Žárlivost a Buddha Šákjamuni

Ze začátku bych rozebral, co to vůbec žárlivost je. Stav, kdy se Vám svírá žaludek při jakékoliv představě Vaší partnerky, partnera v rozmluvě, nebo jakékoli jiné činnosti s někým jiným. Nemyslím tím sex, nebo jiné intimní kontakty, pak jde samozřejmě o opodstatněné pocity, patřící spíše na pole vzteku, agrese.
Žárlit, tedy emocionálně vysilovat sebe neustálými, často nepodloženými úvahami a strachem o toho druhého, je velmi lehké a dovolím si říct, že každý z nás určitě alespoň jednou v životě zažárlil. On samotný proces žárlení přichází v případě, že člověk začne považovat své Ego a Já za něco nadřazeného ostatním. Čím více je představa Já a Moje silnější, tím se člověk více zamotává do přímého prožívání “pekla“ tady na zemi, tím více upadá do tohoto konceptu a roste zdání propasti mezi Já a Ty, hlubiny způsobující roztrženost a nezbytně touhu mít To co nemám.

Mája

Podle, ale nejen, buddhistické tradice vnímání světa, je vše projevené kolem nás nazýváno Mája, iluze. Pouze hra našich smyslů a vysvětlení našich předků vytváří námi vnímaný svět a veškeré jevy v něm obsažené. Lidé často říkají „Já jsem tak šťastný,“ nebo „“Já bych chtěl být tak šťastný,“ snažíce si tento stav udržet, ale pro změnu „toto trápení není mé, Já ho nechci, kéž bych byl opět šťastný,“ s touhou nejrychlejšího návratu do “normálu“. Jenže tato forma ulpívání na věcech a osobách pak v konečném důsledku přináší strast, protože nic není trvalé a nakonec vyvane, odejde. Pakliže příjmeme tuto myšlenku zjístíme, že čím více budeme ulpívat, tím více budeme ve světě usazení a utrpení se bude zdát silnější. I přes pocit nekonečného štestí se jednou Náš stav vrátí do prázdnoty, vyvane. Protože posledním přichozím je Smrt. To, co zde nazývám smrtí nemusí být jen zánik fyzický, ale i konec mentální, ustání všech vjemů.
I přes zdání pevnosti kamene, se ten obrací v prach. Jediné pochopení nekonečnosti, nebo nesmrtelnosti leží v reinkarnaci ducha. Ale to už je jiné učení.
Podle Buddhy, docela obyčejného chlapíka, který pouze prozkoumal své nitro, existují čtyři vznešené pravdy.

Ulpívání

Najděme si, každý jeden z nás, věc či osobu, která je nám nejbližší. Ano, mohou to být maminky, tatínkové, děti, zvířata, ale i rychlá auta či krásné šperky. Mohl bych pokračovat donekonečna, jmenovat další a další z věcí Nás obklopujících, ale pojďme lapit to podstatné. Představte si, že taková osoba, zvíře nebo věc dojde svého konce. Přichází smutek, jeden z “negativních“ pocitů a častokrát bývá následován právě žárlivostí. Proč já, proč ne on? Tamten člověk stále má To, co já ne. Já to chci.
Vždy bude na světě někdo, kdo má větší svaly, kdo je vtipnější, je krásnější, je inteligentnější, ale svou podstatou je jakékoliv toto smýšlení prázdné, a to protože zde, na hmotném světě, není nic, co by bylo trvalé, co by nepodléhalo někdy pomalé, jindy rychlejší zkáze.

Uvědomění

Protože jak už Buddha Shakyamuni řekl, toto tělo není mé a ani smysly, na tomto světě není ničeho, co bych vlastnil a proto ani druhé osoby nevlastním, tedy žárlivost je něco co se mne netýká. Ano, jistěže se s tělem ztotožňujeme, ale právě ta hloubka Buddhových slov nám všem přináší uvědomění pravostí věcí takových, jaké jsou.
Před několika dny jsem byl na zenové meditaci. Zen (čínsky čchan) je buddhistická tradice, stejně jako ostatní, soustředěná na meditační pohroužení. Po zazenu, meditačním sezení s hlubokým soustředěním na prázdnotu byla má mysl čistá jako lotosový květ. Tuto chvíli jsem využil na rozmluvu s mistrem a ptal jsem se právě na žárlivost a zen. Odpověděl příběhem: „Žije laik, který často navštěvuje naše centrum a jednou mi nevzrušeně povídá, že jeho přítelkyně se mu po delší době svěřila, jak už k němu nic necítí a viděla se několikrát s jiným mužem. Tento laik posléze dodal, že své přítelkyni popřál jediné- ať je šťastná a jde tam, kam ji srdce vede.“ Hned se dostavily myšlenky, jak silná osobnost je tento muž, když dokáže ženě, kterou miluje popřát takovýto osud. Pak jsem si uvědomil, že jedinou součástí Nás, jež nám často nedovoluje takto jednat, je právě připoutanost. Mistr se na mne upřeně podíval a dodal: „komu z těchto dvou bytostí by prospělo, kdyby se snažili to držet pohromadě i za cenu slz a nářků?“
Takže pokud si každý jeden z nás uvědomí, že tento hmotný svět je opravdu tvořen věcmi pomíjivými, zjistí, že i smyslové vjemy a pocity jsou pomíjivé. Pak už je to jen krůček k tomu

začít

věci

pouštět ...