťáci. Jak Addy, tak Jimm. Kde jsem udělal chybu?' honí se hlavou tátovi Jackiemu. Z lednice vytáhne další pivo, naleje si do sklenice a pomalu se šourá ke gauči jen v rozevlátém županu. „Já jim dám, zmetkům!“ Máma Johanne vzhlédne zpoza brýlí od štrykování ponožek, lehce zavrtí hlavou a povídá: „Ale Jackie, další pivo??“ „Neser mě ještě ty, docela stačí ti naši dva parchanti!“ zavrčí Jack přepínaje kanál na politiku. Ta ho baví. Dokáže ho rozpálit ještě více, než jeho synové!






* * * * * *



„Tehdá jsem byl s Evelínou. Byla to kočka, to zas jo. Sice měla něco s očima, ale sex, to se ji musí nechat, stál zato.“ Oba odešli od stolu a míří vstříc zapadajícímu slunci. Jimmy nadšeně vypráví dále. „Jednou jsme si spolu dali kyselinu. To ještě naše parta vařila tekna, jó. Beaty nám rachotily ze všech repráků a my měli skoro nonstop párty.“


...Sedíme v pokoji s ošuntělým perským kobercem na podlaze. Tomek se rozvaluje na rozvrzaném gauči po jeho rodičích, snad jako vždycky. Já, zabořený ve starém, moly prožraném ušáku sleduju líně se vinoucí kouř z jointa, jak se rozprostírá zakouřenou místností. George, další kámík, jen o pár let mladší než já, se ve škole dověděl, že může koule šňupat a tak sedí v rožku, hnedle před televizí a láduje se právě nadrceným éčkem. „Uáááá, takhle se to dostane rychlejš do krvíí,“ skoro vykřikne mezitím, co si chystá druhou čáru. „Zdár klucí, něco pro vás mám,“ povídá rozjařeně Evelína zrovna, když vchází do pokoje. Jeji dlouhé černé dredy se zavlní, podívá se na mě a věnuje mi ten sexy úsměv. „Hele papír, jdete do toho se mnou?“ Tomek zakroutí hlavou s panákem v ruce, usměje se na celé kolo a prohodí: „myslím, že George má taky dost!“ Půlka slunečnice zmizí tedy pod mým jazykem, druhou sežere Eve. ... Paprsky pozdního slunce ostře kreslí brady na každé proláklině protější poškrábané, narůžovělé zdi. Když tu. Žaludkem mi zachvěje vlna nervozity. Trip začíná působit. Dvě světla, jako prasátka náhle vyráží ze starého peršana, míříce vzhůru kamsi po stěne, kterážto pomalu šedne. Při letu mění obě koule svou, z jemně oranžové, přes růžovou až do syté červené barvu. Pak zrudnou. Potkávají se zhruba ve výši očí a ze vzdálenosti dvaceti centimetrů plují k sobě. Po jejich stranách na, do mlhy zahalené zdi, vystupují jakési obrysy. Tvor. Ne, muž. Místo noh mu skvějou se kopyta. Ďábelská hlava s rohy se zlobně kroutí, chvíli vlevo, pak zas v pravo. Rudě planoucí oči. Svítí a pozorují mne. Stojí, napřahuje na mne dlouhý nůž ostrý jako břitva. Kapky krve dopadají s hlasitým plop na podlahu. S úšklebkem řve. „ZABIJŮŮ TĚĚ!!!“ vrhá se na mě. Kamsi se propadám? Ne, můj žaludek je sevřený v křeči, ne. Není to Ďas, je to Jack! Už zase sedím na posteli v pokoji domu, kde jsme dříve bydleli, je mi dvanáct, on nade mnou s nožem. Mám strach! „Né, ja už pykal za tu čórku. Neubližuj mi, prosím!“ S řevem utíkám jakousi chodbou. Stará omítka v kusech odpadává ze zdí, koberec prožraný moly se vine někam do tmy. Křičím. Bojím se! „ZLODĚĚJ, ZLODĚĚJ, ZLODĚĚJ!!!" Ticho, pak zase ten syčivý hlas : „KRAADLS V OBCHODĚ, BUDEEŠ PYKAAT!" „YMMIJ JEH!!!“ slyším hlasy z dálky, hned nato ucítím facku, další, ještě jednu. „ukímák udilk od es jeD !elov, akmoT u ulzjah an emS .ydat is žU .pirt net ot, es indilku omáK“ Rozhlídnu se a už už vidím George, stojí, zubí se na mě a poplácává mě po zádech. Jeho úsměv se podivně roztahuje, od ucha k uchu, až vypadá jako žabák. Ruce má zelené, jednu kolem mých ramen, druhá se mu vlní hypnoticky ze strany na stranu. Když promluví, je to jako bych v jeho hlase slyšel slabý hlas stovek žab. „Nalaď se na chill vlnu, KVAK!“...








* * * * * *





Johanne, matka Addyho i Jimma, sedí na gauči před televizí, plete svetr a po očku sleduje, zdali Jackie už odpadl. Je páteční večer a tak si dal víc piv a i když Jo ve skrytu duše ví, že je alkoholik, navenek každého odbude: „Nó tak si dal něco piv, to občas přece každéj.“ 'Vypada docela tuhý,' pomyslí si, odloží pletací jehlice a potichounku se vydá na lup. Neslyšně otevírá dveře chlapeckého pokoje, vleze a aby moc nerámusila důkladně přivře. Jackie by se býval zlobil vědět, že tady šmejdí, ale ona Addyho přece ochraňuje. Jen co najde a vyhodí marušu. To ta z něj dělá zvíře. Úplně jej gumuje. Rozsvítí lampičku a chvíli se pokojem rozhlíží. Nahlédne pod postel, kde mimo nechutného pornáče a staré, zpola rozbalené svačiny nenajde to, po čem touží. Balíček s jídlem sebere, položí na pracovní stůl a koukne na skříň. „Ahha, žeby tady??“ Bohužel zase zklamání. Ale pak ji svitne, přistaví židli k nábytku, pomalu a opatrně, aby byla co nejvíce potichu, se vyškrábe nahoru. 'No jó, není už mě dvacet lét,' pomyslí si a rukou zašátrá po vrchní desce skříně. Zprvu se ji to nelíbí, jen jakési časopisy, snad ne další pornografie, ale pak, pak nahmatá roh a stěnu záhadné krabice. „To jsem tady ještě neviděla,“ pošeptá si do ticha a už má krabičku, velikosti svačinového boxu, před očima. Pomalu, s trpělivostí kočky s ni zaštěrká, protočí v rukách až najde správnou stranu a otevírá ji. Lehký, ale ji známy závan dává Jo zapravdu a když krabička vydá své tajemství zcela, mírně se ji rozšíří zornice a rty se Jo zvlní do triumfálního úšklebku. 'Zachráním ho, přece!' pomyslí si a se schovkou plnou konopí bez hlesu odchází. Ve skrytu duše ví, že za Addyho chování nemůže jen marihuana, že i ten chlast dělá moc, ale navenek...






* * * * * *

Čas na oběd, zaposlouchej se, co jsme tenkrát vařili, kámo!





...Svět je prázdnota. Nic nepřebývá, ničeho nechybí, a já vidím ty stíny natahují se a pak zase smršťují. Posetá plísní jako diamanty, smrková větev napíná se ke mně, honí se mi hlavou. Zbystřím. Před námi, teda mnou, Evelínou, Georgem a Tomkem, se kamsi nocí vine temná, jen spoře osvětlená silnička alejí vzrostlých, starých stromů. Ty tiše ční na srpkem měsíce zalitou oblohu. Listí tajemně šumí. Havran zakráká nad mou hlavou a jeho temná silueta proletí, mizí ve tmě. Kotouče mlhy jak cáry šedavé látky rozmotávají se a jen jako jakési tušení vystupují ve žlutavém svitu luny nade loukou, rozprostírající se za statnými stromy. „Ah, už vím! Míříme na hřbitov!“ prohodím. George se zasměje, „trefils to, kámo!“ Obrovská, ornamentálně kovaná brána se dvěmi lvy uprostřed se zvedá k obloze a terasí nám cestu. Tomek v cilindru hbitě přiskočí a s vrzotem staroby ji otevírá. „Vítejte na mém panství, přátelé,“ ukloní se a zhluboka se zasměje. Malému náměstíčku, na něž nás kroky vedou, vévodí impozantní renesanční stavba s velkolepým dřevěným portálem. Prostranství je celé osvětleno pochodněmi jeho stranou. Zastavujeme se v němé nádheře kdesi uprostřed, jen Evelína vykročí, až spočine zády ke vstupním vratům na vyvýšeném stupínku schodů. Dlouhý černý plášt s náznakem třpytu hvězd ji splývá až po zem. Tmavé dredy rámují tváře té dívky, tváře s velkými červenými kruhy, jež z ni dělají carevnu, ruskou panenku. Avšak zlověstnou panenku. Prudce rozpřáhne ruce, halené v černé kůži, po které probleskne svit bratra měsíce a praví: „DRAZÍ PÁNOVÉ A DÁMY. MY VŠICHNI DO JEDNOHO S HLUBOKOU TOUHOU V SRDCI ČEKÁME, NE LAČNÍME PO NĚČEM, CO NECHCEME NIKDÁ VIDĚTI PŘICHÁZET.“ Domluví, padne celá na zem jakoby se klaněla a už už se svíjí jako červ... „No ten pátečni večer byl fakt jízda, Jeanette,“ vypráví Jim i přesto, že je zadýchaný. Spolu s touhle zvláštní holkou, se kterou už si nějakou dobu povídal u sodovky, tak právě s ní zamířili na ne moc vzdálený vrcholkek. Pár metrů je dělí a oni pomalým tempem dochází, usadí se na trávu. Jeanette kouká do krajiny halící se právě ve světlo, to krásné pozdně odpolední světlo, co tak rádo kreslí horám brady. „Sotva jsme se vrátili z království paní Smrti, Tomek proto, aby porádně nasral sousedy, ale už byl i solidně nabitý, vytáhl strobáč a celým domem vmžiku zaškubalo, zarachotilo, to jak se z repráku drala ven VOSA.“ Jim se pousmál nechápavému výrazu rozlévajícímu se po Jeanettině tváři. „To je tekno systém, Jeden z těch, co jsme milovali.“ Oba si ubalí cigaretu a Jim chviličku nato pokračuje. „Málem bych zapoměl, to sem se zrovna dost žhavil tancem s Evelínou, když do pokoje s halasem vtrhl můj brácha, Addy. Cigárko v koutku, brýle zamlžené div že viděl, stál tam, smál se na celé kolo a pohupoval se do rytmu. Myslím, že byl na káry.“ Jim zasněný se zadívá horám vstříc, těm blízkým i těm dalekým a smutně se vrátí k vyprávění. Jeanette ho tiše pozoruje a se zájmem naslouchá. „Víš Jeany, tohle to bylo snad jediné období, kdy jsme si s tím klukem rozuměli. V dětství sme se dost rvali, teda on mě mlátil za všechna ta prozrazená kouření a já si myslel, že si hrajeme. Občas to zašlo dál, než bych chtěl. Ale. Myslím, že už tehdá sem věděl, že má problém se spídem, ale bylo mi to vážně fuk. Bohužel po událostech, které zakrátko následovaly se naše cesty rozešly a teď, no to už bude pár let, co jsem ho viděl. Máma však říkala, že je na tom špatně, bez domova a ták, ale co já vím?“ při posledních slovech Jimovi skane pár slz. Jeanette ho něžně pohladí po tváři. „ Další den byl jako sen, to mi věř. S Evelínou sme se upelešili v jednom z Tomkových pokojů a celý dlouhý den prošukali. Vstávali sme jen kvůli jídla a však ty víš, čůrání. Následující ráno přišlo až moc rychle a my se loučili brzo, ona totiž odjížděla spěšným busem domů a já mazal pěšky k rodičům, chtěl jsem si procházkou užít trochu poslední pohody.“ Když dovypráví dlouze se zahledí jeden druhému do očí. Usmívají se s propletenými prsty. Sluníčko už pomalu zapadá v obzor, jeho poslední paprsky oba dva hřejí na tvářích. „Ach Jimmíku tvé vypravování bylo poutavé! Velmi ráda jsem s tebou pobyla,“ s posledním slovem se k němu nakloní a láskyplně jej políbí. „Ale už je čas se rozloučit, neboť není ničeho trvalého v našich životech. Buď sbohem, muži!“ Rozejdou se, každý svým směrem. Slunce je totam, šero zastírá krajinu. Jim se otočí, v dáli sotva vidí postavu. „Buď sbohem, ženo...“pronese do ticha a zamává.









* * * * * *



Tuhle sobotu vstává Jack brzo. Nezvykle brzo. Hlavou mu bijou zvonky a tak, protože Jo stále spí, využívá situace. Kočičím krokem dorazí do koupelny, ze své tajne skrýše vytáhne lahev vodky. Bez hluku odšroubuje uzávěr a pořádně si přihne. 'Hmm, to je lepší,' prožene se mu hlavou. Lokne si ještě jednou, sklenici vrátí a precizně si vyčistí zuby. Takhle Jo nic nepozná. Mezitím co chystá snídani se Johanne probouzí. Jack si prozpěvuje, „nese se káva, drahá!“ zahuláká mezi tóny a hned zas přináší chléb a šunku a smažená vajíčka ke stolu. „Dobré ráno, drahá. Spalas dobře?“ nečeká odpověď a pokračuje, „dnes mám v plánu kosit zahradu a štípat dřevo. Zima se blíží, tak ať máme zásobu. Doufám, že ti naši holomci dorazí co nevidět, pěkně je zapřáhnu.“ „Dobré Jackie, já ti to neřekla? Jim zůstává s Evelínou u Tomka. A znáš Addyho, ten pravděpodobně taky nedorazí.“ „Kurva to si děláš srandu?“ vyprskne rozlícený Jack. „Tak já je živím a pánove se hodlaj jen poflakovat.“ „Ale Jackie, jsou přece mladí.“ „Na to ti seru,“ zařve celý zrudlý. Svist, dopadne sekera. Prásk, prásk. Na zem odlétnou další rozštíplá polena. 'Ja jim dám, smradům. Starý je neschopný si najít práci, kurva. Přitom jsme mu platili takovou školu, a hovno. Jak vždycky říkával táta, ševče drž se svého řemesla. To né, to on musí jináč, hajzl. Porád se jen poflakovat s tou pochybnou bandičkou. Doma nepomůže a ještě chodí furt ožralý jak prase. Však já ho srovnám,' letí Jackovi hlavou. Vztek jim cloumá a hromada dřeva roste. „Jo, miláčku, podej mi pivo. Jsem z té práce celý žíznivý,“ zavolá na ženu. K odpoledni se obloha celá zatáhne, vypadá to na déšť. Jack je rád. Už se uklidnil a navíc se bude dobře kosit. Ochlazuje se.

* * * * * *

Čím se blížím k domovu roste ve mně nervozita. Doufám, že bude fotr v klidu. Evelína je fuč a já, co já? V klidu přežít neděli a pak škola. A relativní pohoda. Jak si tak šlapu, cesta se zavlní a na mě, i když je škaredě a skoro chčije, padne paprsek slunce. Zahřeje mě. To zvládnu. Sotva zabouchnu vstupní dveře ozve se táta: „helé kdo jde. Mladý pán se uráčil nás navštívit. Jesli chceš snídani alou štípat dřevo,“ sedí za stolem a zlobně na mě kouká. „Čau vespolek, no jó táto. Už jdu.“ Raději se ani nepřevlíkám a zamířím za dům, ke špalku. 'Ten má zas náladu,' prolítne mi hlavou. „Ahoj Jimku, nesu ti snídani, abys neměl hlad,“ směje se na mě máma. Otočím se celý zpocený, úsměv opětuju, usednu na špalek a pustím se do jídla. „Tak co Evelína, kde ji máš?“ vyptává se zvědavá matka. „Ale mámo, užili jsme si parádní víkend, ale jela domů, chystat se do práce. Navíc já mam učení. Táta má zase náladu, co?“ „No včera byl naštvaný. To víš, má toho hodně a vy jste tu s Addym nebyli.“ „Jojo, on je naštvaný porád. Addyho jsem viděl v pátek, ale byl...“ „Co, zase kouřil trávu?“ skočí mi máma do řeči. „Né, to ne. Jen že jsme spolu vlastně nemluvili. Prostě se večer protáh u Tomka a zas zmizel,“ odvětím a vrátím se ke dřevu. Den plyne a já po čase odcházím do pokoje. Fotr bude snad spokojený, vedle jeho jsem nakupil i svou, sice trošku menší, ale stále hromadu polen. Čučím do učebnic už hodiny, ale ty hovadiny, co po nás chtějí, mi prostě do hlavy nelezou. Podpětí proudu je stejné, cože? Podpětí proudu je svízelné? Co to má znamenat. Úkoly mám, hlavně do angliny, ta mě baví, ale elektrotechnika je opruz. Naštestí právě volá máma, „večeře na stolé, klucí.“ Zrovna usedáme, když zavržou dveře. Addy. Nakoukne dovnitř, brýle má celé orosené, ale i přesto poznám, že je na dojezdu. Jeho obličej je zežloutlý a semtam škube hubou. Spíd. Asi si sobotu taky užil. „Dost že déš, holomku,“ ozve se táta Jack drsně. „Pojď si sednout, abychom jedli společně.“ Máma rozdá talíře, otec si otevře pivo a povídá : „Už mě vytáčíš, měl bys začít pořádně makat. Doma nepomáháš, místo práce jen nějaké pochybné brigády...“ „Ale Jackie,“ ozve se máma, „u večeře to neřeš. Budeme v klidu.“ „ Ztichni! Snad vidíš, že s ním něco řeším,“ vyštěkne Jack na Jo. „ Abych to dořekl, k tomu ještě ti tvoji kamarádíčkové, s něma se dostaneš akorát do maléru. Nebo už v něm si?!“ „Víš co tati, já ani jíst nebudu,“ opačí Addy a vstává od stolu. „Hubu drž a seď. Jez.“ Jack vztekle třískne do stolu. Addy poslechne a zase nervózně usedá. Nálada by se dala krájet. Všichni mlčíme. Tatík do sebe leje další pivo. Dojídám a raději to balím do pokoje. „Díky mami. Jdu pokračovat v učení,“ prohodím a mířím ke svému stolu v tom našem kutlochu. Během chůze zaslechnu, že táta zase ryje do Addyho. Co vejdu do pokoje zavřu. Chci klid. Náhle se ozve rána. Pak druhá. „Víš co tati? Já ti na to seru!!" křičí Addy „Ty mi poroučet nebudeš!“ Zvuky kroků jsou jediné, co slyším. Sedím na posteli, naslouchám. V tom se spěšně otevře, Addy vpochoduje. „Debil jeden,“ prohodí a pustí zavírající se dveře. Hned nato prásk, dveře se rozletí dokořán, div že nevrazí do bráchy, místo toho se rozrazí o stěnu. Jedna ze skleněných tabulek se tříší a padá na zem. „Cos to řekl?“ zařve zuřivý Jack, ani vteřina neuběhne, skočí na Addyho. Pěst dopadne. Rána. A další. Bum. „Ty hajzle!“ křičí otec a bije Addyho. Ten, smotaný v klubíčku leží a kryje si hlavu. Skočím z postele k nim a chytám tátu za ruku. „Né, on ti za to nestojí!“ „Ty drž hubu,“ procedí skrz zaťaté zuby, plnou silou mě odmrští na postel a kouká na mě. Hlavou vrazím do zdi, až se mi zamotá. „Ty tady nemáš co mluvit, celé dny se jen pelešíš s tou tvojí KURVOU, tak mě neser!“ křičí Jack, pěna mu odletuje od huby. Okamžitě mi zrudne před očima, plnou silou, i když se mi lehce točí hlava, se vyšvihnu z postele a než bys řekl švec mu jednu vrazim. Plesk. Facka škubne jeho hlavou. Zarazí se. „Tos přehnal otče! Vypadni odsaď!“ vyštěknu povel. Jackie stojí jak opařený, dech se mu zklidňuje. Přejede mě pohledem, koukne na bráchu a povýšeně si odfrkne. Otočí se na podpatku a beze slova odchází. „Hej Addy, jsi v pořádku? „Ale jó Jimku,“ odpovídá, zatímco mu pomáhám na nohy. Z nosu mu crčí krev. Otevřu šuplík a podávám mu vytažený kapesník. S díky přijíma, přimhouřenýma očima se rozkouká po podlaze, natáhne se pro brýle a pak se zakrytým nosem povídá: „Sbal se a vypadni vodsaď! Jeď za Evelínou! Je to kokot!“ Chvilku, fakt jen malou chvilku přemýšlím. Načež vytáhnu svou krosnu, naházím tam narychlo pár věci a učení. Spěšně si smotám cigáro, bágl šoupnu na záda a otočím se na Addyho, „drž se a díky, kámo!“ Triumfálně prásknu hlavníma dveřma a mizím tmavou, deštivou nocí. Chytnout bus...

Jedna pecka nakonec, tak zapni,nalaď se a rozjímej!

Jednota

 

                                    Jedna k rozehřátí

Nic

Poznenáhlu přichází uvědomění já. Stovek, tisícu, ba miliónů Já. Všechny touhy, neprožité i realizované bolesti a lásky se vznáší jsoucnem a čekají, jako semena, na správné podmínky projevení. A ty se objevují stále znovu a znovu při všech těch životech, kterými jsem prošel. Tisíce chvil se vrší na hoře, hoře karmy, ale proč. Vše je učení jednoty.

Pak náhle se proháním větrem, jsem vítr. Jsem horou, jež svým svitem zalévá právě se probouzející slunce a tyčím se tu již tisíciletí, pomalu rostu a vidím růsty i pády menších tvorů. Zažívám neprožité, jsem slunce paprsek pronikající tmou, prapůvodní tmou, prosvětluji ji a zahřívám.

Toliko životů, kterými se ubírá Ja, tolik strasti a utrpení, mnoho radosti zažil jsem a prožívám.

                   Hora veselá

                            zpátky má svou bradu,

                                                Sola står opp !

Příběh Inky

Mé ruce křídly ptáka jsou. Spoutané. Nemohu, seč se snažím sebevíc, je roztáhnout, uletět. Ach svoboda. Pláču. 

Pomalu otevírám svá ztežklá víčka. Vidím nohy. Končetiny mne, Inky. Ruce mé jsou jako v ohni, nemohu s něma hnout. Pozvolna zvedám svou ztežklo hlavu až je uvidím, svázané v zápěstí nad ní. Visím uvázaný v jakési temné jeskyni. Jen nejasné světlo pochodně se komíhá po hrubě otesaných stěnách z tvrdého kamene.

Cítím smutek. Brzo zde zemřu. Lítost. Lítost nad těmi, kdo dali přednost žluti kamene před láskou.

Chlad plní celou jeskyni. Už přichází. Závoj temnoty halí mé tělo. Bojím se. Sám. Pláču a oddávám se. Sám. Se všemi v srdci. 

Mahá prádžňá párámita hrdaja sútra

                  Dnešní inspirace
Je to už dlouho, co jsem tu nic nedal a události posledních dní mě vedou k tomu sem naložit jednu ze dvou pro mě dosti důležitých súter, asice sútra srdce. Překlad jsem si dovolil, bez laskavého svolení půjčit ze školy Kwam Um.
Ps.písnička není k věci, ale dnes mne nakopla více než tři šálky maté.
Bódhisattva Avalokitéšvara, hluboce praktikující prádžňá párámitu, vnímá prázdnotu všech pěti skandh a je zachráněn od všeho utrpení. 
Šáripútro, forma se neliší od prázdnoty a prázdnota od formy. Forma je prázdnotou a prázdnota je formou. Pocity, vjemy, podněty i vědomí jsou také takové. 
Šáripútro, všechny dharmy jsou prázdné, neobjevují se ani nemizí, nejsou nečisté ani čisté, nerostou ani neubývají. 
A tak v prázdnotě není žádná forma, pocity, vjemy, podněty, ani vědomí. Žádné oči, uši, nos, jazyk, tělo, ani mysl, žádná barva, zvuk, vůně, chuť, dotek, ani myšlenka, žádná říše očí ani žádná z dalších říší. Žádná nevědomost ani konec nevědomosti, a tak je to až po stáří a smrt. 
Žádné utrpení, žádné vznikání, žádné zastavení, cesta, ani poznání. Žádné dosažení ani nic k dosahování. Bódhisattva závisí na prádžňá párámitě – mysl není překážkou, bez překážek není strachu. Dalek mylných názorů přebývá v nirváně. Všichni buddhové tří světů závisí na prádžňá párámitě a dosahují anuttara samjak sambódhi. 
Věz tedy, že prádžňá párámita je velká mantra nade vše chápání velká jasná mantra, nejdokonalejší mantra, nejvyšší mantra, která tiší všechno utrpení, pravdivá a bez chyby. 
Hlásej tedy mantru prádžňá párámity, hlásej mantru, která zní: 
gaté gaté paragaté parasamgaté bódhi sváhá              gaté gaté paragaté parasamgaté bódhi sváhá              gaté gaté paragaté parasamgaté bódhi sváhá

        les roste sám

                    v potu je sadíš!

        hele liška

                                                                         Děti si hrají

                                                                    koleje rozestavěné

                                                                          toho křiku!

                            Srdce pláče-

                                    když vidíš odcházet

                                                    vše jen snem zdá se.

                        Ranní slunce-

                vznáší se nad mlhou

        tráva šustí

                                                                        Otevři srdce

                                                                vidíš světa takovost

                                                                        sedni a jeď!

                                Ó jak jasné je

                                při čtení knihy jen 

                            Hora je Horou

Haiku je mé, kdyby se někomu chtělo mne pochválit, čekám.

Na závěr si dovolím citovat diamantovou sůtru, o jejiž ostrost jsem se opravdu pořezal. Z překladu Jiřího Holby:

                        Sarvadharmá buddhadharmá iti

                 सर्वधर्म बौद्धधर्म इति                          

               Všechny dharmy jsou Buddhovy dharmy 

Podzim

Vůně kávy, linoucí se prochladlým příbytkem jako mlhavá vzpomínka na letní dny, za okny se prohánějící listí a studený vítr, skučící komínem jsou připomínkou na blížící se paní Zimu. 

Sedím u rozpálených kamen pozorujíc, jak oheň lačně natahuje své dlouhé, špičaté prsty přes další polínko, koukám ven, odpočívám. V klíně ležící Tatarka, naše z nejmladěích kočka, tiše vrní. 

Žloutnoucí listí javorů pozvolna pokrývá naši zahradu, každé jedno zrníčko času pomalu padá, halíce svět více a více do šedi. Stromy, ti věční králové odpočívají a nyní nadchází možnost sklízet jejich dřevo. Za zvuků pily padají, jeden přes druhého, srdce mé tluče jako o závod. Král je mrtev, ať žije král!

Pak i to, co zprvu zdálo se tak daleko je nakonec dokonáno. Menší stavba "stodůlka", jak ji nazývám, či dílnička už stojí. Sbitá z kulatin a trámů, s pláštěm deskovým mne po čtyři měsíce zaměstnávala prací. Učila mou trpělivost a smysl pro správnou chvíli.

  

    

V každé desce, jež mi prošla rukama se zrcadlí tvořit, neboť právě ta, či ona je jedinečným kusem jednoho z pokořených velikánů, zrubaných v lásce, pokoře a oddanosti lesu. Přece i On řekl: "...panujte nade vší zemí, opanujte veškerý život!..." Jen na Nás leží, zdali moudře využijeme darů!

 

Abych jen nenudil, přináším část kapitoly z projektu, na kterém makám.

Dost by mi pomohlo, kdyby se kdokoli z vás vyjádřil. Styl ale měnit nebudu, jde o něco podobného, jako je automatické psaní.

Takže, užijte si :

Kotabagh a plantáž banánů

Den na cestě je před náma, posouváme se dál do Kotabaghu, vesnice vzdálená třista kilásků od Díli. Máme tam malý kšeftík u Ardžůna v podhůří HIMALAYI. Víc ti povím cestou kámo. Něco krámů jsme pobalili už večír a zbytek brzy po ránu, v rychlosti jsme do sebe naházeli polívku a dali sbohem pokoji. Spropitné pro chlápka z recepce, fakt úslužný a dokonce nám s radostí pomohl najmout taxík na nádr. O půl páté čéče, dříve než jsem čekal, jsme tam museli být. Sbohem Díli. Taxikář nás vyhodil na potemnělém parkovišti před nádražím se snad půlhodinovým předstihem. Koukám kolem, všude se rýsujou jen stíny postav a světýlka z bídíček (indické cigára), vzduch plný chrchlání a kašlání prování jejich vůně a do tmy září halogenový nápis nádražní budovy. Ta spousta siluet mě trochu děsí, čím se blížíme ke vstupu jich přibývá, postávají okolo podpěrných sloupů, mnohé z nich leží či dřepí a různě se kroutí a celá tahle scéna je jak z Danteho Pekla. Vystoupáme po schodech a narychlo něco zakousnem v nádražním bufetu a celí rozlámaní se přesuneme na peron. Náš vlak z Anand Viharu do Haldwani UŽ stojí na trati, dlouhý modravý had, připravený vyrazit. Kouřím svou první cigaretu dneska, ještě je čas. Vlastně lžu, tohle je moje druhá. Na dveřích našeho vagónu jsou v seznamu jmen pasažéru i ty naše a s hlasitým “uff“ se soukáme dovnitř té ocelové bestie. Vagón je parádní, na pravé straně jsou v dlouhé řadě vždy dvě sedačky a vlevo tři. Naše místa jsou po levé straně a jen co se usadíme, přichází třetí pasažér. Teda žena, mladá dívka v džínách. Vlasy má stáhlé do copu a na nose brýle. Slušně pozdraví a posadí se. Jediné, co je fakt škoda, jsou ty celkem malé, vertikálně zamřížované okna. Jeden ani nemůže pořádně koukat ven. Můžu prohlásit, že indické vlaky jsou o dost lepší, nabídnou ti noviny, teplý čaj dvakrát za cestu, lehkou svačinku, vydatný oběd a hlavně, nemusíš platit, jen pokud chceš. Krajina za okny byla chvíli smutná, šedavá nicota, ale jak plynul čas se sluníčko začalo prodírat cáry oparu a osvětlovalo krásnou krajinu polí. Stoleté stromy halené v kabát šedi pouštěly paprsky na stejně zahalená pole obilí a den se probouzel. Párkrát jsem se dal do řeči se spolusedící dívkou, ale vždycky se to nějakým způsobem rozplynulo do nikam. Vystupovala však o zastávku dřív a tak jsem se dostal do klidu. Do Haldwani, dalšího města ve kterém jsme museli vystoupit my, dojel vlak celkem rychle. Malé nádražíčko ukazovalo, že jde spíš o vesnici, nás vyvedlo na prašnou ulici, plnou cyklo i auto rikšáků poschovávaných porůznu ve stínu stromů a jen co se na ní objevili dva bělouši, téměř většina vystartovala a už lítaly vzduchem nabídky ze všech stran: „Taxi, Pane?“ „Chtěli by jste texi?“ Vysmlouvali jsme cenu (dobrý figl je odejít, když vidíš, že “tvůj“ týpek nechce s cenou dolů, to si pak buď rozmyslí, anebo najdeš čtyři další) a uháněli si to na autobusák, někde v centru. Byl to můj špatný odhad, po tomhle prostém, vesnickém nádražíčku jsme se během několika ulic dostali do rušného města. Krávy se sem tam procházely po ulicích, spousty aut a motorek křižovalo kdejaké cestičky a davy lidí nakupovaly na rozích se stánkama zeleniny a sladkostí a toho nepřeberného množství malých, barevných, plastových pytlíčků s kdoví čím, pověšených snad v každém volném prostoru. Autobusák není správné slovo pro místo, kde nás rikšák vysadil. U benzínky IndianOil s větším parkovištěm, na kterém postávaly dva modrobílé autobusy, to bylo ono. Lidi postávali kolem rezavě vypadající krabice jak ze šedesátých let a dva chlápci v bílých košilích šoupali krabicema a bedýnkama a baťohama nejprve na střechu a pak i po ní na nejlepší místo a zároveň to uvazovali provazy. „Jedete do Kotabaghu?“ zeptal jsem se. „Emmm?“ „Kotabagh??“ „Haha,“ pokývání hlavou a už nás něčí ruce cpou dovnitř. Je to ten nejmenší podělaný autobus, co jsem kdy viděl. Dveře jsou v celé šířce snad jako polovina našich futer a když už jsme se přes ně dostali, ukázal se další problém. Sedačky byly snad pro trpaslíky, Bill se tak akorát vlezl na jednu dvojičku i s našima batohama a já musel stát a jeden držet, aby se neskulil a náhodou nepřimáčk tamtu stařenku s hvězdičkama v očích k podlaze. Po asi hodině čekání až se bus naplní dětma a dalšíma lidmma a náš kočár vyrazil.a a ten náš a, to dlouze zarachotilo přímo pod našima zadkama a náš kočár vyrazil a po dlouhe cestě nás dopravil do Kotabaghu. Průvodčí, malý chlápek s knírkem, pokaždé když jsme zastavili spěšně otevíral dveře, rozdával jízdenky výměnou za peníze a posílal lidi na místa a jinak si halásně prozpěvoval s rádiem od řidiče. Netrvalo dlouho a ulice města vystřídala volná krajina, všude okolo šustěla pšenice a my jsme projížděli stínem aleje vzrostlých stromů, sem tam jsme míjeli potulné jezdce na kolech a na horizontu se rysovaly kopce a kopečky. Jak jsem pokukoval po místních uvědomil jsem si, že skoro všichni jsou Billovy výšky, kromě jednoho co byl jak já. Jeden z těch malých, do kárované košile voháklých lidiček se ke mě přitočil a zapletli jsme hovor. Gopinath, jak se jmenuje, byl docela zvědavý, vyptával se nás, proč jsme přijeli a sám povídal o své rodině a životě a že farmaří v Kotabaghu, vlastně jen přes kopec než jedeme. „Přatéle, rad bych vás pozval ku sobě na farmu. Mužéte přespat a pojíme spolu. Sice moc s rodinou nemamé, ale mamé kus pole s bratrem a móžete pomoct sklizet.“ „No jasne, jedeme prvně k Ardžunovi na farmu. Je to někde poblíž vesnice, prej přímo v kopcích. Podle všeho tam má plantáž banánů a mangovník. Dej mi tvoje číslo a my ti pak zavoláme a domluvíme se,“ povídám, načež mi na kus papíru načmáral jeho telefón a jen co jsme projeli ostrým esíčkem se objevila vesnice a on vystoupil se slovy: „Vy klůci ještě nevystupůjete, jedete až na konéčnou u pošty. Mějte se!“ Bohužel to nevyšlo a my jsme ho už nikdy neviděli. Byla to opravdu dlooouhá jízda...

                                Sedíš v tak,

                                    koukej-malým bussse

                                    s místníma!

Ardžůnova farma je ztracená v kopcích přibližně tři kilometry z Kotabaghu, malé vesnice, jak nám ji popsali, která má jen padesát tisíc lidí obklopených divokou džunglí, většinou banánovníkama, opama (opicema) a tunou různých ptáků a jiné zvěře, víš co. Tipuju, že v tomhle zapomenutém kraji bys našel spousty panterů a prej, co jsme se dověděli až později po pár nocích strávených venku, útočí občas i na ženské, sbírající dříví po lese v předklonu a děti. Vyškrábat se celou tu cestu nebyl problém a kdykoliv jsme si nebyli jistí kudy dál, objevil se náhodou nějaký místňák a už kynul rukou správným směrem. Poslední dům u cesty byly malé potraviny, celkem hezký baráček s pláckem na sezení plným krabic a pytlíků a dva psi, vítajíci nás už od branky pookaždé, když jsme sem zavítali (což bylo později dost často, vzhledem k tomu, že Bill mi vyčítal ty bídíčka a říkal: „ty kouříš, tak já se budu cpát sladkým!“). Statný chlapík s knírkem zběsile mával a jen co jsme se přiblížili hulákal: „Helou mí přátelé. Jak se máte? Cigarety, čokoládu?“ „Nazdárek pane, jasan, hoď mi bídíčka a támhletu čokoládu,“ ukazuju prstem,“ aha, to je taková malá. Víš co, dej nám jich tak deset. Náhodou, nevíš jak se dostanem k Ardžůnovi?“ „Hmm, ehh. A jó, Ardžuna. To musité pokračovát toutou cesto. Dál a dál...“ povídá s rukou ukazující dál podel jeho domu, kamsi do kopců, nejistý výraz v jeho tlusté tváři. Jen co jsme se přehoupli přes kopeček se cesta stáčela, zarytá do hory, vpravo a svažovala se, po levé ruce s výhledem na velké, vyschlé koryto jakési řeky. Po chvilce mi to došlo, tak jsem to ze sebe na Billa vysypal: „ta řeka se jmenuje DABKA, no jo, vždyť jsem se o tom bavil s Ardžůnem.“ „Fakt? Zajímavé jméno. Hlavně koukej na to koryto, jak je široké. Dobrých pětset metrů, kámo. To musí být švung, když se spustí monzun!“ Cesta se před náma kroutila a v dálce byly stranou, po různu vidět domky. Jenže kde je ten Ardžůnův? Ručičky hodinek zběsile letí a ve vzduchu zní TIK TAK, procházíme ostře řezanou zatáčkou na úboči kopce, kde řev opic značně zesílí a na dohled nejsou žádné obydlí a do našich myslí se vkrádá ta hrozná představa. Ztraceni, kdesi v džungli, divoké opice nás co nevidět ubijou a z našich lebek si udělají chrastítka pro opičátka. Nervozně shazuju batoh i sebe na zem, kouřím, mezitím co Bill se promenáduje kolem a rozvíjí plán. „Vypadá to, že jsme to přešli, alespoň podle té fotky, cos mi tehdá ukazoval. Vypadalo to foceno mnohem výše, než teď jsme. Dál bych se nepouštěl.Co ty?“povídá. “Tahat se s tím nákladem zpátky se mi nechce, dál to nemá smysl. Opice pojďte!“ beží mi hlavou. „Bille, já dovopravdy...“ v tom uslyšíme auto. Džíp? Ne, je to docela malá kára, nějaký tmavý renault se dvěma pasažérama na palubě. Zabrzdí, když jsou u nás, hlasitá hudba se utlumí a z okna vykoukne přívětivá tvář mladého týpka: „Helou hoši! Copak se děje, ztrátili sté se snád?“ Když mu společne vysvětlíme situaci prohlásí: „Mójí přátelé, já vam slíbuju, že ho najdéme. Nastůpte a jedéme! Pokud tu žíje, tak vas tám dostánu, to slibůju!Ják si řikál to jméno, “Arůna?“ Jo ahha “Ardžůn,“ rozumím.“ Bágly zmizí v kufru a už si to upalujem tim malým autkem zpátky nahoru, směrem k tomu koloniálu u cesty. V dalších dvou hodinách projíždíme okolní krajinu křížem krážem a tenhle ten frajer brzdí u každé bandičky lidí s otázkama, kam jet. Naděje pohasíná s najetýma kilometrama a tak s Billem promýšlíme, jestli se vrátíme do vesnice, nebo přespíme u cesty. Naštěstí to náš spasitel nevzdal a nakonec se auto se skřípěním brzd zastavuje na stejné cestě, kde nás nabrali, o necelých pětset metrů výš. Zrovna tam, kde cesta zatáčí a ohýbá se po svahu, je malá, banánovníky zarostlá cesička kamsi dolů, snad do hloubi džungle. Z prvu zarostlá pěšina se po několika metrech otevřela do širší a přehlednější stezky, po levé straně stál kus bokem domek se, zrovna na zápraží, hodující rodinkou. Hned u cesty stálo několik přivázaných krav, požíraly zvesela trávu a čuměly na nás. A pak. Došli jsme k bílé, dvoupatrové vílce a zároveň se nám před očima otevřel nádherný výhled na předhůří Himálayí na jedné straně a obrysy baráčků z nedalekého Kotabaghu naproti. Často jsem pak chodíval posedět na jeden kámen dozadu, téměř ke srázu toho kopce, na kterém to celé stálo, pokuřoval jsem a nechával své oči vpíjet do téhleté krajiny. Co jsem zaslechl, chodil tu i Bill. Hrát na harmoniku. On je to docela samotář, jen co je pravda, ale když se mi občas zadaří zaslechnout jeho tóny, je to jako bych seděl na verandě starého dřevěného domu někde v prérii. Vila byla usazená, jak už jsem říkal, na úpatí menšího, vegetace zbaveného výbežku, trčícího jak dráp, z hory. Odlesněný palouk se táhl až po druhé stavení, stojící mírně pod svahem. Dál už byla jen džungle plná banánovníků a mangovníků a dalších křovin. „Dobrý dén, panóvé! Koho vy hledáte? Ardžuná? HaHa, je uvnítř, běžt tám. Já jmenujů se Purána, jsem tu kuchář a pomócníkem,“ povídá asi třicetiletý muž s krátce střiženým knírkem a svetrem jako z anglie, s tím véčkem u krku a zároveň nás vede ke dveřím. Spíš bych měl říct vrata. Mohutné, prosklené dveře nás vpustí do velkého, stejně proskleného sálu. Na kamenné podlaze je rozložených pár kusů nábytku a celá místnost zvláštně rezonuje svou velikosti. Přímo naproti nám vede stupňovité schodiště kamsi nahoru. U stolu v pravo sedí zřejmě Ardžun, chlápek dobře přes padesát, co mu šedivé vlasy už řídnou a oko mu utíká kamsi na stranu. Po pozdravu nám pokyne směrem na pohovku a vyptává se na podrobosti cesty. A jen tak mezi řečí prohodí, že tu jsou ještě tři týpci z Anglie. „Opravdoví angláni, to se poseru,“ povídá Bill zrovna, když vybalujeme spacáky. Totiž takhle, po chvilce vykecávání jsme se omluvili s tím, že jsme celý den cestovali a uvítali bychom spánek. Ardžůn jen nevěřícně mžoural, chvilku na mě, pak na Billa a nakonec prohodil: „ložnici najdete nahoře, ale nečekejte komfort, už tam jsou ubytovaní ti tři.“ Ti, co se zrovna došourali zpátky z městečka. Hubená malá holka s krátkýma vlasama, jak se jmenovala? Vážně nechci budit mého spolubydlícího teď. Dobře byla to Helen a k ní vysoký, tmavě opálený Jack s fousama jak pirát a George, malý hubený chlapík s holou hlavou. Jak jsem říkal, ten den jsme to zabalili brzo a šli na kuťe. Snídaně byla dost pozdě, vstával jsme kolem desáté, stále téměř slepý. Moje smysly však zaplnila libá vůně a hned nato se ozval Jack. SNÍDANĚ! Opravdu skvělá bašta čekala jen na nás, typická pro anglány-tousty, vajíčka, tipuju vařená ve vodě a zalitá trochou tradiční Indické kuchyně, Dalem. Po snídani, teda až po tom, co jsme na oplátku my s Billem umyli nádobi, jsme všichni vyrazili na nedaleké políčko, vyzbrojeni mačetama. Podle Ardžůnových slov jsme měli jít vymýtit jungli pohlcující jeho banánovo mangovou plantáž. Vystoupali jsme kousek cesty kolem domu a zahli v pravo. Octli jsme se na úzké stezce, vinoucí se mezi křovím kamsi dopředu. Po necelých pěti minutách se před námi otevřel palouk, zarostly nejen plevelem, ale i bujným porostem banánů a i okolní zeď naznačovala zahradu. atáčkou"po kratší oddechové pauze jsme ušli opravdu pět podělaných minut a chrám se vynořil doslova za "y. Samé konopíPurána upažil ruce v bok, seskočil ze zídky a lámanou angličtinou nám vysvětloval, jak postupovat, které keře jsou na vysekání a jak máme obsekávat všechny ty užitečné rostliny. Malé kruhové jámky v půdě skrývaly mladé mangovníky a nebo citrusové stromy. Banánovníky byly už vysoké jako jednopatrový barák, akorát jsme museli pročistit jejich kmeny od jejich velkých, špičatých listů. Čekalo nás pár dnů težké, ale relaxující práce. SWIFT. Ostří místních mačet lítalo ze strany na stranu a alespoň část sadu opět dostávala hezkou podobu, jak jsme se rozprchli na všechny strany a každý z nás za sebe vršil už vyťatý bordel. Cejtil jsem se dost spokojený po vší té práci, mozek vypnul a já prostě sekal. Ostatně se to podepsalo i na spánku, co jsem ostatně nechápal. Byl jsem zvyklý vstávat v pět, čtvrt na šest, ale tady bych klidně prochrápal i svou smrt. Stejně jsme pořád vstávali dříve, než všichni ostatní. Dnes ráno bylo však jiné. Je sobota, den volna a já s Billem jdem prozkoumat okolí. Něco jsme rychle snědli, sbalili jídlo a natěšení elánem jsme vyrazili na výšlap doporučený Ardžůnem. Trek na blízkou horu s nejvyšším Šívovým chrámem, zvaným Teet Devi Temple(Billy bělouš si myslí, že to je hlavně turistické místo, vlastně je divný, protože co je mimo jeho chápání, to nemá rád), který nám doporučil Ardžůn. Nahoře údajně stojí chatka na přespání i s jedním poustevníkem. Ranní sluníčko pomalinku vyrůstá nad obzorem, zatímco se naše dvojice pouští po malé, kamenité pěšince do nitra hory. Vláha noci pomalu skapává po velikých listech okolních banánů a chladivý vánek příjemně prosycuje vzduch. Pomalu se dostáváme na vrcholek stinného pahorku, zahaleného pustým pralesem. Výhled, otvírající se nám před očima je úchvatný, až kamsi do daleka se rozprostírá dlouhé údolí, hustě poseté malými domky, stojícími mezi čtverci políček. Slunce zalévá celou scenérii teplými paprsky a ve vzduchu můžeš přímo cítit další horký den. Zasněně procházíme údolím dál intuitivně mezi políčky obilí a kdykoliv nás někdo potká, směje se už z dálky. Tihle lidé vedou úplně jiný život, než jejich druzi ve městech. Elektřinu bys tu asi težko hledal čéče, a autem se sem dostat je nemožné. Nejbližší cesta je tak půl míle vodsud. Hotový ráj. VÍRA začíná tam, kde končí LOGIKA.

Prostě buď

Mluví se o tom, že Zen je cesta nejpřímější, cesta které ovšem mnozí neporozumí. Sám Buddha pravil, že jednotlivé školy, jak přicházely po sobě, odpovídaly na úroveň lidského pochopení jeho nauky.

Zen prý, jak se traduje, začal jedním úsměvem. Jednou, kdesi v Indii při svém učení pozdvihl Buddha květinu a mlčel. Tomuto gestu porozuměl jediný žák Mahákášjapa a na jeho tváři vytanul úsměv, kterým jemně ukázal na své ukotvení v jednoduše nezměrné skutečnosti bytí. Ctihodný, zpozorovaje Mahákášjápovu tvář se sám rozzářil a prohlásil: „Mám poklad z nejdražších, duchovní a přerůstající vše představitelné, který ti tady, ó ctihodný Mahákášjapo, předávám.“ Tolik ke vzniku školy Dhjány, Čchanu, Zenu, zvláštního učení opírajícího se o bezprostřední pochopení světa beze slov a pojmů a předávání této moudrosti od mysli k mysli.

Není nic ryzejšího, než cesta Zenu, kterážto nás ale přivádí k mnohým paradoxům v pochopení. Samotný termín pochopení je tu ale chápán jakoby mimochodem, protože jakékoliv ukazování vstříc slovům, či termínům, smazává hlavní ideu tohoto proudu. Snažíme se o přímé prožívání světa takového, jak je nám předkládán našimi smysly, beze zbytečných slovních pojmenovávání.

Někteří historičtí mistři dokonce zacházeli až ke krajně radikálním přístupům, jako neúcta k Buddhovi, nebo zakazovali svým žákům studovat písma. Pomalu tak vznikala škola, jež se distancovala od Buddhy, jakási mystická odnož Buddhismu. Rozpory mezi až nesmyslným udržováním písem na jedné a svéhlavým přístupem k momentálnímu teď se ale, postupem času spíše doplňují a udržují mysl v rovnováze.

Nakonec bych snad mohl povyprávět příběh o voru, jež Buddha použil jako ilustraci jeho učení. „ Jednoho dne přijde muž k řece, jejíž bližší strana symbolizuje Máju, náš všední svět bolesti, zatímco druhá strana je stranou nirvány, samádhi. Bohužel muž nenajde nikde žádný člun, proto si postaví vor a když přeplave řeku, musí ho nechat na břehu. Na svou další pout už si jej nevezme. Stejně tak on, Buddha, učí Dharmu za účelem dosažení druhé strany, ne však proto, abychom na ni lpěli.

http://www.buddhaweb.cz/podstata-zen-buddhismu/