sobota 26. května 2018

Abych jen nenudil, přináším část kapitoly z projektu, na kterém makám.
Dost by mi pomohlo, kdyby se kdokoli z vás vyjádřil. Styl ale měnit nebudu, jde o něco podobného, jako je automatické psaní.
Takže, užijte si :

Kotabagh a plantáž banánů
Den na cestě je před náma, posouváme se dál do Kotabaghu, vesnice vzdálená třista kilásků od Díli. Máme tam malý kšeftík u Ardžůna v podhůří HIMALAYI. Víc ti povím cestou kámo. Něco krámů jsme pobalili už večír a zbytek brzy po ránu, v rychlosti jsme do sebe naházeli polívku a dali sbohem pokoji. Spropitné pro chlápka z recepce, fakt úslužný a dokonce nám s radostí pomohl najmout taxík na nádr. O půl páté čéče, dříve než jsem čekal, jsme tam museli být. Sbohem Díli. Taxikář nás vyhodil na potemnělém parkovišti před nádražím se snad půlhodinovým předstihem. Koukám kolem, všude se rýsujou jen stíny postav a světýlka z bídíček (indické cigára), vzduch plný chrchlání a kašlání prování jejich vůně a do tmy září halogenový nápis nádražní budovy. Ta spousta siluet mě trochu děsí, čím se blížíme ke vstupu jich přibývá, postávají okolo podpěrných sloupů, mnohé z nich leží či dřepí a různě se kroutí a celá tahle scéna je jak z Danteho Pekla. Vystoupáme po schodech a narychlo něco zakousnem v nádražním bufetu a celí rozlámaní se přesuneme na peron. Náš vlak z Anand Viharu do Haldwani UŽ stojí na trati, dlouhý modravý had, připravený vyrazit. Kouřím svou první cigaretu dneska, ještě je čas. Vlastně lžu, tohle je moje druhá. Na dveřích našeho vagónu jsou v seznamu jmen pasažéru i ty naše a s hlasitým “uff“ se soukáme dovnitř té ocelové bestie. Vagón je parádní, na pravé straně jsou v dlouhé řadě vždy dvě sedačky a vlevo tři. Naše místa jsou po levé straně a jen co se usadíme, přichází třetí pasažér. Teda žena, mladá dívka v džínách. Vlasy má stáhlé do copu a na nose brýle. Slušně pozdraví a posadí se. Jediné, co je fakt škoda, jsou ty celkem malé, vertikálně zamřížované okna. Jeden ani nemůže pořádně koukat ven. Můžu prohlásit, že indické vlaky jsou o dost lepší, nabídnou ti noviny, teplý čaj dvakrát za cestu, lehkou svačinku, vydatný oběd a hlavně, nemusíš platit, jen pokud chceš. Krajina za okny byla chvíli smutná, šedavá nicota, ale jak plynul čas se sluníčko začalo prodírat cáry oparu a osvětlovalo krásnou krajinu polí. Stoleté stromy halené v kabát šedi pouštěly paprsky na stejně zahalená pole obilí a den se probouzel. Párkrát jsem se dal do řeči se spolusedící dívkou, ale vždycky se to nějakým způsobem rozplynulo do nikam. Vystupovala však o zastávku dřív a tak jsem se dostal do klidu. Do Haldwani, dalšího města ve kterém jsme museli vystoupit my, dojel vlak celkem rychle. Malé nádražíčko ukazovalo, že jde spíš o vesnici, nás vyvedlo na prašnou ulici, plnou cyklo i auto rikšáků poschovávaných porůznu ve stínu stromů a jen co se na ní objevili dva bělouši, téměř většina vystartovala a už lítaly vzduchem nabídky ze všech stran: „Taxi, Pane?“ „Chtěli by jste texi?“ Vysmlouvali jsme cenu (dobrý figl je odejít, když vidíš, že “tvůj“ týpek nechce s cenou dolů, to si pak buď rozmyslí, anebo najdeš čtyři další) a uháněli si to na autobusák, někde v centru. Byl to můj špatný odhad, po tomhle prostém, vesnickém nádražíčku jsme se během několika ulic dostali do rušného města. Krávy se sem tam procházely po ulicích, spousty aut a motorek křižovalo kdejaké cestičky a davy lidí nakupovaly na rozích se stánkama zeleniny a sladkostí a toho nepřeberného množství malých, barevných, plastových pytlíčků s kdoví čím, pověšených snad v každém volném prostoru. Autobusák není správné slovo pro místo, kde nás rikšák vysadil. U benzínky IndianOil s větším parkovištěm, na kterém postávaly dva modrobílé autobusy, to bylo ono. Lidi postávali kolem rezavě vypadající krabice jak ze šedesátých let a dva chlápci v bílých košilích šoupali krabicema a bedýnkama a baťohama nejprve na střechu a pak i po ní na nejlepší místo a zároveň to uvazovali provazy. „Jedete do Kotabaghu?“ zeptal jsem se. „Emmm?“ „Kotabagh??“ „Haha,“ pokývání hlavou a už nás něčí ruce cpou dovnitř. Je to ten nejmenší podělaný autobus, co jsem kdy viděl. Dveře jsou v celé šířce snad jako polovina našich futer a když už jsme se přes ně dostali, ukázal se další problém. Sedačky byly snad pro trpaslíky, Bill se tak akorát vlezl na jednu dvojičku i s našima batohama a já musel stát a jeden držet, aby se neskulil a náhodou nepřimáčk tamtu stařenku s hvězdičkama v očích k podlaze. Po asi hodině čekání až se bus naplní dětma a dalšíma lidmma a náš kočár vyrazil.a a ten náš a, to dlouze zarachotilo přímo pod našima zadkama a náš kočár vyrazil a po dlouhe cestě nás dopravil do Kotabaghu. Průvodčí, malý chlápek s knírkem, pokaždé když jsme zastavili spěšně otevíral dveře, rozdával jízdenky výměnou za peníze a posílal lidi na místa a jinak si halásně prozpěvoval s rádiem od řidiče. Netrvalo dlouho a ulice města vystřídala volná krajina, všude okolo šustěla pšenice a my jsme projížděli stínem aleje vzrostlých stromů, sem tam jsme míjeli potulné jezdce na kolech a na horizontu se rysovaly kopce a kopečky. Jak jsem pokukoval po místních uvědomil jsem si, že skoro všichni jsou Billovy výšky, kromě jednoho co byl jak já. Jeden z těch malých, do kárované košile voháklých lidiček se ke mě přitočil a zapletli jsme hovor. Gopinath, jak se jmenuje, byl docela zvědavý, vyptával se nás, proč jsme přijeli a sám povídal o své rodině a životě a že farmaří v Kotabaghu, vlastně jen přes kopec než jedeme. „Přatéle, rad bych vás pozval ku sobě na farmu. Mužéte přespat a pojíme spolu. Sice moc s rodinou nemamé, ale mamé kus pole s bratrem a móžete pomoct sklizet.“ „No jasne, jedeme prvně k Ardžunovi na farmu. Je to někde poblíž vesnice, prej přímo v kopcích. Podle všeho tam má plantáž banánů a mangovník. Dej mi tvoje číslo a my ti pak zavoláme a domluvíme se,“ povídám, načež mi na kus papíru načmáral jeho telefón a jen co jsme projeli ostrým esíčkem se objevila vesnice a on vystoupil se slovy: „Vy klůci ještě nevystupůjete, jedete až na konéčnou u pošty. Mějte se!“ Bohužel to nevyšlo a my jsme ho už nikdy neviděli. Byla to opravdu dlooouhá jízda...

                                Sedíš v tak,
                                    koukej-malým bussse
                                    s místníma!

Ardžůnova farma je ztracená v kopcích přibližně tři kilometry z Kotabaghu, malé vesnice, jak nám ji popsali, která má jen padesát tisíc lidí obklopených divokou džunglí, většinou banánovníkama, opama (opicema) a tunou různých ptáků a jiné zvěře, víš co. Tipuju, že v tomhle zapomenutém kraji bys našel spousty panterů a prej, co jsme se dověděli až později po pár nocích strávených venku, útočí občas i na ženské, sbírající dříví po lese v předklonu a děti. Vyškrábat se celou tu cestu nebyl problém a kdykoliv jsme si nebyli jistí kudy dál, objevil se náhodou nějaký místňák a už kynul rukou správným směrem. Poslední dům u cesty byly malé potraviny, celkem hezký baráček s pláckem na sezení plným krabic a pytlíků a dva psi, vítajíci nás už od branky pookaždé, když jsme sem zavítali (což bylo později dost často, vzhledem k tomu, že Bill mi vyčítal ty bídíčka a říkal: „ty kouříš, tak já se budu cpát sladkým!“). Statný chlapík s knírkem zběsile mával a jen co jsme se přiblížili hulákal: „Helou mí přátelé. Jak se máte? Cigarety, čokoládu?“ „Nazdárek pane, jasan, hoď mi bídíčka a támhletu čokoládu,“ ukazuju prstem,“ aha, to je taková malá. Víš co, dej nám jich tak deset. Náhodou, nevíš jak se dostanem k Ardžůnovi?“ „Hmm, ehh. A jó, Ardžuna. To musité pokračovát toutou cesto. Dál a dál...“ povídá s rukou ukazující dál podel jeho domu, kamsi do kopců, nejistý výraz v jeho tlusté tváři. Jen co jsme se přehoupli přes kopeček se cesta stáčela, zarytá do hory, vpravo a svažovala se, po levé ruce s výhledem na velké, vyschlé koryto jakési řeky. Po chvilce mi to došlo, tak jsem to ze sebe na Billa vysypal: „ta řeka se jmenuje DABKA, no jo, vždyť jsem se o tom bavil s Ardžůnem.“ „Fakt? Zajímavé jméno. Hlavně koukej na to koryto, jak je široké. Dobrých pětset metrů, kámo. To musí být švung, když se spustí monzun!“ Cesta se před náma kroutila a v dálce byly stranou, po různu vidět domky. Jenže kde je ten Ardžůnův? Ručičky hodinek zběsile letí a ve vzduchu zní TIK TAK, procházíme ostře řezanou zatáčkou na úboči kopce, kde řev opic značně zesílí a na dohled nejsou žádné obydlí a do našich myslí se vkrádá ta hrozná představa. Ztraceni, kdesi v džungli, divoké opice nás co nevidět ubijou a z našich lebek si udělají chrastítka pro opičátka. Nervozně shazuju batoh i sebe na zem, kouřím, mezitím co Bill se promenáduje kolem a rozvíjí plán. „Vypadá to, že jsme to přešli, alespoň podle té fotky, cos mi tehdá ukazoval. Vypadalo to foceno mnohem výše, než teď jsme. Dál bych se nepouštěl.Co ty?“povídá. “Tahat se s tím nákladem zpátky se mi nechce, dál to nemá smysl. Opice pojďte!“ beží mi hlavou. „Bille, já dovopravdy...“ v tom uslyšíme auto. Džíp? Ne, je to docela malá kára, nějaký tmavý renault se dvěma pasažérama na palubě. Zabrzdí, když jsou u nás, hlasitá hudba se utlumí a z okna vykoukne přívětivá tvář mladého týpka: „Helou hoši! Copak se děje, ztrátili sté se snád?“ Když mu společne vysvětlíme situaci prohlásí: „Mójí přátelé, já vam slíbuju, že ho najdéme. Nastůpte a jedéme! Pokud tu žíje, tak vas tám dostánu, to slibůju!Ják si řikál to jméno, “Arůna?“ Jo ahha “Ardžůn,“ rozumím.“ Bágly zmizí v kufru a už si to upalujem tim malým autkem zpátky nahoru, směrem k tomu koloniálu u cesty. V dalších dvou hodinách projíždíme okolní krajinu křížem krážem a tenhle ten frajer brzdí u každé bandičky lidí s otázkama, kam jet. Naděje pohasíná s najetýma kilometrama a tak s Billem promýšlíme, jestli se vrátíme do vesnice, nebo přespíme u cesty. Naštěstí to náš spasitel nevzdal a nakonec se auto se skřípěním brzd zastavuje na stejné cestě, kde nás nabrali, o necelých pětset metrů výš. Zrovna tam, kde cesta zatáčí a ohýbá se po svahu, je malá, banánovníky zarostlá cesička kamsi dolů, snad do hloubi džungle. Z prvu zarostlá pěšina se po několika metrech otevřela do širší a přehlednější stezky, po levé straně stál kus bokem domek se, zrovna na zápraží, hodující rodinkou. Hned u cesty stálo několik přivázaných krav, požíraly zvesela trávu a čuměly na nás. A pak. Došli jsme k bílé, dvoupatrové vílce a zároveň se nám před očima otevřel nádherný výhled na předhůří Himálayí na jedné straně a obrysy baráčků z nedalekého Kotabaghu naproti. Často jsem pak chodíval posedět na jeden kámen dozadu, téměř ke srázu toho kopce, na kterém to celé stálo, pokuřoval jsem a nechával své oči vpíjet do téhleté krajiny. Co jsem zaslechl, chodil tu i Bill. Hrát na harmoniku. On je to docela samotář, jen co je pravda, ale když se mi občas zadaří zaslechnout jeho tóny, je to jako bych seděl na verandě starého dřevěného domu někde v prérii. Vila byla usazená, jak už jsem říkal, na úpatí menšího, vegetace zbaveného výbežku, trčícího jak dráp, z hory. Odlesněný palouk se táhl až po druhé stavení, stojící mírně pod svahem. Dál už byla jen džungle plná banánovníků a mangovníků a dalších křovin. „Dobrý dén, panóvé! Koho vy hledáte? Ardžuná? HaHa, je uvnítř, běžt tám. Já jmenujů se Purána, jsem tu kuchář a pomócníkem,“ povídá asi třicetiletý muž s krátce střiženým knírkem a svetrem jako z anglie, s tím véčkem u krku a zároveň nás vede ke dveřím. Spíš bych měl říct vrata. Mohutné, prosklené dveře nás vpustí do velkého, stejně proskleného sálu. Na kamenné podlaze je rozložených pár kusů nábytku a celá místnost zvláštně rezonuje svou velikosti. Přímo naproti nám vede stupňovité schodiště kamsi nahoru. U stolu v pravo sedí zřejmě Ardžun, chlápek dobře přes padesát, co mu šedivé vlasy už řídnou a oko mu utíká kamsi na stranu. Po pozdravu nám pokyne směrem na pohovku a vyptává se na podrobosti cesty. A jen tak mezi řečí prohodí, že tu jsou ještě tři týpci z Anglie. „Opravdoví angláni, to se poseru,“ povídá Bill zrovna, když vybalujeme spacáky. Totiž takhle, po chvilce vykecávání jsme se omluvili s tím, že jsme celý den cestovali a uvítali bychom spánek. Ardžůn jen nevěřícně mžoural, chvilku na mě, pak na Billa a nakonec prohodil: „ložnici najdete nahoře, ale nečekejte komfort, už tam jsou ubytovaní ti tři.“ Ti, co se zrovna došourali zpátky z městečka. Hubená malá holka s krátkýma vlasama, jak se jmenovala? Vážně nechci budit mého spolubydlícího teď. Dobře byla to Helen a k ní vysoký, tmavě opálený Jack s fousama jak pirát a George, malý hubený chlapík s holou hlavou. Jak jsem říkal, ten den jsme to zabalili brzo a šli na kuťe. Snídaně byla dost pozdě, vstával jsme kolem desáté, stále téměř slepý. Moje smysly však zaplnila libá vůně a hned nato se ozval Jack. SNÍDANĚ! Opravdu skvělá bašta čekala jen na nás, typická pro anglány-tousty, vajíčka, tipuju vařená ve vodě a zalitá trochou tradiční Indické kuchyně, Dalem. Po snídani, teda až po tom, co jsme na oplátku my s Billem umyli nádobi, jsme všichni vyrazili na nedaleké políčko, vyzbrojeni mačetama. Podle Ardžůnových slov jsme měli jít vymýtit jungli pohlcující jeho banánovo mangovou plantáž. Vystoupali jsme kousek cesty kolem domu a zahli v pravo. Octli jsme se na úzké stezce, vinoucí se mezi křovím kamsi dopředu. Po necelých pěti minutách se před námi otevřel palouk, zarostly nejen plevelem, ale i bujným porostem banánů a i okolní zeď naznačovala zahradu. atáčkou"po kratší oddechové pauze jsme ušli opravdu pět podělaných minut a chrám se vynořil doslova za "y. Samé konopíPurána upažil ruce v bok, seskočil ze zídky a lámanou angličtinou nám vysvětloval, jak postupovat, které keře jsou na vysekání a jak máme obsekávat všechny ty užitečné rostliny. Malé kruhové jámky v půdě skrývaly mladé mangovníky a nebo citrusové stromy. Banánovníky byly už vysoké jako jednopatrový barák, akorát jsme museli pročistit jejich kmeny od jejich velkých, špičatých listů. Čekalo nás pár dnů težké, ale relaxující práce. SWIFT. Ostří místních mačet lítalo ze strany na stranu a alespoň část sadu opět dostávala hezkou podobu, jak jsme se rozprchli na všechny strany a každý z nás za sebe vršil už vyťatý bordel. Cejtil jsem se dost spokojený po vší té práci, mozek vypnul a já prostě sekal. Ostatně se to podepsalo i na spánku, co jsem ostatně nechápal. Byl jsem zvyklý vstávat v pět, čtvrt na šest, ale tady bych klidně prochrápal i svou smrt. Stejně jsme pořád vstávali dříve, než všichni ostatní. Dnes ráno bylo však jiné. Je sobota, den volna a já s Billem jdem prozkoumat okolí. Něco jsme rychle snědli, sbalili jídlo a natěšení elánem jsme vyrazili na výšlap doporučený Ardžůnem. Trek na blízkou horu s nejvyšším Šívovým chrámem, zvaným Teet Devi Temple(Billy bělouš si myslí, že to je hlavně turistické místo, vlastně je divný, protože co je mimo jeho chápání, to nemá rád), který nám doporučil Ardžůn. Nahoře údajně stojí chatka na přespání i s jedním poustevníkem. Ranní sluníčko pomalinku vyrůstá nad obzorem, zatímco se naše dvojice pouští po malé, kamenité pěšince do nitra hory. Vláha noci pomalu skapává po velikých listech okolních banánů a chladivý vánek příjemně prosycuje vzduch. Pomalu se dostáváme na vrcholek stinného pahorku, zahaleného pustým pralesem. Výhled, otvírající se nám před očima je úchvatný, až kamsi do daleka se rozprostírá dlouhé údolí, hustě poseté malými domky, stojícími mezi čtverci políček. Slunce zalévá celou scenérii teplými paprsky a ve vzduchu můžeš přímo cítit další horký den. Zasněně procházíme údolím dál intuitivně mezi políčky obilí a kdykoliv nás někdo potká, směje se už z dálky. Tihle lidé vedou úplně jiný život, než jejich druzi ve městech. Elektřinu bys tu asi težko hledal čéče, a autem se sem dostat je nemožné. Nejbližší cesta je tak půl míle vodsud. Hotový ráj. VÍRA začíná tam, kde končí LOGIKA.

2 komentáře:

  1. Příspěvek se mi moc líbil. Cítila jsem se jako bych se procházela Indií, ale jediné, co bych v zájmu blogu vytkla je, že mi článek připadal moc dlouhý a chvílemi jsem kvůli malému písmu musela mžourat, abych něco přečetla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Super, díky za zpětnou vazbu. Za písmo a pozadí se omlouvám, zpracovávám to na tabletu a nijak to se mnou nechce spolupracovat. Přemýšlím o jiném blogu.

      Vymazat