úterý 14. dubna 2026

Mistrovo bejlí

Pozn. ilustraci jsem spoluvytvořil s google gemini AI.

Vysoký hrázděný dům se pomalinku noří do chladu brzce jarního večera. Hlava elfího korzára s páskou přes oko, vyřezaná na dubovém štítu se rozhoupe s prudkým zakvílením meluzíny, tak prudkým, že rozrazí i vstupní dveře do taverny ´U Jednookého o Jaxe´.
„Hej ty, trpaslíčku cos dveří nejblíže, zdali tě můžu požádat, povídám zavři je!“ Ozve se chraplavý ženský hlas výčepní zpoza pultu.
„Rozkaz, madam.“
Před rozložitým krbem, usazeným ve zdi naproti dveří, stojí barevná pohovka, na níž se rozvaluje velmi nesourodá skupina. Několik zbraní, ne zrovna málo, opírá se vedle praskajícího ohně, dostatečně daleko žáru, ne tak potřebě rychle se ozbrojit.
Štíhlý trpaslík, což je samo o sobě dosti zvláštní, oděný v haleně a hnědožlutých proužkovaných kalhotách, stojí s jednou nohou na hromadě polen. Na hlavě posazený klobouk s rovnou klenbou mu odhaluje čelo a mezi zuby fajfka, trčící z tváře obrostlé do stran rostoucími kníry. Její kouř zahaluje postavu štiplavě modrým dýmem. Chvíli jen stojí a kouká do ohně, načež se otočí na své druhy a odkašle si.
„Inu dobrá, tedy trpa ... éh chci řéct bando. Tož jednu historku bych měl. Ale né, že sa budete smát, tehdá jsme to podělali. Jen díky mně nemá Jarik...“ smutně se usměje Erwin.
„Ohňová Ruko vypověz, čím obohatit chceš nás. Tvůj příběh má notu zajímavou,“ ozve se Lever s jiskrou ve žlutých očích. Jeho elegantní, hladce vyholená tvář s dvěma rohy, posazenými na vrcholku hlavy, kteréžto ji dodávají nepopsatelně dramatický zjev, se neznatelně zvlní do lehkého úšklebku.
„A tož jo, nakonec aji kdyby jste sa smáli,“ pokračuje Erwin, povzbuzen „stalo sa to nějakých dvanáct třináct roků dozadu. Oba s Jarikem, mým nejlepším druhem, byli jsme u mistra Gorima už nějakou dobu. Mirabar, město kde jsem žil, sa zrovna chystalo ku svátku sklizně. Dny už ztrácaly na síle a tak přicházal nejlepší čas úkolu, jímž nás mistr pověřil. Potřeboval totiž posbírat jisté byliny, docela vzácné. Světlošej a kopřipěj, to vám ale asi nic neřekne. Sám měl toliko roboty, že vybral nás, dva z jeho nejnadanějších žáků, jak pravil,“ s poslední větou se Erwin vypne pýchou.
„Vysvětliv nám cestu a kde hledat sa rozloučil a popřál nám štěstí. Dobře jsme sa vybavili, přece nás čekal dlouhý výlet podél jednoho z ramen Miraru k Páteři světa. Po pár dňoch na cestě, to už sa kopce nakupily v horská úbočí, jsme našli co hledáno bylo. Světlošej sa nám povedlo najít v jedné z roklinek, kam nás navedlo větší množství blesky popálených stromů a začernalých skal. Sotva jsme sa přiblížili k okraji prohlubně, projelo mým tělem brnění a aji knír sa mi zježil do stran. Stejně tak vlasy a vous Jarika. Sranda je, že od té doby už mi takto roste furt. Pozorně jsem sa rozhlédl a uviděl záplavu světle modrého mechu. Obrůstal kameňe obzvláště černé, jako ohořelé ohněm, a tahal sa i po mrtvých kmeňach malých stromků.“
„Malých?...Snad zakrslých!“ Rozesměje se Norixius, další z party a plácá se do stehen. Zavrže kůže. Erwin rychlým pohybem tasí jeho ručnici: „Skus to zopáknout ještě raz a vystřelím ti třetí oko!“
„Klid, chlapci!“ vykřikne Xiltarra. „A ty, Erwine, pokračuj. Ráda si to doposlechnu,“ povídá už tišeji, stále však rázně, zatímco s rychlostí šelmy přiskočí k trpaslíkovi a skláněje dlaní jeho palnou zbraň, na něj mrkne.
„Dobrá, dobrá,“ uklidní se on a s nevraživým pohledem, určeným Norimu, pokračuje, „lehce světélkující světlošej slabě brněl do ruk, když jsme ho sbírali. Váčky byly za chvílu plné a my sa vydali dále. Razíme si to hore asi po dobu dvou vypálených loučí, všade okolo jen skály. Abychom zvýšili šanci, rozestoupili jsme sa na dvacet sáhů, každý k jedné straně skalní rozsedliny. No a najednou, zničehonic začne Jarik zplna hrdla békat tu jeho nejoblíbenější odrhovačku. Uprostřed ničeho. Okamžitě jsem sa k němu vrhnul, zacpat mu hubu. Ne jen, že mohl přilákat nějakou bestii, ale ani skaliska nevypadala dvakráte pevně.
‚U všech ďasů! Hrabe ti, Jariku?!‘ hulákám na něj, co nejtišeji to jde, ‚tož rovnou volaj na obry, ať sa jdou najest. Ty tupče!‘ Sotva jsem k němu doběhl, všiml jsem si rozdrcených zbytků jakési rostliny v jeho dlani. Nepřítomný pohled očí poskakoval po zemi a z jeho hrdla sa stále drala falešně zpívaná písnička.
‚Lektvárku, lektvárku míšu si ťa. Komus ho pak podám, vypije ťa. Bude zas veselý a aji zdravý. Měšec mój sa vyspaví!‘
Dal jsem mu facku, docela jemnou. Přestal zpívat. Nechápavě sa podíval na mne, pak do svojí dlaně, kterou mi strčil až pod nos. Nasál jsem omamnou vůni byliny a začal si pobrukovat taky, ale okamžitě jsem přestal. ‚Tož Erwine, myslím, že ju máme,‘ rozpačitě sa zasmál Jarik. Pak jsme opatrně posbírali i tohle kvítí. Jak sa nám potom, už doma, ten starý lišák Gorim smál, řka: ‚šák toto dělá kopřipěj, vy dvě nemehla! Proto má také méno.‘“ Erwin i s jeho posluchači se bujaře rozchechtají.
„Ale to jsem odbočil, přátelé. Sotva co jsme zavřeli váčky,“ trpaslíkova tvář se zachmuří a její zesmutnělé rysy se ztratí v dalším z obláčků hutného, voňavého kouře, „sa nebe zatáhlo černí, až mňa mrazilo. Prudká vánice fičela mezi ostrýma skalama přímo do našich tváří. S očima plnýma sněhu jsem sa snažil najít alespoň větší kameň, abychom sa za něj schovali. Na sáh však nevidno. Ztratil jsem druha a bezcílně, krok za krokem sem šátral rukama, před očima jen pustou bílou tmu. V tom mňa něco chytlo za paži a vtáhlo do tmavé díry. Oslepen sněhem jsem chvíli mžoural do tmy. Byl to Jarik. Usmál se, řka jen ‚našel sem ťa!‘ Oba jsme zírali do šera nahrubo tesané síně. Vprostřed prostorné kruhové místnosti stála obrovská socha muže, zvětralá věkem. Obě ruce měla rozpřažené v gestu odevzdání sa.
Než jsme sa stihli rozkoukat pozorněji, vyplnil celou místnost řev, při kterém tuhla krev v žilách. Rychlé dupání. Pojednou vyskočil zpoza té kamenné sochy medvěd. Za ním hned druhý, trochu menší. A pak, z druhé strany sochy, vyběhli další tři, už docela malí. Ten největší sa postavil na zadní. Huba plná dlouhých, špičatých zubů chňapala naprázdno vzduchem, až lítaly sliny na strany. Ztuhl jsem. Jarika, díky milosti všech bohů, osvítilo a mrsknul k patě sochy flašku ohňa; zároveň z rukávu vystřelil tu jeho kotvičku s lankem a zatímco podlahu před medvědy zachvátil hořící olej, jsme společnýma silama strhli sochu na stranu. Padla přímo na jednu z bestií. Pronikavé zakvičení naplnilo svatyni. Nato rána. Jarik sa skácel k zemi jak podťatý. Výkřik. Vidím drápy, ostré jak břitva. Znovu napřažená pracka. Hlasitý výstřel z mé ručnice ji odmrští. Neváhám. Teď, nebo nikdy. Jarika, bledého v obličeji drapnu pod paží a táhnu k východu. Druhá raná. Třetí. Čtvrtá. Eště jedna a končím. Vyřítíme sa z jeskyně. Pohledem rychle zaletím k Jarikově noze. Je rozsápaná od pasu ke kolenu. Vystřelím. Naposledy. Jestli kule zasáhla nevím, vzali jsme nohy na ramena a schovaní v té hnusné vánici sa vzdalovali pryč. Pak mňa to napadlo, rychle jsem nahmátl váček světlošeje. Plnou hrst jsem nacpal sobě i Jarikovi do úst. Ostrá chuť mi sjela až do žaludku a hned nato začaly po mojich nohách přeskakovat jiskřičky. Ucítěl jsem zachvění v lýtkách a s Jarikem v pevném sevření jsme sa rozběhli. Jako blesk jsme seběhli celý ten sráz dolů. Jarik křičel a naříkal, ale nešlo to jinak.
Zastavili jsme sa po pár kilometrách. Díky Dugmárena sa nám povedlo utéct. Ale pak? Dlouhá, otevřená rána táhnoucí se od jeho slabin až skorem po koleno byla zalitá krví, jež stále tekla a barvila sníh do ruda. Místy se bělela kost. Jarik celý pobledl a ztrácel vědomí. Svázal jsem ránu, zakryl ji látkou a i s ním na zádech vyrazil na cestu zpět. Domu jsme sa vrátili za pět dnů. Celou tu cestu jsem jej nesl, k smrti vyčerpán. Jarik...Jarik o tu nohu přišel.“ Erwin se odmlčí, levou ruku sevřenou kolem medailonku jeho boha. Tiše se rozpláče. „Je t-to moje vina,“ skoro šeptá mezi vzlyky, „kdybych mu býval nedal ten světlošej. Ni mist-trovi jsme nic nepřinesli. Hlupák jsem, hlupák.“
„Kdybys býval bylinu mu nedal, zřejmě by dřevěná noha byla mu k ničemu!“ uchechtne se Lever.
Norixius náhle vstane, korbel v ruce pozvedne.
„Hubu drž, kouzelníčku! Hrdina je to, ježto zachránil kamaráda. Na zdraví Jarikovi! Na zdraví Erwina!“


sobota 14. března 2026

Satira - zeměplocha

Šedý říjnový den nezabránil Josefovi ve vycházce do parku. Moc se mu sice nechtělo, ale Ben, krátkosrstý jezevčík, ho otravoval tak dlouho, až na sebe hodil mikinu a pršiplášť. Celý rozjařený pak stál v předsíni, vrtěl ocáskem a mrkal na Josefa.
„Tak pojď, Beníčku zlatý. Chceš se provětrat , žejo?“
Sotva vyšli ven rozeběhl se divoce směrem, kam ťapkal nejraději. Josef dával pozor jen napůl, textoval kamarádovi.
´Ahoj Tomáši. Mířím s Benem do parku. Musím s tebou nutně pokecat. Neuvěříš, ale země je placatá. Přijď k vodojemu.´
Chvatně prošli ulicí a přešli na druhou stranu. Tam se tyčil vysoký kovový plot s kamennými sloupky. Dali se brankou a před nimi se otevřela zarostlá krajina parku. Mobil pípnul.
´Čus. Tak to mě zajímá, Jóžo. 5 minut a jsem tam.´
Josef odepnul psíka, zvolnil tempo. Ke smluvenému místu to byl kousek. Ben zvesela poskakoval po trávníku a když zavětřil Tomáše, mířícího jejich směrem, rozeběhl se za ním.

„Čau čau!“ spustil Josef podávaje kamarádovi ruku. Ben ho poskákal, načež odběhl za zašustěním v dálce.
„Čus kamaráde. Co s tou plochou zemí?“ přešel Tomáš rovnou k věci.
„Delší dobu jsem nad tím přemýšlel. Zeměkoule je absurdní nesmysl! To se jako koulíme vesmírem, nebo co?“
„Ale né. Točíme se kolem své osy a samozřejmě kolem slunce.“
„Neskákej mi do řeči,“ odvětí naštvaně Josef, „ještě jsem sledoval videa na jůtubu a tam to říkají jasně. Naše země je plochá. Kdybychom se točili kolem osy, popadali bychom přece dolů. To dá rozum, né?“
„Kámo, to co nás drží na zemi je gravitační síla. Proto lidi na druhé straně zůstávají na zemi,“ nedal se Tom.
„Ale hovno! Země je přece jasně placatá, jak jsem říkal. Když se podíváš do dáli, co vidíš?“ nasupí se Josef.
„Park.“
„Rovinu!“
„ A co lodě, mizící za horizontem?“
„Kulisy!“
„Kulisy? Dobře, takže žijeme na zeměploše? Jako od Prattchetta?“
„Teď si na to kápl. Samozřejmě nás nenese želva, ani sloni, ale ta myšlenka, to je ono. On to Prattchett věděl chápeš, jen to musel skrývat; tehdy jsme na pravdu nebyli připravení tak, jako dnes! Ba naopak, teď se dere ven, už se neskrýváme.“
„Myslíš?“ Tomáš zakroutil hlavou.
„Nemyslím, vím. Abych ti řekl pravdu, je tam fakt i ta želva. Ale sloni ne, to už by bylo jako sci-fi.“

„Aha, ta želva nás tedy nese vesmírem kolem slunce?“
„Ale né, slunce obíhá kolem nás, přece. Podívej na oblohu, to ta lampička se šine po ní, ne my!“ divoce gestikuloval Josef. 
„Jasně, ještě mi řekni, že je na kabelu v zásuvce.“
„Tak to si piš. Dokonce nám účtujou poplatky za svícení.“ 

Josef pískl na psa, mlčky vyčkal jeho příchodu a znovu mu hodil klacík.
„Jo a s tou tvojí gravitační sílou na mě už vůbec nechoď!
Gravitace není slovo, je to zkratka naší vlády. Já ti prozradím pravý význam slova, chceš?“
„Jsem jedno ucho“ odevzdaně vyhrkl Tom.
„Globální rada vědců kryje tajné akce elity!“
„Nesmysl, jaké elity?“
„Naše vláda. A víš co, dokonce postavili zábradlí kolem krajopádu. Dělají tam zájezdy. Je to nádherná podívaná, když se všechna ta voda s hučením pouští přes okraj.“
„Cože? Jaký krajopád,“ kroutil hlavou Tom.
„Okraj ploché země, kamaráde, okraj ploché země. A víš co? Mám tam lístky, jedeme už tuhle sobotu. Přidej se, budeš koukat!“
„Co když někdo přepadne dolů?“
„To se nemůže stát, máme tam zábradlí.“

„Kolik tě to vyšlo?“ ptal se zvědavě Tom.
„Tebe to vyjde na osm tisíc, se skafandrem je to dvanáct tisíc,“ zazubil se Josef.
„Jak tebe? Ptal jsem se, kolik si dal ty. A co ten skafandr?“ Vyzvídal Tom.
„Tak popořadě. Ve skafandru tě vysadí před krajopád, takže máš luxusní výhled na největší plochozemský vodopád a celou plochu. Tam krásně vidíš tu rovinu. A já to mám zdarma kámo!“
„Nekecej, to musí být výhled. Chci to vidět,“ vyhrkl Tom, celý natěšený,“ a už mi konečně řekni, proč to máš zadarmo?“
„Totiž já a Ben jsme to celé vybudovali!“ usmál se Josef a pískl na psa. 
„Ben? Jako tvuj Ben?“
„Jo."
Právě příchozí pejsek na Toma mrknul a řekl: „Haf! Jako nápad to byl můj, ale Josef pomohl s realizací. Taky prodává lístky."
„Kluci, jedu s Váma. Ale jestli tam to zábradlí nebude, nahlásím vás bezpečákům.“

pátek 21. listopadu 2025

rozjedem to, co říkáš?! (tuhle je odkaz na muziku, sice to není moc vhodné, ale tohle mnou teď hýbá)

 

Přední loď kostela, ozářená měsíčním světlem, ční v noc jako poslední maják naděje, vzdouvá se poryvy chladného nočního větru a na hořejší kupoli, jež téměř neznatelně vystupuje do dnešní úplňkové noci,  dokáži jen stěží rozeznat chabé obrysy kříže. Po straně, téměř neznatelná, svítí jediná z hvězd, pohasínající, skoro jako by vyjadřovala veškerou mou mizící naději s tímto světem, jako by byla jen odleskem veškerenstva, jež odumírá a v posledku se rozpadá v prach.



 

Když už dojdeš na konec stezky a vyvanou tvé touhy, již nebude třeba zrození a budeš dlít doma, u Boha.


                                           

Anděl šel kolem

v lese, temném lese, že?

Havran si kráka!


Strmé kámo -

v hoře sů kopce.

'Fííí', si vítr brumlá.



                                            Už modřín opadal,

                                         nad svahem jen špičky!

                                               Prej zoufalý smrk


Bláto a špína,

chrochtaj prasátka dubu.

Sázim!Sázíš?






Zle se dělá, zle!

Jen s jedním provázkem,

zas przyszedł mráz!




Pod šedou bání -

jelen hlavičku sklání.

Nežer mi stromky!






Přátelé moji!

Héj! Hvozdy se mnou kráčí


Šup do kopřiv - pálí



Ještě před sněhem 

opadává si listí.

Vyhřátý domek.






                                                                                Buddha mezi klenoty,

                                                                     dřepí i lebka moje!

                                                                                           Nesouhlas? Dej si hnůj!




Zatím, přátelé.




















 


sobota 15. června 2024

Jaro bylo je Jaro

 


                                                                    


Letos,


když přišlo jaro,

vše se zelenalo a pampelišky daly na odiv své sytě žluté květy,


později pak,

když už z trávniku trčely jen na konci dokola ochmýřená torza zeptal se mě :


„Taťko, to už přišlo JARO?“


„Ne kamaráde, Jaro už je pryč!“


Vánek pofukuje, list javoru třepotá se...



                                 


neděle 11. února 2024

Haiku

          
                            v mlze stojí.
                      Strom, ni se nepohne,
                           za kamarády!
        
 - tohle haiku jsme stvořili dnes s Edou, po cestě pro vodu. Kouzlo okamžiku nám propletlo mysl a slova, nyní se proplétáme s Váma.

neděle 10. prosince 2023

 Zimní hvozd, hvozd ticha

                                           prostě chilluj!



    
            U lesa stála
jak malovaná chalupa.

     Na lžíci hop, Jendo!









            Oheň hoří a 
                z nebe sklání se ty
                    půlnoční trávy.



         Lesem prý padá
    každá kapka dvakráte.
         Ni sníh neplaká!




neděle 26. listopadu 2023

 


                    Parádní kapela, hledáš?

Bezútěšnost pozdně podzimního lesa je okouzlující, je jako uzavírající se kruh, kruh života chýlící se pozvolna k západu, je jako kotouč slunce, obíhající naši zem, je nikdy nekončícím putováním, věčným a neměnným ve své rozmanitosti. Kolo dharmy, roztočené na počátku věků, bude se točiti, dokud my všichni nedojdeme k osvobození.

 Počalo pršet- 
                                                                          sedím si v auťáku, 
                                                                             kufr plný smrčků.



Kluci poslední!

V zem chtěli by jíti,

 Kropí deštěm.


 
Svobodou nechť nám stane se poznávání hlubin svých. Neboť kde touha, i lež rodí se, kde najdeme veškeré ty druhy lásky i nenávist povstává. K odpuštění potřebujeme činy nedokonalé a tak stále přicházíme v pláči, do slz se halíme a v nich loučíme se.

Svět je slzavým údolím, svět je koruna beze obruče.

Stačí jen zastavit se, poslouchat. Kapky deště, jež jemně bubnují na plechovou džezvu, vítr kterýs pohrává si ve větvích, tak i lidé. Vše se nám stává učitelem. Prostě naslouchejme.


Čekám na znamení,“ prohlásil, skoro bezhlasně kmet, přičemž zabořil svou, na vrcholku zahnutou hůl do písku těsně vedle nohou v sešlapaných sandálech. „Stále čekám to znamení orla!“ Stařec se dlouze zadíval do dáli, směrem zapadajícího slunce, poklekl a uklonil se. Kdes na obloze tiše zahvízdal orel.

Děkuji ti, vím, že nemusím mít strach. Jen tahle schránka, kterou jsem užíval umírá. Jdu dál a v pokoji.“ Stařec se svalil na sluncem vyhřátou zem a s posledním paprskem souputníka i on vydechl naposled. Šťasten, putuje domů.                  


      Listí buku zas,

         zlatavé jak slunce je!

              Přichází s kosou.


Rubášem krytá,

ne prve se tu toulá. 

Kolo staví se.



Ona přichází!

     Mlhy taví krusty prvé;

 Všemu konec!



          


               Začátek je i

                koncem světské slávy.

            Dopadl písek.



                V popelu hle!

            První klíček rašící.

                    Vychází slunce                 

                                        Beze strachu, hněvu,

                                        padá listí v hladinu.

                                                        Nebe se čeří.


Lesy vrzající!

Jak lidé by mluvili,

zkazky a báje.





Déšť beze kapek.

Listí dožlutilo se


                            a strom nikde.