středa 28. prosince 2016

Čau lidičkové dobří,



rádi bychom Vás já a moje děvče pozvali na pomoc k nám, na Slovácko. Je to krásná část Moravy, proslavená místními vinařstvími a barevným folklórem, usazená na východním rohu České Republiky. Od března, možná dubna, začínáme stavět náš slaměný domek a hodila by se nám jakákoliv pomoc. Jinak pokud chcete přijet, strávit nějaké chvíle v kouzelné přírodě Slovácka a pomoct, jste srdečně vítáni.

Nabídnout můžeme jídlo chutí všelikých, však vegetariánské a nocleh, s vlastním spacákem. Pište dopředu, abychom se mohli domluvit.
                                                                                       
                                                                                       Děkujeme.
                                                                                   Petr a Eva






Hi good guys,

we, i mean me and my girl, would love to invite you to help us at Slovacko. It is beautiful part of Moravian region famous for its winery and colourful folklore, seated down at the east corner of Czech Republic. We´re starting to build our straw house at march, maybe april and could be handy for us with any help. Otherwise if you wanna spend some magical time over here, in beautiful nature of Bile Karpaty hills, even help us, you are mostly welcomed.

We´ll offer you the taste of all kinds of vegetarian food and place to calm sleep with your own sleepbag. Write in advance, so we can manage out all the necessaries.

Thousand of thanx.
Petr and Eva.



středa 4. května 2016

Legenda čajem provátá

Přátelé, náš příběh se odehrává v dobách, kdy čaj byl východnímu světu ještě neznámy. Indickou zemi ovládala již několik století vlna nového náboženství, buddhismu, založeného Siddhártou Gautamou. Tento světec položil základy náboženství ne-násili a vyučoval po čtyřicet pět let po celé Indii a Nepálu. Měl mnoho následovníků, prostých mnichů i vznešených gůruů, jeho učení se předávalo přímou linií a postupem času se vyvíjelo tak, jak byla lidská mysl schopná přijímat novější filosofické úvahy. Pár století později, v dobách krále Simhavarmana, odehrával se i náš příběh. Bódhitara, bráhmanského původu a třetí ze synů tehdejšího krále, se rozhodl nastoupit učení Šakjamuniho, buddhismu. Vzdal se světského života a odešel do chrámu vzdáleného jeho domovu, kde vstoupil do sanghy a po dlouhou dobu jej vyučoval Přadžnádhára, 27. patriarcha zenu. Ten mu později, na sklonku svého života, předává učení zenu a roucho, zaznamenán jest tento rozhovor o hloubce Bódhitarova pochopení. Pradžnádhára se ptal: „Která z věci je bez formy?“ Bódhitara odvětil: „Ne-počátek je bez formy.“ Pradžnádhára po druhé se ptal: „Která z věcí je nejvyšší?“ Bódhitara soustředěně odpověděl: „Přirozenost skutečnosti je nejvyšší.“ 
Potěšený Pradžnádhára udělil Bódhitarovi nové jméno “Bódhidharma“ a na smrtelné posteli mu ukládá, aby Bódhidharma prošel cestu do vzdálené Číny a obnovil tam slávu učení. Náš hrdina, starý světec bez domova, se vydává na dlouhou pouť na sever, oblečen do roucha patriarchy, s žebravou miskou zavěšenou u pasu. Dlouho, předlouho putoval mistr přes hory a lesy, potoky a stráně až objevil se v Číně, v provincii Jün-nan právě, když dovršil šedesáti let . 
Pro jeho pokročilý věk se objevovaly známky únavy a vyčerpání častěji a jednou, sedíce pod stromem při pravidelné, odpolední meditaci Bódhidharma usnul. Probudil se po pár hodinách spánku a pln rozhořčení ze svého činu se uchýlil k noži a dvěma rychlými škuby si uřezal svá oční víčka, vykřikl: „už nikdy neusnu při meditaci!“ a pohodil je stranou. Kusy kůže zapadly kamsi mezi trávník v povzdálí a jakmile se dotkly země, stalo se něco nevídaného. Naplněny dobrou karmou, jaly se vyrašit kořínky, prostupující kyprou půdu všemi směry, a stejně rychle vystoupaly dva kmínky nových keřů. Zprvu světle hnědé dřevo se protahováním ztmavilo a každý nový výhonek se žlutěl svěží barvou a pupeny se rozvíjely v nové, světle zelené lístečky až byly oba keříky dost vysoké, aby si jich překvapený Bódhidharma všiml. Inu zlákán touto podívanou si natrhal pár svěže vypadajících lístků a snědl je. Únava byla ta tam a Bódhidharma, celý šťastný, putuje dále na severovýchod do města Ťing kchang, do královského paláce na pozvání samotného krále Wu-tiho, pár těch zázračných lístků v kapse.  
       
Císař ho přivítal slovy: „Zdravím tě, ó velký Bódhidharmo! Pověz, jaké jsou mé zásluhy, za vše, co jsem zde, v tomto kraji pro buddhismus vykonal?! Nemalými částkami podporoval jsem výstavby nových chrámu a modliteben, stavěl jsem sochy a vydával jídlo mnoha mnichům,“ se Wu-ti zároveň otázal, přesvědčen o velikosti jeho ctnostných skutků. „Nemáš vůbec žádné zásluhy, králi!“ odvětil Bódhidharma. Panovník šokován touto novou doktrínou se otázal: „Jak to? Vždyť jak praví diamantová sůtra: “neboť nebudeš-li ve své praxi dobročinosti ovlivněn jevy jako já, dosáhneš štěstí a zásluh, které jsou neocenitelné a přesahují veškeré chápáni“.“ Mnich nezaujatě odpověděl:  „Skutky nejsou záslužné. Zásluhy tvých skutků stávají se zdrojem iluzí a žádosti.“ Císař Wu, zamyšlen, se ptal dále: „Jaký je potom princip posvátné doktríny, kterou naši mniši vyučují?“ „Nic posvátného v ní ní není a její princip je úplně prázdný,“ odvětil klidně Bódhidharma. Císař vstal a zvolal: „Kdo jsi ty, jež stojíš přede mnou?“ Mistr také vstal: „Nevím!“ Císař pochopil, že dharma, kterou mistr přináší, je pravdivá a bez chyb. Bódhidharma však také pochopil, že císaře nemá co učit a proto se rozhodl palác opustit a putoval dále. 
Překročil řeku Jang-c´-ťiang a došel do kláštera Šaolin-su, usazeného na úpatí hory Wu-taki a ihned rozpoznal, že zpustlí mniši se odklonili od nauky, jež sem zanesli dva indičtí mudrci téměř před dvěma sty lety. Lenost a zahálka zahalila tento klášter a mniši, vědomi si svých výsad nevpustili starého mnicha dovnitř. Ten, zběhlý z dlouhého putování, se usadil na nedaleký kámen porostlý mechem, usazený v malinkaté jeskyni pod příkrou skalní stěnou, do zazenu, pojedl zbytek lístků a soustředil svůj zrak do skalní stěny. Meditoval tu po devět let a každým rokem se nelibost mnichů zmenšovala, jak narůstala jejich důvěra a touha dosáhnout tohoto nového učení a jeden z nich, jménem Chuej-kche častokrát žádal mistra o poučení, ten však odmítal. Chuej-kcheho neodrazovalo ani počasí ve víře, že mistra přesvědčí a vyčkával, meditujíc před jeskyní, i ve sněhu. Bódhidharma však stále odmítal vyložit své učení, proto si Chuej-Kche uřízl levou paži a předložil mu jí se slovy: „v mé mysli není klidu, prosím upokoj mou mysl.“ „Přines tvou mysl ke mně a já ji upokojím,“ řekl Bódhidharma.Chuej-kche smutně odpovídá: „Mistře, když hledám svou mysl, nemohu jí najít.“ „Hle!“ vykřikl Bódhidharma, „uspokojil jsem tvou mysl!“ V ten moment se Chuej-kche probudil a dosáhl Satori. Tak se Bódhidharma uchýlil do kláštera a vyučoval i ostatní. Nějaká doba uplynula, mnoho rozhovorů spolu mistr a mniši vedli a Bódhidharma, chtě předat své učení, promlouval i tentokrát s jeho nejzdárnějšími žáky. Jediný Chuej-kche byl zasvěcen samýn mistrem, on sám dokázal proniknout nauku a  Bódhidharma mu předal své učení, učení zenu, své roucho a žebravou misku. Nyní jistá část legendy praví, že znaven vyučováním se rozhodl navrátit do Indie, ale druhá nám říká, že i když se chtěl vrátit, umřel před cestou a byl spálen na hoře Wu-taki, nad klášterem.  
                                                
A druhá legenda nás, přátelé, přivádí do Číny staré pět tisíc let, kdy panoval vládce Shen Nung, Červený Císař. Narozen s hlavou býka a tělem muže učil svůj lid, jak vypalovat zem pro zemědělství, jak krotit buvoly a zapřahat koně, jak postavit vozík a pluh a díky jeho vedení se rozvinula stabilní zemědělská společnost. Shen Nung ochutnával stovky bylin a popsal je pro svůj lid v knize “Medicínský materiál božského manžela.“ Císař měl ve zvyku putovat napříč celou Čínou a samotný učit své poddané všem řemeslům, jež ovládal. Možná odtud se i přes Nepál rozneslo tohle pořekadlo a zvyk převařovat vodu : “N'yānō pānī rāmrō bānī hō,“ (v češtině to zní asi jako Tato pani ramro bani) – teplá voda, dobrý zvyk. Nejen, že při horkém počasí vás teplá voda osvěží více, než ledové nápoje, ale převařením se zbavíte i případných škůdcu. 
Jednou, to byl na cestě dlouho, předlouho až z toho byl celý žíznivý. Rozhodl se a zastavil blízko u cesty ve stínu jednoho vzrostlého stromu a zapálil oheň. Mezitím co se ohřívala voda zvedl se poňekud vítr a už už sfouknul pár lístků toho starého stromu přímo do kovového kotlíku. Shen Nunga přivábil zvuk vařící vody a když uviděl lístky v kotlíku, připravený je vytáhnout se naklonil a libá vůně naplnila všechny jeho smysly. „Hmm, vůně tohoto nápoje omamná jest a barvou zlatavou láká oči, ochutnám a snad i toto potěší smysly mé.“ Opravdu, chuť byla výrazná, navíc tekutina povzbudila jeho ducha, také zahnala únavu, kterou Shen Nung cítěl a tou chvílí císař započal dlouhou cestu čajové historie. Tuto bylinu nazval Čcha a později bylo objeveno a vyvinuto mnoho druhů a způsobů přípravy čaje a vlastně i její jméno, Čaj, je povšechně odvozenina čínského názvu. 

                                                            
K napsání “legenda čajem provátá“ jsem využíval internet pro vyhledání podkladů, obzvláště wikipedii, pak nějaké anglické weby s mytologickými příběhy a nakonec české weby o čajích, odkazy níže. Můj příběh je smyšlený a založený právě na mytologických příbězích staré Číny a Indii. Dvě z přiložených ilustrací jsem, bez laskavého svolení, stáhl na internetu a třetí je moje vlastní fotografie.

Zdroje obrázků :
https://108zenbooks.com/tag/bodhidharma/

neděle 10. dubna 2016

Itálie

Pusť si tohle čéče...

Hustá mlha táhla své dlouhé, vlhké a studené prsty po oslizlých kamenech rozházených kolem vozovky, kapala z větví stromů a vířila krajinou zahalujíce vše neprůhlednou pokrývkou. „Jóódlaj dýýý!“ zakřičel jsem z plných plic, zatímco kolo nabíralo rychlost a svištělo dolů z toho největšího kopce, který jsem kdy překonal. Ani netuším, ale každým krokem se přibližuju snu, který už dlouho krouží kolem mne. Opar se pomalu rozpouští do pošmourného, pozdního odpoledne. Težká mračna plná vody se pohupujou oblohou, mrholí a vypadá to na něco většího, a krávy, celé mokré, poskakujou kolem cesty a mučí, obláčky kouře mizí pryč od jejich tlam, jen co mě vidí. Cesta chvíli zatáčí vlevo, aby se hned za chvíli klopila do prava a jako gigantický had se zakusuje do úbočí tohohle kopce. 
Itálie deštivá, Itálie pláče. Nejsi ráda, že mne vidiš? Lesy se táhnou celým širým údolím, sem tam se nad něma vyvyšuje skalní převis a v dálce, přímo přede mnou, vykukují střechy domů malého městečka. Impozantní kostelík se tyčí na jakémsi kamenném vršku a jako lodivod hlásí “už přichází!“, obestřen mlžnými cáry. Zhruba za pět minut jsem seděl v kavárně, slečna mi právě přinášela “Espresso piccolo“ – „caffé, segniore. Per favore!“ a já, s myslí zastřenou tím italským “Sí“ přemítal o krásných zdejších ženách, ach, jeden by se z toho mohl zbláznit. 
I když času nebylo nazbyt a pomalu se blížil večer, přesto jsem se rozhodl pokračovat. Můj rádce, ten vnitřní hlas, co máme každý, pořád povídá : „ještě jeď mladej, tady to néjni ono,“ a to se ví, samosebou jsem poslechl.
Tenhle národ se s tím nemazlí,  jen co jsem vyjel, objevila se první “gallerie,“ to byl jen začátek. Vzpomínám, jednou sme jeli na dovolenou, mně bylo kolem jedenácti a jako úkol jsem dostal spočítat všechny ty tunely, kterýma cestou projedem. Rakousko chvilku vedlo s nějakýma třiceti tunelama, jen co jsme ale překročili hranice a objevili se v téhle “zemi štol,“ napočítal jsem jich přes stovku. Asi tak stéjně, jako se v této krajině míhaly malé vesnice s docela francouzskýma jménama jako La Balme, Champex a další. 
Morgex, tak se jmenovalo městečko, kam, když jsem se dostal, se mi nakonec povedlo zjístit, co já a kemp. Byl asi kilásek ode mě, jak říkala paní z informací : „prostě pojedeš pořád dolů, přejedeš železniční most a na pravo uvidíš vlajky. A to je ono.“ Noc už se snášela a slabě pršelo, když jsem zvonil a hledal recepčního kempu du Parc, odkývnul jsem mu patnáct podělaných euráčů za noc, rozbalil stan a upaloval do sprchy. Pára z okolních lesů se tahala kolem, olizujíc mi obydlí vlhkostí, soumrak pomalu přecházel v noc a jen sova v dáli zahoukala. „Hů, hů, hů.“ 
Ráno bylo krušné, pršelo a uvnitř, jako obvykle, mokro. Co na plat, ven se nedá a to potom jeden rád sáhne po nějaké té literatuře. „Ano Siddhárto,“ řekl, “je to přece tohle, co máš na mysli: že řeka je všude zároveň, u pramene, i u ústí, u vodopádu, u přívozu, u peřejí, v moři, v horách, všude zároveň, a že pro ni je pouze přítomnost, nikoli stín budoucnosti?“ 
Lenivý den dospěl k odpoledni a počasí se umoudřilo natolik, abych vyrazil nakoupit. Ospalé městečko se líně probouzelo, nevím jestli po italské pauze a nebo počasím, ale i malé náměstíčko s krámkem s tabákem se, příjemně prosvětlené sluncem, zahemžilo lidmi. Zásoby jsem naplnil a záhy už vysedával na slunné straně náměstí vystavený paprskům a užíval si cigaretu. Kostelík hnedle naproti mě zrovna odbíjel, hnědobílá kólie poskakovala kolem páničky a vrtěla ocasem, hned tu, hned zas támhle, zatímco ta vytahovala všechny stojany a hejblátka, patřící  k jejímu obchodu a za občasného pokřikování psa je různě aranžovala. Nějaký chlápek k ní přistoupil a dali se do řeči. Naprostá paráda, sednout si takhle ven do pozdního léta s cigárem. Chlapík, vypadal tak okolo padesátky s menší pleší, se přikolébal ke mě a povídá : „Ciao, non fumi, non è prospero per te!“ „Ciao, sory, ale já nemluvím italiáno. Umím říct maximálně “si“ a “no“,“ rozpačitě jsem odpověděl. “Co může chtít,hmm?“ vrtalo mi hlavou. Vypadal, že ho to zarazilo, chvíli postával a přemýšlel. Nakonec ze sebe začal soukat angličtinu, spíše jednotlivé slova, a vyprávěli jsme si o mě a mé cestě a naopak. Po chvilce mě pozval na kávu, bydlí zrovna vedle kostela, „tak pojď,“ povídá mi. Prve mne udeřila vlna nejistoty a napadaly mě různé kraviny z televize, ale řekl jsem si : „však co, vypadá přívětivě,“ a potom, co on už na mě hulákal z jeho balkónu, jsem šel. Malý byt s teráskou s výhledem na zasněžené vrcholky je útulný, všude spousta obrázků svatých, panenka Maria a Ježíšek, víš co, křesťanské kalendáře a spousta knížek. Giovanno, jak se jmenoval, mě usadil přímo naproti tomu krásnému výhledu, a zatímco připravoval kafe, jsme pokračovali v hovoru. Je tu knězem už třicet let, jestli si dobře pamatuju, objel devatenáct z těhdle osumdesáti kostelíků, co tu jsou roztroušené, tu v údoli “Valle d`Aosta“. Katolík. Espresso bylo dobré a pak jsme se rozloučili. „Přeju ti hodně štěstí na cestě, kterou jdeš. Ať tě provází a chrání Pán a měj se dobře,“ povídá mi, slovník v jedné ruce a druhou šátra v kapse. Teď to příde! Ne, to snad ne! V jeho ruce však svírá pět éček se slovy : „jsi chudý cestovatel, tu máš alespoň na kávu.“ Zdvořile jsem odmítl a zamířil pryč, rychle zpátky do kempu zabalit a s báglem na zádech dál. 
Cesta eses dvacetosum se táhla pořád z kopce, což bylo fajn, projel jsem asi tisícem “GALERII“ a stejným množstvím malých vesniček, či shluku baráčků, většinou v těsné blízkosti silnice. Každá z nich měla svůj hrad, stojící na kopečku, jako osamělý rytíř co vyčkává a brání svou usedlost. Patrně šlo o důležitou obchodní cestu, náležitě chráněnou, kdysi v dávných časech udatných pánů a podlých loupeživých band. Vinice a jablečné sady, rozeseté po blízkých svazích hor se vystavovaly slunci a dozrávaly chvíle sklizně, obsypané zralými plody. Zapadající kotouč maloval na kopcích dlouhé stíny a barvil trávu do zlatavého odstínu a všechno bylo unavené v tom pozdním odpoledni. V jednom větším městečku se objevil obchoďák hned u cesty a já nakupoval. Olivový olej s čili papričkama, ten mě překvapil. 
Dalších dvacet kilásku se protočilo mými koly, špice se leskly a gumy jen hvízdaly na asfaltu a připozďovalo se. Okolo stojící motorest ani nezmizel z dohledu a já sjel z hlavní na malou, zaprášenou cestu, vedoucí kamsi vzhůru. Vyvedla mě od obydlí přes malý kopec na rozlehlou, vlnitou, louku posetou jabloněmi a pokračovala v esíčkách kamsi za horizont. Dal jsem se mezi stromy, roztáhl stan a pojedl. Vlny radosti zalévaly mou mysl, ten pocit svobody co máš, když se objevíš někde mezi horama, obklopen jen přírodou, sluníčko zapadá a jeho poslední paprsky tě hřejou ve tváři, nějaká skupinka ptáků si radostně poletuje nad tvou hlavou a zpívají ty známé, veselé písničky a mírný větřík ohýbá trávu, ve které sedíš. Stmívá se a padá rosa, celkem se ochlazuje pod čistou oblohou, na které se rozzářila polárka. Kouř cigarety se rozplývá hvězdami posetým, nočním, nebem a má mysl odplouvá z přístavu v širé moře snů. 
Chladné ráno se rychle přikradlo a první paprsky slunce na sebe nenechaly dlouho čekat. Tráva před stanem byla orosená a já nasával svěží vzduchdo plic. Sbalit ty moje krámy mi nezabralo moc času a zrovna, když už jsem roloval přístřešek, prošla kolem žena. „Buon Giorno,“ povídá a šla dál dolů. Za chvilku prošla zpět s úsměvem, neutekly ani dvě minuty a už šla zase dolů, v ruce kyblík, s jejímž obsahem při každém pohybu zaštěrkala, ale tentokrát ji doprovázel nějaký muž. Sledovali mne, ne tím ostražitým způsobem, jaký bys očekával v kůži cizáka, ale spíše podivujícím se a zkoumavým pohledem. Pravděpodobně šli krmit dobytek. No a já dobalil zbytek a odtáh, kočovný nomád jede dál. Do Nusu, vesničky kde bydlí ONA, zbývalo slabých padesát kilometrů a já slíbil, že dojedu až o čtyři dny později. Kilometry míjely loudavým tempem, dobré dvě hodiny přes poledne, slunce pěkně pálilo a příjemný vánek šimral do tváři, jsem se zdržel na odpočívadle vedle cesty, četl a psal zápisky a haikai a jedl. “Vzuum,“ já byl tak ponořený, že jsem nevnímal žádné z projíždějících aut.

                        Ospalé slunce
  kreslí hoře bradu-
                        a žloutnou stromy

Ve vzpomínkách se ztrácím v Holandsku, kousek od Markeness, kde se zase projevilo TO. Byl jsem celý ušlý z cesty, ano i po rovince si můžeš pěkně máknout, a u silnice zpozoroval ceduli “Kemplass“. Dal jsem se udávaným směrem a hned nato se ztratil v hustém, listnatém lese. Úzká betonová pěšina se kroutila do prava a doleva a vyústila na velkou louku, ze všech stran ohraničenou stromy. Nikde ani noha, klid se vznášel vzduchem a já se položil na lavičku támhle v rožku, zmatený úvahama. “Cože to tady vlastně dělám? Objet Holandsko, docela sám, to byl nápad. Práci sem žádnou nesehnal, nic. Kempy drahé, peníze se mi krátí a já nedělám nic,“ tomuto podobné věci mi šly hlavou, a popravdě taky ona. Hodiny tikaly a s hlasitým “POP“ se, jako z nebe, objevil týpek se psem. Psík zvesela pobíhal trávou a skotačil s míčkem, co mu pán házel, zmerčil mě, jednou dvakrát zavrtěl ocasem a osmělil se za mnou. Menší huňatý hafan byl docela přítulny a i jeho pániček došel skoro až ke mě, něco povídá holandšťinou načež já anglicky, že neovládám tenhleten jazyk. „Ahha, dobře. Cestuješ na kole? Hmm ale dej si bacha. Tohle totomísto není kempovací, je povolené tu pobývat přes den a pokud tě tu policie najde v noci, můžeš dostat pokutu. Z pravidla to nedělají, jen tě vyhodí do kempu. Ale když se zašiješ někdě do rohu a nebudeš dělat kravál, myslím, že tu přenocovat můžeš. Nemáme to tady jako v Norsku, bohužel.“ „Myslíš, že tu seženu práci?“ „Jasně, zajeď zpátky do Emelordu, najdeš tam pracovní agenturu a to by neměl být problém. Je období sklizně, určitě něco budou mít.“ Rozloučil se a on i se psem zamířil pryč.
Pustil jsem se dál, pár kilometrů mě dělilo od největšího města regionu Aosty. Nechtěně jsem najel do díry v silnici, na vyhnutí se jsem zareagoval pozdě. Ozvalo se kovové “pink,“ ale já jel bezstarostně dál. Mumraj města se stupňoval víc a víc,  znenáhla se objevovaly velké paneláky a já se rázem octl přímo v něm, obklopený auťákama a autobusama, lidi chodili všemi směry po chodnících a pokukovali po bláznovi. Cedule mě dovedly k velkému nákupáku, zhoupnul jsem se ze sedla a jak zamykám kolo, koukám, chybí mi špice. Jedna, ne dvě, ne pět, šest. Sakra, kdy se to stalo? Snad ne ta díra. Zadní kolo je navíc zatížene asi stovkou kil, ráfek už se pod tou vahou a absenci špic trochu deformoval. Sakra práce! Zaskočil jsem do obchodu nakoupit něco jídla a zpátky do ulic města, hledat cyklo servis. Štěstěna mě vedla i tentokrát. Starší chlapík, zrovna něco kutil v jeho garáži, asi padesát metrů od toho centra, mě dokázal navést i přesto, že porozumět si nám trvalo. Cyklo obchod otvíral ve tři, teď byly dvě pryč a já přešel na druhou stranu ulice a posadil se na lavičku a pojedl. Okolo procházející devčata se na mně usmívaly a spěchající muži v sakách se pro změnu mračili, auta jezdila sem tam, houfy dětí pobíhaly na druhé straně a město pulzovalo. Odbily tři, já šel do obchodu a prodavač mě poslal do suterénu i s kolem. Sestoupal jsem po schodech a ocitl se ve velkém sklepení, naplněném koly kam se podíváš, s pultem a dílenským koutkem přímo naproti. Malý Ital se svižně pohupoval v rytmu elektronické hudby, proplouval kolem torz dvou kol a zřejmě je montoval do kupy, v jedné ruce klíč a v druhé řetěz. Anglicky neuměl ani slovo, ale pochopil co mám za problém a hned se do toho pustil. Ani hodina neutakla a hotovo, dvaadvacet euráču a ty dvě špice co prasknul sám, taky zaúčtoval. Pomohl mi s kolem nahoru, já jsem pak zaplatil a vypadl.
Co nejdál od města. Do samoty, do lesů. K večeru jsem se zastavil daleko od hlavní cesty, na kamenné zídce na menším kopečku s výhledem na celé údolí a plakal jsem. Následující ráno jsem se rozhodl, že zrovna tenhle den, je dobrý pro vstoupení na scénu. 
Bylo pozdní dopoledne a zubaté slunce se rozpalovalo zmenšenou silou, když jsem seděl na lavičce v Nusu, městečku, které se stalo mým domovem po následující měsíc, nic z toho však netuše. Nevěděl jsem jak kontaktovat Suzanne, ženu, kterou jsem hledal. Telefón na ní jsem neměl a připojení k internetu taky ne. Popojel jsem k restauraci, stojící u hlavní, objednal si espresso a pak přišlo vnuknutí. “No jasně čéče, po cestě sem jsem přece minul cukrárnu, zajedu tam a zeptám se, kde je Les Granges!“
 Vůně cukroví pronikala hluboko do mého nosu jen co jsem otevřel dveře, osvětlené chladící pulty byly plne všelijakých dobrot od koláčku a čokolád až po žele. Tři hezká děvčata v pruhovaných zástěrách a s bílýma čapkama na hlavách nosily nové druhy zákusku do vitrin a když jsem se osmělil, zeptal se na Les Granges, snědá černovláska odpověděla : „Nemluvit dobže Anglisky. Je tu kamarátka, ta ví, kde to je. Počkaj, zavolam ji,“a odkráčela kamsi dozadu, do útrob království čokolády. Usměvavá černovláska, oděná stejně, jako kolegyně, vstoupila ze dveři, kouká a povídá : „Já mám číslo na Suz, je to moje kamarádka, chceš jí zavolat?“ Vysvětlit mi cestu k jejímu domu by bylo prý moc složité, vzal jsem si nabízený kontakt a protože to teď nebrala odjel jsem někam posedět. 
Minul jsem fotbalové hřiště, Nus nechal za sebou a spokojeně se rozvalil na sluncem vyhřátý kopeček vedle hlavní, táhnoucí se dál dopředu. Přímo na ní se pojila malá silnice, mířící do kopců, jak jsem poznal později, ta moje. Konečne jsem se dovolal a Suz mě za hodinu vyzvedla. Z obrovského Roveru se vykulila malá hnědovláska s velkýma očima a úsměvem, který bys rád vídal do konce života, však to znáš. Neuvědomuju si, jestli jsem se o ní už zmínil, ale v Utrechtu jsem se seznámil s Viv, děvčetem z Italska a ta mě navedla kam dál. Její kamarádka má farmu a já nevím proč, celou dobu jsem si myslel, že s olivama, jde však o vinici, a je zapojená do wofingu. Rozhodl jsem se téměř okamžitě, Viv mi dala face kontakt a tak jsem poznal Suzanne a stojím tady, koukám z vočí do vočí na tuhletu křehuli a čekám co bude dál. Díky bohu za tu káru, kolo se tam s malýma potížema daří narvat a frčíme. 

V tichu sedět
zdá býti se těžké ač –
hle zelenavých luk

Jedna prudká zatáčka za druhou, cesta nás tahá do příkrého kopce a míjíme řady vinic, táhnoucí se rozvlněnou krajinou na všechny strany. Zelenožluté lístky povlávají v příjemném odpoledním vánku a vzduchem se táhne vůně. Sladká vůně začátků. Cítím se být TU. Kamenitá zídka vinoucí se kolem silničky až k zatáčce, za kterou je vidět stavení, obrovský třípatrový dům se šikmou střechou a za ním postávají další domy i s kostelíkem. Suzanne brzdí před prvním z baráků : „Jsme tady, Jimme, kolo si nech prozatím v autě, jdeme právě včas na oběd.“ Letmým pohledem z okna jsem naposledy přehlédl krajinu rysující se přede mnou, domky, podzemní garáž po pravé ruce a hele, kólie. Krásně zbarvený chlupatý pes poskakoval a dováděl venku na zápraží a hned, jak jsme se vysoukali z auta se rozběhl k nám a už nám kličkoval pod nohama, chvilku kolem mě a pak zas Suz. „Jen se neboj, to je Sára,“ povídá a vykročila k domu, pak po schodech nahoru, po jakési terase do prvního patra a ještě dál až do druhého, kde zmizela v perličkových dveřích. Následoval jsem jí a vstoupil do velké, podkrovní, místnosti, uprostřed stál stůl s horamama kastrólů a lidi sedící okolo pozvedali hlavy a koukali na nás. Zvědavé tváře zarostlého mladíka (mám co mluvit, vypadal jsem podobně, vousatý cestovatel), jakési dívky s nádechem Japonska, nesmělé blondýnky a jiné. Kostrbatě jsem se představil  a řekl něco málo z toho, jak jsem se sem dostal, zatímco mi uvolnili židli a pustili mě hodovat. Laura, jak se matka Suzanne představila, mi podala talíř a naložila vrchovatou kopu těch nejlepších těstovin, jaké jsem kdy jedl. A víno. Nezapomeň kde jsi kamaráde. Sice starší paní, ale pořád vypadala hezky, obzvláště při těch málo příležitostech, kdy jsem ji viděl v šatech. Od té doby jsem mnohokrát sledoval, jak hodně jsou si obě podobné. Po téhleté baště mě Suz doprovodila do mého pokoje. Čekal jsem malou místnost v tomhle domku, ale pustili jsme se cestou zpátky a na rožku zahli doleva. Silnice, táhnoucí se dolů z prudkého kopce se ztáčela ostře vlevo a přímo před náma na obzor vyčuhovala kamenná střecha obrovské chalupy. Po pár krocích se vynořila celá, ve své kráse, stojí na vyrovnaném terénu, tahle ta dřevěno kamenná budova. Před ní se do výše nejméně tří metrů tyčí sloupy z nějakých bedniček, poskládané do řad podel zdi, a malý traktor i s vlečkou. Hned za ním jsou vidět masivní dřevěná vrata s kovovým kováním a petlicí, schovaná pod přístřeškem. Projdemme kolem a míříme ke dveřím po straně těch béžových bedniček : „Tenhle hotel vlastnoručně postavili můj bratr a otec. Ještě není hotový, ale chceme tady dělat agroturistiku. Dalo jim to zabrat, strávili na tom hodně času a jak nadávali. Oba dva. A všechno to dřevo, co vidíš, ať už dveře, nebo okna, dělal OTEC. Mimochodem, doufám, že ti nebude vadit být na pokoji s Andreiem, přijel si brzo a máme teď plno!“ „Nevadí, je tam dvoupostel, nebo jak?“ „No manželská postel a taky toaleta, ale sprcha je dole, ve vinném sklepě. Ještě ti to všechno ukážu.“ Široké kamenné schodiště se stáčelo a vedoucí nás nahoru do patra, zahli jsme vlevo a dali se do dveří. Místnost, jež se před náma otevřela, byla prostorná s manželskou postelí, jako dominantou. Stará, vyřezávaná skříň stála bokem a francouzským oknem  na druhé straně sem pronikaly hřejivé paprsky. Tu svou zátež jsem mrsknul do rohu a Suz mi ukázala i sprchu ve sklepě. 
Obešli jsme půlku domu, vstoupili do malé, prostě zařízené místnosti a v tu ránu mě zasáhla vůně červeného vína a korku. Za tímhle pokojem byla větší hala, či dvojhalí, plné strojů a hejblátek a velkých tanků na přípravu vína. Stály v rohu, seřazené v řadě, dva tisíce litrů, patnáct set, tisíc, dva dubové soudky a mašinka na plnění, zátkování a lepení etiket na lahve. Suz mě vedla labyrintem, to víš poprvé mi to tak připadalo, uliček až ke sprše, pak zpátky ven a vyprávěla o tom, kolik litrů dokážou udělat za sezónu a podobné. I když měla na sobě ledabyle natáhlé tepláky a trochu ušmudlané triko, byla hezká. Aach, to ten její úsměv a oči.  Hlavně si s žádnou z nich nezačínej kamaráde, jsi buddhistický mnich na cestě.
Můj nový spolubydlící Andrei je Rus, pokud si dobře pamatuju vod Jekatěrinburgu. Vysoký okolo dvou metrů, fakt cestovní plnovous a kraťasy. Milý chlapík, až na  jednu kravinu, kterou spáchal, ale k tomu se ještě dostanu.Zatímco jsem vybaloval kecali jsme o mojí cestě sem : „Jimme, ty jsi šílenec, tys fakt přejel Alpy? Ty blázne!“ „Jó čéče. Víš co, byla to sranda, chtěl sem překonat svoje limity. A to je už druhé kolo kámo, první sem si pořídíl v Holandsku, jestli chceš, ukážu ti obrázek. A s tím sem se tam potuloval celý měsíc, dojel na sever do Marknesse a vod tamaď zpátky do Uttrechtu Bylo to štyry sta kilásků a měsíc meditace chlape.“


 „Fůůha, hotová jízda. A z Holandska pak sem na kole?“ povída Andrei, nevěřící výraz ve tváři. „To bylo takhle, ještě v Nizozemí sem si našel brigádku na vinici ve Francii. Ale kolo sem musel prodat, protože ten podělaný busák mi ho nemohl vzít a času už sem neměl dost, abych dojel až na místo. Ve Francii sem pak koupil nové, odkroutil si patnáct dnů na vinici a nakonec sem tu.“ 
Později odpoledne jsme se vypravili na svahy. Suzannin brácha Eriberto, malý prcek s třídenním strňištěm, delšíma vlasama a kostkovanou košilí mi pevně stiskl ruku a povídá : „Jsem Eriberto, zkráceně Ero,“ naskočil do jeho pickupa, bílé otřískané hondy, s oblakem kouře nastartoval a celý zbytek bandy se vydal za ním. Všechny ty tváře, dvě mladé holky vzadu za náma, Němky co s nikým moc nemluvily, fousatý Amík jménem James z Georgie, dost zvědavý a hned jsme se zakecávali, Lucy z Kanady, pak ještě Emma ze slunné Kalifornie a Arisu, tuším někde od Tokya. Emma se mi zalíbila na první pohled. Dlouhé černé vlasy měla stažené do culíku na temeni hlavy jako Buddha, její kulatou tvář zdobily hranaté brýle a úsměv od ucha k uchu. Vysoká jako já, na dlouhých nohách stála a smála se na celý širý svět. 
Pozvolna jsme prošli zatáčkou a dostali se k patě malého kopečku, cesta ho obkružovala a my zahli přímo do svahu pokrytého pruhy už opadajícího vína. Síťovina oranžové barvy, chráníci keře před ptáky, byla natažená kolem a přes ty hraniční pásy vinice a Ero jí už strhával dolů. Pomohli jsme mu hodit nějakou část bokem a srolovat, mezitím, co zbytek přinesl velké, červené kyblíky a přepravky a taky kýbl s nůžkama. Stejné jako u Pierra ve Francii. 
Suz mě odchytla a ukázala jak sbírat : „Ustřihneš si jeden trs, hezky po jednom, a celý ho prohledáš a kterákoliv špatná kulička musí být vystřižená, rozumíš? A tyhle, jak je na nich ta plíseň, ty nech. Je to dobrá plíšeň, hrozny jsou pak sladší. Ano tak, dobře to děláš!“ 
Odpoledne ubíhalo rychle, sluníčko pálilo a my kecali. Utahovali jsme si navzájem ze sebe,spolu s Andreiem jsme probírali rozdíly mezi našima slovanskýma jazykama, stříhali hrozny a jedli je. James se ukázal jako zajímavý týpek, snažil se i něco naučit česky a pro změnu nám vyprávěl o Americe a jak to tam chodí. Nejlevnější motel seženeš né za míň, než padesát doláču na noc, blázni.  „Crazy Amerikanos,“ vykřikoval sem tam Andrei. Neměl v oblibě západ a angličťinu, moc dobře jí neovládal a všechny věty prokládal rušťinou, ale byla s ním sranda. 
„Finito ragazze, andiamo a casa!“ozvala se Laura. Jde se domů, na další parádní pastu. Konečně jsem potkal Giuseppeho, tátu Suz, Ero jako kdyby mu z oka vypadl. Starší, malinkatý pán, vlasy jen trochu povyrostlé, mě přivítal s úsměvem a kapkou červeného. Škoda, neuměl ani slovo anglicky, moc jsme si nepokecali. Italové se halásně dohadovali, do toho Ero vyhrkne směrem na Andreie : „krasivaya devushka, mlčaj!“ „Továryšč, MLČAJ!“ nenechá se Andrei. Víno se lilo po litrech, pasta ve velikánském hrnci rychle ubývala, jak jsme si všichni nabírali a hltali a hovor proudil kolem stolu.
Dny míjely nezadržitelným tempem. S novou partou jsme trávili rušný čas na polích a veselé večery s místním vínem. Po pár dnech se objevil nový chlapík, zrovna u večeře, měl docela upito a se všema se bavil, chvilku francouzsky, pak zas italsky. „Ááám Míírko, ragazze. Sono chitarrista. Baum Baaaaum,“ vykřikoval tenhle malý holohlavý chlap s čapkou na hlavě, kroužil kolem stolu a se všema si potřepával rukama, mezitím jeětě předváděl hru na neviditelnou, jeho, kytaru. „Giuseppe, nalej víno!“ rozkazoval a usadil se vedle Suzanne, obtočil ruku kolem její židle a zvesela s ní promlouval. Kulila oči a mračila se na něj : „ne Mirko, už si měl dneska dost, žádné víno už nebude!“ Sotva to dořekla, popadl nejbližší pohárek a vypil ho : „dobře dobře, jen kapku.“ Po večeři jsem vylezl na balkon a zapálil si cigaretu, příjemně naladěný vínem a jídlem a usadil jsem se na dřevěné bedně, stojící v rožku. Cigaretový kouř vytvářel světle modré čáry a noc tiše šuměla kolem, světýlka v dálce pohasínaly a zase se rozsvěcovaly, jako hvězdy na obloze. Luna osvětlovala špičky protilehlých hřebenů, mírně poprášene čerstvým sněhem. Příjemný vánek vanul kolem a ze vnitřku sem doléhal halasný smích. La mia casa è la tua casa, napadalo mě. Zavrzání dveří a Erův smích pronikl, tentokrát ostřeji, až ke mě. On i Mirko a hned za nima Andrei, se objevili na balkónu, cigarety v koutkách, teda až na Andreie. Ten je nekuřák. Zaplál plamínek a vzduchem zavoněl hašiš. Cigareta zavířila v pár kolečkách a my se smíchem zalezli zpátky.



úterý 29. března 2016


Běh s čertem  o závod


Rewenton
Poněvadž máme tyhle ty dva hřebečky, Rewentona a Foresta, v jednom boxu, museli jsme je prvně rozdělit. Pohodička, cvakání mříží a Rewenton stojí v jednom z prázdných. Obtíže nastávají, když mu chceme nasadit postroj, uvázat k tyči ho nemůžeme, to by se vzpínal a všechno by bylo ještě horší, ale každý víme co dělat. A tak ho držím za hlavu a uklidňuju a Yolanda se stará o zbytek. Patnáct minut s ním bojujeme, pořád utíká na strany a moc se mu nechce. Ozve se kovové klapnutí dvou vodítek, teď už připlých po stranách jeho ohlávky a pomalu kráčíme ven ze stáje. Důvod, proč s nima občas chodíme na menší procházky je, aby si zvykli jak na težký postroj, tak i na povely otěží. Zvolna ušouráme celých tři sta metrů volným tempem rozumíš, sem tam nějaké menší zastavení a podobně. Normálka u koně, co ještě nebyl v postroji. Procházíme kolem ohrad, kde skupinka mladejch koňí očumuje. Náš hřebeček znejistí, trochu sebou škubne a zase se uklidní. Pokračujeme dále. Dostáváme se na otevřený plácek z leva obrostly křáčím, po pravé ruce se táhne cesta po které jsme se sem dostali, až kamsi na kopec. Před náma kus prostoru a další z ohrad. Několik drátů elektrického ohradníku je nataženo mezi zhruba na tři metry rozestavěnými sloupky.
 Cvak. Rewenton zrychluje. Pomalu. Na pozadí slyším dětské výkřiky. Snažím se ho usměrnit vodítkem přes hrudník. Yolanda prohazuje : „bejt tebou, tohleto nedělám!“ V ten moment se ručičky roztáčí. Ten malý bastard se neuvěřitelně rychle rozběhne přímo do ohrady. Běžím za ním. Zmatek. Yola je někde přede mnou. Nebo za mnou? Zasrané bahno. Cejtím skluz, jedna noha ve vzduchu a padám. Ještě než dopadnu na zem pouštím vodítko. Či až potom? Zřejmě v tomhle momentu si uvědomuju jak Yola křičí. „STŮJ!“ Ten magor vpálí cvalem do elektrického ohradníku, napůl ho přeskočí, ale dráty se mu motají do nohou a jeden sloupek, dobrých třicet čísel v zemi, nevydrží a vyjíždí jak nůž z másla a i s drátama se bortí k zemi. Kus je táhne za sebou, nějakým zázrakem se však vyprostí a dráty zůstanou celé. Vyskočím a mířím tam. Yola leze do ohrady. Oba pozorujem jak se ten šílenec řítí plnou parou, i s povlávajícíma vodítkama do kopce, kolečkem dokola stáda dalších koní, kteří se poplaší a vybíhají za ním, a zpátky. Já se mezitím snažím zapíchnout sloupek zpátky a upevnit ho natolik, aby nespadl. „Hej Pumpkine, von beží zpátky. Koukej, von beží ZPÁTKY!!!!“ slyším řvát Yolu, poskakuje a mává na koňe rukama. Prásk. Dostávám pecku elektrikou. Kurva! Rew se valí dál, ani na moment nepochybuju, že nezastaví, Yola uskakuje na poslední chvíli stranou, zatímco rozběsněný hřebec napůl přeskakuje ohradu, tentokrát v místě brány, kde jsou místo drátů natažené pružiny na rozpnání. Vyskočil málo, péra se mu zachytily kolem předních a on prostě beží dál, vytrhává je a v šílené agónii se řítí směrem domů. „Do prdele stádo. Beží sem celé stádo! Kurva poď sem a pomož mi to zavřít!“ vykřikuje Yola. Tentokrát už celou vahou udupávám drny kolem sloupku a “PRASK,“ další pecka. Za zádama nechávám jakž takž upevněný sloupek, dostávám se k ní a společně křičíme na nové příchozí. Naštestí nejsou tihle ti moc zvyklí na společnost a tak se nechávají zaplašit snadno. „Pumpe, zaskoč pro Carla, řekni mu co se stalo a zkontroluj, jestli se ten bastard dostal zpátky a chytili ho.“ „Jasně, už bežím.“
Po pár minutách jsem doběhl na dvůr,  nikde nikdo a já zamířil do stáje. Rewentona jsem našel v boxu i s Juliou. Zrovinka mu sundávala postroj, vyděšeně na mě koukla, ale než se stihla něco zeptat, vypálil jsem na ni : „Kde je Carlo?“ „Nevim Pumpe!“. A vůbec, kluk vypadal klidně, jen si tak postával v boxu a žral oves a koukal po mě, jakoby se nechumelilo. Vyběhl jsem na plac, celý rozdýchaný a náš příběh vylíčil Rogerovi. Společně jsme naskočili do traktoru a upalovali k ohradě. Yola, celá špinavá, zamávala a my dokodrcali k plotu, vidlí od traktoru zatlačili vytáhlý sloupek pořádně do země, provizorně opravili potrhanou ohradu a jeli domů.
„Víš co bylo, Rogere, nejhorší. Ne to, že sem tam stála, kopalo mě to do ruky a byla mi kurevská zima, ale ty posrané děcka. Nějací tři kluci tam vyskočili z roští a pořád na mě dotírali : “DOBRÝ DEN, DOBRÝ DEN!“ až jsem myslela, že je postavím místo sloupků, aby držely tu podělanou šňuru.“

čtvrtek 7. ledna 2016


Reflexe bezčasovosti








Tma. Hustá černočerná tma se rozlévá kolem ve vlnách, které můžu skoro zachytit, oblévá mé tělo a celý svět halí v neproniknutelný závěs. Padám, padám z bílého prostoru, zářivého místa pochopení kamsi v temnotu, žádný záchytný bod okolo. Snad propadám se do hlubin historie, pojednou se objevují, vyskakujíce z hlubin, nejdříve nezřetelné obrazy, siluety a slyším zesilující se hrubý, rytmický hlas, po chvilce srozumitelný. “Conigli... Conigli... CONIGLI!“



To bílý králík, šakal a opice spolu mluví, promlouvají za jasné, měsíční noci. Úplněk zrovna protíná střed oblohy, když tu se moudrý králík přitočí ke svým druhům a povídá : „Hle přátelé, za noci jako této, kdy měsíc je mi svědkem, žádám vás o jediné. Chtě pomáhat hladovým, pojďmě posbírat každý jeden kus pokrmů světa a nabízejme je nejchudším!“ A tak šli, šakal ulovil kus masa, opice nějaké ovoce ze stromů sbírala, jen králík, náš chudák jí jenom trávu. V tu ránu rozhodl se : “zdali někdo příjde s prosíkem, skočím do ohně a sebe mu nabídnu!“ Stalo se tak, jak smluvili druzi, hned dalšího dne, kdy procházela kolem paní Guan Yin. Zesláblá cestou zastavila pod stromem, nasbírala větví pár a zapálila oheň. Do úst však, neměla co dát, hladověla. Viděl to náš králík a už vskočil do ohně, vzdávaja se života pro pocestnou. Oheň započal olizovat jeho tělo, jen kouř se zvedal a náš hrdina zůstal živ a zdráv. Paní toto uzřív pohybem ruky žár uhasila a praví : „Králíku, tys chtěl mne zachránit a proto podobu tvou na měsíc ve věčnost vytesám, abys osvětloval svým činem všem jejich životy!“ Od té doby je podoba králíka vrytá ve tváři měsíce.

                                     

 

Tma se vrací s odeznívajícím hlasem Guan Yin, náhle však něco jiného vyplní můj zrak. Geometrické obrazce pulzující svým vlastním životem se noří z hlubin, velké písmeno X s kruhem uprostřed vibruje mým vesmírem do kterého stupňující se hluk broušení nožů vytváří sklíčený pocit. Pak klid a zvláštní pocit proniká mnou až do poslední molekuly. Uvědomění, že co zde má být zanecháno můžu klidně pustit. Celým tělem, podelně s osou, prochází tisíce malých ostří, odřezávajíc včerejšek jako starou kůži. Padá za mne do prázdnoty a já uháním vpřed. Někdo tu je! Jakasi síla, oděná ještě temněji, přihlíží celý čas a teď se vzdaluje, nedostižná, nepolapitelná.  

Čerň kolem se náhle rozprske naoranžovělým světlem plápolajících plamenů, které se objevily snad stopu přede mnou. Svým plápolajícím světlem osvětlují červenou kachlikovou zeď s bílýma spárama a v jejich odlescích se mihotají dvě postavy. Dospělá žena, žena Matka a dítě. Děcko, kterým sem byl býval. Maminka křičí jméno svého syna, milovaného kluka a její hlas se tříští v miliony jmen všech synů a zase se skládají v to jedno. Gaia mne volá, křičí na svého potomka a já upadám do tmy.


  

Chvíli trvalo, než jsem začal rozeznávat obrysy postele, nástěnný obrázek a jiné věci denní potřeby. Tichá modlitba se mi vydrala z vyprahlých rtů a já děkoval za nadcházející noc. V dáli zavyla liška. Či šakal?





pátek 25. prosince 2015


Francie


Víš co, nebudu ti tady vykládat o Holandsku nebo Francii. Chci říct, byl to začátek mého výletu Evropou, potkal sem úplnou spoustu parádních lidí kolem, ale většinou sem byl ztracený ve svých myšlenkách. Začalo to posledního dne na tom vínobraní. Skoro všichni už zmizeli, hodně úsměvů, hodně slz, kámo, jen Ken, Buck a Julia tam byli, seděli a kouřili sme fakt poslední cíga. Ticho. Letmé pohledy. Část mojí party zmizela někam do neznáma, někteří zas stopovali směr Champagne. Minuty ubíhaly. Časné odpoledne. „Hej kámoši, já mizím, hodně štěstí,“ prohodil sem směrem k jejim, už tak, melancholickým ksichtům, Julia kejvla hlavou a já vyfičel. Nikdo se neotočil zpátky. Kilometry divoce utíkaly na mém novém kole a já zastavoval jen při potřebě vody. Minul sem města jako Belleville, Chaneins, Chatillon sur Chalarone a Bourg en Bresse. Každou noc sem ulehal na jiném místě, pozdě večer, stejně jako osamělý vlk, víš co. Mnich, šlapající směrem k jeho snům přes ten starý, bláznivý, kontinent. O několik dnů později, sotva sem dorazil na kamioňácké parkoviště, popadaje dech, blízko do Pont d´Ain, sem znova potkal štěstěnu. Plánoval sem ujet dalších deset kilásků, po těch šedesátí, co sem už měl v nohách, né víc. Balil sem  cigaretu a nějaký chlápek se vynořil zpoza jeho kamionu, ani sem nezaznamenal odkud ten kamion byl. Pomalu šlapal ke mně, starší chlap okolo padesátky s knírem zahnutým v rozích, jako nějaký monsieur. Pravděpodobně řidič. „Bonjour garçon, d'où vous conduisez?” zeptal se mě, přirozeně francouzsky. „Sorry, já nemluvím francouzsky chlape,“ odpověděl sem. „Oh, a co anglicky, to mluvíš?“ kývnul sem a pověděl mu svůj příběh. On pak vyprávěl co dělal, o jeho cestách i s bicyklem a ježděním na něm kolem každého místa, kde musel zastavit a dát nezbytnou přestávku. Nakonec mi poradil dobrou trasu směrem do Bellegarde. Byl to Ben, angličan. Řidič kamionu v Evropě, povídal a prej se musel učit francouzsky právě díky jeho častým cestám sem. „To je blbé, já měl jet na Aostu, jak jedeš ty, ale šéf mi volal včera a změnil to. Mohl sem tě tam vzít, ale bohužel musím do Grenóblu místo toho. Na druhou stranu vypadáš dost odhodlaně tam dojet sám, že?!“ Přikývl sem. „Dobře, víš co, jeď do Pont d´Ain a tam, tam musíš vodbočit do leva. Najdeš křižovatku, odboč a prostě sleduj cestu d-tisícvosumdesátčtyry směr na Poncin nebo Labalme. Pravděpodobně je to vrchol hor tady vokolo a předhůří Alp. Dávej pozor na tu podělanou cestu, je to jediná spojnice se Švýcarskem, tak je přecpaná auťákama. Jeď opatrně!“ „Dobře Bene, mám oči na šťopkách, dík. Co ty, jaké sou tvoje plány?“ odpověděl sem a udržoval hovor. Fakt příjemný týpek. „Ehh, chystám se tuhle projet na kole přes ty kopce, jako vobvykle , dát si tak čtyryceti kilometrovou trasu, dojet na hotel, víš co, dát si sprchu a vospalý jít na kutě. Rád se udržuju v kondici. Tak měj dobrou cestu a fakt hodně štěstí. Tak zatím, Jime!“ řekl mi, já sem naskočil na kolo a odjel. Za chvilku, víš co, sem dorazil do toho města. Nějaký čas sem ztratil hledáním té “D“ cesty co mi poradil Ben, projel sem celé zatracené město, tak sem se obrátil a jel zpět. Nakonec jsem to našel a ještě si odskočil do obchodu, stojícímu na rohu, nakoupit nějaké zásoby. Prodavač mě překvapil, a i když mi chyběly asi dvě eura, povídá : „Okay, kup si to mlíko chlape,“ sice špatnou angličtinou, ale kdo se staral? Byl to pravděpodobně Ital, odpovídal mi často na otázky “SI“. Vypadl sem z krámu a hádej, kdo postával u mého kola? BEN! „Čau tam, rozhod sem se jet s tebou, jestli nevadí. Jen několik kilometrů a pak se odpojím, někde u Poncinu, tipuju. Potom pojedu na Serrieres sur Sain, nebo jak a budu pokračovat na severozápad na Montagnat a zpátky dolů na hotel. Okay?“ začal nadšeně a tak sem kejvnul, zbalil koupené krámy a POJĎME! Stoupání, jen co sme urazili okolo deseti kilásků, o sobě dalo znát. Ben kecal a kecal, víš co, a sem tam ke mně prohodil : „Sem za tebou, kvůli dopravy!“ Po chvilce sme projeli vesnicí a Ben vypálil : „ Povím ti historku, jo?! Jeden můj kámoš je voják. Je na misi v Afganistánu. Jednou on, jeden další angličan a tři Gurkové patrolovali na vyčištěném území, daleko od jejich jednotky, víš co. Vokolo byly nějaké budovy a náhle. Bang! Bang! Bang! Skončili vobklopení Talibanem. Naši kluci se rychle přesunuli do nejbližší budovy, a jak mi vyprávěl, dvacet podělaných chlápků s kalašnikovama stahovalo smyčku blíž a blíž. Pálili po sobě hlava nehlava, ale bylo zřejmé, že sou v prdeli, že nevyváznou živí. Kromě těch tři Gurků. To sou ti, panečku, chlapi, dokážou se krutě rvát a navíc sou trénovaní v boji muž proti muži. Navíc ty jejich čepele. Neutekla ani hodina a všichni Talibánci, jak povídám, do jednoho, byli mrtví. Chlapi měli, abych pravdu řek, štěstí mít tyhle ty Gurky v jednotce. Víš co, pro ně je čest sloužit v bitské armádě. Obávaní bojovníci, jak říkám. Navíc používají speciální druh čepele nazvaný Khukuri.“ Přeušil sem Bena slovy : „Jo, já vím. Když sme byli v Nepálu a kolem, povedlo se mi jeden dobře vykšeftovat a teď je doma. A ty problémy v Indii, chystali sme se na nádraží, dlouhý nadchod nás vedl přes kolejiště a někde v půlce stál strážce i s velkou kovovou bednou s pásem, jako na policejní stanici nebo letišti, znáš to, položíš svuj batoh na ten pás, který zajede dovnitř a skrz a chlapík na druhé straně vidí co v něm máš. Taky že viděl. Posedával u téhle zatracené mašiny, když v tom : „Pane, pojďte sem! Co je to uvnitř?“ Půl baťohu muselo ven a já s khukuri v ruce přisahal, že je to dárek pro bráchu. Chtěl vidět účet, ale myslím, že tušil, že žádný pravděpodobně nemám. Kde bych ho nabral, dyť sem ho vysmlouval na bazaaru ve Phikalu, u chlápka na ulici, který měl své věci jen tak rozházené na dece. Hlídač pokyvoval hlavou, rozmýšlel a volal někam, zřejmě na ústředí, a já se ho snažil podmáznout. Dvakrát nebo třikrát. Bez úspěchu, k tomu pokaždé vypadal dost vyplašeně. Po kratším vysvětlováni mi jej, pod stolem, podal zpátky s varováním : „Nepokoušej se to ve vlaku vytáhnout, rozumíte?!!“ Ben se rozesmál : „Tos měl sakramentské štěstí. Tak poď, stoupání je tu, chlapče! De ti to dobře, de ti to vážně dobře Jime!“ křičel na mě, už docela daleko přede mnou. Nmohl sem už pokračovat, bylo toho jednoduše moc. Přestávka. Ben se se mnou naposledy rozloučil, nabral rychlost a vypařil se za zatáčkou. Cigareta a kola a zpátky do sedla. Překročit ten kopec mi ještě vzalo trochu času a další ráno už mě čekala dlouhatánská projižďka kolem překrásného Lac de Nantua a zkratkou přes barrage de Génissiat. Kousek od této přehrady se rozléhala malá, ale krásná vesnička, pravděpodobně stejného jména, i s parkem přimo na břehu. Rozvalil sem se na lavičce a vstřebával paprsky toho krásného, podzimního slunce. Život svišťel kolem, však to znáš, svým někdy závratným, jindy pozvolnym tempem, a jábyl jen tam, v tom parku, jen sám, na té lavičce.
                                                                               
                                                                               Konec léta –
                                                                                      listí odmítá více
                                                                                                               býti na stromech.

Přejel sem Frangy, Mesigny a la Balmede Sillingy a jako střela se dostal do Anency. Krásné městečko ti povídám, ale ztratit se tam je jednoduché. Magická scenérie evropských obrů – Mont Blanc, Mont Fort a ti další, postávající tam po milióny desetiletí, trpělivě s ohledem na jiné formy života, vyvíjejících svá různá společenství, sledujíci mnoho zrodů a pádů civilizací s chladným klidem. Rozhodnutí bylo jasné, jednoho z nich pokořím a překročím jako v dramatu napříč stoletími, stéjně jako Hannibal, jen mým slonem je kolo. Já a ona. Městečko sem nechal za zády a svištěl si to dál, směr Albertville, podle mých předpokladů poslední velké město. Vedla mě tam cyklo trasa, první opravdová stezka od Holandska. Šlo to dobře, dokavaď sem tam nedorazil.  To se sakra rozpršelo. Provazy vody smáčely cestu a stromy okolo a já dojel do Albertville co nejrychleji, zásobil se nezbytnostma a ztratil můj indický šál. Někde, kurva. Víš ty co, možná sem se nezmínil, ale věřím v něco, čemu se říká SYNCHRONICITA a co se dál událo, bylo jedno z dalších potvrzení toho. Protože to nebyl jen šál, k tomu i mapa. Ten kus látky mě mrzel, byl mi vždy prospěšný, víš co, za větru i deště. Jednoduše kamarád do nepohody. A tak rozhodnutí se vrátit bylo okamžité. Šátek se najednou objevil, okolo dvou kilometrů nazpátek. Mapa ne. O tu mi ani nešlo. Po kratičkém rozhodování sem se napojil na cestu d devětsetdvacetpět. „Super, už jen dvacet a sem pod Petit Bernard, dva dny a Itálie mě vítá!“ šlo mi hlavou a kéž bych nebyl pořád tak naivní. Zasraných čtyřicet kilásků šlapání do kopce, nějakých tisícdevětsetosumdesát metrů nad mořem, jak se pomalu rozkrývala trasa. Jen se tam vyšplhat mi zabralo dva a půl dne, ale o m později. Toho večera ke mě pomaloučku přicházela má nejtěžší noc vůbec. Kamaráde, znova se pěkně rozpršelo, zrovínka, když sem opouštěl Albertville, temnota dosedala na okolí a já byl, zatím, bez přístřeší. Promrzlý na kost sem se hnal nocí dalších pět kilometrů, jemným deštěm bičovaná postava, doufající tulák snažící se objevit nějaké obyvatelné místečko. Ale. Mýlil sem se, všude okolo postávaly domy a v houstnoucí tmě se mi žádné z míst nepozdávalo, nehledě na to, že ten zpropadený déšť mě kurevsky vytáčel. Bez šance pane. Jedinou schůdnou možností v dané chvíli se stala autobusová zastávka. Určitě, jedna z těch parádních, jaké můžeš vidět na horách. Víc chata bez přední stěny, než zastávka. Bylo tam sucho a hlavně, v rukávu mi zůstalo ještě jedno eso – INDICKÝ PŘEHOZ. Na druhé straně ulice stála restaurace, a vzhledem k tomu, že byla páteční či sobotní noc, bylo narváno, myslím. Tipuju, že mě viděli, samozřejmě bych za to krk nedal, ale někteří, když venku vykuřovali, pokukovali mým směrem. Neklidným spánkem zmítaný, víš co kámo, sem se probouzel studeným a pronikavým chladem, deroucím se všemi skulinami mého oblečení, na úzké autobusové lavičce. Celý můj život se mnou – jeden bágl, kolo a jídlo na pár hodin. Věř mi, chtěl sem to vzdát. Mít tak kouzelný prsten, byl bych seděl v posraných tureckých lázních tam, se sklenicí cuby. Né kámo, žertuju. Má situace mi nevadila, spíše mně něčemu přiučila, a to dost. Obzláště, že problémy přichází rychle. Tři ráno a přestává pršet. Konečně. Věci sem naházel do batohu a vyrazil do neznáma, do temnoty se stanem. Další den bylo krásně, takže sem si to vynahradil. Dostat se do Beaufortu, malého, horského městečka plného románských staveb (ne všech) a s útulnou atmosférou bylo snadné. Přestože podle ženy z informací mělo být dobré počasí a čas taky hrál do karet a já se rozhodl pokračovat na vrchol, bylo tohle rozhodnutí blbé. Povídá mi : „Nebojte pane, je to jen nějakých dvacet kilometrů do Bourg-Saint-Maurice!“ Moc zásob mi nezbývalo a tak sem čekal do tří, kdy měl jediný obchod vokolo otvírat, ale byla to jen ztráta času. Vyrazil sem teda na cestu s myšlenkou “Dneska překročím ten zatracený kopec – Cormet de Roselend!“ Neměl sem ani tucha, do čeho se to, sakra, pouštím. Čím větší byla nadmořská výška, tím pomaleji kilometry ubíhaly, navíc mě opouštěly síly a težká dešťová mračna se stahovala kolem, jako smyčka na krku oběšence. Kámo, ty nemáš pražádnou představu co to je, šlapat do kopce s deseti procentním stoupáním, naložený baťohem, nevím jak težkým. Šílený úsměv objevující se na bezdechém ksichtě po každé ujeté pídi. Zvládl sem, tuším, jedenáct nebo dvanáct a totálně vyšťávený sem se rozvalil v zatáčce s opravdu kouzelným výhledem na okolní hory. „Né chlape, už nemůžu. Nebuď kurva bláznivý!“ říkal sem si. Ale co teď? Byla tam silnice a hory. A za mnou, hned za zády, ta obludná rozvalina starého, polorozpadlého, domu, do nějž se, jako zuby času, zakusovaly všemožné druhy plevelů. Střecha, místy rozpadlá, prorůstala trsy trávy a sem tam se objevil i malý stromek. Silueta domu v téhle pusté krajině mne děsila. Odvrátil sem pohled a nenašel ani jediný kousek roviny, kromě. Vidíš to? Jó! Stezka vedoucí někam pryč ze silnice, sice trošku úzká, ale furt lepší než nic, že? Vyškrábal sem se asi dvacet metrů pěšinou, úžící se na šířku stanu a pokračující do lesa. Nejlepší místo, kde rozbít tábor. Měl si to, čéče vidět, jedna strana stanu přichycená jak šlo, ke skále, zatímco druhá se jen opírala o spadlý kmen stromu. A za ním se začínala propast. Za mou hlavou, pravděpodobně někde v lese, byl vodopád, ale nebyl čas to obhlídnout. Přšelo celý další den a do toho hukot vodopádu. „ŠŠŠŠŠŠ.“ Čas oddychu, zatraceně. Zásoby jídla se tenčily – přesněji řečeno, v báglu byly dvě bagety, půlka flašky oliváče (zatraceně dobrého) a tři mrkve. Jó, abych nezapoměl, jeden nebo dva stroučky česneku. Jaká to vyhlídka! Čas běžel ŤIK-ŤAK. Na opačnou stranu, mohl sem odpočívat. Ani špatný, ani dobrý odpočinek. Víš co, zlatá střední cesta. I Buddha se objevil a já ho shodil do propasti. Otravný chlápek. Snící si svůj malý sen o budoucnosti, přesto, že budoucnost není, sem se cítil sakra osaměle v té nejtmavší noci pod horou, vysoko tisíc a něco metrů nahoře. Můj žaludek skuhral prázdnotou. Sladké nevědomí zastřelo mou mysl a vedlo jí do říše snů. Další ráno bylo chladno, Bylo asi sedum, když sem vystřelil z postele a o tři hodiny později sem se koukal dolů, na konec Francie a rozpomenul se na druhý dojem odsud. Krátce řečeno, ten první byl úděsný, noční scéna v autobuse z Holandska, nikdo nemluvil anglicky, dokonce ani řidič. Navíc tam byl chlápek, co se snad s telefónem narodil, půlnoc nebo dvě ráno a on zvesela žvanil. Pche! Druhý dojem, jak sem ti říkal, byl jiný. Stalo se to v nějaké vesnici, přes kterou sem projížděl, příjemný ruch ulic mnou lehounce prostupoval a ta VŮNĚ. Nevěděl sem, co to bylo, ale připomínalo, připomínalo mi to les na jaře, pastvinu v létě, všechny ty krásné a voňavé květiny kolem mne a té holky. Koukám se do jejích třpytících se, tmavých, očí a v objetí jí povídám sladké kecy, tráva šustí a včela, malá včelička bzučí kolem, poháněna ze strany na stranu náhodnými závany vánku. Hrozny a pampelišky, vůně měsíčku. Blízko vrcholku Cormet de Roselend rozprostřené, bylo velké stádo dobytka a jejich zvony cinkaly jako nějaký orchestr. Pak nic, jen další zvuk, zvuk hnaného vichru. “Bim–bam! Bim-bam!“ Ani ne za hodinu sem vpadl do Bourg Saint Mauric, vážně posledního města tady. Konečně. Zuřivý sjezd z kopce, minimálně šedesátkou kámo a vítr mi pohvízdával kolem s jeho typickým “SVIIIST.“ Mohl bys cítit tu sílu, věř mi, je to stejný druh energie, jako když šlapeš nahoru, ale více projevený. Další lenivý den, na nějakou dobu sem to zaparkoval v “pořádném“ kempu, víš co, halda prádla na vyprání z předešlých, deštivých dnů. A pak, pak započala jízda na kole vstříc mé životní hoře – Col du petit Bernard, dvatisícestoosumaosumdesát metrů vysoká příteli. Vrcholu se me povedlo dosáhnout na jeden zátah. První půlka šla dobře, spousta síly třímala v mých nohou a tak, potom ale, náhle, se husté kotouče mlhy začaly snášet níže ze všech okolních vrcholů, pohlcujíce vše, co jí stálo v cestě a viditelnost se snížila a já sem neviděl dál, než na třicet metrů, vítr burácel silně kolem mě občas mě nutil jít vedle kola. Možná dvě tři hodiny trvalo se dostat na vrchol, kdo ví, únava doléhala na má bedra silou tunové lokomotivy, celé tělo mi promrzalo jako kus hovna, z nosu tekly potoky a já se vztekal, nasraný šílenec, na všechny ty lidi, jezdící kolem jejich naleštěnýma rachotina co na mě zírali s nevyřčenýma : “Hej chlape, co tam venku k čertu děláš? V tomhle tom psím pošasí, vo co se to pokoušíš?Hmmm?“ Do pekla se všema Boddhisatvama, jednoduše mi dej pitomou vanu a cigárko. Značka u cesty hlásá “Ancien hospic – 500m“ a já se smál jako malý kluk, co právě dostal jeho čokoládu. Zbývalo mi jen pět set metrů ke kávě a panáku. Ach, jak krutý omyl. Vysoká, kamenná budova, zlověstně vystupující z mlhy, se přibližovala pomalu ke mně, kroky osamělého poutníka duní schodištěm do druhého podlaží, ale nikde ani noha v celé, holé věži. Měl tam být otevřený bar, či restaurace, hospic otevřený všem cestovatelům v nouzi, bohužel nic, jen to šílené světlo na fotobuňku zapínající se s každým mým, byť sebemenším, pohybem; KURVA. Zdejchnul sem se směrem k hranicím kilometr daleko, objevila se další kavárna-zavřená, a malý obchůdek s různýma suvenírama, co můžeš koupit v téhle podivné pustině. „Hej madam, je tu nějaká otevřená kavárna? Teda krom téhle,“ oslovil sem jednu starší dámu z krámku a ukazoval na zavřenou kavárničku. „Si Segnore. Na francouzské straně, hned za hranicami je jedna restauraca, co by mohla být otvořená, podle mě. Zkuste to tam.“ Minul sem velkou ceduli “Ocitáte se na vrcholu!“ a našel restauračku zavřenou stejně, jako všechno kolem a tak sem tedy šlápl do pedálů a uháněl pryč, seznámit se s mou sladkou, světlou budoucností tam, kde jsem mířil. NAZDAR Francie.

pondělí 23. listopadu 2015

France


You know, I won't talk about Holland or France. I mean it was start of my trip through Europe, lot of amazing people I met over there, but was usually lost in thoughts. It began on the last day of grape picking. Almost everybody left, many smiles, many tears, pal, just Ken, Buck and Julia were there, sitting and smoking the very last cigarette. Silence. Fleeting glimpses. Part of my mob disappeared into the blue, some of them were hitch hiking to Champagne. Minutes passed. Early afternoon. “Hey guys, I'm leaving, good luck,” I said towards their sombre faces, Julia nodded and I rode off. No one look back. Kilometres wildly passing on my new bicycle and I stopped only in order of water break. I passed cities like Belleville, Chaneins, Chatillon sur Chalaronne and Bourg en Bresse. I lain down to sleep every night on different places, late at evening, like a lone wolf you know. A monk treading thither his dreams through that crazy old continent. Several days later I just arrived to a truck parking, catching mine breath, close to Pont d´Ain, where I again met my fortune. About sixty kilometres behind me and I was planning to ride up to ten, not more that day. I rolled a cigarette and a man emerged from behind his truck, I did not noticed what the truck was from. He walked slowly to me, older man about fifty with a moustache twisted up in the corners like a monsieur. A driver, probably. “Bonjour garçon, d'où vous conduisez?” he asked me, naturally in French. “Sorry, I do not speak French, man,” I replied. “Oh, and English you speak?” I nodded and told him my story. He narrated what he did, about his travelling with a bike and cycling along every place he had to stop and had a necessary break. He advised me a good trace thither to Bellegarde. His name was Ben and was the English. A truck driver in Europe, he said and allegedly had to learn French because of his often trips just here. “That's bad, I should ride to Aosta, as you ride, but my boss called me yesterday and changed his mind. I could take you there but unfortunately have to go to Grenoble instead. On the other hand, you look out you want to get there by yourself, don't you?!” I noded. “Okay, take the road to Pont d´Ain and there you have to turn to left. There'll be the crossroads so follow the road number d-tousandandeightyfour towards Poncin or Labalme. It is probably the top of a mountain over here and the foothills of Alps. Be aware of that fuckin road's the only connection to Switzerland so is crowded with a traffic. Be careful.” “Well Ben, I'll pay attention, thanks. What about you, what's your plan?” I answered to him and kept talking. Really pleasant guy. “Ehh, I'm gonna cyclin along the hills here, as I usually do, havin like forty fifty kilometres long trip, arrivin to my hotel, you know, take a shower and drowsy go to a bed. Like to keep my body fit. So have I nice trip and really good luck. See Ya, Jim!” he told me, I sat onto my bike and roared off.


I arrived into that town, you know, after a while. I lost some time by looking for this “D” street what Ben had advised me, I passed the whole bloody town, turned and rode back. Finally found it and just nipped out to a shop standing at a corner to buy food supplies. A seller surprised me, even I missed almost two euros, he said : “okay, buy that milk man” in bad english, but who cares? Probably italien guy, he answered “SI” to me several times. Went out of the shop and who was standing aside my bike? BEN!
















Hey again, I've decided to cycle with you, if you don't mind. Just few kilometres and leave you, I guess in Poncin. Then goin to Serrieres sur Sain, or somehow and continue north-west to Montagnat and back down to my hotel. Okay?” he started enthusiastically so I nodded, packed that bought stuff and LET'S GO! Climbing had started soon, we passed about ten kilometres. Ben kept talking all the time, you know, sometimes saying to me : “I'm behind you, because of the traffic!”





Then we passed a village and Ben fired away “I'm gonna tell you a story, right?! One friend of mine is a soldier. He's been on a mission in Afghanistan. Once, he, one another English and three Gurkha were patrollin at a clean area, far away of their troop, you know. There were some buildings and suddenly. Bang. Bang. Bang. They ended up surrounded by Taliban. Our guys swiftly left position to a nearest building. And as he said to me they were surrounded by twenty fuckin guys with Kalashnikovs. Both sides opened fire to each other but it was more then obvious, they were without chance to escape alive. Except of these three Gurkha. They are really cruel warriors trained in a fight man to man. Nor an hour passed and all these Taliban were dead. Our guys were frankly lucky having Gurkha in the troop. You know it's honour for them to serve in British army. The feared warriors, as I sayin. You know, they use a special kind of knife called Khukuri.”

I cut in on Ben : “ay, I know. When I've been to Nepal and so I've bought one and have it at home on the moment. Although I had problems in India, We're just wanna enter a train station, there were that stuff like in a police station, or an airport, you know, you're putting your bags on the belt, it rides through and people behind see what's inside. So he saw. He told me : “Sir, come here. What is it?” I had to take it out of my bag, but I promised him it's just a gift for my brother. He asked for a bill, you know, even he knew I could not probably have it. I did not. In addition I tried to grease his palm. Twice or thrice. Without success. Ultimately, he's given it back to me with warning : “Don't you try to take it out in the train, understand?!!”Climbin's here guy! Doin good, doiin really good Jim!” he shouted at me, pretty far. I could not continue, it was simply too much. Break. Ben said a last goodbye, speeded up and disappeared behind a bend. Cigarette and coca and back into the saddle. I did overcome this bloody hill and next morning passed long way along the magnificent Lac de Nantua to the “barrage de Génissiat”. I was lying on a table in the closest park, absorbing late autumnal sun. Life had whizzed along, you know, and I´d just been there, in that park, on that bench.




end of summer -
leafage turn even more down
                           being on trees.


I'd crossed Frangy, Mesigny and La Balme de Sillingy and got into Anency fast in all, weather was all mine. Beautiful town I'm telling you, but easily get lost. Magical scenery of Europian Giants – Mont Blanc, Mont Fort and the other. Standing there for millions of decades, patiently regarding another kind of being developing into different societies, watching many downs and twilights of civilizations in a stony stillness. I'd decided to overcome one of these colossi, like a drama across centuries. Me and them. I left the town quickly and rode towards Albertville, the last big city as I thought. There'd been a cycle path, first real path after Holland. It went well until I approached it. Weather changed into bloody rain. I entered the town, stocked necessities up and lost my Indian scarf. Fuck, somewhere. But you know, maybe I did not mention I believe into SYNCHRONICITY and what happened next was just next proof of it. Because I did not lose just that scarf but also my map. I was sad about the scarf, it always was handy stuff, you know, in windy or rainy weather. Simply no fair-weather friend. I'd found the scarf almost two kilometres far and immediately. Not the map. I chose easily looking way d-ninehundredandtwentyfive. “Wow, just about twenty kilometres,” I thought and was far away of the truth. Fucking forty kilometres up to the hill, a thousandninehundredandeighty metres above sea as I realized laaater.



It took me two and a half days to climb up, but later about it. That night I was going to last out was the hardest ever. Buddy, it'd started to rain while I was leaving Albertville, darkness was coming and I did not have a shelter. I rode next five kilometres to a hill, chilled to the bone than I found out a habitable place. BUT. I was wrong, houses all around so I could not pitch my tent and the rain wound me fucking up. No chance man. Only possibility on that moment was going to a bus stop. For sure, good one like you can see at the mountains. More small hut without front wall, then stop. There was dry and I'd had another ace up mine sleeve – INDIAND SHAWL. At opposite side had been a restaurant and since was Friday even Saturday night, I think, it was full. I bet they saw me, of course I was not sure, but some of them were looking my direction. Restless sleep I had, you know man, the bus stop bench is narrow and hard and piercing cold tried to penetrate under my clothes. All my life's there – one bag, the bike and food for few hours. Believe me, I wanted to give up. If I had a magic ring I would be at a fucking Turkish bath, sitting in there drinking cuba. No guy, kidding. I liked that situation. It had taught me a lot. Especially that that's easy to get into the troubles pretty fast. Three o´clock Sir, rain finished. Finally. Packed my stuff up and rolled into the blue, into the darkness thither my tent. I compensated it next day, it was a beautiful day. Easily got into Beaufort, small mountain town with Romanesque style buildings (not all) and cosy atmosphere.
















I did wrong decision there, according to an information woman, good weather and time I decided to continue same day to climb over the top. She said to me : “Don't worry mister, it is just twenty kilometres to Bourgh-Saint-Maurice!” I did not have too much shop so I waited till three when the only shop should open and it was only waste of my time. Then I hit the road with the thought “I'm gonna pass that bloody hill – "Cormet de Roselend!” I didn't know what the hell I was going to do. Kilometres passed slower as I got higher, my force was leaving me and weather was getting cloudy. You have no idea what it is to climb up the hill, ten percent gradient, with a bag, who known how heavy? A mad smile emerged at a breathless mug beyond each kilometre. I passed, I thought, eleven or twelve and totally drained of energy sat down in a bend high up with magical view of the closest mountains. “No man, there's no possibility to go. Don't be fucking crazy!” I said to myself. But what now? There was the road and hills. Nor small piece of flat land, except. Do you see it? Ay! Small path leading somewhere off. A little bit narrow, still better then nothing, right? I scrambled up twenty metres, the path contracted at a tents width and continued into the forest. I pitched camp there. You should see it, one side of the tent was tied as it could, fastened into a rock while second side was hold by a fall trunk. And then a deep chasm. Behind me, probably in the forest, had been a waterfall. I didn't check it. Next day was raining. The whole day. Day off for me. Bloody hell. Food supply grew thinner – exactly I did have two baguettes, a half of bottle with olive oil (damn good) and three carrots. I almost forgot, one or two cloves of garlic. What a prospect! Time was passing tick – tack. On the other hand I could rest. Not well resting nor bad. You know, golden middle way. Buddha came to me and I pushed him down the ravine. Annoying guy. I'd been dreaming about future a little, even there's no future, feeling fucking alone in the dark night, a thousand and something metres up. The belly's empty. Sweet nescience hazed my mind and led it into unconsciousness. Next morning was cold. I woke up early, seven o'clock and I shot off. Three hours later I was looking down into the end of France, that crazy France and I remembered my second impression in here. Must say, the first one was terrible, a night sequence in a bus from Holland, no one spoke English nor a driver. Bah. Second, as I was telling you, was different. It happened somewhere in a village I rode through, agreeable sensation pervaded me and the SMELL. I didn't know what it was, but it was, it was reminded me of a forest in spring, a meadow in summer, all these flowers around you and a girl. You're looking into her glinting eyes and talking sweet in a hug, grass' rustling and a bee, little bee's drifted by occasional breath of air. Grapes and dandelions, it smells of marigold. There was a big herd of cattle, maybe hundred head, spread close to the top, Cormet de Roselend, and their bells were ringing like an orchestra. Otherwise nothing, another different sound, just wind blew great guns. Ding-a-link!


It did not take nor an hour to get to Bourg Saint Mauric, really the last one city in here. Finally. Furious downhill cycling, at least sixty an hour pal, wind whizzed along with its typical “WHOOSH”. You could feel the power, trust me as telling you, it is same kind of power like you ride up, but more manifested outwardly. Another lazy day, this time I spent at a “proper” campsite, you know, I needed to do laundry because of previous rainy days. Then I climbed my life's mountain on the bike – Col du Petit Saint Bernard, twothousandhundredandeightyeight metres, pal. I did pass across at one go, you know. First half was okay, I had power and everything but then, suddenly, the neighbouring peaks sent a heavy fog down on me and so I could not see further than thirty metres. Two, three hours lasted to get the top, who knew, I was tired out, frozen like a shit, my nose's running, getting angry, angry with all these people riding in all that polished rattletraps watching me like “Hey guy, what are you doing here in that weather, what are you trying, hmm?” Bloody hell with all Bodhisattvas, I simply wanted one frigging bath and a cigarette. A sign proclaiming “Ancien Hospic – 500m” emerged and I was smiling like a small boy who had got his chocolate. I was only five hundred metres away from coffee and a shot. So cruelly wrong I was. I arrived outside of a tall, stony building, got inside and there's no one in the whole damn pile. There should be an open bar or restaurant, open hospice for all kind travellers, but nothing, just that mad light controlled on photo cell switching on with every my move. Fuck. Took French leave towards the borders in one kilometres distance, discovered another café – closed, and a small shop with different kind of souvenirs you can buy in this freaky wasteland. “Hey madam, is any open café here? Except this one,” I addressed to a bit older lady in there and pointed to the closed café. “Si, Segnore. At the French side is one restaurant what could be open, by my opinion. So try it there.” I passed a big signboard reporting “You are on the top!” and found out the restaurant's closed thus I stepped into the pedals and dashed away to meet my light future in there, where I was heading to. CHEERIO France.