Reflexe bezčasovosti

Pusť si tuhle tu pecku, kamaráde!!!

Tma. Hustá černočerná tma se rozlévá kolem ve vlnách, které můžu skoro zachytit, oblévá mé tělo a celý svět halí v neproniknutelný závěs. Padám, padám z bílého prostoru, zářivého místa pochopení kamsi v temnotu, žádný záchytný bod okolo. Snad propadám se do hlubin historie, pojednou se objevují, vyskakujíce z hlubin, nejdříve nezřetelné obrazy, siluety a slyším zesilující se hrubý, rytmický hlas, po chvilce srozumitelný. “Conigli... Conigli... CONIGLI!“



To bílý králík, šakal a opice spolu mluví, promlouvají za jasné, měsíční noci. Úplněk zrovna protíná střed oblohy, když tu se moudrý králík přitočí ke svým druhům a povídá : „Hle přátelé, za noci jako této, kdy měsíc je mi svědkem, žádám vás o jediné. Chtě pomáhat hladovým, pojďmě posbírat každý jeden kus pokrmů světa a nabízejme je nejchudším!“ A tak šli, šakal ulovil kus masa, opice nějaké ovoce ze stromů sbírala, jen králík, náš chudák jí jenom trávu. V tu ránu rozhodl se : “zdali někdo příjde s prosíkem, skočím do ohně a sebe mu nabídnu!“ Stalo se tak, jak smluvili druzi, hned dalšího dne, kdy procházela kolem paní Guan Yin. Zesláblá cestou zastavila pod stromem, nasbírala větví pár a zapálila oheň. Do úst však, neměla co dát, hladověla. Viděl to náš králík a už vskočil do ohně, vzdávaja se života pro pocestnou. Oheň započal olizovat jeho tělo, jen kouř se zvedal a náš hrdina zůstal živ a zdráv. Paní toto uzřív pohybem ruky žár uhasila a praví : „Králíku, tys chtěl mne zachránit a proto podobu tvou na měsíc ve věčnost vytesám, abys osvětloval svým činem všem jejich životy!“ Od té doby je podoba králíka vrytá ve tváři měsíce.

                                     

 

Tma se vrací s odeznívajícím hlasem Guan Yin, náhle však něco jiného vyplní můj zrak. Geometrické obrazce pulzující svým vlastním životem se noří z hlubin, velké písmeno X s kruhem uprostřed vibruje mým vesmírem do kterého stupňující se hluk broušení nožů vytváří sklíčený pocit. Pak klid a zvláštní pocit proniká mnou až do poslední molekuly. Uvědomění, že co zde má být zanecháno můžu klidně pustit. Celým tělem, podelně s osou, prochází tisíce malých ostří, odřezávajíc včerejšek jako starou kůži. Padá za mne do prázdnoty a já uháním vpřed. Někdo tu je! Jakasi síla, oděná ještě temněji, přihlíží celý čas a teď se vzdaluje, nedostižná, nepolapitelná.  

Čerň kolem se náhle rozprske naoranžovělým světlem plápolajících plamenů, které se objevily snad stopu přede mnou. Svým plápolajícím světlem osvětlují červenou kachlikovou zeď s bílýma spárama a v jejich odlescích se mihotají dvě postavy. Dospělá žena, žena Matka a dítě. Děcko, kterým sem byl býval. Maminka křičí jméno svého syna, milovaného kluka a její hlas se tříští v miliony jmen všech synů a zase se skládají v to jedno. Gaia mne volá, křičí na svého potomka a já upadám do tmy.

  

Chvíli trvalo, než jsem začal rozeznávat obrysy postele, nástěnný obrázek a jiné věci denní potřeby. Tichá modlitba se mi vydrala z vyprahlých rtů a já děkoval za nadcházející noc. V dáli zavyla liška. Či šakal?

Pusť si trošku hudby, kámo!!!

Francie

Víš co, nebudu ti tady vykládat o Holandsku nebo Francii. Chci říct, byl to začátek mého výletu Evropou, potkal sem úplnou spoustu parádních lidí kolem, ale většinou sem byl ztracený ve svých myšlenkách. Začalo to posledního dne na tom vínobraní. Skoro všichni už zmizeli, hodně úsměvů, hodně slz, kámo, jen Ken, Buck a Julia tam byli, seděli a kouřili sme fakt poslední cíga. Ticho. Letmé pohledy. Část mojí party zmizela někam do neznáma, někteří zas stopovali směr Champagne. Minuty ubíhaly. Časné odpoledne. „Hej kámoši, já mizím, hodně štěstí,“ prohodil sem směrem k jejim, už tak, melancholickým ksichtům, Julia kejvla hlavou a já vyfičel. Nikdo se neotočil zpátky. Kilometry divoce utíkaly na mém novém kole a já zastavoval jen při potřebě vody. Minul sem města jako Belleville, Chaneins, Chatillon sur Chalarone a Bourg en Bresse. Každou noc sem ulehal na jiném místě, pozdě večer, stejně jako osamělý vlk, víš co. Mnich, šlapající směrem k jeho snům přes ten starý, bláznivý, kontinent. O několik dnů později, sotva sem dorazil na kamioňácké parkoviště, popadaje dech, blízko do Pont d´Ain, sem znova potkal štěstěnu. Plánoval sem ujet dalších deset kilásků, po těch šedesátí, co sem už měl v nohách, né víc. Balil sem  cigaretu a nějaký chlápek se vynořil zpoza jeho kamionu, ani sem nezaznamenal odkud ten kamion byl. Pomalu šlapal ke mně, starší chlap okolo padesátky s knírem zahnutým v rozích, jako nějaký monsieur. Pravděpodobně řidič. „Bonjour garçon, d'où vous conduisez?” zeptal se mě, přirozeně francouzsky. „Sorry, já nemluvím francouzsky chlape,“ odpověděl sem. „Oh, a co anglicky, to mluvíš?“ kývnul sem a pověděl mu svůj příběh. On pak vyprávěl co dělal, o jeho cestách i s bicyklem a ježděním na něm kolem každého místa, kde musel zastavit a dát nezbytnou přestávku. Nakonec mi poradil dobrou trasu směrem do Bellegarde. Byl to Ben, angličan. Řidič kamionu v Evropě, povídal a prej se musel učit francouzsky právě díky jeho častým cestám sem. „To je blbé, já měl jet na Aostu, jak jedeš ty, ale šéf mi volal včera a změnil to. Mohl sem tě tam vzít, ale bohužel musím do Grenóblu místo toho. Na druhou stranu vypadáš dost odhodlaně tam dojet sám, že?!“ Přikývl sem. „Dobře, víš co, jeď do Pont d´Ain a tam, tam musíš vodbočit do leva. Najdeš křižovatku, odboč a prostě sleduj cestu d-tisícvosumdesátčtyry směr na Poncin nebo Labalme. Pravděpodobně je to vrchol hor tady vokolo a předhůří Alp. Dávej pozor na tu podělanou cestu, je to jediná spojnice se Švýcarskem, tak je přecpaná auťákama. Jeď opatrně!“ „Dobře Bene, mám oči na šťopkách, dík. Co ty, jaké sou tvoje plány?“ odpověděl sem a udržoval hovor. Fakt příjemný týpek. „Ehh, chystám se tuhle projet na kole přes ty kopce, jako vobvykle , dát si tak čtyryceti kilometrovou trasu, dojet na hotel, víš co, dát si sprchu a vospalý jít na kutě. Rád se udržuju v kondici. Tak měj dobrou cestu a fakt hodně štěstí. Tak zatím, Jime!“ řekl mi, já sem naskočil na kolo a odjel. Za chvilku, víš co, sem dorazil do toho města. Nějaký čas sem ztratil hledáním té “D“ cesty co mi poradil Ben, projel sem celé zatracené město, tak sem se obrátil a jel zpět. Nakonec jsem to našel a ještě si odskočil do obchodu, stojícímu na rohu, nakoupit nějaké zásoby. Prodavač mě překvapil, a i když mi chyběly asi dvě eura, povídá : „Okay, kup si to mlíko chlape,“ sice špatnou angličtinou, ale kdo se staral? Byl to pravděpodobně Ital, odpovídal mi často na otázky “SI“. Vypadl sem z krámu a hádej, kdo postával u mého kola? BEN! „Čau tam, rozhod sem se jet s tebou, jestli nevadí. Jen několik kilometrů a pak se odpojím, někde u Poncinu, tipuju. Potom pojedu na Serrieres sur Sain, nebo jak a budu pokračovat na severozápad na Montagnat a zpátky dolů na hotel. Okay?“ začal nadšeně a tak sem kejvnul, zbalil koupené krámy a POJĎME! Stoupání, jen co sme urazili okolo deseti kilásků, o sobě dalo znát. Ben kecal a kecal, víš co, a sem tam ke mně prohodil : „Sem za tebou, kvůli dopravy!“ Po chvilce sme projeli vesnicí a Ben vypálil : „ Povím ti historku, jo?! Jeden můj kámoš je voják. Je na misi v Afganistánu. Jednou on, jeden další angličan a tři Gurkové patrolovali na vyčištěném území, daleko od jejich jednotky, víš co. Vokolo byly nějaké budovy a náhle. Bang! Bang! Bang! Skončili vobklopení Talibanem. Naši kluci se rychle přesunuli do nejbližší budovy, a jak mi vyprávěl, dvacet podělaných chlápků s kalašnikovama stahovalo smyčku blíž a blíž. Pálili po sobě hlava nehlava, ale bylo zřejmé, že sou v prdeli, že nevyváznou živí. Kromě těch tři Gurků. To sou ti, panečku, chlapi, dokážou se krutě rvát a navíc sou trénovaní v boji muž proti muži. Navíc ty jejich čepele. Neutekla ani hodina a všichni Talibánci, jak povídám, do jednoho, byli mrtví. Chlapi měli, abych pravdu řek, štěstí mít tyhle ty Gurky v jednotce. Víš co, pro ně je čest sloužit v bitské armádě. Obávaní bojovníci, jak říkám. Navíc používají speciální druh čepele nazvaný Khukuri.“ Přeušil sem Bena slovy : „Jo, já vím. Když sme byli v Nepálu a kolem, povedlo se mi jeden dobře vykšeftovat a teď je doma. A ty problémy v Indii, chystali sme se na nádraží, dlouhý nadchod nás vedl přes kolejiště a někde v půlce stál strážce i s velkou kovovou bednou s pásem, jako na policejní stanici nebo letišti, znáš to, položíš svuj batoh na ten pás, který zajede dovnitř a skrz a chlapík na druhé straně vidí co v něm máš. Taky že viděl. Posedával u téhle zatracené mašiny, když v tom : „Pane, pojďte sem! Co je to uvnitř?“ Půl baťohu muselo ven a já s khukuri v ruce přisahal, že je to dárek pro bráchu. Chtěl vidět účet, ale myslím, že tušil, že žádný pravděpodobně nemám. Kde bych ho nabral, dyť sem ho vysmlouval na bazaaru ve Phikalu, u chlápka na ulici, který měl své věci jen tak rozházené na dece. Hlídač pokyvoval hlavou, rozmýšlel a volal někam, zřejmě na ústředí, a já se ho snažil podmáznout. Dvakrát nebo třikrát. Bez úspěchu, k tomu pokaždé vypadal dost vyplašeně. Po kratším vysvětlováni mi jej, pod stolem, podal zpátky s varováním : „Nepokoušej se to ve vlaku vytáhnout, rozumíte?!!“ Ben se rozesmál : „Tos měl sakramentské štěstí. Tak poď, stoupání je tu, chlapče! De ti to dobře, de ti to vážně dobře Jime!“ křičel na mě, už docela daleko přede mnou. Nmohl sem už pokračovat, bylo toho jednoduše moc. Přestávka. Ben se se mnou naposledy rozloučil, nabral rychlost a vypařil se za zatáčkou. Cigareta a kola a zpátky do sedla. Překročit ten kopec mi ještě vzalo trochu času a další ráno už mě čekala dlouhatánská projižďka kolem překrásného Lac de Nantua a zkratkou přes barrage de Génissiat. Kousek od této přehrady se rozléhala malá, ale krásná vesnička, pravděpodobně stejného jména, i s parkem přimo na břehu. Rozvalil sem se na lavičce a vstřebával paprsky toho krásného, podzimního slunce. Život svišťel kolem, však to znáš, svým někdy závratným, jindy pozvolnym tempem, a jábyl jen tam, v tom parku, jen sám, na té lavičce.

                                                                               

                                                                               Konec léta –

                                                                                      listí odmítá více

                                                                                                               býti na stromech.

Přejel sem Frangy, Mesigny a la Balmede Sillingy a jako střela se dostal do Anency. Krásné městečko ti povídám, ale ztratit se tam je jednoduché. Magická scenérie evropských obrů – Mont Blanc, Mont Fort a ti další, postávající tam po milióny desetiletí, trpělivě s ohledem na jiné formy života, vyvíjejících svá různá společenství, sledujíci mnoho zrodů a pádů civilizací s chladným klidem. Rozhodnutí bylo jasné, jednoho z nich pokořím a překročím jako v dramatu napříč stoletími, stéjně jako Hannibal, jen mým slonem je kolo. Já a ona. Městečko sem nechal za zády a svištěl si to dál, směr Albertville, podle mých předpokladů poslední velké město. Vedla mě tam cyklo trasa, první opravdová stezka od Holandska. Šlo to dobře, dokavaď sem tam nedorazil.  To se sakra rozpršelo. Provazy vody smáčely cestu a stromy okolo a já dojel do Albertville co nejrychleji, zásobil se nezbytnostma a ztratil můj indický šál. Někde, kurva. Víš ty co, možná sem se nezmínil, ale věřím v něco, čemu se říká SYNCHRONICITA a co se dál událo, bylo jedno z dalších potvrzení toho. Protože to nebyl jen šál, k tomu i mapa. Ten kus látky mě mrzel, byl mi vždy prospěšný, víš co, za větru i deště. Jednoduše kamarád do nepohody. A tak rozhodnutí se vrátit bylo okamžité. Šátek se najednou objevil, okolo dvou kilometrů nazpátek. Mapa ne. O tu mi ani nešlo. Po kratičkém rozhodování sem se napojil na cestu d devětsetdvacetpět. „Super, už jen dvacet a sem pod Petit Bernard, dva dny a Itálie mě vítá!“ šlo mi hlavou a kéž bych nebyl pořád tak naivní. Zasraných čtyřicet kilásků šlapání do kopce, nějakých tisícdevětsetosumdesát metrů nad mořem, jak se pomalu rozkrývala trasa. Jen se tam vyšplhat mi zabralo dva a půl dne, ale o m později. Toho večera ke mě pomaloučku přicházela má nejtěžší noc vůbec. Kamaráde, znova se pěkně rozpršelo, zrovínka, když sem opouštěl Albertville, temnota dosedala na okolí a já byl, zatím, bez přístřeší. Promrzlý na kost sem se hnal nocí dalších pět kilometrů, jemným deštěm bičovaná postava, doufající tulák snažící se objevit nějaké obyvatelné místečko. Ale. Mýlil sem se, všude okolo postávaly domy a v houstnoucí tmě se mi žádné z míst nepozdávalo, nehledě na to, že ten zpropadený déšť mě kurevsky vytáčel. Bez šance pane. Jedinou schůdnou možností v dané chvíli se stala autobusová zastávka. Určitě, jedna z těch parádních, jaké můžeš vidět na horách. Víc chata bez přední stěny, než zastávka. Bylo tam sucho a hlavně, v rukávu mi zůstalo ještě jedno eso – INDICKÝ PŘEHOZ. Na druhé straně ulice stála restaurace, a vzhledem k tomu, že byla páteční či sobotní noc, bylo narváno, myslím. Tipuju, že mě viděli, samozřejmě bych za to krk nedal, ale někteří, když venku vykuřovali, pokukovali mým směrem. Neklidným spánkem zmítaný, víš co kámo, sem se probouzel studeným a pronikavým chladem, deroucím se všemi skulinami mého oblečení, na úzké autobusové lavičce. Celý můj život se mnou – jeden bágl, kolo a jídlo na pár hodin. Věř mi, chtěl sem to vzdát. Mít tak kouzelný prsten, byl bych seděl v posraných tureckých lázních tam, se sklenicí cuby. Né kámo, žertuju. Má situace mi nevadila, spíše mně něčemu přiučila, a to dost. Obzláště, že problémy přichází rychle. Tři ráno a přestává pršet. Konečně. Věci sem naházel do batohu a vyrazil do neznáma, do temnoty se stanem. Další den bylo krásně, takže sem si to vynahradil. Dostat se do Beaufortu, malého, horského městečka plného románských staveb (ne všech) a s útulnou atmosférou bylo snadné. Přestože podle ženy z informací mělo být dobré počasí a čas taky hrál do karet a já se rozhodl pokračovat na vrchol, bylo tohle rozhodnutí blbé. Povídá mi : „Nebojte pane, je to jen nějakých dvacet kilometrů do Bourg-Saint-Maurice!“ Moc zásob mi nezbývalo a tak sem čekal do tří, kdy měl jediný obchod vokolo otvírat, ale byla to jen ztráta času. Vyrazil sem teda na cestu s myšlenkou “Dneska překročím ten zatracený kopec – Cormet de Roselend!“ Neměl sem ani tucha, do čeho se to, sakra, pouštím. Čím větší byla nadmořská výška, tím pomaleji kilometry ubíhaly, navíc mě opouštěly síly a težká dešťová mračna se stahovala kolem, jako smyčka na krku oběšence. Kámo, ty nemáš pražádnou představu co to je, šlapat do kopce s deseti procentním stoupáním, naložený baťohem, nevím jak težkým. Šílený úsměv objevující se na bezdechém ksichtě po každé ujeté pídi. Zvládl sem, tuším, jedenáct nebo dvanáct a totálně vyšťávený sem se rozvalil v zatáčce s opravdu kouzelným výhledem na okolní hory. „Né chlape, už nemůžu. Nebuď kurva bláznivý!“ říkal sem si. Ale co teď? Byla tam silnice a hory. A za mnou, hned za zády, ta obludná rozvalina starého, polorozpadlého, domu, do nějž se, jako zuby času, zakusovaly všemožné druhy plevelů. Střecha, místy rozpadlá, prorůstala trsy trávy a sem tam se objevil i malý stromek. Silueta domu v téhle pusté krajině mne děsila. Odvrátil sem pohled a nenašel ani jediný kousek roviny, kromě. Vidíš to? Jó! Stezka vedoucí někam pryč ze silnice, sice trošku úzká, ale furt lepší než nic, že? Vyškrábal sem se asi dvacet metrů pěšinou, úžící se na šířku stanu a pokračující do lesa. Nejlepší místo, kde rozbít tábor. Měl si to, čéče vidět, jedna strana stanu přichycená jak šlo, ke skále, zatímco druhá se jen opírala o spadlý kmen stromu. A za ním se začínala propast. Za mou hlavou, pravděpodobně někde v lese, byl vodopád, ale nebyl čas to obhlídnout. Přšelo celý další den a do toho hukot vodopádu. „ŠŠŠŠŠŠ.“ Čas oddychu, zatraceně. Zásoby jídla se tenčily – přesněji řečeno, v báglu byly dvě bagety, půlka flašky oliváče (zatraceně dobrého) a tři mrkve. Jó, abych nezapoměl, jeden nebo dva stroučky česneku. Jaká to vyhlídka! Čas běžel ŤIK-ŤAK. Na opačnou stranu, mohl sem odpočívat. Ani špatný, ani dobrý odpočinek. Víš co, zlatá střední cesta. I Buddha se objevil a já ho shodil do propasti. Otravný chlápek. Snící si svůj malý sen o budoucnosti, přesto, že budoucnost není, sem se cítil sakra osaměle v té nejtmavší noci pod horou, vysoko tisíc a něco metrů nahoře. Můj žaludek skuhral prázdnotou. Sladké nevědomí zastřelo mou mysl a vedlo jí do říše snů. Další ráno bylo chladno, Bylo asi sedum, když sem vystřelil z postele a o tři hodiny později sem se koukal dolů, na konec Francie a rozpomenul se na druhý dojem odsud. Krátce řečeno, ten první byl úděsný, noční scéna v autobuse z Holandska, nikdo nemluvil anglicky, dokonce ani řidič. Navíc tam byl chlápek, co se snad s telefónem narodil, půlnoc nebo dvě ráno a on zvesela žvanil. Pche! Druhý dojem, jak sem ti říkal, byl jiný. Stalo se to v nějaké vesnici, přes kterou sem projížděl, příjemný ruch ulic mnou lehounce prostupoval a ta VŮNĚ. Nevěděl sem, co to bylo, ale připomínalo, připomínalo mi to les na jaře, pastvinu v létě, všechny ty krásné a voňavé květiny kolem mne a té holky. Koukám se do jejích třpytících se, tmavých, očí a v objetí jí povídám sladké kecy, tráva šustí a včela, malá včelička bzučí kolem, poháněna ze strany na stranu náhodnými závany vánku. Hrozny a pampelišky, vůně měsíčku. Blízko vrcholku Cormet de Roselend rozprostřené, bylo velké stádo dobytka a jejich zvony cinkaly jako nějaký orchestr. Pak nic, jen další zvuk, zvuk hnaného vichru. “Bim–bam! Bim-bam!“ Ani ne za hodinu sem vpadl do Bourg Saint Mauric, vážně posledního města tady. Konečně. Zuřivý sjezd z kopce, minimálně šedesátkou kámo a vítr mi pohvízdával kolem s jeho typickým “SVIIIST.“ Mohl bys cítit tu sílu, věř mi, je to stejný druh energie, jako když šlapeš nahoru, ale více projevený. Další lenivý den, na nějakou dobu sem to zaparkoval v “pořádném“ kempu, víš co, halda prádla na vyprání z předešlých, deštivých dnů. A pak, pak započala jízda na kole vstříc mé životní hoře – Col du petit Bernard, dvatisícestoosumaosumdesát metrů vysoká příteli. Vrcholu se me povedlo dosáhnout na jeden zátah. První půlka šla dobře, spousta síly třímala v mých nohou a tak, potom ale, náhle, se husté kotouče mlhy začaly snášet níže ze všech okolních vrcholů, pohlcujíce vše, co jí stálo v cestě a viditelnost se snížila a já sem neviděl dál, než na třicet metrů, vítr burácel silně kolem mě občas mě nutil jít vedle kola. Možná dvě tři hodiny trvalo se dostat na vrchol, kdo ví, únava doléhala na má bedra silou tunové lokomotivy, celé tělo mi promrzalo jako kus hovna, z nosu tekly potoky a já se vztekal, nasraný šílenec, na všechny ty lidi, jezdící kolem jejich naleštěnýma rachotina co na mě zírali s nevyřčenýma : “Hej chlape, co tam venku k čertu děláš? V tomhle tom psím pošasí, vo co se to pokoušíš?Hmmm?“ Do pekla se všema Boddhisatvama, jednoduše mi dej pitomou vanu a cigárko. Značka u cesty hlásá “Ancien hospic – 500m“ a já se smál jako malý kluk, co právě dostal jeho čokoládu. Zbývalo mi jen pět set metrů ke kávě a panáku. Ach, jak krutý omyl. Vysoká, kamenná budova, zlověstně vystupující z mlhy, se přibližovala pomalu ke mně, kroky osamělého poutníka duní schodištěm do druhého podlaží, ale nikde ani noha v celé, holé věži. Měl tam být otevřený bar, či restaurace, hospic otevřený všem cestovatelům v nouzi, bohužel nic, jen to šílené světlo na fotobuňku zapínající se s každým mým, byť sebemenším, pohybem; KURVA. Zdejchnul sem se směrem k hranicím kilometr daleko, objevila se další kavárna-zavřená, a malý obchůdek s různýma suvenírama, co můžeš koupit v téhle podivné pustině. „Hej madam, je tu nějaká otevřená kavárna? Teda krom téhle,“ oslovil sem jednu starší dámu z krámku a ukazoval na zavřenou kavárničku. „Si Segnore. Na francouzské straně, hned za hranicami je jedna restauraca, co by mohla být otvořená, podle mě. Zkuste to tam.“ Minul sem velkou ceduli “Ocitáte se na vrcholu!“ a našel restauračku zavřenou stejně, jako všechno kolem a tak sem tedy šlápl do pedálů a uháněl pryč, seznámit se s mou sladkou, světlou budoucností tam, kde jsem mířil. NAZDAR Francie.

France

An Inspirative song you definitely should play, pal!

You know, I won't talk about Holland or France. I mean it was start of my trip through Europe, lot of amazing people I met over there, but was usually lost in thoughts. It began on the last day of grape picking. Almost everybody left, many smiles, many tears, pal, just Ken, Buck and Julia were there, sitting and smoking the very last cigarette. Silence. Fleeting glimpses. Part of my mob disappeared into the blue, some of them were hitch hiking to Champagne. Minutes passed. Early afternoon. “Hey guys, I'm leaving, good luck,” I said towards their sombre faces, Julia nodded and I rode off. No one look back. Kilometres wildly passing on my new bicycle and I stopped only in order of water break. I passed cities like Belleville, Chaneins, Chatillon sur Chalaronne and Bourg en Bresse. I lain down to sleep every night on different places, late at evening, like a lone wolf you know. A monk treading thither his dreams through that crazy old continent. Several days later I just arrived to a truck parking, catching mine breath, close to Pont d´Ain, where I again met my fortune. About sixty kilometres behind me and I was planning to ride up to ten, not more that day. I rolled a cigarette and a man emerged from behind his truck, I did not noticed what the truck was from. He walked slowly to me, older man about fifty with a moustache twisted up in the corners like a monsieur. A driver, probably. “Bonjour garçon, d'où vous conduisez?” he asked me, naturally in French. “Sorry, I do not speak French, man,” I replied. “Oh, and English you speak?” I nodded and told him my story. He narrated what he did, about his travelling with a bike and cycling along every place he had to stop and had a necessary break. He advised me a good trace thither to Bellegarde. His name was Ben and was the English. A truck driver in Europe, he said and allegedly had to learn French because of his often trips just here. “That's bad, I should ride to Aosta, as you ride, but my boss called me yesterday and changed his mind. I could take you there but unfortunately have to go to Grenoble instead. On the other hand, you look out you want to get there by yourself, don't you?!” I noded. “Okay, take the road to Pont d´Ain and there you have to turn to left. There'll be the crossroads so follow the road number d-tousandandeightyfour towards Poncin or Labalme. It is probably the top of a mountain over here and the foothills of Alps. Be aware of that fuckin road's the only connection to Switzerland so is crowded with a traffic. Be careful.” “Well Ben, I'll pay attention, thanks. What about you, what's your plan?” I answered to him and kept talking. Really pleasant guy. “Ehh, I'm gonna cyclin along the hills here, as I usually do, havin like forty fifty kilometres long trip, arrivin to my hotel, you know, take a shower and drowsy go to a bed. Like to keep my body fit. So have I nice trip and really good luck. See Ya, Jim!” he told me, I sat onto my bike and roared off.

I arrived into that town, you know, after a while. I lost some time by looking for this “D” street what Ben had advised me, I passed the whole bloody town, turned and rode back. Finally found it and just nipped out to a shop standing at a corner to buy food supplies. A seller surprised me, even I missed almost two euros, he said : “okay, buy that milk man” in bad english, but who cares? Probably italien guy, he answered “SI” to me several times. Went out of the shop and who was standing aside my bike? BEN!

“Hey again, I've decided to cycle with you, if you don't mind. Just few kilometres and leave you, I guess in Poncin. Then goin to Serrieres sur Sain, or somehow and continue north-west to Montagnat and back down to my hotel. Okay?” he started enthusiastically so I nodded, packed that bought stuff and LET'S GO! Climbing had started soon, we passed about ten kilometres. Ben kept talking all the time, you know, sometimes saying to me : “I'm behind you, because of the traffic!”

Then we passed a village and Ben fired away “I'm gonna tell you a story, right?! One friend of mine is a soldier. He's been on a mission in Afghanistan. Once, he, one another English and three Gurkha were patrollin at a clean area, far away of their troop, you know. There were some buildings and suddenly. Bang. Bang. Bang. They ended up surrounded by Taliban. Our guys swiftly left position to a nearest building. And as he said to me they were surrounded by twenty fuckin guys with Kalashnikovs. Both sides opened fire to each other but it was more then obvious, they were without chance to escape alive. Except of these three Gurkha. They are really cruel warriors trained in a fight man to man. Nor an hour passed and all these Taliban were dead. Our guys were frankly lucky having Gurkha in the troop. You know it's honour for them to serve in British army. The feared warriors, as I sayin. You know, they use a special kind of knife called Khukuri.”

I cut in on Ben : “ay, I know. When I've been to Nepal and so I've bought one and have it at home on the moment. Although I had problems in India, We're just wanna enter a train station, there were that stuff like in a police station, or an airport, you know, you're putting your bags on the belt, it rides through and people behind see what's inside. So he saw. He told me : “Sir, come here. What is it?” I had to take it out of my bag, but I promised him it's just a gift for my brother. He asked for a bill, you know, even he knew I could not probably have it. I did not. In addition I tried to grease his palm. Twice or thrice. Without success. Ultimately, he's given it back to me with warning : “Don't you try to take it out in the train, understand?!!”“Climbin's here guy! Doin good, doiin really good Jim!” he shouted at me, pretty far. I could not continue, it was simply too much. Break. Ben said a last goodbye, speeded up and disappeared behind a bend. Cigarette and coca and back into the saddle. I did overcome this bloody hill and next morning passed long way along the magnificent Lac de Nantua to the “barrage de Génissiat”. I was lying on a table in the closest park, absorbing late autumnal sun. Life had whizzed along, you know, and I´d just been there, in that park, on that bench.

end of summer -

leafage turn even more down

                           being on trees.

I'd crossed Frangy, Mesigny and La Balme de Sillingy and got into Anency fast in all, weather was all mine. Beautiful town I'm telling you, but easily get lost. Magical scenery of Europian Giants – Mont Blanc, Mont Fort and the other. Standing there for millions of decades, patiently regarding another kind of being developing into different societies, watching many downs and twilights of civilizations in a stony stillness. I'd decided to overcome one of these colossi, like a drama across centuries. Me and them. I left the town quickly and rode towards Albertville, the last big city as I thought. There'd been a cycle path, first real path after Holland. It went well until I approached it. Weather changed into bloody rain. I entered the town, stocked necessities up and lost my Indian scarf. Fuck, somewhere. But you know, maybe I did not mention I believe into SYNCHRONICITY and what happened next was just next proof of it. Because I did not lose just that scarf but also my map. I was sad about the scarf, it always was handy stuff, you know, in windy or rainy weather. Simply no fair-weather friend. I'd found the scarf almost two kilometres far and immediately. Not the map. I chose easily looking way d-ninehundredandtwentyfive. “Wow, just about twenty kilometres,” I thought and was far away of the truth. Fucking forty kilometres up to the hill, a thousandninehundredandeighty metres above sea as I realized laaater.

It took me two and a half days to climb up, but later about it. That night I was going to last out was the hardest ever. Buddy, it'd started to rain while I was leaving Albertville, darkness was coming and I did not have a shelter. I rode next five kilometres to a hill, chilled to the bone than I found out a habitable place. BUT. I was wrong, houses all around so I could not pitch my tent and the rain wound me fucking up. No chance man. Only possibility on that moment was going to a bus stop. For sure, good one like you can see at the mountains. More small hut without front wall, then stop. There was dry and I'd had another ace up mine sleeve – INDIAND SHAWL. At opposite side had been a restaurant and since was Friday even Saturday night, I think, it was full. I bet they saw me, of course I was not sure, but some of them were looking my direction. Restless sleep I had, you know man, the bus stop bench is narrow and hard and piercing cold tried to penetrate under my clothes. All my life's there – one bag, the bike and food for few hours. Believe me, I wanted to give up. If I had a magic ring I would be at a fucking Turkish bath, sitting in there drinking cuba. No guy, kidding. I liked that situation. It had taught me a lot. Especially that that's easy to get into the troubles pretty fast. Three o´clock Sir, rain finished. Finally. Packed my stuff up and rolled into the blue, into the darkness thither my tent. I compensated it next day, it was a beautiful day. Easily got into Beaufort, small mountain town with Romanesque style buildings (not all) and cosy atmosphere.

I did wrong decision there, according to an information woman, good weather and time I decided to continue same day to climb over the top. She said to me : “Don't worry mister, it is just twenty kilometres to Bourgh-Saint-Maurice!” I did not have too much shop so I waited till three when the only shop should open and it was only waste of my time. Then I hit the road with the thought “I'm gonna pass that bloody hill – "Cormet de Roselend!” I didn't know what the hell I was going to do. Kilometres passed slower as I got higher, my force was leaving me and weather was getting cloudy. You have no idea what it is to climb up the hill, ten percent gradient, with a bag, who known how heavy? A mad smile emerged at a breathless mug beyond each kilometre. I passed, I thought, eleven or twelve and totally drained of energy sat down in a bend high up with magical view of the closest mountains. “No man, there's no possibility to go. Don't be fucking crazy!” I said to myself. But what now? There was the road and hills. Nor small piece of flat land, except. Do you see it? Ay! Small path leading somewhere off. A little bit narrow, still better then nothing, right? I scrambled up twenty metres, the path contracted at a tents width and continued into the forest. I pitched camp there. You should see it, one side of the tent was tied as it could, fastened into a rock while second side was hold by a fall trunk. And then a deep chasm. Behind me, probably in the forest, had been a waterfall. I didn't check it. Next day was raining. The whole day. Day off for me. Bloody hell. Food supply grew thinner – exactly I did have two baguettes, a half of bottle with olive oil (damn good) and three carrots. I almost forgot, one or two cloves of garlic. What a prospect! Time was passing tick – tack. On the other hand I could rest. Not well resting nor bad. You know, golden middle way. Buddha came to me and I pushed him down the ravine. Annoying guy. I'd been dreaming about future a little, even there's no future, feeling fucking alone in the dark night, a thousand and something metres up. The belly's empty. Sweet nescience hazed my mind and led it into unconsciousness. Next morning was cold. I woke up early, seven o'clock and I shot off. Three hours later I was looking down into the end of France, that crazy France and I remembered my second impression in here. Must say, the first one was terrible, a night sequence in a bus from Holland, no one spoke English nor a driver. Bah. Second, as I was telling you, was different. It happened somewhere in a village I rode through, agreeable sensation pervaded me and the SMELL. I didn't know what it was, but it was, it was reminded me of a forest in spring, a meadow in summer, all these flowers around you and a girl. You're looking into her glinting eyes and talking sweet in a hug, grass' rustling and a bee, little bee's drifted by occasional breath of air. Grapes and dandelions, it smells of marigold. There was a big herd of cattle, maybe hundred head, spread close to the top, Cormet de Roselend, and their bells were ringing like an orchestra. Otherwise nothing, another different sound, just wind blew great guns. Ding-a-link!

It did not take nor an hour to get to Bourg Saint Mauric, really the last one city in here. Finally. Furious downhill cycling, at least sixty an hour pal, wind whizzed along with its typical “WHOOSH”. You could feel the power, trust me as telling you, it is same kind of power like you ride up, but more manifested outwardly. Another lazy day, this time I spent at a “proper” campsite, you know, I needed to do laundry because of previous rainy days. Then I climbed my life's mountain on the bike – Col du Petit Saint Bernard, twothousandhundredandeightyeight metres, pal. I did pass across at one go, you know. First half was okay, I had power and everything but then, suddenly, the neighbouring peaks sent a heavy fog down on me and so I could not see further than thirty metres. Two, three hours lasted to get the top, who knew, I was tired out, frozen like a shit, my nose's running, getting angry, angry with all these people riding in all that polished rattletraps watching me like “Hey guy, what are you doing here in that weather, what are you trying, hmm?” Bloody hell with all Bodhisattvas, I simply wanted one frigging bath and a cigarette. A sign proclaiming “Ancien Hospic – 500m” emerged and I was smiling like a small boy who had got his chocolate. I was only five hundred metres away from coffee and a shot. So cruelly wrong I was. I arrived outside of a tall, stony building, got inside and there's no one in the whole damn pile. There should be an open bar or restaurant, open hospice for all kind travellers, but nothing, just that mad light controlled on photo cell switching on with every my move. Fuck. Took French leave towards the borders in one kilometres distance, discovered another café – closed, and a small shop with different kind of souvenirs you can buy in this freaky wasteland. “Hey madam, is any open café here? Except this one,” I addressed to a bit older lady in there and pointed to the closed café. “Si, Segnore. At the French side is one restaurant what could be open, by my opinion. So try it there.” I passed a big signboard reporting “You are on the top!” and found out the restaurant's closed thus I stepped into the pedals and dashed away to meet my light future in there, where I was heading to. CHEERIO France.

Přehraj si tohle čéče a nebudeš litovat...

Zbytek odpoledne sem se jen tak poflakoval, šel sem sám kolem jednoho ze zavodňovacích kanálů, jak už sem o nich mluvil, doleva. Vybral sem jeden, který vedl zhruba uprostřed polí, zdálo se, že přímo na zlomu kopce. Keře šustěly kdykoliv byly natolik blízko mě, že sem o ně zavadil, šel sem a cesta před nohama se mi kroutila v levo i v pravo. Prošel sem místo, kde jako zeď stál a chránil výhled rákos, ale hned za ním, jen pár kroků dál, se otvíral jeden z těch pohledů, co tě ohromí až se ti vhrknou slzy do vočí a ty si říkáš, že to je nejbáječnejší místo na světě. Přimo přede mnou šel svah dolů, posetý jen čajokeři a skoro uprostřed té scenérie se tyčil obrovský strom, samotný obr. Zaním už nic, jen svahy protilehlých kopců, slunce jež klesalo k obzoru a jehož paprsky ozlacovaly všechny ty zelenavé lístky. Sestupoval sem dolů, k tomu stromu, úzkou cestičkou vedoucí mě polem. Po pár metrech sem musel překročit další z těch kanálů, tentokrát ten jeden, který sme čistili s Deepakem a i se stromem ho nechal za zády. Došoural sem se kousek níž na malý palouček, co se přede mnou otevřel a pak už nic. ZEN. Nevím, jak dlouho sem tam seděl, snad deset let, čas plynul, stejně jako vždycky. “Life is maybe,“ život je možná, jak říkává ten veselej chlapík Deepak, pak se usměje a jde dál. Náhle sem se ocitl v neprostoru, jako kdyby se kolem mne rozprostřela velká bublina, kde ani šust listí nedoléhal, krajina přede mnou se utápěla v mlze a mou mysl zaplavovaly obrazy. A cejtil sem, jak se mi to ticho rozlívá celým tělem, sjednocení se se vším zaplňuje prázdnotu a samo prázdné zdálo se být. Pocity a touhy přestaly existovat, tam na kopcích Ilámu, vzdálen světu sem byl, přitom celý ten proklatý svět u nohou. Chodíval sem tam potom ještě, meditoval a užíval si šumění bambusových hájů rozprskaných všude okolo a taky slunce. Po večeři, ani nevím, sme se sešli na lavičce. Všichni, teda skoro, Billy byl protivný a radši zalezl do kumbálu, lepší nevědět. Soumrak črtal oblohu do červena, my jen posedávali, hudba hrála, prej fakt první elektronika Roland 303, jak říkal Carlos, takový ten hutný zvuk co tě zlomí v půlce zad a říkáš si tyjo, kde sem? Ouplněk se snáší nad náma, Amy rozpaluje další z myšlenek, co pak putujou kolem a každý nádech tě posunuje jinam. 

Někdo pověsil na strom vpravo od nás červené světlo, myslím, že to byla Sophia, podle smíchu, zatímco se k nám nenápadně přidružil Samyg a společně sme kutili světlo na levo. Měl svíčku, takovou tu pohřební, přichytli sme jí  ke stromu a aby oheň nesfouk vítr, sme tam hodili bambusový líst. „Drž tó, Jimme, jáá to zapálím,“ pronesl sebejistě Samyog. Snažil se, seč mohl, já se mu samozřejmě pomáhal a nakonec sme to zvládli. „Hoří, Jimmy!“ vyhrkl a hnedle koukal jinam. Dovopravdy sem měl co dělat, protože plamen svíčky olizoval její strany, namísto aby hořel, sem tam se dokonce zakusoval do listu, který sme tam dali.Všechno sem to kontroloval, říkal sem si, že Samyog by byl smutnej, kdyby nám to zhaslo. Taky že se to nestalo. Za moment zmizel, přece jen už se připozdívalo a zůstal nám další čas na historky. Třeba ta Amiina, jak si vzpomínám. „“Ich leebe dich,“ povídá můj kámoš, on je Němec a já fakt neznám moc Nemčiny, jen pár slov, tohle znamená : “já libovat tobě“ že?“ povidá Amy. „Né ne, to je “ich liebe dich“ a znamená “miluji tě!“ odpovím. „Ó, tak ty mě miluješ, takže dneska večer platíš drink, že zlato?“ tohle je Amy, holka z Austrálie. Je velká asi jako já, akorát trošku silnější, zdatnější postavy. „Martina pamatuj si, bylo mi šest let a vysoká sem byla asi tak,“ ukazovala si zhruba po pás “měli sme tenkrát stádo dobytka, okolo devíti set hlav, víš co. Jednou sme, táta a já, chtěli přesunout dobytek na pastvu. Tam u nás se to dělává často, abyste rozuměli,“ mluví a pomalu opisuje prstem náš kruh. „Šli sme okolo vohrady a táta říkal : „Je to naprosto jednoduché Amy, ty postojíš tadyhle u té brány, jó? A budeš usměrňovat ten podělanej dobytek ven, pěkně polehoučku, nemusíš se bát. Já pudu a naženu je sem, dobře?“ Tak okay, stojím tam, vysoká vokolo metru, s dvěma dřevěnýma tyčkama v dlaních, klepala sem s něma o sebe a do toho si zpívala písňičku vod RICKYHO MARTINA, doopravdy sem ho milovala a bejvala bych si ho jednou vzala, myslela sem si tehdy, ale on nechce, tak teda já tam postávám, zpívám jeho písničku “GO, GO, GO, ALE, ALE, ALE!“ a třískám tyčkama o sebe jak nejvíc dokážu, pěkně nad hlavou. Krávy poskakujou vokolo parádně, snad půlka už vyběhla ven a najednou, dvě fakt masivní krávy zmnění směr. Kompletně. Přímo na mě, čéče! Masivní krávy s ještě VĚTŠÍMA rohama. Uskakuju stranou a přesně v ten moment se jeden z těch vobřích hrotů zapichuje do dřeva hned, jak sem stála. Štěstí mi přálo a ležící na zemi slyším MÁMIN křik : „Co to, do PEKLA, děláš?!“

Další den sme sbírali čaj, i po pozdní snídani a nakonec nám Deepak řek, že zítra nám poví a ukáže něco ohledně přípravy čaje, ale že dnes to musí zavadat, vlastně až do dalšího dne. To vždycky. A taky mluvil, no, o nějaké slávě, prý tam pujdem dneska, snad ve tři či co. Martina se hned vyptávala, jestli jde o púdžu, takže né, jen prostě sešlost lidí z okolí, hudba, tanec, jídlo a tak. Ještě říkal něco i o systému sponzorství, který tu mají zavedený, něco že každý přispěje a to je pak ku prospěchu všech, ale nepochopil sem ho. A taky si to nepamatuju. Sbírání jde samo, chodíš v řádcích a trháš jen nejmladší vrchní lístky. Teda tips, to je ten uplně nejvrchnější, ještě nerozbalený lístek, a dva lístky. Někdy se to nepovede, nevěšej hlavu, v tom množství se to ztratí. Opět sme se rozprášili po celém poli, hudba hrála a tak to odsejpalo. Kecali sme o všem možném, Martina vyprávěla o jejím životě v Cardiffu, o tom, jak chodila tančit salsu a tak. „Oběěd,“ zvolala Kaushila. Sebrali sme všechny koše a košík a vše, co sme do nich sbírali, snesli sme to a vysypali na velkou bambusovou podložku a rozprostřeli do tenké vrstvičky. Vypadalo, že toho bylo hodně, Deepak odhadoval tak šest, sedum kilo. Z pěti kil čerstvého máš pak kilo sušeného, černého čaje. Lístečky fakt nádherně voní, připomíná mi to lesní med, nebo něco takového. Po obědě sme se všichni vystrojili do nejlepších hadrů a už už sme si to ládovali směr akce. Šli sme směrem dolu k řece, jak předtím s Billym, ale vzápětí sme odbočili do polí. My, chlapi, sme šli pospolu a Deepak rozmlouval o důležitosti těch setkání. Věřím tomu, jak makáš pořád sám, někde na políčku a jediní, s kým se vidíš, jsou členové rodiny. Je to fajn, ale lidi potřebujou LIDI. I v zenových klášterech se lidi scházejí, i když spolu moc nemluví. Ta společnost někoho dalšího, ten pocit, který ti to může dát, pocit jistoty, že to co děláš, je správně, ten je nenahraditelný. Sme k tomu asi předurčený, být součástí klanu, sdružovat se a podobně. I když sou vyjímky. Tiší, usměrnění mistři nauky, co čekají v kapce rosy. Kolem nás postává opravdu velká tlupa lidí, spousta místních devčat v sárí, mladí chlapi v kožených bundách ala John Travolta (no i ty holky vypadají jak z pomády s těma účesama) a starší v tradičnějších nepálských čapkách. Na střeše domu, kde se akce odehrává, se poflakujou různí týpci a taky se hloučkujou okolo několika sedících. Karty. Mastí karty. Rafinovaná, svůdná muzika se line z repráku někde zpoza domu a my pomalu a nervózně našlapujem davem. Jakmile nás, bělouše, spatřila banda starších, hned nám uvolnili místa a nedali se odbýt. Posadili sme se teda, hned vedle ženské. Stánek s jídlem a různýma cukrlátkama měla rozbalený rovnou na zemi, starší usměvavá paní se vůbec netrápila a zvesela prohazovala nenucené dialogy, prodávala, vydávala peníze a podávala ostatním pufovanou rýži a jiné delikatesy. Kolem, jak sem zahlíd, poletoval Mandeep, tentokrát vysmátý. Do našeho hloučku se přidaly tři místní baby, kámo. Nádherné, fakt, barevné sári sice zahalovalo hodně, ale on ten kus látky udělá ženskou tajemně krásnou, nebo co. Jedna z nich, seděla přímo naproti, koukala na mě, já na ní. Dlouhé vlasy barvy havranů jí splývaly až někam do půli zad, zlehka namalované oční stíny vrhaly blesky touhy všude okolo a její rudé rty kouzlily úsměv na mnoha tvářích. Carlo se s ní dal do řeči, teda ona s ním. Přes hudbu sem nic neslyšel, ale vylíčil to jasně : „Ona se ke mě bez okolků přitočila a povídá, jestli prej si jí vemu. Že jí je sedmnáct a hledá manžela. Fííha čéče, já měl dost. No zvážil sem situaci a řek sem jí, že teda v Itálii není zákonné brát si někoho pod osmnáct let, a taky, že mám holku hned vedle sebe. Škoda kluci, fakt krásná baba, jen co já bych tu dělal?“ Deepak se smál a odvedl nás za dům, do šopky.

Všude po zemi bylo naskládané jehličí, stěny byly olepené barevným papírem a hned sem uviděl dlouhatánský stůl, za ním asi pět holek, každá stála a kutila něco kolem hrnce. Jídlo bylo parádní, dál bát, salát a nějaké kroužky s cibulí, chalva a sladké, barevné kuličky a čaj a další pochoutky. Tady se jeden nají až k prasknutí. Holky se usmívaly, když nám nakládaly a jak šel Bill pro přídavek, hihňaly se na celé kolo. „Ty jo, já sem z nich byl tak nervózní, že sem si zapoměl vzít ten placek, zatraceně!“ Potom sme se museli předvést, všichni dokola byli zvědaví jak tančíme. Parket byl přímo před jídelnou, taky vystlaný jehličím, takže bez problému. Moc se mi nechtělo, tak sem si zapálil a odpálkoval kohokoliv se slovy : „nemůžu čéče, kouřím.“ Všichni bělouši sme se semkli do těsného hloučku a nechali se přemlouvat. Jediná Martina vypadala, že o to stojí a tak se nenechala dlouho a i s Mandeepem hopli na parket jen co jí přišel požádat. Chvíli nato se přihnal malý, opilý chlápek, čapnul Billyho a po menším souboji a popostrčením dopředu z mé strany, se nechal taky odvléct. Jeden pohled na Amy a Fiónu a a bylo mi to jasné, “dobře si to vykutil“ svítilo jim oběma v očích. Vykuřuju jedno za druhým a zatím se vyhýbám parketu. Fióna mě napodobila. Náhle mě popadla starší ženská s brýlema, mohla mít kolem pětatřiceti a už sem stál uprostřed víru tančících. Usmívala se na mě a všichni sme se nakrucovali, lidi okolo postávali a tleskali do rytmu a všichni do jednoho sme se smáli. Nejlepší byl ten malý chlapák co odtáhl Billyho, přikroutil se ke mě, a už sme to rozjížděli, ruku v ruce sme klopýtali přes parket a hezky kolem všech. Akorát Amy a Fiona se na to vyflákly, nejspíš stud kámo. Přitom není proč, je fajn dělat vylomeniny před takovou kopou vysmátejch ksichtů. To zajímavé přišlo na druhý den. Po snídani sme se vrhli na již zavadlé lístky a Deepak nám vysvětlil jak pokračovat : „To veméš do hrsti zavádly čáj, jó? Pak jako válíš a tlačiš na to tak umjérně. Né moc, ani maló, jó?! Až búde ta hrstka v dlaních lepit. Pokračúj eště chvilú, pak už to budé hotóve. Tímto vlástně narušimé strukturu listu a vyvolamé fermentáci. Nakonec to záse roztáhneme do tenké vrstvy a necháme v klídu dvě, tři hodínky. No a nakónec to vsypem na sító nad pec, tu u umyvárky, a damé tomu trochu ohňa, ať to pořádně vyschne. Jó a zelené, ty se děláji stejně, jen se opráži i před prvním zavadánim.“ Byl sem překvapený, samozřejmě mě byl jasné, že třeba v Číně, nebo na Tajwanu, budou mít postupy odlišné, ale určitě né nějak hodně. Ale to s tím roustováním zeleňáka ještě před zavadnutím pro mě je novinka. Každý vzal do hrstě co radil Deepak a už to válelo. „Tlačiš móc, Bille, radší míně a delší dóbu,“ pokyvoval nyní Deepak jeho směrem. Holky byly šetrné a mazlily se s tím, zatímco já sem tomu dával. Jak říkam, ve středu, ani málo,ni moc. Když si znova přivoníš, je to zase cítit sladce, mimoto je tam další vůně, říkám ji zelená. Notnou chvíli sme se oddávali mačkání a potom sme to zase rozhrábli po celé ploše a tentokrát, protože bylo brzy a dlouhý, horký, den před náma, smeto nechali sušit na slunci. Bez ohně. Teda nevím, já sem je nikdy neviděl jakýkoliv čaj, co sme dělali, udit a nejsem si jistý, jestli sem ho správně pochopil. Ale myslím, že o tom mluvil i ten chlapík z továrny, kde sme před tím byli. Přišlo pondělí, den, kdy sme se vypravili do města. Zase sme šli všichni, tentokrát se přidala i Kaushila a my s marinou jí slíbili pomoc na zpáteční cestě. Potřebovala koupit rýži a taky někoho, kdo by to pak vzal. Samozřejmě sem na to zapoměl, ale o tom pozdějš. Snídaně se posunula a vyrazili sme docela časně, to víš, přece jen je to asi hodinku chůze. Kecal sem s Fiónou, pohodová kočka s rázným britským akcentem, to ti povím. „No příští týden mizím do Thajska, víš. Jedna moje kamarádka se vdává, tak jí jdu na svatbu, víš. Už se teším, a zůstaneme tam nějakou dobu, ráda to tam poznám. A pak se asi vrátím do Londýna, zpátky k mé práci, nebo já nevím.“ Město bylo totálně jiné, z toho poklidného koutku se rázem stalo rušné mraveniště, stánky podel ulic, všude zástupy mačkající se před a křik. Výkřiky dětí, co si hrály všude okolo, vášnivé rozhovory prodavaču a lidí hašteřících se o ceny a štěkot psů. Skončili sme s Billem o samotě, zapadli sme teda do naší “samosa“ restaurace. Pan domácí, postarší chlapík s knírem, vysedával zase u té jeho pece a na stole před sebou těsto, z kterého pomalu utrhoval a vyráběl oblíbené jídlo. Jeho ženuška pokynula ke stolu a přicupitala : „dva krát chia a samosy pro oba, díky?“ pokusil se Bill, vyšlo to. Kecali sme o blbostech, když tu se otočil na výčepního s otázkou : „Hey pane, co sou tamty koule, přímo v tom kybli, či co to je? No přesně tamto, ty kuličky nebo co, nějaké sladkosti?“. Ten se trošku uchechtl, zahrál mu koutek úst s opovědí : „Ou drahý pane, nic víc, než brambory, naše domácí brambory, drahý pane.“ Rozesmál sem se na celé kolo až pár chlapů nadskočilo a výčepní se taky usmál. 

Bloumali sme jen tak ulicema trhu, koukali po zboží a Bill, nevím co ho to popadlo, chtěl koupit nové boty. Možná na fotbal, čéče. Pár krámků sme voblítali až sme zapadli do jednoho, teda majitel nás pozval, posadil na stoličky a spustil. Chtěl si pokecat a vyptával se na nás, kde žijem a tak. Boty pro parťáka teda neměl, ale nabíd, že pokud by sme chěli, mohl by nás zásobovat místním čajem a zařídit s náma byznys. „Ozvěte se kdykoliv, chlapi. Sýnovec má rozjetý obchod v Americe a stačí se kdýkoliv obrátit na mě. Pošlu vám jen ten nejkvalitnější ilámský čaj. Cena se samozřejmě odvíji na množství.“ Ještě se rozvyprávěl o tom synovci, že prej hraje bejsból a jestli sledujem kriket. V té době šlo v bedně zrovna mistrovství světa a jak Nepálci, tak Indové jsou, snad všichni, totálně zapálení do kriketu. Teda Nepálci míň, ti milujou i fotbal a plkal něco o tom, že maj své mužstvo, nebo hrajou za Anglii. Já v tom plavu, tohle zrovna není moje, já raděj toho Gautuamu. Taky sem si koupil khukuri, původně sem ho  teda nechtěl, přišlo mi to zbytečné, zatímco Bill uvažoval o koupi a nakonec sme si to prohodili. U chlápka uplně na konci sem je zahlíd, měl deku rozhozenou na zemi a na ní všemožné farmářské nezbytnosti. A ty nože. Při přehrabování nas obestoupilo pár chlapů a jeden z nich povídá : „tenhlesi nebere místře. Podívej tú, vídíš jak je to vykuté na špatne tády. S tím silněji udeřís a on se ti póláme v rucé. Spišé tento jedén dobrý.“ Vzal sem ho, o tom žádná, dokonce za parádní cenu. Měl sem stejně jen patnáct set u sebe, prvně chtěl dvojku, ale nakonec pochopil, že ze mě více nevytříska. Málem sem zapoměl, ještě Billy měl suprovou příhodu. On nosí hodinky, takové ty klasické s ručičkama, žádné digitálky, ale měl urvaný ten knoflík na nastavení času. Chlápka, opraváře, sme tam taky potkali. Domluvili si kšeft, hokynář vyměnil celou tu tyčinku i s knoflíkem a chtěl za to pade. Bill, rozveselený jeho štěstím, ani nesmlouval, ostatně smlouvat o pade by byla asi blbost, nastavil si aktuální čas a vypadli sme. S ostatníma sme s sešli v jedné restauraci. Maj tam dobré momo a wifinu zadáčo, víš co. Jak se to tam jen, sakra, jmenovalo. No nevím, ale momo měli fakt parádní, jo a taky teplé mlíko. Ouplná lahoda. Parťák kouká na hodinky a povídá : „Kolik je hodin Jimme?“ „Hele půl jedné pryč,“ houknul sem na něj. „Ty zatracené hodinky stojí, ten, aaa, ten spropadený hokynář je neopravil,one je posral ještě víc! Tak to né, kámo, jdu zpátky a tohle si hezky opraví.“ S bandou sme se prozatím rozloučili a nabrali směr hokynář. On ti, Bill, byl asi doopravdicky vytočený. Jen co sme dorazili, začal dělat povyk, dohadovat se s ním a hned se kolem nás seběhl houfek lidí, to víš pozdvižení. Někteří z nich Billa podporovali a hokynář nakonec přiznal chybu a vyměnil mu celý vnitřek. Ale chtěl za to další prachy. Kilo, nestydatý blázen, ještě by si za ně koupil kus pole a postavil hrad, navždy zbavený povinosti pracovat. Deepak nakoupil dřevo a tak sme další tři dny težili přímo v lese, na svahu, který kdybybyl ještě trochu nakloněný, zkoulel by ses dolů jak hruška čéče. Hned po ranku sme se sešli na nádvoří jejich domu, posbírali sme dřevorubeckou výbavu jako khukuri, sekery, pár košu a podobné věci, připadalo mi to jako v knize “tak mě někdy napadá“, jako členové Stamperovic rodiny. Deepak nahodil rytmus, bylo to docela daleko a z kopce. Po takových deseti minutách sme sešli úplně z cesty a pokračovali dál jenom úzkou pěšinou pomalu nás vedoucí vstříc lesu. Svah se objevil před náma, teda svah, kde sme makali, celý posetý kusama stromů. Krev se mi začala vařit v žilách, a jen co Deepak vysvětlil co a jak, vyhopl sem na první kládu a už mazal do kopce. Většina holek zůstala dole a zpracovávala menší větve, Carlo, nevím, je nosil zpátky nahoru, beztak jen někam kouseke za roh, říkal sem si. I když býval dlouho pryč. Ale tak on se s ničim nehonil. Šílená muzika vyřvávala z repráku, a já s Billem a Deepakm sme poskakovali kolem, sekali klády hrubé jak moje stehno a schazovali je dolů. „Buď opátrny, pomalú!“ ozýval se Deepak pokaždé, když někdo z nás provedl nějaký husarský kousek. Pouštěl sem se do opravdu nebezpečných podniků, zavěšený na větvi co rostla z malého, ale pekelného převisu dolů, sem odsekával špatný zářez. „Padáááá“ řval sem skaždou kladou letící dolů. POJĎ BEJBY POJĎ! Cejtil sem to v žilách, nebylo tam absolutně nic, jen důvěra v to, co sem dělal, v každý můj pohyb a naplnění. Cejtil sem ten svah, každý kousek terénu se mi promítal do mysli, všechno to dřevo, válející se kolem mluvilo :

težké klády –

hej man dávej bacha!

valí se dolů

Muzika, co hrála, byl to  něco jako grind styl, víš co, nutilo mě to přemyšlet, co je   kurva, vlastně jednoduchá hudba, jak tvrdil můj parťák. Snad pohled? Hlavou se mi honily tyhlety kecy, všechny sračky co sme kdy řekli a bylo mi smutno, smutno z toho, jak dokážem jenom kecama ubližovat. Kaushila nás svolala na čaj, doopravdy nás tam moc nezůstalo. Jen já, Deepak, Martina a Bill a pak ještě přišla Sophii a Kaushila. „Martina? Ják se máš? Jsí v pohódě?“ zvolal náhle Deepak. Měl to ve zvyku. „Ale áno Deepak, sem v pohodě. Je to tu nadherné, ta krajínka. Life is maybe!“ odpověděla zasněně Martina. Kaushila dolila čaje a já zakouřil. Chvíli sme ještě makali, to se ví, natahali sme dolů k cestě pořádně těch hrubších klád a zpracovali je na délku, co vyhovovala. Cesta zpátky byla horší. Šlapali sme s veškerým nářadím a kdo měl volné ruce, vzal dřevo. Vleklo se to, a to mluvím jen o té pěšině, jakmile sme se dostali k hlavní cestě, složili sme to u jednoho domu, stál hned na okraji té stezky, a sedli sme s místníma, celí utahaní. Děcka se proháněla po dvoře i se slepicema, starší paní máma vysedávala a pila čaj a mladá slečna i s Kaushilou litala kolem a rozlívala pití pro všechny. Hned nato donesly mísu s uvařenýma brambora a pojedli sme rovnou tam. Bylo to suprovní, člověk ocení jídlo po kopci jako je tenhle. A to nás půlka ještě čekala. Ale až později, po těch suprových bramborách. Nakonec sme se, seč neradi, museli rozločit s tou partou parádních lidí, naložili sme klády na ramena a vyrazili. Makačka, ti povím. Sledoval sem každou zákrutu s tím, že už je tota poslední, ale né. Přijít na nádvoří k domku, to bylo jako spása. Ten den už sme nešli zpátky, bylo toho dost. Banda něco snosila až sem a my taky, zbytek sme nechalina zejtra. Studená sprcha byla úplně nejlepší, nikdy sem se necítil tak dobře. Teda párkrát jo, ale to je zase jiný příběh. Ten den už se neodehrálo nic moc, až na to, že asi po půl hodince dorazili noví lidi. Brian a Jessica, dva amíci vod Vermontu, blízko Kanady. Tuším, je to tam někde kolem Čikéga, poblíž těch velkých jezer. Deepak jen tak, to sem zapoměl, u brambor prohodil, že mají přijít. Nevěřil sem svým uším, když povídal, že maj kolem šedesáti, voba. Já zrovna seděl vzadu za barákem a kouřil, když pricházeli, takže sem hned nevěděl, ale později sme se seznámili. Brian je ten starší, pokérovaný týpek s šiltovkou a uši má plné pirsingů, až mě napadlo, takhle budu taky jednou vypadat. A Jess? Hezká holka na svoje stáři, stříbrné vlasy jí stahoval šátek dozadu, volně, na záda a na sobě mívala hipícké hadry plné spirál a tak. Sympatičtí lidi. Brian je skvělý hudebník a zdá se být taky jeden z těch, co nemaj hubu plnou keců ale věci opravdu dělají. Oheň pomaloučku hoří, Brianova kytara je brilantní a dostává nás všechny na TU super vlnu, cítím to okolo, a Brian do toho taky zpívá. Život je smích, počkej čéče, další z jointů dokolečka, vážně jednoduše buď. Nech to proudit. Jeho písničky maj v sobě hořkost ztracených lásek a nežnost těch právě prožívaných a prostě je to tam. Deepak se taky přidal, dokonce i něco zahrál a i Carlo. Pak, když světla pohasly, i hvězdy s měsícem šly snít svůj sen. Jak říkával Mark Twain : “Nikdy se neodpoutávej od svých snů. Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“