Francie
Víš co, nebudu ti tady vykládat o Holandsku nebo Francii. Chci říct, byl to začátek mého výletu Evropou, potkal sem úplnou spoustu parádních lidí kolem, ale většinou sem byl ztracený ve svých myšlenkách. Začalo to posledního dne na tom vínobraní. Skoro všichni už zmizeli, hodně úsměvů, hodně slz, kámo, jen Ken, Buck a Julia tam byli, seděli a kouřili sme fakt poslední cíga. Ticho. Letmé pohledy. Část mojí party zmizela někam do neznáma, někteří zas stopovali směr Champagne. Minuty ubíhaly. Časné odpoledne. „Hej kámoši, já mizím, hodně štěstí,“ prohodil sem směrem k jejim, už tak, melancholickým ksichtům, Julia kejvla hlavou a já vyfičel. Nikdo se neotočil zpátky. Kilometry divoce utíkaly na mém novém kole a já zastavoval jen při potřebě vody. Minul sem města jako Belleville, Chaneins, Chatillon sur Chalarone a Bourg en Bresse. Každou noc sem ulehal na jiném místě, pozdě večer, stejně jako osamělý vlk, víš co. Mnich, šlapající směrem k jeho snům přes ten starý, bláznivý, kontinent. O několik dnů později, sotva sem dorazil na kamioňácké parkoviště, popadaje dech, blízko do Pont d´Ain, sem znova potkal štěstěnu. Plánoval sem ujet dalších deset kilásků, po těch šedesátí, co sem už měl v nohách, né víc. Balil sem cigaretu a nějaký chlápek se vynořil zpoza jeho kamionu, ani sem nezaznamenal odkud ten kamion byl. Pomalu šlapal ke mně, starší chlap okolo padesátky s knírem zahnutým v rozích, jako nějaký monsieur. Pravděpodobně řidič. „Bonjour garçon, d'où vous conduisez?” zeptal se mě, přirozeně francouzsky. „Sorry, já nemluvím francouzsky chlape,“ odpověděl sem. „Oh, a co anglicky, to mluvíš?“ kývnul sem a pověděl mu svůj příběh. On pak vyprávěl co dělal, o jeho cestách i s bicyklem a ježděním na něm kolem každého místa, kde musel zastavit a dát nezbytnou přestávku. Nakonec mi poradil dobrou trasu směrem do Bellegarde. Byl to Ben, angličan. Řidič kamionu v Evropě, povídal a prej se musel učit francouzsky právě díky jeho častým cestám sem. „To je blbé, já měl jet na Aostu, jak jedeš ty, ale šéf mi volal včera a změnil to. Mohl sem tě tam vzít, ale bohužel musím do Grenóblu místo toho. Na druhou stranu vypadáš dost odhodlaně tam dojet sám, že?!“ Přikývl sem. „Dobře, víš co, jeď do Pont d´Ain a tam, tam musíš vodbočit do leva. Najdeš křižovatku, odboč a prostě sleduj cestu d-tisícvosumdesátčtyry směr na Poncin nebo Labalme. Pravděpodobně je to vrchol hor tady vokolo a předhůří Alp. Dávej pozor na tu podělanou cestu, je to jediná spojnice se Švýcarskem, tak je přecpaná auťákama. Jeď opatrně!“ „Dobře Bene, mám oči na šťopkách, dík. Co ty, jaké sou tvoje plány?“ odpověděl sem a udržoval hovor. Fakt příjemný týpek. „Ehh, chystám se tuhle projet na kole přes ty kopce, jako vobvykle , dát si tak čtyryceti kilometrovou trasu, dojet na hotel, víš co, dát si sprchu a vospalý jít na kutě. Rád se udržuju v kondici. Tak měj dobrou cestu a fakt hodně štěstí. Tak zatím, Jime!“ řekl mi, já sem naskočil na kolo a odjel. Za chvilku, víš co, sem dorazil do toho města. Nějaký čas sem ztratil hledáním té “D“ cesty co mi poradil Ben, projel sem celé zatracené město, tak sem se obrátil a jel zpět. Nakonec jsem to našel a ještě si odskočil do obchodu, stojícímu na rohu, nakoupit nějaké zásoby. Prodavač mě překvapil, a i když mi chyběly asi dvě eura, povídá : „Okay, kup si to mlíko chlape,“ sice špatnou angličtinou, ale kdo se staral? Byl to pravděpodobně Ital, odpovídal mi často na otázky “SI“. Vypadl sem z krámu a hádej, kdo postával u mého kola? BEN! „Čau tam, rozhod sem se jet s tebou, jestli nevadí. Jen několik kilometrů a pak se odpojím, někde u Poncinu, tipuju. Potom pojedu na Serrieres sur Sain, nebo jak a budu pokračovat na severozápad na Montagnat a zpátky dolů na hotel. Okay?“ začal nadšeně a tak sem kejvnul, zbalil koupené krámy a POJĎME! Stoupání, jen co sme urazili okolo deseti kilásků, o sobě dalo znát. Ben kecal a kecal, víš co, a sem tam ke mně prohodil : „Sem za tebou, kvůli dopravy!“ Po chvilce sme projeli vesnicí a Ben vypálil : „ Povím ti historku, jo?! Jeden můj kámoš je voják. Je na misi v Afganistánu. Jednou on, jeden další angličan a tři Gurkové patrolovali na vyčištěném území, daleko od jejich jednotky, víš co. Vokolo byly nějaké budovy a náhle. Bang! Bang! Bang! Skončili vobklopení Talibanem. Naši kluci se rychle přesunuli do nejbližší budovy, a jak mi vyprávěl, dvacet podělaných chlápků s kalašnikovama stahovalo smyčku blíž a blíž. Pálili po sobě hlava nehlava, ale bylo zřejmé, že sou v prdeli, že nevyváznou živí. Kromě těch tři Gurků. To sou ti, panečku, chlapi, dokážou se krutě rvát a navíc sou trénovaní v boji muž proti muži. Navíc ty jejich čepele. Neutekla ani hodina a všichni Talibánci, jak povídám, do jednoho, byli mrtví. Chlapi měli, abych pravdu řek, štěstí mít tyhle ty Gurky v jednotce. Víš co, pro ně je čest sloužit v bitské armádě. Obávaní bojovníci, jak říkám. Navíc používají speciální druh čepele nazvaný Khukuri.“ Přeušil sem Bena slovy : „Jo, já vím. Když sme byli v Nepálu a kolem, povedlo se mi jeden dobře vykšeftovat a teď je doma. A ty problémy v Indii, chystali sme se na nádraží, dlouhý nadchod nás vedl přes kolejiště a někde v půlce stál strážce i s velkou kovovou bednou s pásem, jako na policejní stanici nebo letišti, znáš to, položíš svuj batoh na ten pás, který zajede dovnitř a skrz a chlapík na druhé straně vidí co v něm máš. Taky že viděl. Posedával u téhle zatracené mašiny, když v tom : „Pane, pojďte sem! Co je to uvnitř?“ Půl baťohu muselo ven a já s khukuri v ruce přisahal, že je to dárek pro bráchu. Chtěl vidět účet, ale myslím, že tušil, že žádný pravděpodobně nemám. Kde bych ho nabral, dyť sem ho vysmlouval na bazaaru ve Phikalu, u chlápka na ulici, který měl své věci jen tak rozházené na dece. Hlídač pokyvoval hlavou, rozmýšlel a volal někam, zřejmě na ústředí, a já se ho snažil podmáznout. Dvakrát nebo třikrát. Bez úspěchu, k tomu pokaždé vypadal dost vyplašeně. Po kratším vysvětlováni mi jej, pod stolem, podal zpátky s varováním : „Nepokoušej se to ve vlaku vytáhnout, rozumíte?!!“ Ben se rozesmál : „Tos měl sakramentské štěstí. Tak poď, stoupání je tu, chlapče! De ti to dobře, de ti to vážně dobře Jime!“ křičel na mě, už docela daleko přede mnou. Nmohl sem už pokračovat, bylo toho jednoduše moc. Přestávka. Ben se se mnou naposledy rozloučil, nabral rychlost a vypařil se za zatáčkou. Cigareta a kola a zpátky do sedla. Překročit ten kopec mi ještě vzalo trochu času a další ráno už mě čekala dlouhatánská projižďka kolem překrásného Lac de Nantua a zkratkou přes barrage de Génissiat. Kousek od této přehrady se rozléhala malá, ale krásná vesnička, pravděpodobně stejného jména, i s parkem přimo na břehu. Rozvalil sem se na lavičce a vstřebával paprsky toho krásného, podzimního slunce. Život svišťel kolem, však to znáš, svým někdy závratným, jindy pozvolnym tempem, a jábyl jen tam, v tom parku, jen sám, na té lavičce.
Konec léta –
listí odmítá více
býti na stromech.
Přejel sem Frangy, Mesigny a la Balmede Sillingy a jako střela se dostal do Anency. Krásné městečko ti povídám, ale ztratit se tam je jednoduché. Magická scenérie evropských obrů – Mont Blanc, Mont Fort a ti další, postávající tam po milióny desetiletí, trpělivě s ohledem na jiné formy života, vyvíjejících svá různá společenství, sledujíci mnoho zrodů a pádů civilizací s chladným klidem. Rozhodnutí bylo jasné, jednoho z nich pokořím a překročím jako v dramatu napříč stoletími, stéjně jako Hannibal, jen mým slonem je kolo. Já a ona. Městečko sem nechal za zády a svištěl si to dál, směr Albertville, podle mých předpokladů poslední velké město. Vedla mě tam cyklo trasa, první opravdová stezka od Holandska. Šlo to dobře, dokavaď sem tam nedorazil. To se sakra rozpršelo. Provazy vody smáčely cestu a stromy okolo a já dojel do Albertville co nejrychleji, zásobil se nezbytnostma a ztratil můj indický šál. Někde, kurva. Víš ty co, možná sem se nezmínil, ale věřím v něco, čemu se říká SYNCHRONICITA a co se dál událo, bylo jedno z dalších potvrzení toho. Protože to nebyl jen šál, k tomu i mapa. Ten kus látky mě mrzel, byl mi vždy prospěšný, víš co, za větru i deště. Jednoduše kamarád do nepohody. A tak rozhodnutí se vrátit bylo okamžité. Šátek se najednou objevil, okolo dvou kilometrů nazpátek. Mapa ne. O tu mi ani nešlo. Po kratičkém rozhodování sem se napojil na cestu d devětsetdvacetpět. „Super, už jen dvacet a sem pod Petit Bernard, dva dny a Itálie mě vítá!“ šlo mi hlavou a kéž bych nebyl pořád tak naivní. Zasraných čtyřicet kilásků šlapání do kopce, nějakých tisícdevětsetosumdesát metrů nad mořem, jak se pomalu rozkrývala trasa. Jen se tam vyšplhat mi zabralo dva a půl dne, ale o m později. Toho večera ke mě pomaloučku přicházela má nejtěžší noc vůbec. Kamaráde, znova se pěkně rozpršelo, zrovínka, když sem opouštěl Albertville, temnota dosedala na okolí a já byl, zatím, bez přístřeší. Promrzlý na kost sem se hnal nocí dalších pět kilometrů, jemným deštěm bičovaná postava, doufající tulák snažící se objevit nějaké obyvatelné místečko. Ale. Mýlil sem se, všude okolo postávaly domy a v houstnoucí tmě se mi žádné z míst nepozdávalo, nehledě na to, že ten zpropadený déšť mě kurevsky vytáčel. Bez šance pane. Jedinou schůdnou možností v dané chvíli se stala autobusová zastávka. Určitě, jedna z těch parádních, jaké můžeš vidět na horách. Víc chata bez přední stěny, než zastávka. Bylo tam sucho a hlavně, v rukávu mi zůstalo ještě jedno eso – INDICKÝ PŘEHOZ. Na druhé straně ulice stála restaurace, a vzhledem k tomu, že byla páteční či sobotní noc, bylo narváno, myslím. Tipuju, že mě viděli, samozřejmě bych za to krk nedal, ale někteří, když venku vykuřovali, pokukovali mým směrem. Neklidným spánkem zmítaný, víš co kámo, sem se probouzel studeným a pronikavým chladem, deroucím se všemi skulinami mého oblečení, na úzké autobusové lavičce. Celý můj život se mnou – jeden bágl, kolo a jídlo na pár hodin. Věř mi, chtěl sem to vzdát. Mít tak kouzelný prsten, byl bych seděl v posraných tureckých lázních tam, se sklenicí cuby. Né kámo, žertuju. Má situace mi nevadila, spíše mně něčemu přiučila, a to dost. Obzláště, že problémy přichází rychle. Tři ráno a přestává pršet. Konečně. Věci sem naházel do batohu a vyrazil do neznáma, do temnoty se stanem. Další den bylo krásně, takže sem si to vynahradil. Dostat se do Beaufortu, malého, horského městečka plného románských staveb (ne všech) a s útulnou atmosférou bylo snadné. Přestože podle ženy z informací mělo být dobré počasí a čas taky hrál do karet a já se rozhodl pokračovat na vrchol, bylo tohle rozhodnutí blbé. Povídá mi : „Nebojte pane, je to jen nějakých dvacet kilometrů do Bourg-Saint-Maurice!“ Moc zásob mi nezbývalo a tak sem čekal do tří, kdy měl jediný obchod vokolo otvírat, ale byla to jen ztráta času. Vyrazil sem teda na cestu s myšlenkou “Dneska překročím ten zatracený kopec – Cormet de Roselend!“ Neměl sem ani tucha, do čeho se to, sakra, pouštím. Čím větší byla nadmořská výška, tím pomaleji kilometry ubíhaly, navíc mě opouštěly síly a težká dešťová mračna se stahovala kolem, jako smyčka na krku oběšence. Kámo, ty nemáš pražádnou představu co to je, šlapat do kopce s deseti procentním stoupáním, naložený baťohem, nevím jak težkým. Šílený úsměv objevující se na bezdechém ksichtě po každé ujeté pídi. Zvládl sem, tuším, jedenáct nebo dvanáct a totálně vyšťávený sem se rozvalil v zatáčce s opravdu kouzelným výhledem na okolní hory. „Né chlape, už nemůžu. Nebuď kurva bláznivý!“ říkal sem si. Ale co teď? Byla tam silnice a hory. A za mnou, hned za zády, ta obludná rozvalina starého, polorozpadlého, domu, do nějž se, jako zuby času, zakusovaly všemožné druhy plevelů. Střecha, místy rozpadlá, prorůstala trsy trávy a sem tam se objevil i malý stromek. Silueta domu v téhle pusté krajině mne děsila. Odvrátil sem pohled a nenašel ani jediný kousek roviny, kromě. Vidíš to? Jó! Stezka vedoucí někam pryč ze silnice, sice trošku úzká, ale furt lepší než nic, že? Vyškrábal sem se asi dvacet metrů pěšinou, úžící se na šířku stanu a pokračující do lesa. Nejlepší místo, kde rozbít tábor. Měl si to, čéče vidět, jedna strana stanu přichycená jak šlo, ke skále, zatímco druhá se jen opírala o spadlý kmen stromu. A za ním se začínala propast. Za mou hlavou, pravděpodobně někde v lese, byl vodopád, ale nebyl čas to obhlídnout. Přšelo celý další den a do toho hukot vodopádu. „ŠŠŠŠŠŠ.“ Čas oddychu, zatraceně. Zásoby jídla se tenčily – přesněji řečeno, v báglu byly dvě bagety, půlka flašky oliváče (zatraceně dobrého) a tři mrkve. Jó, abych nezapoměl, jeden nebo dva stroučky česneku. Jaká to vyhlídka! Čas běžel ŤIK-ŤAK. Na opačnou stranu, mohl sem odpočívat. Ani špatný, ani dobrý odpočinek. Víš co, zlatá střední cesta. I Buddha se objevil a já ho shodil do propasti. Otravný chlápek. Snící si svůj malý sen o budoucnosti, přesto, že budoucnost není, sem se cítil sakra osaměle v té nejtmavší noci pod horou, vysoko tisíc a něco metrů nahoře. Můj žaludek skuhral prázdnotou. Sladké nevědomí zastřelo mou mysl a vedlo jí do říše snů. Další ráno bylo chladno, Bylo asi sedum, když sem vystřelil z postele a o tři hodiny později sem se koukal dolů, na konec Francie a rozpomenul se na druhý dojem odsud. Krátce řečeno, ten první byl úděsný, noční scéna v autobuse z Holandska, nikdo nemluvil anglicky, dokonce ani řidič. Navíc tam byl chlápek, co se snad s telefónem narodil, půlnoc nebo dvě ráno a on zvesela žvanil. Pche! Druhý dojem, jak sem ti říkal, byl jiný. Stalo se to v nějaké vesnici, přes kterou sem projížděl, příjemný ruch ulic mnou lehounce prostupoval a ta VŮNĚ. Nevěděl sem, co to bylo, ale připomínalo, připomínalo mi to les na jaře, pastvinu v létě, všechny ty krásné a voňavé květiny kolem mne a té holky. Koukám se do jejích třpytících se, tmavých, očí a v objetí jí povídám sladké kecy, tráva šustí a včela, malá včelička bzučí kolem, poháněna ze strany na stranu náhodnými závany vánku. Hrozny a pampelišky, vůně měsíčku. Blízko vrcholku Cormet de Roselend rozprostřené, bylo velké stádo dobytka a jejich zvony cinkaly jako nějaký orchestr. Pak nic, jen další zvuk, zvuk hnaného vichru. “Bim–bam! Bim-bam!“ Ani ne za hodinu sem vpadl do Bourg Saint Mauric, vážně posledního města tady. Konečně. Zuřivý sjezd z kopce, minimálně šedesátkou kámo a vítr mi pohvízdával kolem s jeho typickým “SVIIIST.“ Mohl bys cítit tu sílu, věř mi, je to stejný druh energie, jako když šlapeš nahoru, ale více projevený. Další lenivý den, na nějakou dobu sem to zaparkoval v “pořádném“ kempu, víš co, halda prádla na vyprání z předešlých, deštivých dnů. A pak, pak započala jízda na kole vstříc mé životní hoře – Col du petit Bernard, dvatisícestoosumaosumdesát metrů vysoká příteli. Vrcholu se me povedlo dosáhnout na jeden zátah. První půlka šla dobře, spousta síly třímala v mých nohou a tak, potom ale, náhle, se husté kotouče mlhy začaly snášet níže ze všech okolních vrcholů, pohlcujíce vše, co jí stálo v cestě a viditelnost se snížila a já sem neviděl dál, než na třicet metrů, vítr burácel silně kolem mě občas mě nutil jít vedle kola. Možná dvě tři hodiny trvalo se dostat na vrchol, kdo ví, únava doléhala na má bedra silou tunové lokomotivy, celé tělo mi promrzalo jako kus hovna, z nosu tekly potoky a já se vztekal, nasraný šílenec, na všechny ty lidi, jezdící kolem jejich naleštěnýma rachotina co na mě zírali s nevyřčenýma : “Hej chlape, co tam venku k čertu děláš? V tomhle tom psím pošasí, vo co se to pokoušíš?Hmmm?“ Do pekla se všema Boddhisatvama, jednoduše mi dej pitomou vanu a cigárko. Značka u cesty hlásá “Ancien hospic – 500m“ a já se smál jako malý kluk, co právě dostal jeho čokoládu. Zbývalo mi jen pět set metrů ke kávě a panáku. Ach, jak krutý omyl. Vysoká, kamenná budova, zlověstně vystupující z mlhy, se přibližovala pomalu ke mně, kroky osamělého poutníka duní schodištěm do druhého podlaží, ale nikde ani noha v celé, holé věži. Měl tam být otevřený bar, či restaurace, hospic otevřený všem cestovatelům v nouzi, bohužel nic, jen to šílené světlo na fotobuňku zapínající se s každým mým, byť sebemenším, pohybem; KURVA. Zdejchnul sem se směrem k hranicím kilometr daleko, objevila se další kavárna-zavřená, a malý obchůdek s různýma suvenírama, co můžeš koupit v téhle podivné pustině. „Hej madam, je tu nějaká otevřená kavárna? Teda krom téhle,“ oslovil sem jednu starší dámu z krámku a ukazoval na zavřenou kavárničku. „Si Segnore. Na francouzské straně, hned za hranicami je jedna restauraca, co by mohla být otvořená, podle mě. Zkuste to tam.“ Minul sem velkou ceduli “Ocitáte se na vrcholu!“ a našel restauračku zavřenou stejně, jako všechno kolem a tak sem tedy šlápl do pedálů a uháněl pryč, seznámit se s mou sladkou, světlou budoucností tam, kde jsem mířil. NAZDAR Francie.
