Podzim

Vůně kávy, linoucí se prochladlým příbytkem jako mlhavá vzpomínka na letní dny, za okny se prohánějící listí a studený vítr, skučící komínem jsou připomínkou na blížící se paní Zimu. 

Sedím u rozpálených kamen pozorujíc, jak oheň lačně natahuje své dlouhé, špičaté prsty přes další polínko, koukám ven, odpočívám. V klíně ležící Tatarka, naše z nejmladěích kočka, tiše vrní. 

Žloutnoucí listí javorů pozvolna pokrývá naši zahradu, každé jedno zrníčko času pomalu padá, halíce svět více a více do šedi. Stromy, ti věční králové odpočívají a nyní nadchází možnost sklízet jejich dřevo. Za zvuků pily padají, jeden přes druhého, srdce mé tluče jako o závod. Král je mrtev, ať žije král!

Pak i to, co zprvu zdálo se tak daleko je nakonec dokonáno. Menší stavba "stodůlka", jak ji nazývám, či dílnička už stojí. Sbitá z kulatin a trámů, s pláštěm deskovým mne po čtyři měsíce zaměstnávala prací. Učila mou trpělivost a smysl pro správnou chvíli.

  

    

V každé desce, jež mi prošla rukama se zrcadlí tvořit, neboť právě ta, či ona je jedinečným kusem jednoho z pokořených velikánů, zrubaných v lásce, pokoře a oddanosti lesu. Přece i On řekl: "...panujte nade vší zemí, opanujte veškerý život!..." Jen na Nás leží, zdali moudře využijeme darů!

 

Abych jen nenudil, přináším část kapitoly z projektu, na kterém makám.

Dost by mi pomohlo, kdyby se kdokoli z vás vyjádřil. Styl ale měnit nebudu, jde o něco podobného, jako je automatické psaní.

Takže, užijte si :

Kotabagh a plantáž banánů

Den na cestě je před náma, posouváme se dál do Kotabaghu, vesnice vzdálená třista kilásků od Díli. Máme tam malý kšeftík u Ardžůna v podhůří HIMALAYI. Víc ti povím cestou kámo. Něco krámů jsme pobalili už večír a zbytek brzy po ránu, v rychlosti jsme do sebe naházeli polívku a dali sbohem pokoji. Spropitné pro chlápka z recepce, fakt úslužný a dokonce nám s radostí pomohl najmout taxík na nádr. O půl páté čéče, dříve než jsem čekal, jsme tam museli být. Sbohem Díli. Taxikář nás vyhodil na potemnělém parkovišti před nádražím se snad půlhodinovým předstihem. Koukám kolem, všude se rýsujou jen stíny postav a světýlka z bídíček (indické cigára), vzduch plný chrchlání a kašlání prování jejich vůně a do tmy září halogenový nápis nádražní budovy. Ta spousta siluet mě trochu děsí, čím se blížíme ke vstupu jich přibývá, postávají okolo podpěrných sloupů, mnohé z nich leží či dřepí a různě se kroutí a celá tahle scéna je jak z Danteho Pekla. Vystoupáme po schodech a narychlo něco zakousnem v nádražním bufetu a celí rozlámaní se přesuneme na peron. Náš vlak z Anand Viharu do Haldwani UŽ stojí na trati, dlouhý modravý had, připravený vyrazit. Kouřím svou první cigaretu dneska, ještě je čas. Vlastně lžu, tohle je moje druhá. Na dveřích našeho vagónu jsou v seznamu jmen pasažéru i ty naše a s hlasitým “uff“ se soukáme dovnitř té ocelové bestie. Vagón je parádní, na pravé straně jsou v dlouhé řadě vždy dvě sedačky a vlevo tři. Naše místa jsou po levé straně a jen co se usadíme, přichází třetí pasažér. Teda žena, mladá dívka v džínách. Vlasy má stáhlé do copu a na nose brýle. Slušně pozdraví a posadí se. Jediné, co je fakt škoda, jsou ty celkem malé, vertikálně zamřížované okna. Jeden ani nemůže pořádně koukat ven. Můžu prohlásit, že indické vlaky jsou o dost lepší, nabídnou ti noviny, teplý čaj dvakrát za cestu, lehkou svačinku, vydatný oběd a hlavně, nemusíš platit, jen pokud chceš. Krajina za okny byla chvíli smutná, šedavá nicota, ale jak plynul čas se sluníčko začalo prodírat cáry oparu a osvětlovalo krásnou krajinu polí. Stoleté stromy halené v kabát šedi pouštěly paprsky na stejně zahalená pole obilí a den se probouzel. Párkrát jsem se dal do řeči se spolusedící dívkou, ale vždycky se to nějakým způsobem rozplynulo do nikam. Vystupovala však o zastávku dřív a tak jsem se dostal do klidu. Do Haldwani, dalšího města ve kterém jsme museli vystoupit my, dojel vlak celkem rychle. Malé nádražíčko ukazovalo, že jde spíš o vesnici, nás vyvedlo na prašnou ulici, plnou cyklo i auto rikšáků poschovávaných porůznu ve stínu stromů a jen co se na ní objevili dva bělouši, téměř většina vystartovala a už lítaly vzduchem nabídky ze všech stran: „Taxi, Pane?“ „Chtěli by jste texi?“ Vysmlouvali jsme cenu (dobrý figl je odejít, když vidíš, že “tvůj“ týpek nechce s cenou dolů, to si pak buď rozmyslí, anebo najdeš čtyři další) a uháněli si to na autobusák, někde v centru. Byl to můj špatný odhad, po tomhle prostém, vesnickém nádražíčku jsme se během několika ulic dostali do rušného města. Krávy se sem tam procházely po ulicích, spousty aut a motorek křižovalo kdejaké cestičky a davy lidí nakupovaly na rozích se stánkama zeleniny a sladkostí a toho nepřeberného množství malých, barevných, plastových pytlíčků s kdoví čím, pověšených snad v každém volném prostoru. Autobusák není správné slovo pro místo, kde nás rikšák vysadil. U benzínky IndianOil s větším parkovištěm, na kterém postávaly dva modrobílé autobusy, to bylo ono. Lidi postávali kolem rezavě vypadající krabice jak ze šedesátých let a dva chlápci v bílých košilích šoupali krabicema a bedýnkama a baťohama nejprve na střechu a pak i po ní na nejlepší místo a zároveň to uvazovali provazy. „Jedete do Kotabaghu?“ zeptal jsem se. „Emmm?“ „Kotabagh??“ „Haha,“ pokývání hlavou a už nás něčí ruce cpou dovnitř. Je to ten nejmenší podělaný autobus, co jsem kdy viděl. Dveře jsou v celé šířce snad jako polovina našich futer a když už jsme se přes ně dostali, ukázal se další problém. Sedačky byly snad pro trpaslíky, Bill se tak akorát vlezl na jednu dvojičku i s našima batohama a já musel stát a jeden držet, aby se neskulil a náhodou nepřimáčk tamtu stařenku s hvězdičkama v očích k podlaze. Po asi hodině čekání až se bus naplní dětma a dalšíma lidmma a náš kočár vyrazil.a a ten náš a, to dlouze zarachotilo přímo pod našima zadkama a náš kočár vyrazil a po dlouhe cestě nás dopravil do Kotabaghu. Průvodčí, malý chlápek s knírkem, pokaždé když jsme zastavili spěšně otevíral dveře, rozdával jízdenky výměnou za peníze a posílal lidi na místa a jinak si halásně prozpěvoval s rádiem od řidiče. Netrvalo dlouho a ulice města vystřídala volná krajina, všude okolo šustěla pšenice a my jsme projížděli stínem aleje vzrostlých stromů, sem tam jsme míjeli potulné jezdce na kolech a na horizontu se rysovaly kopce a kopečky. Jak jsem pokukoval po místních uvědomil jsem si, že skoro všichni jsou Billovy výšky, kromě jednoho co byl jak já. Jeden z těch malých, do kárované košile voháklých lidiček se ke mě přitočil a zapletli jsme hovor. Gopinath, jak se jmenuje, byl docela zvědavý, vyptával se nás, proč jsme přijeli a sám povídal o své rodině a životě a že farmaří v Kotabaghu, vlastně jen přes kopec než jedeme. „Přatéle, rad bych vás pozval ku sobě na farmu. Mužéte přespat a pojíme spolu. Sice moc s rodinou nemamé, ale mamé kus pole s bratrem a móžete pomoct sklizet.“ „No jasne, jedeme prvně k Ardžunovi na farmu. Je to někde poblíž vesnice, prej přímo v kopcích. Podle všeho tam má plantáž banánů a mangovník. Dej mi tvoje číslo a my ti pak zavoláme a domluvíme se,“ povídám, načež mi na kus papíru načmáral jeho telefón a jen co jsme projeli ostrým esíčkem se objevila vesnice a on vystoupil se slovy: „Vy klůci ještě nevystupůjete, jedete až na konéčnou u pošty. Mějte se!“ Bohužel to nevyšlo a my jsme ho už nikdy neviděli. Byla to opravdu dlooouhá jízda...

                                Sedíš v tak,

                                    koukej-malým bussse

                                    s místníma!

Ardžůnova farma je ztracená v kopcích přibližně tři kilometry z Kotabaghu, malé vesnice, jak nám ji popsali, která má jen padesát tisíc lidí obklopených divokou džunglí, většinou banánovníkama, opama (opicema) a tunou různých ptáků a jiné zvěře, víš co. Tipuju, že v tomhle zapomenutém kraji bys našel spousty panterů a prej, co jsme se dověděli až později po pár nocích strávených venku, útočí občas i na ženské, sbírající dříví po lese v předklonu a děti. Vyškrábat se celou tu cestu nebyl problém a kdykoliv jsme si nebyli jistí kudy dál, objevil se náhodou nějaký místňák a už kynul rukou správným směrem. Poslední dům u cesty byly malé potraviny, celkem hezký baráček s pláckem na sezení plným krabic a pytlíků a dva psi, vítajíci nás už od branky pookaždé, když jsme sem zavítali (což bylo později dost často, vzhledem k tomu, že Bill mi vyčítal ty bídíčka a říkal: „ty kouříš, tak já se budu cpát sladkým!“). Statný chlapík s knírkem zběsile mával a jen co jsme se přiblížili hulákal: „Helou mí přátelé. Jak se máte? Cigarety, čokoládu?“ „Nazdárek pane, jasan, hoď mi bídíčka a támhletu čokoládu,“ ukazuju prstem,“ aha, to je taková malá. Víš co, dej nám jich tak deset. Náhodou, nevíš jak se dostanem k Ardžůnovi?“ „Hmm, ehh. A jó, Ardžuna. To musité pokračovát toutou cesto. Dál a dál...“ povídá s rukou ukazující dál podel jeho domu, kamsi do kopců, nejistý výraz v jeho tlusté tváři. Jen co jsme se přehoupli přes kopeček se cesta stáčela, zarytá do hory, vpravo a svažovala se, po levé ruce s výhledem na velké, vyschlé koryto jakési řeky. Po chvilce mi to došlo, tak jsem to ze sebe na Billa vysypal: „ta řeka se jmenuje DABKA, no jo, vždyť jsem se o tom bavil s Ardžůnem.“ „Fakt? Zajímavé jméno. Hlavně koukej na to koryto, jak je široké. Dobrých pětset metrů, kámo. To musí být švung, když se spustí monzun!“ Cesta se před náma kroutila a v dálce byly stranou, po různu vidět domky. Jenže kde je ten Ardžůnův? Ručičky hodinek zběsile letí a ve vzduchu zní TIK TAK, procházíme ostře řezanou zatáčkou na úboči kopce, kde řev opic značně zesílí a na dohled nejsou žádné obydlí a do našich myslí se vkrádá ta hrozná představa. Ztraceni, kdesi v džungli, divoké opice nás co nevidět ubijou a z našich lebek si udělají chrastítka pro opičátka. Nervozně shazuju batoh i sebe na zem, kouřím, mezitím co Bill se promenáduje kolem a rozvíjí plán. „Vypadá to, že jsme to přešli, alespoň podle té fotky, cos mi tehdá ukazoval. Vypadalo to foceno mnohem výše, než teď jsme. Dál bych se nepouštěl.Co ty?“povídá. “Tahat se s tím nákladem zpátky se mi nechce, dál to nemá smysl. Opice pojďte!“ beží mi hlavou. „Bille, já dovopravdy...“ v tom uslyšíme auto. Džíp? Ne, je to docela malá kára, nějaký tmavý renault se dvěma pasažérama na palubě. Zabrzdí, když jsou u nás, hlasitá hudba se utlumí a z okna vykoukne přívětivá tvář mladého týpka: „Helou hoši! Copak se děje, ztrátili sté se snád?“ Když mu společne vysvětlíme situaci prohlásí: „Mójí přátelé, já vam slíbuju, že ho najdéme. Nastůpte a jedéme! Pokud tu žíje, tak vas tám dostánu, to slibůju!Ják si řikál to jméno, “Arůna?“ Jo ahha “Ardžůn,“ rozumím.“ Bágly zmizí v kufru a už si to upalujem tim malým autkem zpátky nahoru, směrem k tomu koloniálu u cesty. V dalších dvou hodinách projíždíme okolní krajinu křížem krážem a tenhle ten frajer brzdí u každé bandičky lidí s otázkama, kam jet. Naděje pohasíná s najetýma kilometrama a tak s Billem promýšlíme, jestli se vrátíme do vesnice, nebo přespíme u cesty. Naštěstí to náš spasitel nevzdal a nakonec se auto se skřípěním brzd zastavuje na stejné cestě, kde nás nabrali, o necelých pětset metrů výš. Zrovna tam, kde cesta zatáčí a ohýbá se po svahu, je malá, banánovníky zarostlá cesička kamsi dolů, snad do hloubi džungle. Z prvu zarostlá pěšina se po několika metrech otevřela do širší a přehlednější stezky, po levé straně stál kus bokem domek se, zrovna na zápraží, hodující rodinkou. Hned u cesty stálo několik přivázaných krav, požíraly zvesela trávu a čuměly na nás. A pak. Došli jsme k bílé, dvoupatrové vílce a zároveň se nám před očima otevřel nádherný výhled na předhůří Himálayí na jedné straně a obrysy baráčků z nedalekého Kotabaghu naproti. Často jsem pak chodíval posedět na jeden kámen dozadu, téměř ke srázu toho kopce, na kterém to celé stálo, pokuřoval jsem a nechával své oči vpíjet do téhleté krajiny. Co jsem zaslechl, chodil tu i Bill. Hrát na harmoniku. On je to docela samotář, jen co je pravda, ale když se mi občas zadaří zaslechnout jeho tóny, je to jako bych seděl na verandě starého dřevěného domu někde v prérii. Vila byla usazená, jak už jsem říkal, na úpatí menšího, vegetace zbaveného výbežku, trčícího jak dráp, z hory. Odlesněný palouk se táhl až po druhé stavení, stojící mírně pod svahem. Dál už byla jen džungle plná banánovníků a mangovníků a dalších křovin. „Dobrý dén, panóvé! Koho vy hledáte? Ardžuná? HaHa, je uvnítř, běžt tám. Já jmenujů se Purána, jsem tu kuchář a pomócníkem,“ povídá asi třicetiletý muž s krátce střiženým knírkem a svetrem jako z anglie, s tím véčkem u krku a zároveň nás vede ke dveřím. Spíš bych měl říct vrata. Mohutné, prosklené dveře nás vpustí do velkého, stejně proskleného sálu. Na kamenné podlaze je rozložených pár kusů nábytku a celá místnost zvláštně rezonuje svou velikosti. Přímo naproti nám vede stupňovité schodiště kamsi nahoru. U stolu v pravo sedí zřejmě Ardžun, chlápek dobře přes padesát, co mu šedivé vlasy už řídnou a oko mu utíká kamsi na stranu. Po pozdravu nám pokyne směrem na pohovku a vyptává se na podrobosti cesty. A jen tak mezi řečí prohodí, že tu jsou ještě tři týpci z Anglie. „Opravdoví angláni, to se poseru,“ povídá Bill zrovna, když vybalujeme spacáky. Totiž takhle, po chvilce vykecávání jsme se omluvili s tím, že jsme celý den cestovali a uvítali bychom spánek. Ardžůn jen nevěřícně mžoural, chvilku na mě, pak na Billa a nakonec prohodil: „ložnici najdete nahoře, ale nečekejte komfort, už tam jsou ubytovaní ti tři.“ Ti, co se zrovna došourali zpátky z městečka. Hubená malá holka s krátkýma vlasama, jak se jmenovala? Vážně nechci budit mého spolubydlícího teď. Dobře byla to Helen a k ní vysoký, tmavě opálený Jack s fousama jak pirát a George, malý hubený chlapík s holou hlavou. Jak jsem říkal, ten den jsme to zabalili brzo a šli na kuťe. Snídaně byla dost pozdě, vstával jsme kolem desáté, stále téměř slepý. Moje smysly však zaplnila libá vůně a hned nato se ozval Jack. SNÍDANĚ! Opravdu skvělá bašta čekala jen na nás, typická pro anglány-tousty, vajíčka, tipuju vařená ve vodě a zalitá trochou tradiční Indické kuchyně, Dalem. Po snídani, teda až po tom, co jsme na oplátku my s Billem umyli nádobi, jsme všichni vyrazili na nedaleké políčko, vyzbrojeni mačetama. Podle Ardžůnových slov jsme měli jít vymýtit jungli pohlcující jeho banánovo mangovou plantáž. Vystoupali jsme kousek cesty kolem domu a zahli v pravo. Octli jsme se na úzké stezce, vinoucí se mezi křovím kamsi dopředu. Po necelých pěti minutách se před námi otevřel palouk, zarostly nejen plevelem, ale i bujným porostem banánů a i okolní zeď naznačovala zahradu. atáčkou"po kratší oddechové pauze jsme ušli opravdu pět podělaných minut a chrám se vynořil doslova za "y. Samé konopíPurána upažil ruce v bok, seskočil ze zídky a lámanou angličtinou nám vysvětloval, jak postupovat, které keře jsou na vysekání a jak máme obsekávat všechny ty užitečné rostliny. Malé kruhové jámky v půdě skrývaly mladé mangovníky a nebo citrusové stromy. Banánovníky byly už vysoké jako jednopatrový barák, akorát jsme museli pročistit jejich kmeny od jejich velkých, špičatých listů. Čekalo nás pár dnů težké, ale relaxující práce. SWIFT. Ostří místních mačet lítalo ze strany na stranu a alespoň část sadu opět dostávala hezkou podobu, jak jsme se rozprchli na všechny strany a každý z nás za sebe vršil už vyťatý bordel. Cejtil jsem se dost spokojený po vší té práci, mozek vypnul a já prostě sekal. Ostatně se to podepsalo i na spánku, co jsem ostatně nechápal. Byl jsem zvyklý vstávat v pět, čtvrt na šest, ale tady bych klidně prochrápal i svou smrt. Stejně jsme pořád vstávali dříve, než všichni ostatní. Dnes ráno bylo však jiné. Je sobota, den volna a já s Billem jdem prozkoumat okolí. Něco jsme rychle snědli, sbalili jídlo a natěšení elánem jsme vyrazili na výšlap doporučený Ardžůnem. Trek na blízkou horu s nejvyšším Šívovým chrámem, zvaným Teet Devi Temple(Billy bělouš si myslí, že to je hlavně turistické místo, vlastně je divný, protože co je mimo jeho chápání, to nemá rád), který nám doporučil Ardžůn. Nahoře údajně stojí chatka na přespání i s jedním poustevníkem. Ranní sluníčko pomalinku vyrůstá nad obzorem, zatímco se naše dvojice pouští po malé, kamenité pěšince do nitra hory. Vláha noci pomalu skapává po velikých listech okolních banánů a chladivý vánek příjemně prosycuje vzduch. Pomalu se dostáváme na vrcholek stinného pahorku, zahaleného pustým pralesem. Výhled, otvírající se nám před očima je úchvatný, až kamsi do daleka se rozprostírá dlouhé údolí, hustě poseté malými domky, stojícími mezi čtverci políček. Slunce zalévá celou scenérii teplými paprsky a ve vzduchu můžeš přímo cítit další horký den. Zasněně procházíme údolím dál intuitivně mezi políčky obilí a kdykoliv nás někdo potká, směje se už z dálky. Tihle lidé vedou úplně jiný život, než jejich druzi ve městech. Elektřinu bys tu asi težko hledal čéče, a autem se sem dostat je nemožné. Nejbližší cesta je tak půl míle vodsud. Hotový ráj. VÍRA začíná tam, kde končí LOGIKA.

Prostě buď

Mluví se o tom, že Zen je cesta nejpřímější, cesta které ovšem mnozí neporozumí. Sám Buddha pravil, že jednotlivé školy, jak přicházely po sobě, odpovídaly na úroveň lidského pochopení jeho nauky.

Zen prý, jak se traduje, začal jedním úsměvem. Jednou, kdesi v Indii při svém učení pozdvihl Buddha květinu a mlčel. Tomuto gestu porozuměl jediný žák Mahákášjapa a na jeho tváři vytanul úsměv, kterým jemně ukázal na své ukotvení v jednoduše nezměrné skutečnosti bytí. Ctihodný, zpozorovaje Mahákášjápovu tvář se sám rozzářil a prohlásil: „Mám poklad z nejdražších, duchovní a přerůstající vše představitelné, který ti tady, ó ctihodný Mahákášjapo, předávám.“ Tolik ke vzniku školy Dhjány, Čchanu, Zenu, zvláštního učení opírajícího se o bezprostřední pochopení světa beze slov a pojmů a předávání této moudrosti od mysli k mysli.

Není nic ryzejšího, než cesta Zenu, kterážto nás ale přivádí k mnohým paradoxům v pochopení. Samotný termín pochopení je tu ale chápán jakoby mimochodem, protože jakékoliv ukazování vstříc slovům, či termínům, smazává hlavní ideu tohoto proudu. Snažíme se o přímé prožívání světa takového, jak je nám předkládán našimi smysly, beze zbytečných slovních pojmenovávání.

Někteří historičtí mistři dokonce zacházeli až ke krajně radikálním přístupům, jako neúcta k Buddhovi, nebo zakazovali svým žákům studovat písma. Pomalu tak vznikala škola, jež se distancovala od Buddhy, jakási mystická odnož Buddhismu. Rozpory mezi až nesmyslným udržováním písem na jedné a svéhlavým přístupem k momentálnímu teď se ale, postupem času spíše doplňují a udržují mysl v rovnováze.

Nakonec bych snad mohl povyprávět příběh o voru, jež Buddha použil jako ilustraci jeho učení. „ Jednoho dne přijde muž k řece, jejíž bližší strana symbolizuje Máju, náš všední svět bolesti, zatímco druhá strana je stranou nirvány, samádhi. Bohužel muž nenajde nikde žádný člun, proto si postaví vor a když přeplave řeku, musí ho nechat na břehu. Na svou další pout už si jej nevezme. Stejně tak on, Buddha, učí Dharmu za účelem dosažení druhé strany, ne však proto, abychom na ni lpěli.

http://www.buddhaweb.cz/podstata-zen-buddhismu/

Zahrádka jinak

Taky už Vás štve konvenční (rozuměj společností uznávaný a ctěný) přístup k zahradám, nebo jste lidé, kteří si říkají: „přece to musí jít jinak, bez všech těch chemických hnojiv a semen, beztak geneticky modifikovaných, aby napřesrok už nevzešly.“ Jestli ano, určitě hledáte, stejně jako jsem hledal i já, jakýsi jiný koncept. V tomto bodě stojíte kdesi na cestě a tenhle článek Vám může pomoct se směrem.

Ekozahrada

Když slyším slovo zahrada, mé první myšlenky sklouzávají k Edenu, starozákonní rajské zahradě, která oplývala medem i plody ovocných stromů. Poměrně nedávno se mi dostala do rukou myšlenka ekozahrady.

Moderní “zahrady“ produkované zahradními tvůrci většinou obsahují neužitečné okrasné stromy, trávníček po anglicku a spousty kamínků. Nic proti, okrasné stromy a květiny přinášejí potěchu tělu i duši, ale neměli bychom zapomínat na důležitost potravy, a to podotýkám, nemusíme být zahradníky na plný úvazek, většina rostlin žije i bez pomoci lidí. Proto stop vykořisťování půdy zbohatlíky, stěhujícími se na vesnice v honbě za klidem, anglickým trávníčkem a 14 denními cykly sekačky.

Ekozahrada je styl, lépe řečeno přístup k věcem podle našich předků. Je to místo, kde panuje příroda, kde Gaia, matka země, zase rozprostírá svá křídla nad všemi entitami a kde i člověk žije jako v Edenu. V naší ekozahradě mohou být chemické postřiky velmi úspěšně nahrazeny přírodními alchymistickými preparáty připravenými v záhumenku. Uvedu příklad, pro rychlý nárůst zelené hmoty rostliny je zapotřebí dusík, ten dostaneme z kopřiv, z takzvané kopřivové jíchy, ale o tom jindy.

Ano, mnozí z Vás mohou v této chvíli namítat: „Jak můžeš pěstovat eko v tom dnešním světě, kde pořád lítají letadla a práškují, sousedi stříkají roundupem i kočky a podzemní voda je silně znečištěná spadem dešťové vody, splavujícím NPK přímo do oběhu.

Ale, tak jak to říkával jeden můj kamarád „where is a will, there is a road,“ tedy kde je vůle je i cesta. Na první pohled se mohou tyto prvky jevit jako stěžejní, důležitá je ovšem myšlenka dělat věci jinak. Já i s mou ženou začínáme prvním rokem a už teď vím, že jen rozhodnutí pro jinou cestu nesou ovoce. Snad to, že jsme sklízeli rajčata, zamulčovaná slámou, až někdy prvního listopadu, je důkazem, že příroda ví. Podotýkám, že žijeme v nadmořské výšce 590 m.

Dostáváme se tu do bodu, kde se střetává konvenční myšlení s alternativními přístupy. Plevele jsou na zahradě nežádoucí, čím dál více geneticky modifikované kulturní rosliny, mimochodem vyšlechtěné právě z těch plevelných, potřebují ke svému životu větší a větší dávky oblbováků, jejichž stopové prvky se samozřejmě vyskytují v následném výpěstku a v neposlední řadě zamořují podzemní pitné vody.

Ekozahradník naopak spoléhá při práci na svých statcích na přirozeném přírodním řádu, využívá síly plevelů, ze kterých jsou mimochodem mnohé byliny-máta peprná, meduňka, pampeliška a jiné, a v neposlední řádě se snaží si práci spíše ulehčit, nežli zesložitět.

Bezorebnost

Vzpomínám si na své dětství, na tu nenáviděnou podzimní práci kolem našeho políčka s rýčem. Dlouho jsem přemýšlel a hledal v knihách proč se to vlastně dělá a nenašel jsem nic víc, než že důvod je hloubkové prokypření a provzdušnění pudy. Ano chápu, když člověk stojí před zarostlým kusem pozemku, pak je nutné vše zkultivovat a zahrádku porýt. Ale dělat to každoročně je nebezpečné, ohrožujete tak totiž na životě půdní organismy, které rozkládají organické zbytky na humus. Doporučil bych vám metodu zvanou rigolování, česky dvojité rytí a to jen při zakládání záhonů, nikdy více.

Nejlepší jsou trvalé záhony široké 120 cm, neboť dosáhnete doprostřed z obou stran. Cestičky mezi záhony se mi osvědčily 30 centimetrové. Navrch rozhažte hnůj a pak vyryjte brázdu na hloubku rýče. Hlínu z brázdy se snažte neotáčet a přijde na opačnou stranu. Rycími vidlemi prokypřete dno brázdy zase na hloubku rýče. Vidle stačí zapíchnout a kvedlat ze strany na stranu. Stejně vyhlubte druhou brázdu, přičemž hlínou zahrňte první brázdu, drny neobracejte. Takto pokračujte až do konce. Tahle metoda zlepší kořenovou respiraci a schopnost zadržovat vodu.

Po úrodě, kterou sklidíte, vysejte rostliny na zelené hnojení a nechte do jara. Vyvýšené záhony pak stačí na jaro rozrušit rycími vidlemi, shrábnout zbytky z hnojení a můžete sázet.

Plevele

Pojďme se blíže podívat na rostliny souborně pojmenované plevel. Servíruji vám přístup populární příručky o zahrádkářství, jistě ho všichni znáte : „proti plevelu se musí rázně zakročit, neboť ubírá kyslík kulturním rostlinám, je útočištěm pro všemožné parazity a škůdce rostlin a na trávníku je nevzhledný.“

Plevel jako takový je vlastně prvotní sukcese na místech, kde je půda narušená. Po nich přicházejí traviny a trnitá houští šípku, hlohu a jiných. Na pastvinách rostou na místech, kde už půda nemůže vyživovat trávu. Proto nám plevele říkají, tady něco chybí, jsou tedy spíše symptomy, než příčiny. Díky tohoto uvědomění můžeme plevele zapojit do obnovy půdy, namísto používání chemikálií či hnojiv. Některé druhy plevelů prorůstají hluboko do země a kypří tak půdu, žížaly se živí jejich odumřelými kořínky a vydávají humus a tak se zvyšuje kvalita půdy. Proto vytrhaný plevel, obzvláště když jsou plodiny ještě malé, vracejte zpět kolem rostlin, vytvoří se tak kolem nich přirozená nástýlka bránící nadměrnému růstu plevelů a zároveň hnojivo. V jiném případě jej můžete kompostovat.

Pro dnešek končím, ale do budoucna budu přispívat i s fotografiemi z naší nově vznikající perma zahrádky.