Im mortality

A bit of music, guys?!!

it is one of a few sunny days of autumn. I still bite myself to the lip i can't decide even when a presage speaks clearly.

A bridge's emerged from the forest i walk within, the gulley between rocks, water streams wildly here, leans against stony wall and licks the moss grows everywhere around.

    

An Atrocious roar !            

       That waters surges out      

   Into the valley                     

                                                   

The water surges like it has no time, like she'd wanna outruns solely aeon. That's interesting she contrives be a quite and calm in one moment and then I've a feeling she undermines the whole base you stand on directly from under your feet.

I' m falling.

Deeeeeeeep.

It' s quick.

All my thoughs churns around, i can nor say ...  

An obscure tunnel's emerged in front of my eyes a concretic circles pulsate by a vibrant energy, everything is dark and draw me inside. A huge serpents bobbed up at the sides, a lightly brown serpents are slithering and overflowing towards to the middle. I' d make a step onward to that unkmown distances, however my body became a stone unables to move. 

The whole spectacles' s disappering and i'm emerging up in a forest. The God´s silent, the sun warms and slightly breeze is playing with leaves   

      

                                          Norway so quiet                       

                                               Wind is just fizzing high and      

                                                     Bellow again the birds sing.      

   

    

One of a last autumn days here my Dear

Maybe forever or just only this year

Thou art the londe of Nod

For a long period    

     
                ...                                                           

                           

Leeland

Ku poslechu

Přišel sem teprve nedávno, i když už je to jako věky. Kouř podzimních ohňu se táhne modravou oblohou, stoupá vysoko, výš a výš, mizí za větrem rozfoukaným lesem. Voda líně olizuje kamení v potoku vzadu, za domem a zbytek stáda pobíhá v pozdně zapadajícím slunci. Sem tu jen já, osamělý poutník, hledající cosi. Ona už si na mě jen steží vzpomene, moudří říkají "takhle to chodí, hošku". Marně upamatovávám se v teplo jejího těla, dech, jímž živila mě. Ale ta vůne. Vůně, jež linula se kudykoliv prošla, jemně se točila a prostupovala chřípím, zanechávajíc neznatelnou stopu pomíjivější než sykot slunce na hladině oceánu.                                                             

  

       

               Obrysy pozdně                           sluncem zalitých skal-                              podzim se blíží.

                                           


                                    -Lomsætra
                                     

Ohlušující ticho, tahnoucí se hvozdy, lesy bez začátku či konce, ni lístek nezachřestí, mechy, tiché obecenstvo věků, jež beze spatření mírně plynou, obrůstaji veliké ty obry, giganty času, snad oni povedou mne, třeba jsou tyto místem, kudy ONA toulala se kdys? Doba, prostor, voda uplývá, rostu a zapomínám. Uź jen málo v tebe sním, i přese to, cos byla mi, má nejdražší AUDHUMLO. Vzpomínky, rozzáří i chmurný den, avšak přátele čekají mne teď. Jdu. Bežím. Cválám a nechávám se unést našimi hrami přese všední den, novýma dobrodružstvíma, co čekají mě... 

                                   V rozptýlené lístky zbytečně nevzlykej,

                                                Ani pro Zí- třejší marný pláč,

                                            Šťastná buď teď, Drahá Lásko, a nelituj

                                                Že každý okamžik naší vášne může zmřít.

                                                                                                        -Omar Khayam

                                                                                   Sepsáno 15.9.14, dokončeno 18.10.14          

                                                                                      

...

Trocha hudby pro rozjímání

Navečer dorážíme do Geirangeru, ale pálíme dál, až na západní okraj do campu. Parádní výhled na stejnojmennou vesnici a obrsovskou loď AIDA.

Sedím si tak u nejzazšího okraje moře, sám, a hlavou mi lítá jedna myšlenka...

Nejnavšťevovanější místo a ani noha.Možná je to tím, že je sakra brzo, rozhodujem se zajet na Dalsnibu, jak sem psal...













Hnědavé řasy

líně vlajou tyrkysem

- Geiranger!

Navečer sme se protáhli lodí přes ten slavný fjord. Po stranách sme sledovali staré farmy, na kterejch už nikdo nežije. Jedna byla postavená na vysoké skále a jediný přístup byl žebříkem.

-ta farma, ta byla faakt vysoko.

-yep, pokavaď se vybírali daně a oni nechtěli dát, prostě vytáhli žebřík nahoru, čéče. Nekecám,ale to už je dávnějš.

-faaakt?

-jóó, a taky děcka, když ty si chtěly hrát na dvoře, musely být přivázané dlouhým špagátem, aby nesletěly dolu...

-tyyy vole...ale jak tak dostali ty krávy???

-jóó, to bych taky rád věděl

V noci sme hráli karty, myslím, že sem vyhrál. U toho někdo vytáh lahev slovenské kořalky, snad z meruňek, pěkně jemná. Taková co tě uzemní ani nevíš.






Né fakt, sázka byla, kdo prohraje, musí vstávat o půl hodky dříve a nachystat snídani. Situace se začla vyostřovat asi po půl hoďce, nakonec to padlo na Slavku.


 
Po ránku sme měli fofry, všechno sbalit a vypadnout co nejdřív, čekala nás sakra dlouhá cesta. Myslím, že její část se jmenuje “orlí cesta” a pak taky Trollstiegen. Tyhlety serpentiny jsou snad ještě horší, než na tu vyhlídku, cesta je tak úzka, že nám pod kolama odpadávají kamínky rovnou do kilometrové strže po náma. Pro tyhlety skály by jeden klidně mohl žít. “JoooodlajdyYy!”

Strouhali sme si to přes Atlanterhavsveien, jednu z faakt perfektnich silnic, táhne se přes moře po několika mostech, je zalitá paprsky zapadajícího slunce a je tu cejtit moře. A ryby.Trochu 

“Poslední zastávka tenhle den je Kristiansand, malé přístavní městečko, ležící na třech ostrovech. Tam máme i chatku.” vozývá se ze zádu, Henrieta

“Tak na to šlápnem, ať můžeme to městečko i profrčet” oponuju a dupu na plyn.

Udělalo se hezky zrovna jak sme dorazili. K tomu všemu sme se do města dokodrcali přes 6 kilásků dlouhý podmořský tunel. Pokud máš klaustrofóbii kámo, vyskoč si až na dně, na cígo...

       -  Hele nevíte co tady dělá ta helikoptéra?

       -  Asi se něco stalo, logicky néé!?!

       -  Ale prd, čum na to! Norové v létě na lyžích,                   oni se s něma asi faakt narodili!

Jeden malý závod na letních lyžích, ti chlapi to opravdu proháněli, a pak se tohleto městečko propadlo zase do snu. Ospalá nálada panovala i mezi náma, jak se zdá. Všichni remcaj “co takhle naskočit na loď zpátky, přímo do chaty??”

       

       Zlatavě třpytí

          voda se v zálivu

             -pišťí čajka

Narazíme však na malou kavárničku. Ona zas není tak malá, hlevně několik set let stará. Jmenuje se to tam Dødeladen, co já vm snad podle toho, že tam pracovali s mrtvolama?(v překladu by to mělo znamenat naložená mrtvola) Tenhle kus historie je třeba ještě vočíhnout…Jen tak tak sme se dokodrcali zpět a na chatě, co já vím?

             Dødedalen -

       staré kaffe a křikot

          kavárna u mola



http://www.dodeladen.no/

Poslední den sme se potulovali ještě chvíli na západním pobřeží, navštívili sme přímořské městečko Den, nebo jak se to menovalo. Mimochodem tam maj parádní rybí baštu, takovou polívku sem ještě nejed.Celá ta hospoda je v námořnickém duchu. Na stěnách visí obrázky všemožných těch mořských potvor, kresby či litografie námořníků, reků co kdysi brázdili nejeden oceán a umírali pro lidskou touhu.

 -  Podívej, tahleta restaurace má přesně uprostřed              loď!!!

 -  to jako myslíš na sezení???

 -  Joo!!!Na tu druhou se vybodnem, co říkáte?!!

 -  Ahha, tak proto. Co bys bez té loďky dělala...

A na večer, zase Poláci. Tentokrát banda asi 30 starejch, ale veselých lidí. Přímo před našim utulkem si rozdělali tábor a se zpěvem se pustili do vopíkání párků. Poslední noc na cestě byla sťísňující, nejen představou budoucna, ale i přítomností. Najdi střed...

Pak už jen cesta, ta leží vždycky před tebou v celé šíři, ale ty nikdy neuvidíš cíl. Směr máš, tak se prostě rozjeď...

Užitečné linky:

http://www.visitmolde.com/no/Produkt/?TLp=32362

http://www.bryggjen.no/restaurant  (tak tenhle odkaz není ta restaurace, kde sme byli, je to kousek od toho)

Všem děkuju za trpělivost s jakou jste ochotní čelit nástrahám mé psýché, za podporu na cestách a sledování tohodle...Fotografie s podpisem od 1000 kr. 

 

               

                                                                                           Opar nad řekou 

(dlouhá cesta-Oslo, Vinstra, Jotunheimen, Geiranger, Kristiansund a zpátky dolu Vinstra a...)

                                                              Něco na poslech...

Poznal sem sestru. Henriete. Krátké přivítání na letišti, šup pro káru a jedem. Čeká nás tisíc mil dlouhá cesta, na konci ODFRČÍ pryč. Jako vítr. Kecy, kecy, kecy...
                                                                                       





Parádní bourák, dálnice a ty.Řítíš si to, míle ubíhaj jak splašený zajíc.

Nebe se zatahuje. Dnes nepříjde. Možná už nikdy.

Dorazili sme kolem půlnoci, Randi už vyčkávala s baterkou, těsně zavinutá pršiplášťem. Pršelo, vítr foukal tak, že mít o 10 kilo míň, už sem támhle za kopcem.

Dojeli sme ke Gjende obrovské zelené kaluži a vodsaď začli náš hike. Stopa za stopou, stále výš, stromy mizí a pomalu i voda.

            

              Azurová ta

                  v údoli voda je

                     kolem hory!  

Vyhoupnout se na vrcholek Besseggenu stálo za to, ten rozhled na celý Jotunheimen, domov ledových obrů, byl fakt nádherný.V tom vichru hory člověk pocítí sílu mnohem rozlehlejší, než on. Ticho a přesto tolik slov, hory mlčí, hory mluví, zastav se a poslouchej ty dávné báje...

                          

                          

                Všichni obrové

          Jotunheimen ten jich má

                    krásně zelení   

Kapky křišťálu 

pohlcuje země-

 vodopád !         

  Do campu sme dorazili na večer. Chatka, malá dřevěná s téměř nezakrytým výhledem na vodopád a téměř pod ním. Kousek byl fajn most i s malou říčkou, perfektní místo na cigáro. Jako stín, celou tu dobu courající se za rozevlátým kabátem. Nikým neviděn rozpustil se v mlze.

To vstávání mě zabije, i přes volno později než 7 není šance. Rychlá snídaně, zbalit krámy a vyrazit na jeden starý ledovec – Nigardsbreen.

Tenhle kus ledu se rozprostírá na ploše 19 mil² a je sedm tisíc let starý.Panuje ospalá nálad, nalodíme se na malou bárku, zpáteční cestu však pěkně pošlapem kolem, snad půlky, břehu ledovcového jezera

(http://en.wikipedia.org/wiki/Nigardsbreen)

Už z dálky nás oslňuje průzračná modř ve které se rozpouští i nebe samo. Blíže jak na 35 metru se ale nedostaneme, celý ledovec je neustále v pohybu

  

 

              Samota vine

                     dlouhý jazyk – i když

   obestřeš se!

I tak je to fasa, přímo před náma se otvíra jeskyň, ze které nepřetržitě tryská chladivá voda Nabral sem si tuhletu vodu, vodu co pamatuje ještě vikingy a možná i Yggdrasil.

Ani bych se nedivil, kdyby právě ona ovlažovala jeho kořen v Jotunheimu, kraji obývaném mrazivými obry...Možná by sme někde po cestě našli slavnou Mimiho studnu, studnu vědění a moudrosti.
http://cs.wikipedia.org/wiki/M%C3%ADmiho_studna
http://www.pohanstvi.net/inde.php?menu=gemytologie

Teďka trošku vodbočím, sice jsou tyhle fotografie fotografiema Geirangeru (nejen kámo), ale tohle bylo trošku složitější. Prvě sme z ledovce sjeli rovnou do Geirangeru, malé vesničky přímo u toho slavného fjordu. Napakovali sme se do pokoje a vyrazili na tuhle parádní vyhlídku.

Šílené serpentíny, snad 380 stupňů, nas vedou k vrcholu. Vítr nám profukuje károu, máme co dělat, aby sme se nevysypali dolů. Ten rozhled za to stál, viděli sme vrcholky světa, alespoň toho norského.

Přivítala nás Dalsnibba, vyhlidkový vrchol 1476 metrů vysoko, kde to profukovalo tak ďábelsky, ještě více než na začátku.

http://en.wikipedia.org/wiki/Dalsnibba

Ps. pokračování příště,

ještě toho je dost na srdci :)