Zahrádka jinak

Taky už Vás štve konvenční (rozuměj společností uznávaný a ctěný) přístup k zahradám, nebo jste lidé, kteří si říkají: „přece to musí jít jinak, bez všech těch chemických hnojiv a semen, beztak geneticky modifikovaných, aby napřesrok už nevzešly.“ Jestli ano, určitě hledáte, stejně jako jsem hledal i já, jakýsi jiný koncept. V tomto bodě stojíte kdesi na cestě a tenhle článek Vám může pomoct se směrem.

Ekozahrada

Když slyším slovo zahrada, mé první myšlenky sklouzávají k Edenu, starozákonní rajské zahradě, která oplývala medem i plody ovocných stromů. Poměrně nedávno se mi dostala do rukou myšlenka ekozahrady.

Moderní “zahrady“ produkované zahradními tvůrci většinou obsahují neužitečné okrasné stromy, trávníček po anglicku a spousty kamínků. Nic proti, okrasné stromy a květiny přinášejí potěchu tělu i duši, ale neměli bychom zapomínat na důležitost potravy, a to podotýkám, nemusíme být zahradníky na plný úvazek, většina rostlin žije i bez pomoci lidí. Proto stop vykořisťování půdy zbohatlíky, stěhujícími se na vesnice v honbě za klidem, anglickým trávníčkem a 14 denními cykly sekačky.

Ekozahrada je styl, lépe řečeno přístup k věcem podle našich předků. Je to místo, kde panuje příroda, kde Gaia, matka země, zase rozprostírá svá křídla nad všemi entitami a kde i člověk žije jako v Edenu. V naší ekozahradě mohou být chemické postřiky velmi úspěšně nahrazeny přírodními alchymistickými preparáty připravenými v záhumenku. Uvedu příklad, pro rychlý nárůst zelené hmoty rostliny je zapotřebí dusík, ten dostaneme z kopřiv, z takzvané kopřivové jíchy, ale o tom jindy.

Ano, mnozí z Vás mohou v této chvíli namítat: „Jak můžeš pěstovat eko v tom dnešním světě, kde pořád lítají letadla a práškují, sousedi stříkají roundupem i kočky a podzemní voda je silně znečištěná spadem dešťové vody, splavujícím NPK přímo do oběhu.

Ale, tak jak to říkával jeden můj kamarád „where is a will, there is a road,“ tedy kde je vůle je i cesta. Na první pohled se mohou tyto prvky jevit jako stěžejní, důležitá je ovšem myšlenka dělat věci jinak. Já i s mou ženou začínáme prvním rokem a už teď vím, že jen rozhodnutí pro jinou cestu nesou ovoce. Snad to, že jsme sklízeli rajčata, zamulčovaná slámou, až někdy prvního listopadu, je důkazem, že příroda ví. Podotýkám, že žijeme v nadmořské výšce 590 m.

Dostáváme se tu do bodu, kde se střetává konvenční myšlení s alternativními přístupy. Plevele jsou na zahradě nežádoucí, čím dál více geneticky modifikované kulturní rosliny, mimochodem vyšlechtěné právě z těch plevelných, potřebují ke svému životu větší a větší dávky oblbováků, jejichž stopové prvky se samozřejmě vyskytují v následném výpěstku a v neposlední řadě zamořují podzemní pitné vody.

Ekozahradník naopak spoléhá při práci na svých statcích na přirozeném přírodním řádu, využívá síly plevelů, ze kterých jsou mimochodem mnohé byliny-máta peprná, meduňka, pampeliška a jiné, a v neposlední řádě se snaží si práci spíše ulehčit, nežli zesložitět.

Bezorebnost

Vzpomínám si na své dětství, na tu nenáviděnou podzimní práci kolem našeho políčka s rýčem. Dlouho jsem přemýšlel a hledal v knihách proč se to vlastně dělá a nenašel jsem nic víc, než že důvod je hloubkové prokypření a provzdušnění pudy. Ano chápu, když člověk stojí před zarostlým kusem pozemku, pak je nutné vše zkultivovat a zahrádku porýt. Ale dělat to každoročně je nebezpečné, ohrožujete tak totiž na životě půdní organismy, které rozkládají organické zbytky na humus. Doporučil bych vám metodu zvanou rigolování, česky dvojité rytí a to jen při zakládání záhonů, nikdy více.

Nejlepší jsou trvalé záhony široké 120 cm, neboť dosáhnete doprostřed z obou stran. Cestičky mezi záhony se mi osvědčily 30 centimetrové. Navrch rozhažte hnůj a pak vyryjte brázdu na hloubku rýče. Hlínu z brázdy se snažte neotáčet a přijde na opačnou stranu. Rycími vidlemi prokypřete dno brázdy zase na hloubku rýče. Vidle stačí zapíchnout a kvedlat ze strany na stranu. Stejně vyhlubte druhou brázdu, přičemž hlínou zahrňte první brázdu, drny neobracejte. Takto pokračujte až do konce. Tahle metoda zlepší kořenovou respiraci a schopnost zadržovat vodu.

Po úrodě, kterou sklidíte, vysejte rostliny na zelené hnojení a nechte do jara. Vyvýšené záhony pak stačí na jaro rozrušit rycími vidlemi, shrábnout zbytky z hnojení a můžete sázet.

Plevele

Pojďme se blíže podívat na rostliny souborně pojmenované plevel. Servíruji vám přístup populární příručky o zahrádkářství, jistě ho všichni znáte : „proti plevelu se musí rázně zakročit, neboť ubírá kyslík kulturním rostlinám, je útočištěm pro všemožné parazity a škůdce rostlin a na trávníku je nevzhledný.“

Plevel jako takový je vlastně prvotní sukcese na místech, kde je půda narušená. Po nich přicházejí traviny a trnitá houští šípku, hlohu a jiných. Na pastvinách rostou na místech, kde už půda nemůže vyživovat trávu. Proto nám plevele říkají, tady něco chybí, jsou tedy spíše symptomy, než příčiny. Díky tohoto uvědomění můžeme plevele zapojit do obnovy půdy, namísto používání chemikálií či hnojiv. Některé druhy plevelů prorůstají hluboko do země a kypří tak půdu, žížaly se živí jejich odumřelými kořínky a vydávají humus a tak se zvyšuje kvalita půdy. Proto vytrhaný plevel, obzvláště když jsou plodiny ještě malé, vracejte zpět kolem rostlin, vytvoří se tak kolem nich přirozená nástýlka bránící nadměrnému růstu plevelů a zároveň hnojivo. V jiném případě jej můžete kompostovat.

Pro dnešek končím, ale do budoucna budu přispívat i s fotografiemi z naší nově vznikající perma zahrádky.