sobota 14. března 2026

Satira - zeměplocha

Šedý říjnový den nezabránil Josefovi ve vycházce do parku. Moc se mu sice nechtělo, ale Ben, krátkosrstý jezevčík, ho otravoval tak dlouho, až na sebe hodil mikinu a pršiplášť. Celý rozjařený pak stál v předsíni, vrtěl ocáskem a mrkal na Josefa.
„Tak pojď, Beníčku zlatý. Chceš se provětrat , žejo?“
Sotva vyšli ven rozeběhl se divoce směrem, kam ťapkal nejraději. Josef dával pozor jen napůl, textoval kamarádovi.
´Ahoj Tomáši. Mířím s Benem do parku. Musím s tebou nutně pokecat. Neuvěříš, ale země je placatá. Přijď k vodojemu.´
Chvatně prošli ulicí a přešli na druhou stranu. Tam se tyčil vysoký kovový plot s kamennými sloupky. Dali se brankou a před nimi se otevřela zarostlá krajina parku. Mobil pípnul.
´Čus. Tak to mě zajímá, Jóžo. 5 minut a jsem tam.´
Josef odepnul psíka, zvolnil tempo. Ke smluvenému místu to byl kousek. Ben zvesela poskakoval po trávníku a když zavětřil Tomáše, mířícího jejich směrem, rozeběhl se za ním.

„Čau čau!“ spustil Josef podávaje kamarádovi ruku. Ben ho poskákal, načež odběhl za zašustěním v dálce.
„Čus kamaráde. Co s tou plochou zemí?“ přešel Tomáš rovnou k věci.
„Delší dobu jsem nad tím přemýšlel. Zeměkoule je absurdní nesmysl! To se jako koulíme vesmírem, nebo co?“
„Ale né. Točíme se kolem své osy a samozřejmě kolem slunce.“
„Neskákej mi do řeči,“ odvětí naštvaně Josef, „ještě jsem sledoval videa na jůtubu a tam to říkají jasně. Naše země je plochá. Kdybychom se točili kolem osy, popadali bychom přece dolů. To dá rozum, né?“
„Kámo, to co nás drží na zemi je gravitační síla. Proto lidi na druhé straně zůstávají na zemi,“ nedal se Tom.
„Ale hovno! Země je přece jasně placatá, jak jsem říkal. Když se podíváš do dáli, co vidíš?“ nasupí se Josef.
„Park.“
„Rovinu!“
„ A co lodě, mizící za horizontem?“
„Kulisy!“
„Kulisy? Dobře, takže žijeme na zeměploše? Jako od Prattchetta?“
„Teď si na to kápl. Samozřejmě nás nenese želva, ani sloni, ale ta myšlenka, to je ono. On to Prattchett věděl chápeš, jen to musel skrývat; tehdy jsme na pravdu nebyli připravení tak, jako dnes! Ba naopak, teď se dere ven, už se neskrýváme.“
„Myslíš?“ Tomáš zakroutil hlavou.
„Nemyslím, vím. Abych ti řekl pravdu, je tam fakt i ta želva. Ale sloni ne, to už by bylo jako sci-fi.“

„Aha, ta želva nás tedy nese vesmírem kolem slunce?“
„Ale né, slunce obíhá kolem nás, přece. Podívej na oblohu, to ta lampička se šine po ní, ne my!“ divoce gestikuloval Josef. 
„Jasně, ještě mi řekni, že je na kabelu v zásuvce.“
„Tak to si piš. Dokonce nám účtujou poplatky za svícení.“ 

Josef pískl na psa, mlčky vyčkal jeho příchodu a znovu mu hodil klacík.
„Jo a s tou tvojí gravitační sílou na mě už vůbec nechoď!
Gravitace není slovo, je to zkratka naší vlády. Já ti prozradím pravý význam slova, chceš?“
„Jsem jedno ucho“ odevzdaně vyhrkl Tom.
„Globální rada vědců kryje tajné akce elity!“
„Nesmysl, jaké elity?“
„Naše vláda. A víš co, dokonce postavili zábradlí kolem krajopádu. Dělají tam zájezdy. Je to nádherná podívaná, když se všechna ta voda s hučením pouští přes okraj.“
„Cože? Jaký krajopád,“ kroutil hlavou Tom.
„Okraj ploché země, kamaráde, okraj ploché země. A víš co? Mám tam lístky, jedeme už tuhle sobotu. Přidej se, budeš koukat!“
„Co když někdo přepadne dolů?“
„To se nemůže stát, máme tam zábradlí.“

„Kolik tě to vyšlo?“ ptal se zvědavě Tom.
„Tebe to vyjde na osm tisíc, se skafandrem je to dvanáct tisíc,“ zazubil se Josef.
„Jak tebe? Ptal jsem se, kolik si dal ty. A co ten skafandr?“ Vyzvídal Tom.
„Tak popořadě. Ve skafandru tě vysadí před krajopád, takže máš luxusní výhled na největší plochozemský vodopád a celou plochu. Tam krásně vidíš tu rovinu. A já to mám zdarma kámo!“
„Nekecej, to musí být výhled. Chci to vidět,“ vyhrkl Tom, celý natěšený,“ a už mi konečně řekni, proč to máš zadarmo?“
„Totiž já a Ben jsme to celé vybudovali!“ usmál se Josef a pískl na psa. 
„Ben? Jako tvuj Ben?“
„Jo."
Právě příchozí pejsek na Toma mrknul a řekl: „Haf! Jako nápad to byl můj, ale Josef pomohl s realizací. Taky prodává lístky."
„Kluci, jedu s Váma. Ale jestli tam to zábradlí nebude, nahlásím vás bezpečákům.“

pátek 21. listopadu 2025

rozjedem to, co říkáš?! (tuhle je odkaz na muziku, sice to není moc vhodné, ale tohle mnou teď hýbá)

 

Přední loď kostela, ozářená měsíčním světlem, ční v noc jako poslední maják naděje, vzdouvá se poryvy chladného nočního větru a na hořejší kupoli, jež téměř neznatelně vystupuje do dnešní úplňkové noci,  dokáži jen stěží rozeznat chabé obrysy kříže. Po straně, téměř neznatelná, svítí jediná z hvězd, pohasínající, skoro jako by vyjadřovala veškerou mou mizící naději s tímto světem, jako by byla jen odleskem veškerenstva, jež odumírá a v posledku se rozpadá v prach.



 

Když už dojdeš na konec stezky a vyvanou tvé touhy, již nebude třeba zrození a budeš dlít doma, u Boha.


                                           

Anděl šel kolem

v lese, temném lese, že?

Havran si kráka!


Strmé kámo -

v hoře sů kopce.

'Fííí', si vítr brumlá.



                                            Už modřín opadal,

                                         nad svahem jen špičky!

                                               Prej zoufalý smrk


Bláto a špína,

chrochtaj prasátka dubu.

Sázim!Sázíš?






Zle se dělá, zle!

Jen s jedním provázkem,

zas przyszedł mráz!




Pod šedou bání -

jelen hlavičku sklání.

Nežer mi stromky!






Přátelé moji!

Héj! Hvozdy se mnou kráčí


Šup do kopřiv - pálí



Ještě před sněhem 

opadává si listí.

Vyhřátý domek.






                                                                                Buddha mezi klenoty,

                                                                     dřepí i lebka moje!

                                                                                           Nesouhlas? Dej si hnůj!




Zatím, přátelé.




















 


sobota 15. června 2024

Jaro bylo je Jaro

 


                                                                    


Letos,


když přišlo jaro,

vše se zelenalo a pampelišky daly na odiv své sytě žluté květy,


později pak,

když už z trávniku trčely jen na konci dokola ochmýřená torza zeptal se mě :


„Taťko, to už přišlo JARO?“


„Ne kamaráde, Jaro už je pryč!“


Vánek pofukuje, list javoru třepotá se...



                                 


neděle 11. února 2024

Haiku

          
                            v mlze stojí.
                      Strom, ni se nepohne,
                           za kamarády!
        
 - tohle haiku jsme stvořili dnes s Edou, po cestě pro vodu. Kouzlo okamžiku nám propletlo mysl a slova, nyní se proplétáme s Váma.

neděle 10. prosince 2023

 Zimní hvozd, hvozd ticha

                                           prostě chilluj!



    
            U lesa stála
jak malovaná chalupa.

     Na lžíci hop, Jendo!









            Oheň hoří a 
                z nebe sklání se ty
                    půlnoční trávy.



         Lesem prý padá
    každá kapka dvakráte.
         Ni sníh neplaká!




neděle 26. listopadu 2023

 


                    Parádní kapela, hledáš?

Bezútěšnost pozdně podzimního lesa je okouzlující, je jako uzavírající se kruh, kruh života chýlící se pozvolna k západu, je jako kotouč slunce, obíhající naši zem, je nikdy nekončícím putováním, věčným a neměnným ve své rozmanitosti. Kolo dharmy, roztočené na počátku věků, bude se točiti, dokud my všichni nedojdeme k osvobození.

 Počalo pršet- 
                                                                          sedím si v auťáku, 
                                                                             kufr plný smrčků.



Kluci poslední!

V zem chtěli by jíti,

 Kropí deštěm.


 
Svobodou nechť nám stane se poznávání hlubin svých. Neboť kde touha, i lež rodí se, kde najdeme veškeré ty druhy lásky i nenávist povstává. K odpuštění potřebujeme činy nedokonalé a tak stále přicházíme v pláči, do slz se halíme a v nich loučíme se.

Svět je slzavým údolím, svět je koruna beze obruče.

Stačí jen zastavit se, poslouchat. Kapky deště, jež jemně bubnují na plechovou džezvu, vítr kterýs pohrává si ve větvích, tak i lidé. Vše se nám stává učitelem. Prostě naslouchejme.


Čekám na znamení,“ prohlásil, skoro bezhlasně kmet, přičemž zabořil svou, na vrcholku zahnutou hůl do písku těsně vedle nohou v sešlapaných sandálech. „Stále čekám to znamení orla!“ Stařec se dlouze zadíval do dáli, směrem zapadajícího slunce, poklekl a uklonil se. Kdes na obloze tiše zahvízdal orel.

Děkuji ti, vím, že nemusím mít strach. Jen tahle schránka, kterou jsem užíval umírá. Jdu dál a v pokoji.“ Stařec se svalil na sluncem vyhřátou zem a s posledním paprskem souputníka i on vydechl naposled. Šťasten, putuje domů.                  


      Listí buku zas,

         zlatavé jak slunce je!

              Přichází s kosou.


Rubášem krytá,

ne prve se tu toulá. 

Kolo staví se.



Ona přichází!

     Mlhy taví krusty prvé;

 Všemu konec!



          


               Začátek je i

                koncem světské slávy.

            Dopadl písek.



                V popelu hle!

            První klíček rašící.

                    Vychází slunce                 

                                        Beze strachu, hněvu,

                                        padá listí v hladinu.

                                                        Nebe se čeří.


Lesy vrzající!

Jak lidé by mluvili,

zkazky a báje.





Déšť beze kapek.

Listí dožlutilo se


                            a strom nikde.





úterý 7. listopadu 2023

Sluncem putování

    

Čněly se hory v krajině daleké,

chlapec, jež líce do červena měl,

na kole samoten vstříc jim ujížděl

splnit si sny, jeho toužebné.


Překročit hory, ty obry italské,

zdálo se zprvu mu tak snadné,

však čím byly muži blíž,

tím větší jímala ho tíž.


Obrové, kterýmž klepe na vrátka,

snad čeká jinocha život vysněný,

zatím však stoupá sám, bez síly, zmatený,

mylně myslil si  bude to pohádka.


Zákruty cesty vedou mě dál, tu náhle však;

již poslední šlápnutí vpřed, je to tak,

cesta zároveň noclehárnou mou se stává, 

ne radno jeti dál, neb do deště se dává.


Tu noc divoká krůpěj přístřeší mi smáčí,

veškerou víru po čase zahazuji v rokli,

nakonec smutek, celé nutí mne to k pláči,

buddha, na dně shrbený, se modlí.


Jak z pohádky zpěv reka při ránu probudí a hle,

svit sluníčka rýsuje brady horám dlouhé,

ptáčků štěbetání tichem, jen tichem prochází

tam, vysoko u jezera na hrázi.


„Ach kopce, kopce kopečky!

Stojíte tu zajisté než lidé déle,

strážci nám společně sděleného tajemství,

není nad mír a srdce vřelé.“


                              

„Co tam, kdes za horami, na mne čeká?“ 

Jako mantra zněla mi v uších tato věta,

jedině přítel vítr líně kol si pofukoval,

pak, v osudný moment, jsem smutnou tu skálu zdolal.


A jízda to spanilá dolů už Italskem,

vstříc vinici v dáli zrající,

dvě kola rozmazaná deštěm,

snad slunce zas vysvitne, nad hory všude tu čnící.


Mlhy a déšť obtáčí se krajem zapadlým,

tu putuje hrdina, duchem ochablým,

krajinou podzimní, chmurnou a stinnou, 

netuší rek, jak blízko setkání je s děvou snivou.


V podhůří nalézá chalupu malou,

vinicí rostlou na širých kopcích,

i když podzim, jako by jaro,

sbírá hrozny a prožívá něžný to cit.

   

Tak stalo se, došel jsem místa,

dcera farmáře, co duší je čistá,

den rychle běžel ode dne,

my vyměňujeme si pohledy smyslné.


Je nás tu více, přátel a lidí,

žijeme spolu, vaříme jídla, 

my jsme tuláci, voluntíři,

uvnitř starobylého vesnického sídla.


Hraje ta dívka na housle krásně,

večer co večer spřádá své básně,

chlapec omámen amora šípem

také jí zahraje milostnou píseň.

 

                            

Polibky v ústraní

jsou jemné a sladké, 

strach mu však nahání

ty řeči roztodivné.


„Můj drahý, rozmilý chlapče,

jest to jen chvilka a ty neznáš mne,

plna špatností chodím si světem,

nechci pranic zlého pro tebe, tě.


Povím ti upřímně pravdu krutou,

je muž starší nejen svou hubou,

cos cítím já vůči němu,

leč co jest to, říci nesvedu.


Ale jedno ti slíbím drahý můj mužíčku,

už ho neuvidim.

Dopřej mi proto hubičku,

pak ti to doopravdy slíbím."

   
   

Kastaně teplé všichni jsme tehdá jedli,

a víno vínečko taky si pili,

den za dnem lidé u stolu se scházeli,

často na oslavách spolu též byli.


Vinice nádherné podzimním svitem,

co listí zelené už žlutou se barví,

stříháme hrozénky královským umem

dávaje do bedny pak noc tam tráví.


Matinka s úsměvem na něj se dívá,

to jinoch u dveří dcerušku líbá,

netuší, že viděn je,

ženu milou v sebe přivine.

  
   

Čas kvapně plyne a připravil hrůzu,

to jednou navečer milá se mu zjeví,

na těle rudou má, zkrvavenou blůzu,

za starým chlapem šla, teď rady si neví.


„Prve mne urážel, do kurev nadal,

nakonec neváhal a hubu mi zlátal!“

Hrdina ztuhl, zlem se hned vzepřel,

„ubiju ho rukama“, vztekle pověděl.


Do spánku upadli milenci v obětí,

venku ten úplněk divoce zářil, 

vesnice světýlka komůrku večer prosvětlí,

chlapec náš budoucnost ve snu svém spatřil.


Jak viděl stalo se za pár dní nato,

čepel se probleskla jako zlato,

seděli u stolu v okruhu přátel,

píchnout nožem jeden ho zachtěl.


Ticho hrobové, dva muži se střetli,

svaly napnuté, i špendlík bys slyšel,

vrzání židlí, od stolu vzlétli,

kus omluvy pak z agresora vyšel.


„Jsem Rus, dlouho už bloudím,

příteli, jen domů se já těším.

Promiň mi můj ten nevkusný žert,

snad blouzním, určitě propadá se mi svět!


Ještě dívka, tehdy má, řekla sbohem,

milovat já ji nepřestal leč,

pro ni stal se nudným patronem jsem,

zlomené mužství mé vrací mi zpět!“

   

Kluk napadený zlobu velikou cítil,

v samotu tmy se uchýlil,

kams nohy ho nesly ni netušil,

štěkot jakéhos psa myšlenky mu přerušil.


Dalších pár dnů se lidí straní,

agresor odjíždí do matičky Rusi.

I přesto, že srdce jinochovi brání,

„Šťastnou cestu,“ říct mu musí.


Na to pak do hor s milou svou vyráží,

pod štíty chalupa schovaná mezi stromy,

bučení dobytka vítá když přichází,

v domě tom přítel spí a taky ony.


Jinocha do služby známý si vezme,

hnát krávy v dolinu ještě ten den chce,

cestu jim zasněží čerstvý to sníh,

co na tom záleží, i přesto musejí jít.


Zvířata šílená hnát cestou dlouhou,

stromy a keře chtějí pod sněhem se ztratit,

čtyři ti mužové s jedinou touhou

okolo teplého ohně se usadit.


Přichází večer, to tma se už blíží,

dobytek zahnaný jest ve své chýši,

víno se rozlévá okolo stolu,

všichni tam sedí, klábosí spolu.


Druhý den služba ještě jej čekala,

poklidit stáj, nakrmit kozy,

celá ta věc zvládnout se nedala,

ty ďábelské zvěři ze srázu skákaly.


  

Dlouho je naháněl, v kopci běhal,

vztek jeho zas se zvedal.

„Jak přijde pantáta, se vším hned seknu,

už ani prstíkem pro něj ni nehnu!“


Vzápětí křik dvorem se rozléhá,

chlapec rozmyšlen vypoví službu,

pan táta prosí, naléhá,

zůstaň až do noci, sám tu nic nezmůžu!


A tak pomohl, byl tam až do šera,

slečinka milá proň si  přijela.

Dny nato roztekly dopředu se dál,

přišlo to, čeho se obával.


Cesta domů, putování dlouhé,

v autobusu už smutně sedí,

ven z okna na obry snově on hledí

a slza po líci samotně si kane.


Ciao amore, navždy si běž,

stát tu chci sama jako hradní věž,

už se sem nevracej, časem ti řeknu,

žádného muže již se nezaleknu.


Chlapec, jež červené líce měl,

vstříc nové se ženě vydává,

aniž by vzpoměl, že stále v srdci ji má .

Chlapec, jež červené líce měl.