Šedý říjnový den nezabránil Josefovi ve vycházce do parku. Moc se mu sice nechtělo, ale Ben, krátkosrstý jezevčík, ho otravoval tak dlouho, až na sebe hodil mikinu a pršiplášť. Celý rozjařený pak stál v předsíni, vrtěl ocáskem a mrkal na Josefa.
„Tak pojď, Beníčku zlatý. Chceš se provětrat , žejo?“
Sotva vyšli ven rozeběhl se divoce směrem, kam ťapkal nejraději. Josef dával pozor jen napůl, textoval kamarádovi.
´Ahoj Tomáši. Mířím s Benem do parku. Musím s tebou nutně pokecat. Neuvěříš, ale země je placatá. Přijď k vodojemu.´
Chvatně prošli ulicí a přešli na druhou stranu. Tam se tyčil vysoký kovový plot s kamennými sloupky. Dali se brankou a před nimi se otevřela zarostlá krajina parku. Mobil pípnul.
´Čus. Tak to mě zajímá, Jóžo. 5 minut a jsem tam.´
Josef odepnul psíka, zvolnil tempo. Ke smluvenému místu to byl kousek. Ben zvesela poskakoval po trávníku a když zavětřil Tomáše, mířícího jejich směrem, rozeběhl se za ním.
„Čau čau!“ spustil Josef podávaje kamarádovi ruku. Ben ho poskákal, načež odběhl za zašustěním v dálce.
„Čus kamaráde. Co s tou plochou zemí?“ přešel Tomáš rovnou k věci.
„Delší dobu jsem nad tím přemýšlel. Zeměkoule je absurdní nesmysl! To se jako koulíme vesmírem, nebo co?“
„Ale né. Točíme se kolem své osy a samozřejmě kolem slunce.“
„Neskákej mi do řeči,“ odvětí naštvaně Josef, „ještě jsem sledoval videa na jůtubu a tam to říkají jasně. Naše země je plochá. Kdybychom se točili kolem osy, popadali bychom přece dolů. To dá rozum, né?“
„Kámo, to co nás drží na zemi je gravitační síla. Proto lidi na druhé straně zůstávají na zemi,“ nedal se Tom.
„Ale hovno! Země je přece jasně placatá, jak jsem říkal. Když se podíváš do dáli, co vidíš?“ nasupí se Josef.
„Park.“
„Rovinu!“
„ A co lodě, mizící za horizontem?“
„Kulisy!“
„Kulisy? Dobře, takže žijeme na zeměploše? Jako od Prattchetta?“
„Teď si na to kápl. Samozřejmě nás nenese želva, ani sloni, ale ta myšlenka, to je ono. On to Prattchett věděl chápeš, jen to musel skrývat; tehdy jsme na pravdu nebyli připravení tak, jako dnes! Ba naopak, teď se dere ven, už se neskrýváme.“
„Myslíš?“ Tomáš zakroutil hlavou.
„Nemyslím, vím. Abych ti řekl pravdu, je tam fakt i ta želva. Ale sloni ne, to už by bylo jako sci-fi.“
„Aha, ta želva nás tedy nese vesmírem kolem slunce?“
„Ale né, slunce obíhá kolem nás, přece. Podívej na oblohu, to ta lampička se šine po ní, ne my!“ divoce gestikuloval Josef.
„Jasně, ještě mi řekni, že je na kabelu v zásuvce.“
„Tak to si piš. Dokonce nám účtujou poplatky za svícení.“
Josef pískl na psa, mlčky vyčkal jeho příchodu a znovu mu hodil klacík.
„Jo a s tou tvojí gravitační sílou na mě už vůbec nechoď!
Gravitace není slovo, je to zkratka naší vlády. Já ti prozradím pravý význam slova, chceš?“
„Jsem jedno ucho“ odevzdaně vyhrkl Tom.
„Globální rada vědců kryje tajné akce elity!“
„Nesmysl, jaké elity?“
„Naše vláda. A víš co, dokonce postavili zábradlí kolem krajopádu. Dělají tam zájezdy. Je to nádherná podívaná, když se všechna ta voda s hučením pouští přes okraj.“
„Cože? Jaký krajopád,“ kroutil hlavou Tom.
„Okraj ploché země, kamaráde, okraj ploché země. A víš co? Mám tam lístky, jedeme už tuhle sobotu. Přidej se, budeš koukat!“
„Co když někdo přepadne dolů?“
„To se nemůže stát, máme tam zábradlí.“
„Kolik tě to vyšlo?“ ptal se zvědavě Tom.
„Tebe to vyjde na osm tisíc, se skafandrem je to dvanáct tisíc,“ zazubil se Josef.
„Jak tebe? Ptal jsem se, kolik si dal ty. A co ten skafandr?“ Vyzvídal Tom.
„Tak popořadě. Ve skafandru tě vysadí před krajopád, takže máš luxusní výhled na největší plochozemský vodopád a celou plochu. Tam krásně vidíš tu rovinu. A já to mám zdarma kámo!“
„Nekecej, to musí být výhled. Chci to vidět,“ vyhrkl Tom, celý natěšený,“ a už mi konečně řekni, proč to máš zadarmo?“
„Totiž já a Ben jsme to celé vybudovali!“ usmál se Josef a pískl na psa.
„Ben? Jako tvuj Ben?“
„Jo."
Právě příchozí pejsek na Toma mrknul a řekl: „Haf! Jako nápad to byl můj, ale Josef pomohl s realizací. Taky prodává lístky."
„Kluci, jedu s Váma. Ale jestli tam to zábradlí nebude, nahlásím vás bezpečákům.“
