rozjedem to, co říkáš?! (tuhle je odkaz na muziku, sice to není moc vhodné, ale tohle mnou teď hýbá)

 

Přední loď kostela, ozářená měsíčním světlem, ční v noc jako poslední maják naděje, vzdouvá se poryvy chladného nočního větru a na hořejší kupoli, jež téměř neznatelně vystupuje do dnešní úplňkové noci,  dokáži jen stěží rozeznat chabé obrysy kříže. Po straně, téměř neznatelná, svítí jediná z hvězd, pohasínající, skoro jako by vyjadřovala veškerou mou mizící naději s tímto světem, jako by byla jen odleskem veškerenstva, jež odumírá a v posledku se rozpadá v prach.

 

Když už dojdeš na konec stezky a vyvanou tvé touhy, již nebude třeba zrození a budeš dlít doma, u Boha.

                                           

Anděl šel kolem

v lese, temném lese, že?

Havran si kráka!

Strmé kámo -

v hoře sů kopce.

'Fííí', si vítr brumlá.

                                            Už modřín opadal,

                                         nad svahem jen špičky!

                                               Prej zoufalý smrk

Bláto a špína,

chrochtaj prasátka dubu.

Sázim!Sázíš?

Zle se dělá, zle!

Jen s jedním provázkem,

zas przyszedł mráz!

Pod šedou bání -

jelen hlavičku sklání.

Nežer mi stromky!

Přátelé moji!

Héj! Hvozdy se mnou kráčí

Šup do kopřiv - pálí

Ještě před sněhem 

opadává si listí.

Vyhřátý domek.

                                                                                Buddha mezi klenoty,

                                                                     dřepí i lebka moje!

                                                                                           Nesouhlas? Dej si hnůj!

Zatím, přátelé.