Reflexe bezčasovosti
Tma. Hustá černočerná tma se rozlévá kolem ve vlnách, které můžu skoro zachytit, oblévá mé tělo a celý svět halí v neproniknutelný závěs. Padám, padám z bílého prostoru, zářivého místa pochopení kamsi v temnotu, žádný záchytný bod okolo. Snad propadám se do hlubin historie, pojednou se objevují, vyskakujíce z hlubin, nejdříve nezřetelné obrazy, siluety a slyším zesilující se hrubý, rytmický hlas, po chvilce srozumitelný. “Conigli... Conigli... CONIGLI!“
To bílý králík, šakal a opice spolu mluví, promlouvají za jasné, měsíční noci. Úplněk zrovna protíná střed oblohy, když tu se moudrý králík přitočí ke svým druhům a povídá : „Hle přátelé, za noci jako této, kdy měsíc je mi svědkem, žádám vás o jediné. Chtě pomáhat hladovým, pojďmě posbírat každý jeden kus pokrmů světa a nabízejme je nejchudším!“ A tak šli, šakal ulovil kus masa, opice nějaké ovoce ze stromů sbírala, jen králík, náš chudák jí jenom trávu. V tu ránu rozhodl se : “zdali někdo příjde s prosíkem, skočím do ohně a sebe mu nabídnu!“ Stalo se tak, jak smluvili druzi, hned dalšího dne, kdy procházela kolem paní Guan Yin. Zesláblá cestou zastavila pod stromem, nasbírala větví pár a zapálila oheň. Do úst však, neměla co dát, hladověla. Viděl to náš králík a už vskočil do ohně, vzdávaja se života pro pocestnou. Oheň započal olizovat jeho tělo, jen kouř se zvedal a náš hrdina zůstal živ a zdráv. Paní toto uzřív pohybem ruky žár uhasila a praví : „Králíku, tys chtěl mne zachránit a proto podobu tvou na měsíc ve věčnost vytesám, abys osvětloval svým činem všem jejich životy!“ Od té doby je podoba králíka vrytá ve tváři měsíce.
Tma se vrací s odeznívajícím
hlasem Guan Yin, náhle však něco jiného vyplní můj zrak.
Geometrické obrazce pulzující svým vlastním životem se noří
z hlubin, velké písmeno X s kruhem uprostřed vibruje mým
vesmírem do kterého stupňující se hluk broušení nožů vytváří
sklíčený pocit. Pak klid a zvláštní pocit proniká mnou až do
poslední molekuly. Uvědomění, že co zde má být zanecháno můžu
klidně pustit. Celým tělem, podelně s osou, prochází
tisíce malých ostří, odřezávajíc včerejšek jako starou kůži.
Padá za mne do prázdnoty a já uháním vpřed. Někdo tu je!
Jakasi síla, oděná ještě temněji, přihlíží celý čas a teď
se vzdaluje, nedostižná, nepolapitelná.
Čerň kolem se náhle rozprske
naoranžovělým světlem plápolajících plamenů, které se
objevily snad stopu přede mnou. Svým plápolajícím světlem
osvětlují červenou kachlikovou zeď s bílýma spárama a
v jejich odlescích se mihotají dvě postavy. Dospělá žena,
žena Matka a dítě. Děcko, kterým sem byl býval. Maminka křičí
jméno svého syna, milovaného kluka a její hlas se tříští
v miliony jmen všech synů a zase se skládají v to
jedno. Gaia mne volá, křičí na svého potomka a já upadám do
tmy.
Chvíli trvalo, než jsem začal rozeznávat obrysy postele, nástěnný obrázek a jiné věci denní potřeby. Tichá modlitba se mi vydrala z vyprahlých rtů a já děkoval za nadcházející noc. V dáli zavyla liška. Či šakal?
