Zahrádka jinak
Taky
už Vás štve konvenční (rozuměj společností uznávaný a
ctěný) přístup k zahradám, nebo jste lidé, kteří si říkají:
„přece to musí jít jinak, bez všech těch chemických hnojiv a
semen, beztak geneticky modifikovaných, aby napřesrok už
nevzešly.“ Jestli ano, určitě hledáte, stejně jako jsem hledal
i já, jakýsi jiný koncept. V tomto bodě stojíte kdesi na cestě
a tenhle článek Vám může pomoct se směrem.
Ekozahrada
Když
slyším slovo zahrada, mé první myšlenky sklouzávají k Edenu,
starozákonní rajské zahradě, která oplývala medem i plody
ovocných stromů. Poměrně nedávno se mi dostala do rukou myšlenka
ekozahrady.
Moderní
“zahrady“ produkované zahradními tvůrci většinou obsahují
neužitečné okrasné stromy, trávníček po anglicku a spousty
kamínků. Nic proti, okrasné stromy a květiny přinášejí
potěchu tělu i duši, ale neměli bychom zapomínat na důležitost
potravy, a to podotýkám, nemusíme být zahradníky na plný
úvazek, většina rostlin žije i bez pomoci lidí. Proto stop
vykořisťování půdy zbohatlíky, stěhujícími se na vesnice v
honbě za klidem, anglickým trávníčkem a 14 denními cykly
sekačky.
Ekozahrada
je styl, lépe řečeno přístup k věcem podle našich předků. Je
to místo, kde panuje příroda, kde Gaia, matka země, zase
rozprostírá svá křídla nad všemi entitami a kde i člověk žije
jako v Edenu. V naší ekozahradě mohou být chemické postřiky
velmi úspěšně nahrazeny přírodními alchymistickými preparáty
připravenými v záhumenku. Uvedu příklad, pro rychlý nárůst
zelené hmoty rostliny je zapotřebí dusík, ten dostaneme z kopřiv,
z takzvané kopřivové jíchy, ale o tom jindy.
Ano,
mnozí z Vás mohou v této chvíli namítat: „Jak můžeš
pěstovat eko v tom dnešním světě, kde pořád lítají letadla a
práškují, sousedi stříkají roundupem i kočky a podzemní voda
je silně znečištěná spadem dešťové vody, splavujícím NPK
přímo do oběhu.
Ale,
tak jak to říkával jeden můj kamarád „where
is a will, there is a road,“ tedy kde je vůle je i cesta.
Na první pohled se mohou tyto prvky jevit jako stěžejní, důležitá
je ovšem myšlenka dělat věci jinak. Já i s mou ženou začínáme
prvním rokem a už teď vím, že jen rozhodnutí pro jinou cestu
nesou ovoce. Snad to, že jsme sklízeli rajčata, zamulčovaná
slámou, až někdy prvního listopadu, je důkazem, že příroda
ví. Podotýkám, že žijeme v nadmořské výšce 590 m.
Dostáváme
se tu do bodu, kde se střetává konvenční myšlení s
alternativními přístupy. Plevele jsou na zahradě nežádoucí,
čím dál více geneticky modifikované kulturní rosliny,
mimochodem vyšlechtěné právě z těch plevelných, potřebují ke
svému životu větší a větší dávky oblbováků, jejichž
stopové prvky se samozřejmě vyskytují v následném výpěstku a
v neposlední řadě zamořují podzemní pitné vody.
Ekozahradník
naopak spoléhá při práci na svých statcích na přirozeném
přírodním řádu, využívá síly plevelů, ze kterých jsou
mimochodem mnohé byliny-máta peprná, meduňka, pampeliška a jiné,
a v neposlední řádě se snaží si práci spíše ulehčit, nežli
zesložitět.
Bezorebnost
Vzpomínám
si na své dětství, na tu nenáviděnou podzimní práci kolem
našeho políčka s rýčem. Dlouho jsem přemýšlel a hledal v
knihách proč se to vlastně dělá a nenašel jsem nic víc, než
že důvod je hloubkové prokypření a provzdušnění pudy. Ano
chápu, když člověk stojí před zarostlým kusem pozemku, pak je
nutné vše zkultivovat a zahrádku porýt. Ale dělat to každoročně
je nebezpečné, ohrožujete tak totiž na životě půdní
organismy, které rozkládají organické zbytky na humus. Doporučil
bych vám metodu zvanou rigolování, česky dvojité rytí a to jen
při zakládání záhonů, nikdy více.
Nejlepší
jsou trvalé záhony široké 120 cm, neboť dosáhnete doprostřed z
obou stran. Cestičky mezi záhony se mi osvědčily 30 centimetrové.
Navrch rozhažte hnůj a pak vyryjte brázdu na hloubku rýče. Hlínu
z brázdy se snažte neotáčet a přijde na opačnou stranu. Rycími
vidlemi prokypřete dno brázdy zase na hloubku rýče. Vidle stačí
zapíchnout a kvedlat ze strany na stranu. Stejně vyhlubte druhou
brázdu, přičemž hlínou zahrňte první brázdu, drny
neobracejte. Takto pokračujte až do konce. Tahle metoda zlepší
kořenovou respiraci a schopnost zadržovat vodu.
Po
úrodě, kterou sklidíte, vysejte rostliny na zelené hnojení a
nechte do jara. Vyvýšené záhony pak stačí na jaro rozrušit
rycími vidlemi, shrábnout zbytky z hnojení a můžete sázet.
Plevele
Pojďme
se blíže podívat na rostliny souborně pojmenované plevel.
Servíruji vám přístup populární příručky o zahrádkářství,
jistě ho všichni znáte : „proti plevelu se musí rázně
zakročit, neboť ubírá kyslík kulturním rostlinám, je útočištěm
pro všemožné parazity a škůdce rostlin a na trávníku je
nevzhledný.“
Plevel
jako takový je vlastně prvotní sukcese na místech, kde je půda
narušená. Po nich přicházejí traviny a trnitá houští šípku,
hlohu a jiných. Na pastvinách rostou na místech, kde už půda
nemůže vyživovat trávu. Proto nám plevele říkají, tady něco
chybí, jsou tedy spíše symptomy, než příčiny. Díky tohoto
uvědomění můžeme plevele zapojit do obnovy půdy, namísto
používání chemikálií či hnojiv. Některé druhy plevelů
prorůstají hluboko do země a kypří tak půdu, žížaly se živí
jejich odumřelými kořínky a vydávají humus a tak se zvyšuje
kvalita půdy. Proto vytrhaný plevel, obzvláště když jsou
plodiny ještě malé, vracejte zpět kolem rostlin, vytvoří se tak
kolem nich přirozená nástýlka bránící nadměrnému růstu
plevelů a zároveň hnojivo. V jiném případě jej můžete
kompostovat.
Pro
dnešek končím, ale do budoucna budu přispívat i s fotografiemi z
naší nově vznikající perma zahrádky.
