Intro song
Kapitola
I
Husté,
tmavošedé kotouče prazvláštně se tvarující mlhy plní docela
můj zrak. Pozadím ji jest černočerná tma roztahující se
jsoucnem od času bez času. Žádného pohybu rychlého tu není,
naprosto vše je zastaveno, stojící! Má mysl, já nic neznamenáme
v tomto převelikém prázdnu. Cosi se počne natahovati ke mně.
Obrysy, jež se rychle rýsují skrze cáry mlhy zpočátku
nezřetelné, se stále více podobají. Ach né! Je to on. Veliký
Stařec! Nééé!
Obrovská nazelenalá
paže, lépe snad říci ohavná hnáta, obkroucená žílami
tlustými jako červi s rukou velikosti kýble na mléko, již vévodí
drápy v místech prstů, špičaté a černofialové, které
vyčkávají chvíle roztrhat mé hrdlo.
„Néé!“ dere se z
úst, jež se v prvních chvílích nezdají býti mé i přesto, že
mám oči dokořán, „všemohoucí Bože, prosím tě, zažehnej tu
bytost, či už je čímkoli!“
Sotva se rozkoukám,
zachvacuje mne nová vlna děsu. Ruce svázané za zády v pevném
sevření svěrací kazajky. Místnost, v níž se nacházím,je
potemnělá, šedivá, jediným světlem je přese mřížované okno
se deroucí soumrak, či úsvit. Cela, jak jsem se dovtípil, je
vcelku prázdnou, akorát pod stojí malý dřevěný stůl s párem
židlí. Postel, jež mi byla útočištěm během toho hrozného snu
je rozvrzaná železná pryčna s ne moc pohodlnou matrací s hnědou,
vlněnou dekou a polštářem. Na jakýkoli, byť sebemenší pohyb
odpovídá stále skřípavějším vrzáním.
„Haló!? Co se to
děje? Kde to jsem? Haló? Halóóó!!!“ křičím z plných plic,
snažeje se vyprostit z nepříjemně pevného sevření. Svíjím
se, kroutím se stále šíleněji, jak mne rozohňuje nemožnost
jakkoli si pomoci, až se překulím přese hranu pryčny a padnu k
zemi, přímo na obličej.
„Pomoc! Pusťte mě!“
rozkřičím se znovu, tentokráte tlumeněji, z podlahy. Znenadání,
ačkoli jsem rozčilen, uslyším prudké zarachocení železa o
železo. Se značným úsilím zvednu hlavu za zvukem a všimnu si na
bílo natřených dveří s malou, nyní otevřenou špehýrkou ve
výšce oči. Za ní, třebaže tam panuje stejné šero, rozeznám
kus něčí tváře. Pátravý pohled tvrdých oči, usazených pod
obočím staženým buď námahou, či vztekem, prolétne celou.
Chvilku nato zazní podobně drsný hlas :
„Doktore! Pane
doktore, ... pacient Badin se probudil.“
Poslední slova dozní
pokojem, špehýrka s prudkostí zapadne a je slyšet těžké
vzdalující se kroky tušenou chodbou.
'Co? Co to? Copak se
to stalo?' Prohání se mi hlavou a vlna strachu, náhlá vlna
strachu mne paralyzuje natolik, že jsem neschopen pohybu, ačkoli je
podlaha velmi nepříjemná. Čas jako by byl nepříjemný, každý
nádech trvá věčnost, přičemž ze zdi, jež přiléhá dveřím
se opiet vynořuje ten hrůzný pařát. Natahuje se k mému krku až
prudce zavřu oči. Uslyším neznatelné cvaknutí. Celý prostor mé
cely jakoby se vlnil, zlověstné šeptavé kvílení nabírá na
intenzitě. Zprvu nerozumím, až se za škrábavého, nervy
drásajícího skřípání šepot zjasní do jakýchsi podivně
rytmicky znějících slov 'Cthulhu fhtagn, Cthulhu fhtagn, Cthulhu
fhtagn!'.
Zámkem zacvaká a
dveře se energicky otevírají. Spěšné kroky vstoupí, zastaví
se. Zřejmě zmohlo mou hlavu další mámení, čas musel běžet
jako vždy i přese mé vize. Otevírám oči.
„Nebojte, pane
Badine, jsem doktor,“ prohodí pomenší chlapík v dlouhém
plášti, skoro plešatý s kulatými brýlemi usazenými na nose.
Během řeči posunkem ukáže druhému, většímu svalnatému muži,
zřejmě hlídači, mým směrem. Ten ihned pokročí a s ohnutými
zády obratně rozepíná mé vězení, vzhledem pro něj výhodné
pozici na břiše, již zaujímám a celkem bez viditelné námahy,
přičemž já sám nejsem žádná lehká váha, mne vyzvedne a
dopomůže mi na jednu ze židlí u stolku.
„Jak jsem pověděl
pane Badine, jsem Váš doktor. Doktor Dašek, jméno mé.“
„Co? Co se to děje?
Kde to jsem?“ hrnou se ze mne přespříliš zběsile otázky.
„Ehm,“odkašle si,
„pěkně popořadě...pane Badine,“ a pustí se po chvíli doktor
do hovoru, jemně ale ostře si mě prohlížejíc, „ sem, do
našeho sanatoria *Nový Úsvit* jste byl převezen z nedalekého
Trenčína. Měl jste opravdu štěstí, neboť jste se dostal do
křížku s tamním četnictvem, sotva že jste vystoupil z vlaku.
Jako smyslů zbaven jste údajně vyváděl už na palubě, ale jen
co jste vstoupil na půdu města, počal jste vykřikovat jakési
šílenosti o kultech dávných dob, o jakémsi prastarém bohu,
který je znovu uchystán nám vládnout a podobně. Dokonce jste
fysicky napadl drožkaře Jeronýma, od kterého vás nakonec odtrhl
policista. Vaše štěstí tkvělo v mé přítomnosti v Trenčíně.
Od přítele jsem zaslechl o podezřele se chovajícím individuu v
té době se nacházejícím na četnické stanici a ti, že nevědí
co s ním. Kvapem ubral jsem se tam a uviděv Vás, bylo mně nad
slunce jasnější, že nalézáte se v oparu šílenství. S
policisty úzce spolupracuji a právě díky toho jsem vyjednal, aby
jste byl odvezen sem do našeho sanatoria ‘Nový Úsvit‘.
Vzhledem k předepsané medikaci uplynuly dva dny, dva těžké dny
nepříčetnosti, kdy ve Vás vrcholila silná agrese. Ostatně za
Vámi můžete nahlédnout co se tu událo,“ přeruší nakrátko
hovor rukou mířící za má záda. Hlavou sleduji směr a když se
velice pomalu a s narůstající nervozitou otočím, propadnu děsu.
Se sevřeným hrdlem přidušeně vyjeknu. Na stěně najednou
rozeznávám něco, čeho jsem si zprvu nevšiml. Do šedé zdi se v
opakujících se liniích zařezává jakýsi nápis. Pohledem
klouzám ke svým prstům, jejichž konečky rozškrábané do krve
náhle promluví štiplavou bolestí, nehty shoblované téměř do
půlky. Na té práchnivé zdi je mými nehty a krví vyryto slovo
‘R´lyeh‘.
Pomalé, rytmické
bubnování se náhle rozbuší mýma ušima, místnost potemní. Zeď
vedle mnou naškrábaného nápisu rozpraská, kusy omítky a kamenů
padají na postel a ven se něco pomalinku dere. Chapadlo, celé
nazelenalé a vylézající čím dál víc se s každým úderem
stahuje kolem toho hrůzného tekstu.
„Pane Badine, pane!“
prudce mě vytrhne zvýšený, rychlý doktorův hlas.
„Ano promiňte,
zamyslel jsem se,“ roztřeseným hlasem odpovím.
„V pořádku. Chápu,
že si připadáte desorientován a vystrašen. Ale vraťme se k
našemu setkání.“ Odmlčí se a pár chvil nato pokračuje.
„Právě díky vaší
legitimaci nalezené četníky jsme zjistili, kdo že jste. Poté
dokázali strážci zákona vypátrat další věc, a sice že jste
přicestoval právě tento den považskou dráhou, pravděpodobně z
Bratislavy.“
„V tomto jsou vaše
informace neúplné, doktore. Považské dráhy jsem využil. Nikoli
z Bratislavy, ale z Vídně jsem se vracel,“ ujímám se slova už
zcela uklidněn.
Doktor, upřeně se
koukajíc zpoza brýlí svraští čelo a pokračuje.
„Inu dobrá. Jel
jste z Vídně. Avšak co vás rozrušilo natolik, že jste propadl
jakémusi momentálnímu šílenství? Neboť od kolegů ze Zemské
léčebny císaře Josefa jsem zvěděl, že jste nikdá léčen
nebyl. Rozumějte, pane Badine, celé toto vyšetřování jsem
podnikl jako nezbytné kroky k určení léčby,“ odmlčí se, jako
by čekal reakci.
„Ovšem doktore, je
to tak. Nikdá jsem nebyl léčen. Po psychické stránce byl jsem až
do těchto dní zdráv. To až události posledních několika týdnů
přivedly mne do veskrze zvláštních stavů, jež vyústily v to,
co popsal jste. Tedy předpokládám, cestu z Rakous mám téměř
celou v mlhách. Ale to jest na delší vypravování.“ Zrak upřený
do zamřížovaného okna mi napovídá, že je ráno. Obloha venku
se notně rozjasnila, i když těžká dešťová mračna se
jistojistě natahují k nám.
„Vyprávějte,
cokoli co osvětlí váš stav mohlo by býti i účinnou pomůckou
léčby,“ pousměje se doktor a opře se hlouběji do nepohodlné
židle.
„Dobrá doktore,
vynasnažím se. Jen jestli mi můžete osvětlit jednu věc, a sice
jaké nesete jméno?“
„Ah promiňte,
nepředstavil jsem se. Dašek. Richard Dašek jméno mé,“ pronáší
s napřaženou rukou.
„Inu, ponořme se do
událostí dní minulých,“ přikývnu, olíznu si vyprahlé
popraskané rty a započnu vypravování všech těch roztodivných,
nervy drásajících událostí.
