Poslední dobou se na internetu, obzvláště pak sociálních sítích, objevuje jakási výzva “MY JSME LES“. Rád bych se tímto článkem připojil a vyjádřil jiný názor. Já nejsem LES, jsem ČLOVĚK. Ale les mám hluboko v srdci a miluji ho. Podle jedné svaté knihy několika náboženství Nás Bůh určil opatrovníky a správci jeho statků. Není tedy na nás, postarat se moudře o to, co je tu v sázce?

Avšak mohlo by se jevit nadmíru pošetilé, aby člověk z města, žijící v papírové krabici “IKEA“, obklopen teplem a světlem odkudsi, nehledě na denní používání beztak 8-vrstvého toaletního papíru, se zarytě hlásí k hnutí podporující stop těžbě lesa. Je na pováženou, jakou silou dokáží jedni jít proti ničení, ale pokrytecky přehlíží již způsobené. Ne lesníky, nýbrž námi lidmi. Ano, mluvím o černých lesních skládkách a odpadcích, rozházených kolem turistických cest.

Naopak díky rozumné výsadbě a těžbě se můžeme obklopovat všemi těmi nádhernými, přírodními materiály.

Ochranáři mluví o devastaci krajiny, způsobenou lesníky a myslivci, o mizení divoké přírody a její zvěře. Ano, je pravdou, že tyto tendence tady jsou, ale s postupujícím uvědomováním roste i míra ochrany lesa u lesníků.

Teď trochu čísel. Plocha lesa v Česku činí 2,7 miliónu hektarů, tedy 34% celkové výměry naší země. Lesníci vloni vytěžili 17,6 miliónu m³, což zvedlo předloňskou těžbu o 9%. Nejvíce těžené dřevo je, se svými 79% smrk, pak borovice s 8% a buk se 4%. Nemalou část z těchto čísel tvořila takzvaná nahodila těžba. Pro vysvětlení je to těžba po přírodních katastrofách, hmyzích škůdcích a jiných faktorech.

Uměle se les vysadil na 19 929 hektarech, což je o 6% více, než předloňský rok. Přirozené zmlazení (rozuměj obnova) proběhlo na 4813 hektarech. Tolik k číslům, která mluví jasně ve prospěch lesníků. Avšak ve hře jsou další faktory, převážně stát s jeho normami k dosažení dotací, poptávka po vybraném druhu dřeva, nebo rychlost růstu.

Hlavním, ovšem dost opomíjeným problémem jsou převážně smrkové, či borové monokultury se všemi problémy z tohoto vyvozenými. V přírodě se monokultury běžně nevyskytují, snad jen rákosiny a invazivní druhy, které dokáží za jistých podmínek zlikvidovat původní rostlinstvo. Jakákoliv, ať už lesní, či zemědělská monokultura je náchylná vůči různým škůdcům, snižuje se biodiverzita, vzrůstá eroze půdy a až neschopnost zadržovat vodu. Pojďme se podívat blíže na monokultury smrkové. Ty nám na jednu stranu skýtají výborné dřevo s užitím ve stavebnictví, nábytkářství, na stranu druhou ale nejsou dostatečně odolné vůči povětrnostním vlivům, jak jsme se mohli přesvědčit nedávno. Jen na Luhačovicku spadlo přes 4000 m³ smrkového dřeva během jediné vichřice. Nehledě na možné následky, ublížení na zdraví a jiné, jaké mohou takovéto polomy napáchat.

Proto je nejen pro mne důležité pochopit, že pravda se neskrývá (alespoň u nás v Česku) ve vázání se ke pamětnímu tisíciletému stromu, jako tak v pochopení přírodních procesů a co největšímu přiblížení se k nim. Ekologií je udržovat a vysazovat nejen lidem prospěšné stromy, nýbrž i druhy, které budou přirozeně rozšiřovat biotopy rostlin i živočichů a zkvalitňovat ochranné prvky. Tím se bude skladba lesa více méně blížit přírodní sukcesi a bude zde hrát roli vyváženost. 

To je důvod, proč nejsem LES, ale člověk co LES miluje. I proto jsem už párkrát les od odpadků čistil a vždy, když ho navštívím, se podřizuji jeho pravidlům. Ano, někdy i s motorovou pilou v ruce.  

Já a má drahá žena Eva jsme se rozhodli pro život na hoře, pryč od očí měst, hluku a smogu. Na hoře čisté a jihu dalekém, až u samotných hranic se Slovenskem stojí plechová budka pro srdíčka při smrkovém houští. Tady usazení se snažíme rozvíjet zahradu permakultůrně, s houfem koček a psem hlídačem.

Právě sem Vám přinášíme nějaké z darů té naší malé zahrádky, a sice formou mastiček. Jedna výjde na sto pětatřicet korun.

Aktuálně nabízíme tři druhy, levandulková, šípková a heřmánková, jejichž síla je extrahována za nocí měsíčných v olej kokosový. Žena je poté stáčela do lahviček s obsahem 50 ml. Možno odebírati u nás formou výletu, anebo poštovním panáčkem.

Momentálně se nám macerují i z dalších druhů : mast konopím provoněná, chladící matovomeduňková, aloe vera, bolesti uklidňující hřebíčková, mateřídoušková a nakonec i z místních pampelišek. Ne, nedivte se, máme i sušené zásoby bylinek.

Matcha kuličky, zelenavé kouzlo Japonska

Vegetariánský a bezlepkový recept

Recept, který se před Vámi otevírá, je souborem instrukcí pro přípravu báječné delikatesy s chutí japonských čajových zahrad. Vkrádá se Vám do mysli otázka, copak že to vlastně je ta Matcha?

Matcha, zelený čaj umletý na prášek pomocí žulových kamenů pochází z nejkvalitnějších odrůd čajovníků japonských čajových plantáží, starých až 800 let.

Legendy praví, že prvním japonským mistrem čaje byl zenový mnich Eisai a rozšířil jeho pití ne pro léčivé účinky, nýbrž pro čaj samotný. Ruku v ruce s pitím šel i čajový obřad, jehož podání má všem přísedím pomoct s uvědoměním si tady a teď, udržením bdělé pozornosti a mimo jiné i vnést do života estétickou krásu dokonale prováděných úkonů.

Teď už přejděme k receptu samotnému :

Matcha prášek 10 g

Sušené mléko plnotučné 150 g

(případně může být i polotučné, chuť to změní minimálně)

Sušená syrovátka 150 g

Kondenzované mléko 100-200 ml

(dle vašeho mlsného jazýčku)

Slunečnicový, případně olivový olej 20 ml

(z vlastní zkušenosti doporučuji vyhnout se řepkovému oleji, kvůli jeho chuti)

Tu postup kuličkování najdeme :

V první řadě si musíme připravit “těsto“. Do větší mísy nasypeme mléko i syrovátku, přidáme třetinu množstvi Matchi a promícháme. Nejvíce se mi osvědčilo miskou párkrát zabouchat o hranu druhé ruky. Zbylý prášek umístíme do nějaké mal misky, nebo kelímku od salátu.

Poté co je směs řádně smíchaná přidáme olej, trochu prohněteme prsty a nakonec přiléváme kondenzované mléko. Ze začátku raději přilejte méně, rukou promíchejte těsto a pokud je suché, proces opakujte. Dobré těsto by mělo držet tvar, být na povrchu trošku mastné, nemělo by lepit anebo se rozpadat.

Na finále si omyjeme a otřeme ruce, beztak jsou už celé zaneřáděné těstem, takže můžeme i ochutnat. Připravíme si mističku se zbylou Matchou a z těsta uždibujeme kousek za kouskem, vkládáme do dlaní a krouživými pohyby vytváříme kuličky. Velikost si určujeme sami podle nabraného těsta, takže chcete li kouli jednu, prostě uválejte malý balónek. Malá radake konci, netlačte moc na těsto, jinak se Vám kuličky budou šišatět, nebo rozpadat. Posledním krokem pak je každou jednu kuličku vyválet v Matcha lóži, oklepat a položit do misky.

Konzumovat se dají hned po uválení, nebo je můžeme na chvíli zamrazit, zachladit, aby nás pak ochladily.

Přeju příjemné kuličkování.    

Bílá perla Indie, Taj Mahal

 Klenot ze sedmi největších, Taj Mahal tyčí se nad řekou, jednou ze čtyř posvátných, Yamunou. Vystavěn byl v dobách Mughalů, vládců s kořeny v mongolské říši, u samotného Čingischána. Za jejich časů Indie vzkvétala jak po stránkách vojenských a v diplomacii, tak i úzkými styky s Islámem, pronikavšim umělecké aspekty té doby.

Právě Shah Jahan, panující v letech 1628-1658, nechal vystavět tuto monumentální stavbu na počest své předčasné zemřelé ženy. Ardžumand Bannu Begum, lépe známá jejím oficiálním palácovým jménem Mumtaz Mahal, byla poslední ze tří manželek, avšak Shah ji neskonale miloval a jako jedinou si ji bral z lásky. První na dohodu rodičů si vzal a druhou, protože výhodný sňatek přinášela. Taj Mahal je vlastně zkratka jejího jména, které znamená “Ta jedna z paláce.“ Dala mu čtrnáct dětí a při porodu posledního zemřela. Shah se na jedno léto uzavřel společnosti a jeho smutek vyvrcholil v této nádherné stavbě.

Velkolepost Taj Mahalu byla vykoupena téměř 5 miliony rupií ze státní kasy a 22-ma lety tvrdé práce přibližně 20 tisíc řemeslníků. Samotná hrobka je vystavěna z mramoru bílého jako dech smrti, dováženého z téměř 3 set kilometrů vzdáleného lomu v Makraně, pouštním městě Rajastanu na zádech buvolů. Záměrným dekorativním prvkem využitým zdatnými kameníky je různorodá barevnost měnící se podle denní doby a tak se tento klenot může pyšnit zlatavou při východu slunce, nachovou při jeho západu anebo bílou při úplňku. Tato hra světla je symbolickou přítomností Allaha, který není nikdy reprezentovaný ve fysické formě. Pro úplné ocenění by však jeden musel strávit u Taj Mahalu celý den od rozbřesku až po hlubokou noc.

Součástí stavby je i velkolepé zdobení polodrahokamy-onyx, ametyst, lapis lazuli, tyrkys, nefrit, krystaly, korály a perly, do Agry dováženými z Persie, Ruska, Afghanistanu, Tibetu, Číny a Jížní Ameriky. Překrásné květinové vzory, vytesané a vyložené přímo do mramoru, zdobí kulovité portály a stropy 72 metrů vysoké hlavní budovy. Kolem čtyř vstupních bran, v každém světovém směru, jsou zdobeným arabským písmem vytesány verše z Koránu, načež kameníci použili důmyslnou metodu a slova se, čím jsou výš, rozchází, čímž má čtenář dojem jednolitého textu.

Popsaný bengálským básníkem Rabindranatem Tagorem stojí Taj Mahal v rozlehlé obezděné zahradě jako “kapka na tváři věčnosti“. O několik století dříve napsal indický básník islámského vyznání Amir Khusro krátké dvouverší, které bych si na závěr rád vypůjčil.

Jestli je na zemi ráj,

je to tady, je to tady, je to tady.

Amir Khusro (1253-1325)

Žárlivost a Buddha Šákjamuni

Ze začátku bych rozebral, co to vůbec žárlivost je. Stav, kdy se Vám svírá žaludek při jakékoliv představě Vaší partnerky, partnera v rozmluvě, nebo jakékoli jiné činnosti s někým jiným. Nemyslím tím sex, nebo jiné intimní kontakty, pak jde samozřejmě o opodstatněné pocity, patřící spíše na pole vzteku, agrese.
Žárlit, tedy emocionálně vysilovat sebe neustálými, často nepodloženými úvahami a strachem o toho druhého, je velmi lehké a dovolím si říct, že každý z nás určitě alespoň jednou v životě zažárlil. On samotný proces žárlení přichází v případě, že člověk začne považovat své Ego a Já za něco nadřazeného ostatním. Čím více je představa Já a Moje silnější, tím se člověk více zamotává do přímého prožívání “pekla“ tady na zemi, tím více upadá do tohoto konceptu a roste zdání propasti mezi Já a Ty, hlubiny způsobující roztrženost a nezbytně touhu mít To co nemám.

Mája

Podle, ale nejen, buddhistické tradice vnímání světa, je vše projevené kolem nás nazýváno Mája, iluze. Pouze hra našich smyslů a vysvětlení našich předků vytváří námi vnímaný svět a veškeré jevy v něm obsažené. Lidé často říkají „Já jsem tak šťastný,“ nebo „“Já bych chtěl být tak šťastný,“ snažíce si tento stav udržet, ale pro změnu „toto trápení není mé, Já ho nechci, kéž bych byl opět šťastný,“ s touhou nejrychlejšího návratu do “normálu“. Jenže tato forma ulpívání na věcech a osobách pak v konečném důsledku přináší strast, protože nic není trvalé a nakonec vyvane, odejde. Pakliže příjmeme tuto myšlenku zjístíme, že čím více budeme ulpívat, tím více budeme ve světě usazení a utrpení se bude zdát silnější. I přes pocit nekonečného štestí se jednou Náš stav vrátí do prázdnoty, vyvane. Protože posledním přichozím je Smrt. To, co zde nazývám smrtí nemusí být jen zánik fyzický, ale i konec mentální, ustání všech vjemů.
I přes zdání pevnosti kamene, se ten obrací v prach. Jediné pochopení nekonečnosti, nebo nesmrtelnosti leží v reinkarnaci ducha. Ale to už je jiné učení.
Podle Buddhy, docela obyčejného chlapíka, který pouze prozkoumal své nitro, existují čtyři vznešené pravdy.

Ulpívání

Najděme si, každý jeden z nás, věc či osobu, která je nám nejbližší. Ano, mohou to být maminky, tatínkové, děti, zvířata, ale i rychlá auta či krásné šperky. Mohl bych pokračovat donekonečna, jmenovat další a další z věcí Nás obklopujících, ale pojďme lapit to podstatné. Představte si, že taková osoba, zvíře nebo věc dojde svého konce. Přichází smutek, jeden z “negativních“ pocitů a častokrát bývá následován právě žárlivostí. Proč já, proč ne on? Tamten člověk stále má To, co já ne. Já to chci.
Vždy bude na světě někdo, kdo má větší svaly, kdo je vtipnější, je krásnější, je inteligentnější, ale svou podstatou je jakékoliv toto smýšlení prázdné, a to protože zde, na hmotném světě, není nic, co by bylo trvalé, co by nepodléhalo někdy pomalé, jindy rychlejší zkáze.

Uvědomění

Protože jak už Buddha Shakyamuni řekl, toto tělo není mé a ani smysly, na tomto světě není ničeho, co bych vlastnil a proto ani druhé osoby nevlastním, tedy žárlivost je něco co se mne netýká. Ano, jistěže se s tělem ztotožňujeme, ale právě ta hloubka Buddhových slov nám všem přináší uvědomění pravostí věcí takových, jaké jsou.
Před několika dny jsem byl na zenové meditaci. Zen (čínsky čchan) je buddhistická tradice, stejně jako ostatní, soustředěná na meditační pohroužení. Po zazenu, meditačním sezení s hlubokým soustředěním na prázdnotu byla má mysl čistá jako lotosový květ. Tuto chvíli jsem využil na rozmluvu s mistrem a ptal jsem se právě na žárlivost a zen. Odpověděl příběhem: „Žije laik, který často navštěvuje naše centrum a jednou mi nevzrušeně povídá, že jeho přítelkyně se mu po delší době svěřila, jak už k němu nic necítí a viděla se několikrát s jiným mužem. Tento laik posléze dodal, že své přítelkyni popřál jediné- ať je šťastná a jde tam, kam ji srdce vede.“ Hned se dostavily myšlenky, jak silná osobnost je tento muž, když dokáže ženě, kterou miluje popřát takovýto osud. Pak jsem si uvědomil, že jedinou součástí Nás, jež nám často nedovoluje takto jednat, je právě připoutanost. Mistr se na mne upřeně podíval a dodal: „komu z těchto dvou bytostí by prospělo, kdyby se snažili to držet pohromadě i za cenu slz a nářků?“
Takže pokud si každý jeden z nás uvědomí, že tento hmotný svět je opravdu tvořen věcmi pomíjivými, zjistí, že i smyslové vjemy a pocity jsou pomíjivé. Pak už je to jen krůček k tomu

začít

věci

pouštět ...

 

Břidlicový důl Radim, fotoreportáž

Budišov nad Budišovkou

Dnes se zaměřím na tento malý důl, zasazený v srdci lesů Vítkovska, i s jeho střídmější  strojní výbavou.

Důl Radim započal těžbu okolo roku 1850 a postupně prošel rukama řady majitelů. Původní chodby byly široké jen na důlní vozík a současní majitelé museli celé štoly uzpůsobit pro nynější težkou techniku. Pro srovnání se tehdejší výtěžnost pohybovala v rozmezí pouze 8-10 procent, zatímco dnes se zpracovává vše, co se vytěží a tak by se s mírnou nadsázkou tedy dalo říct, že i kamenný prach si přijde na své, což posunuje využití ke 100 procent.   

Kámen zde rostlý je sediment se svislým uložením, což dává horníkům výhodu- skála je samosvorná a není potřeba železných výztuží v chodbách. Celková délka chodeb je zhruba 2 kilometry s výškou 3 a šířkou 4 metry. Podotýkám, že se teží pouze na vrstevnici a chodby směřují spíše vzhůru, než pod zem, protože jít tímto směrem by přinášelo nemalá úskalí- je zde velké množství podzemní vody, která by se musela odčerpávat. 

Hlavním tahounem “party“ je univerzální nakládací stroj NSU 1E, ukončený upínací hlavou, na kterou si dle potřeby horníci uchytí potřebné nářadí- lopatu, frézu, pilu, vrtačku nebo zbíjecí kladivo. Dobývání kamene se dnes dělá právě tímto strojem a to tak, že se v chodbě prvně předrazí prostor široký 2 a hluboký 4, až 5 metrů a následně se pomocí pilového kotouče vyřezávají pásy požadované šíře a posledním krokem je jejich vylamování zbíjecím kladivem. Tento způsob je ke kameni mnohem šetrnější, než v komunistické éře používané trhací práce. Ty bohužel dokázaly kameny potrhat a narušit strukturu, což mnohdy vedlo k menší stabilitě a lámavosti.

Kameny se pak dopravují ven, pro další přebírku, pomocí 6 tunového dampra firmy Thwaites.

Důl prozatím těží jen kameny přírodnějšího charakteru, formátované pouze na velikost euro palet, do budoucna však majitelé plánují rozšířit výrobu a pomocí kamenických pil formátovat, vyrábět obklady a jiné. Jako hlavní cíl si majitelé stanovili se dopracovat ke kvalitě pro výrobu střešních tašek, protože z dob minulych stále přežívají nejznámější památky pokryte právě břidlicí z tohoto lomu- Pražský hrad, Týnský chrám, Chrám Sv. Víta a jiné.

Břidlice z tohoto lomu je modrošedá, až rezavá. Je nehořlavá, mrazuvzdorná a odolná proti povětrnostním vlivům. Obsah křemíku je vysoký (48%) a kámen ma velmi dobrou štěpnost a vynikající mechanickou pevnost. Proto i při malých tloušťkách, 4-8 cm, unese několik tun. 

O další práce se stará pásový nakladač Sunward a kolový nakladač Caterpillar.

Za spolupráci děkuji týmu dolu Radim.

Text Petr Kubeň