Zbytek odpoledne sem se jen tak poflakoval, šel sem sám kolem jednoho ze zavodňovacích kanálů, jak už sem o nich mluvil, doleva. Vybral sem jeden, který vedl zhruba uprostřed polí, zdálo se, že přímo na zlomu kopce. Keře šustěly kdykoliv byly natolik blízko mě, že sem o ně zavadil, šel sem a cesta před nohama se mi kroutila v levo i v pravo. Prošel sem místo, kde jako zeď stál a chránil výhled rákos, ale hned za ním, jen pár kroků dál, se otvíral jeden z těch pohledů, co tě ohromí až se ti vhrknou slzy do vočí a ty si říkáš, že to je nejbáječnejší místo na světě. Přimo přede mnou šel svah dolů, posetý jen čajokeři a skoro uprostřed té scenérie se tyčil obrovský strom, samotný obr. Zaním už nic, jen svahy protilehlých kopců, slunce jež klesalo k obzoru a jehož paprsky ozlacovaly všechny ty zelenavé lístky. Sestupoval sem dolů, k tomu stromu, úzkou cestičkou vedoucí mě polem. Po pár metrech sem musel překročit další z těch kanálů, tentokrát ten jeden, který sme čistili s Deepakem a i se stromem ho nechal za zády. Došoural sem se kousek níž na malý palouček, co se přede mnou otevřel a pak už nic. ZEN. Nevím, jak dlouho sem tam seděl, snad deset let, čas plynul, stejně jako vždycky. “Life is maybe,“ život je možná, jak říkává ten veselej chlapík Deepak, pak se usměje a jde dál. Náhle sem se ocitl v neprostoru, jako kdyby se kolem mne rozprostřela velká bublina, kde ani šust listí nedoléhal, krajina přede mnou se utápěla v mlze a mou mysl zaplavovaly obrazy. A cejtil sem, jak se mi to ticho rozlívá celým tělem, sjednocení se se vším zaplňuje prázdnotu a samo prázdné zdálo se být. Pocity a touhy přestaly existovat, tam na kopcích Ilámu, vzdálen světu sem byl, přitom celý ten proklatý svět u nohou. Chodíval sem tam potom ještě, meditoval a užíval si šumění bambusových hájů rozprskaných všude okolo a taky slunce. Po večeři, ani nevím, sme se sešli na lavičce. Všichni, teda skoro, Billy byl protivný a radši zalezl do kumbálu, lepší nevědět. Soumrak črtal oblohu do červena, my jen posedávali, hudba hrála, prej fakt první elektronika Roland 303, jak říkal Carlos, takový ten hutný zvuk co tě zlomí v půlce zad a říkáš si tyjo, kde sem? Ouplněk se snáší nad náma, Amy rozpaluje další z myšlenek, co pak putujou kolem a každý nádech tě posunuje jinam.
Někdo pověsil na strom vpravo od nás červené světlo, myslím, že to byla Sophia, podle smíchu, zatímco se k nám nenápadně přidružil Samyg a společně sme kutili světlo na levo. Měl svíčku, takovou tu pohřební, přichytli sme jí ke stromu a aby oheň nesfouk vítr, sme tam hodili bambusový líst. „Drž tó, Jimme, jáá to zapálím,“ pronesl sebejistě Samyog. Snažil se, seč mohl, já se mu samozřejmě pomáhal a nakonec sme to zvládli. „Hoří, Jimmy!“ vyhrkl a hnedle koukal jinam. Dovopravdy sem měl co dělat, protože plamen svíčky olizoval její strany, namísto aby hořel, sem tam se dokonce zakusoval do listu, který sme tam dali.Všechno sem to kontroloval, říkal sem si, že Samyog by byl smutnej, kdyby nám to zhaslo. Taky že se to nestalo. Za moment zmizel, přece jen už se připozdívalo a zůstal nám další čas na historky. Třeba ta Amiina, jak si vzpomínám. „“Ich leebe dich,“ povídá můj kámoš, on je Němec a já fakt neznám moc Nemčiny, jen pár slov, tohle znamená : “já libovat tobě“ že?“ povidá Amy. „Né ne, to je “ich liebe dich“ a znamená “miluji tě!“ odpovím. „Ó, tak ty mě miluješ, takže dneska večer platíš drink, že zlato?“ tohle je Amy, holka z Austrálie. Je velká asi jako já, akorát trošku silnější, zdatnější postavy. „Martina pamatuj si, bylo mi šest let a vysoká sem byla asi tak,“ ukazovala si zhruba po pás “měli sme tenkrát stádo dobytka, okolo devíti set hlav, víš co. Jednou sme, táta a já, chtěli přesunout dobytek na pastvu. Tam u nás se to dělává často, abyste rozuměli,“ mluví a pomalu opisuje prstem náš kruh. „Šli sme okolo vohrady a táta říkal : „Je to naprosto jednoduché Amy, ty postojíš tadyhle u té brány, jó? A budeš usměrňovat ten podělanej dobytek ven, pěkně polehoučku, nemusíš se bát. Já pudu a naženu je sem, dobře?“ Tak okay, stojím tam, vysoká vokolo metru, s dvěma dřevěnýma tyčkama v dlaních, klepala sem s něma o sebe a do toho si zpívala písňičku vod RICKYHO MARTINA, doopravdy sem ho milovala a bejvala bych si ho jednou vzala, myslela sem si tehdy, ale on nechce, tak teda já tam postávám, zpívám jeho písničku “GO, GO, GO, ALE, ALE, ALE!“ a třískám tyčkama o sebe jak nejvíc dokážu, pěkně nad hlavou. Krávy poskakujou vokolo parádně, snad půlka už vyběhla ven a najednou, dvě fakt masivní krávy zmnění směr. Kompletně. Přímo na mě, čéče! Masivní krávy s ještě VĚTŠÍMA rohama. Uskakuju stranou a přesně v ten moment se jeden z těch vobřích hrotů zapichuje do dřeva hned, jak sem stála. Štěstí mi přálo a ležící na zemi slyším MÁMIN křik : „Co to, do PEKLA, děláš?!“
Další den sme sbírali čaj, i po pozdní snídani a nakonec nám Deepak řek, že zítra nám poví a ukáže něco ohledně přípravy čaje, ale že dnes to musí zavadat, vlastně až do dalšího dne. To vždycky. A taky mluvil, no, o nějaké slávě, prý tam pujdem dneska, snad ve tři či co. Martina se hned vyptávala, jestli jde o púdžu, takže né, jen prostě sešlost lidí z okolí, hudba, tanec, jídlo a tak. Ještě říkal něco i o systému sponzorství, který tu mají zavedený, něco že každý přispěje a to je pak ku prospěchu všech, ale nepochopil sem ho. A taky si to nepamatuju. Sbírání jde samo, chodíš v řádcích a trháš jen nejmladší vrchní lístky. Teda tips, to je ten uplně nejvrchnější, ještě nerozbalený lístek, a dva lístky. Někdy se to nepovede, nevěšej hlavu, v tom množství se to ztratí. Opět sme se rozprášili po celém poli, hudba hrála a tak to odsejpalo. Kecali sme o všem možném, Martina vyprávěla o jejím životě v Cardiffu, o tom, jak chodila tančit salsu a tak. „Oběěd,“ zvolala Kaushila. Sebrali sme všechny koše a košík a vše, co sme do nich sbírali, snesli sme to a vysypali na velkou bambusovou podložku a rozprostřeli do tenké vrstvičky. Vypadalo, že toho bylo hodně, Deepak odhadoval tak šest, sedum kilo. Z pěti kil čerstvého máš pak kilo sušeného, černého čaje. Lístečky fakt nádherně voní, připomíná mi to lesní med, nebo něco takového. Po obědě sme se všichni vystrojili do nejlepších hadrů a už už sme si to ládovali směr akce. Šli sme směrem dolu k řece, jak předtím s Billym, ale vzápětí sme odbočili do polí. My, chlapi, sme šli pospolu a Deepak rozmlouval o důležitosti těch setkání. Věřím tomu, jak makáš pořád sám, někde na políčku a jediní, s kým se vidíš, jsou členové rodiny. Je to fajn, ale lidi potřebujou LIDI. I v zenových klášterech se lidi scházejí, i když spolu moc nemluví. Ta společnost někoho dalšího, ten pocit, který ti to může dát, pocit jistoty, že to co děláš, je správně, ten je nenahraditelný. Sme k tomu asi předurčený, být součástí klanu, sdružovat se a podobně. I když sou vyjímky. Tiší, usměrnění mistři nauky, co čekají v kapce rosy. Kolem nás postává opravdu velká tlupa lidí, spousta místních devčat v sárí, mladí chlapi v kožených bundách ala John Travolta (no i ty holky vypadají jak z pomády s těma účesama) a starší v tradičnějších nepálských čapkách. Na střeše domu, kde se akce odehrává, se poflakujou různí týpci a taky se hloučkujou okolo několika sedících. Karty. Mastí karty. Rafinovaná, svůdná muzika se line z repráku někde zpoza domu a my pomalu a nervózně našlapujem davem. Jakmile nás, bělouše, spatřila banda starších, hned nám uvolnili místa a nedali se odbýt. Posadili sme se teda, hned vedle ženské. Stánek s jídlem a různýma cukrlátkama měla rozbalený rovnou na zemi, starší usměvavá paní se vůbec netrápila a zvesela prohazovala nenucené dialogy, prodávala, vydávala peníze a podávala ostatním pufovanou rýži a jiné delikatesy. Kolem, jak sem zahlíd, poletoval Mandeep, tentokrát vysmátý. Do našeho hloučku se přidaly tři místní baby, kámo. Nádherné, fakt, barevné sári sice zahalovalo hodně, ale on ten kus látky udělá ženskou tajemně krásnou, nebo co. Jedna z nich, seděla přímo naproti, koukala na mě, já na ní. Dlouhé vlasy barvy havranů jí splývaly až někam do půli zad, zlehka namalované oční stíny vrhaly blesky touhy všude okolo a její rudé rty kouzlily úsměv na mnoha tvářích. Carlo se s ní dal do řeči, teda ona s ním. Přes hudbu sem nic neslyšel, ale vylíčil to jasně : „Ona se ke mě bez okolků přitočila a povídá, jestli prej si jí vemu. Že jí je sedmnáct a hledá manžela. Fííha čéče, já měl dost. No zvážil sem situaci a řek sem jí, že teda v Itálii není zákonné brát si někoho pod osmnáct let, a taky, že mám holku hned vedle sebe. Škoda kluci, fakt krásná baba, jen co já bych tu dělal?“ Deepak se smál a odvedl nás za dům, do šopky.
Všude po zemi bylo naskládané jehličí, stěny byly olepené barevným papírem a hned sem uviděl dlouhatánský stůl, za ním asi pět holek, každá stála a kutila něco kolem hrnce. Jídlo bylo parádní, dál bát, salát a nějaké kroužky s cibulí, chalva a sladké, barevné kuličky a čaj a další pochoutky. Tady se jeden nají až k prasknutí. Holky se usmívaly, když nám nakládaly a jak šel Bill pro přídavek, hihňaly se na celé kolo. „Ty jo, já sem z nich byl tak nervózní, že sem si zapoměl vzít ten placek, zatraceně!“ Potom sme se museli předvést, všichni dokola byli zvědaví jak tančíme. Parket byl přímo před jídelnou, taky vystlaný jehličím, takže bez problému. Moc se mi nechtělo, tak sem si zapálil a odpálkoval kohokoliv se slovy : „nemůžu čéče, kouřím.“ Všichni bělouši sme se semkli do těsného hloučku a nechali se přemlouvat. Jediná Martina vypadala, že o to stojí a tak se nenechala dlouho a i s Mandeepem hopli na parket jen co jí přišel požádat. Chvíli nato se přihnal malý, opilý chlápek, čapnul Billyho a po menším souboji a popostrčením dopředu z mé strany, se nechal taky odvléct. Jeden pohled na Amy a Fiónu a a bylo mi to jasné, “dobře si to vykutil“ svítilo jim oběma v očích. Vykuřuju jedno za druhým a zatím se vyhýbám parketu. Fióna mě napodobila. Náhle mě popadla starší ženská s brýlema, mohla mít kolem pětatřiceti a už sem stál uprostřed víru tančících. Usmívala se na mě a všichni sme se nakrucovali, lidi okolo postávali a tleskali do rytmu a všichni do jednoho sme se smáli. Nejlepší byl ten malý chlapák co odtáhl Billyho, přikroutil se ke mě, a už sme to rozjížděli, ruku v ruce sme klopýtali přes parket a hezky kolem všech. Akorát Amy a Fiona se na to vyflákly, nejspíš stud kámo. Přitom není proč, je fajn dělat vylomeniny před takovou kopou vysmátejch ksichtů. To zajímavé přišlo na druhý den. Po snídani sme se vrhli na již zavadlé lístky a Deepak nám vysvětlil jak pokračovat : „To veméš do hrsti zavádly čáj, jó? Pak jako válíš a tlačiš na to tak umjérně. Né moc, ani maló, jó?! Až búde ta hrstka v dlaních lepit. Pokračúj eště chvilú, pak už to budé hotóve. Tímto vlástně narušimé strukturu listu a vyvolamé fermentáci. Nakonec to záse roztáhneme do tenké vrstvy a necháme v klídu dvě, tři hodínky. No a nakónec to vsypem na sító nad pec, tu u umyvárky, a damé tomu trochu ohňa, ať to pořádně vyschne. Jó a zelené, ty se děláji stejně, jen se opráži i před prvním zavadánim.“ Byl sem překvapený, samozřejmě mě byl jasné, že třeba v Číně, nebo na Tajwanu, budou mít postupy odlišné, ale určitě né nějak hodně. Ale to s tím roustováním zeleňáka ještě před zavadnutím pro mě je novinka. Každý vzal do hrstě co radil Deepak a už to válelo. „Tlačiš móc, Bille, radší míně a delší dóbu,“ pokyvoval nyní Deepak jeho směrem. Holky byly šetrné a mazlily se s tím, zatímco já sem tomu dával. Jak říkam, ve středu, ani málo,ni moc. Když si znova přivoníš, je to zase cítit sladce, mimoto je tam další vůně, říkám ji zelená. Notnou chvíli sme se oddávali mačkání a potom sme to zase rozhrábli po celé ploše a tentokrát, protože bylo brzy a dlouhý, horký, den před náma, smeto nechali sušit na slunci. Bez ohně. Teda nevím, já sem je nikdy neviděl jakýkoliv čaj, co sme dělali, udit a nejsem si jistý, jestli sem ho správně pochopil. Ale myslím, že o tom mluvil i ten chlapík z továrny, kde sme před tím byli. Přišlo pondělí, den, kdy sme se vypravili do města. Zase sme šli všichni, tentokrát se přidala i Kaushila a my s marinou jí slíbili pomoc na zpáteční cestě. Potřebovala koupit rýži a taky někoho, kdo by to pak vzal. Samozřejmě sem na to zapoměl, ale o tom pozdějš. Snídaně se posunula a vyrazili sme docela časně, to víš, přece jen je to asi hodinku chůze. Kecal sem s Fiónou, pohodová kočka s rázným britským akcentem, to ti povím. „No příští týden mizím do Thajska, víš. Jedna moje kamarádka se vdává, tak jí jdu na svatbu, víš. Už se teším, a zůstaneme tam nějakou dobu, ráda to tam poznám. A pak se asi vrátím do Londýna, zpátky k mé práci, nebo já nevím.“ Město bylo totálně jiné, z toho poklidného koutku se rázem stalo rušné mraveniště, stánky podel ulic, všude zástupy mačkající se před a křik. Výkřiky dětí, co si hrály všude okolo, vášnivé rozhovory prodavaču a lidí hašteřících se o ceny a štěkot psů. Skončili sme s Billem o samotě, zapadli sme teda do naší “samosa“ restaurace. Pan domácí, postarší chlapík s knírem, vysedával zase u té jeho pece a na stole před sebou těsto, z kterého pomalu utrhoval a vyráběl oblíbené jídlo. Jeho ženuška pokynula ke stolu a přicupitala : „dva krát chia a samosy pro oba, díky?“ pokusil se Bill, vyšlo to. Kecali sme o blbostech, když tu se otočil na výčepního s otázkou : „Hey pane, co sou tamty koule, přímo v tom kybli, či co to je? No přesně tamto, ty kuličky nebo co, nějaké sladkosti?“. Ten se trošku uchechtl, zahrál mu koutek úst s opovědí : „Ou drahý pane, nic víc, než brambory, naše domácí brambory, drahý pane.“ Rozesmál sem se na celé kolo až pár chlapů nadskočilo a výčepní se taky usmál.
Bloumali sme jen tak ulicema trhu, koukali po zboží a Bill, nevím co ho to popadlo, chtěl koupit nové boty. Možná na fotbal, čéče. Pár krámků sme voblítali až sme zapadli do jednoho, teda majitel nás pozval, posadil na stoličky a spustil. Chtěl si pokecat a vyptával se na nás, kde žijem a tak. Boty pro parťáka teda neměl, ale nabíd, že pokud by sme chěli, mohl by nás zásobovat místním čajem a zařídit s náma byznys. „Ozvěte se kdykoliv, chlapi. Sýnovec má rozjetý obchod v Americe a stačí se kdýkoliv obrátit na mě. Pošlu vám jen ten nejkvalitnější ilámský čaj. Cena se samozřejmě odvíji na množství.“ Ještě se rozvyprávěl o tom synovci, že prej hraje bejsból a jestli sledujem kriket. V té době šlo v bedně zrovna mistrovství světa a jak Nepálci, tak Indové jsou, snad všichni, totálně zapálení do kriketu. Teda Nepálci míň, ti milujou i fotbal a plkal něco o tom, že maj své mužstvo, nebo hrajou za Anglii. Já v tom plavu, tohle zrovna není moje, já raděj toho Gautuamu. Taky sem si koupil khukuri, původně sem ho teda nechtěl, přišlo mi to zbytečné, zatímco Bill uvažoval o koupi a nakonec sme si to prohodili. U chlápka uplně na konci sem je zahlíd, měl deku rozhozenou na zemi a na ní všemožné farmářské nezbytnosti. A ty nože. Při přehrabování nas obestoupilo pár chlapů a jeden z nich povídá : „tenhlesi nebere místře. Podívej tú, vídíš jak je to vykuté na špatne tády. S tím silněji udeřís a on se ti póláme v rucé. Spišé tento jedén dobrý.“ Vzal sem ho, o tom žádná, dokonce za parádní cenu. Měl sem stejně jen patnáct set u sebe, prvně chtěl dvojku, ale nakonec pochopil, že ze mě více nevytříska. Málem sem zapoměl, ještě Billy měl suprovou příhodu. On nosí hodinky, takové ty klasické s ručičkama, žádné digitálky, ale měl urvaný ten knoflík na nastavení času. Chlápka, opraváře, sme tam taky potkali. Domluvili si kšeft, hokynář vyměnil celou tu tyčinku i s knoflíkem a chtěl za to pade. Bill, rozveselený jeho štěstím, ani nesmlouval, ostatně smlouvat o pade by byla asi blbost, nastavil si aktuální čas a vypadli sme. S ostatníma sme s sešli v jedné restauraci. Maj tam dobré momo a wifinu zadáčo, víš co. Jak se to tam jen, sakra, jmenovalo. No nevím, ale momo měli fakt parádní, jo a taky teplé mlíko. Ouplná lahoda. Parťák kouká na hodinky a povídá : „Kolik je hodin Jimme?“ „Hele půl jedné pryč,“ houknul sem na něj. „Ty zatracené hodinky stojí, ten, aaa, ten spropadený hokynář je neopravil,one je posral ještě víc! Tak to né, kámo, jdu zpátky a tohle si hezky opraví.“ S bandou sme se prozatím rozloučili a nabrali směr hokynář. On ti, Bill, byl asi doopravdicky vytočený. Jen co sme dorazili, začal dělat povyk, dohadovat se s ním a hned se kolem nás seběhl houfek lidí, to víš pozdvižení. Někteří z nich Billa podporovali a hokynář nakonec přiznal chybu a vyměnil mu celý vnitřek. Ale chtěl za to další prachy. Kilo, nestydatý blázen, ještě by si za ně koupil kus pole a postavil hrad, navždy zbavený povinosti pracovat. Deepak nakoupil dřevo a tak sme další tři dny težili přímo v lese, na svahu, který kdybybyl ještě trochu nakloněný, zkoulel by ses dolů jak hruška čéče. Hned po ranku sme se sešli na nádvoří jejich domu, posbírali sme dřevorubeckou výbavu jako khukuri, sekery, pár košu a podobné věci, připadalo mi to jako v knize “tak mě někdy napadá“, jako členové Stamperovic rodiny. Deepak nahodil rytmus, bylo to docela daleko a z kopce. Po takových deseti minutách sme sešli úplně z cesty a pokračovali dál jenom úzkou pěšinou pomalu nás vedoucí vstříc lesu. Svah se objevil před náma, teda svah, kde sme makali, celý posetý kusama stromů. Krev se mi začala vařit v žilách, a jen co Deepak vysvětlil co a jak, vyhopl sem na první kládu a už mazal do kopce. Většina holek zůstala dole a zpracovávala menší větve, Carlo, nevím, je nosil zpátky nahoru, beztak jen někam kouseke za roh, říkal sem si. I když býval dlouho pryč. Ale tak on se s ničim nehonil. Šílená muzika vyřvávala z repráku, a já s Billem a Deepakm sme poskakovali kolem, sekali klády hrubé jak moje stehno a schazovali je dolů. „Buď opátrny, pomalú!“ ozýval se Deepak pokaždé, když někdo z nás provedl nějaký husarský kousek. Pouštěl sem se do opravdu nebezpečných podniků, zavěšený na větvi co rostla z malého, ale pekelného převisu dolů, sem odsekával špatný zářez. „Padáááá“ řval sem skaždou kladou letící dolů. POJĎ BEJBY POJĎ! Cejtil sem to v žilách, nebylo tam absolutně nic, jen důvěra v to, co sem dělal, v každý můj pohyb a naplnění. Cejtil sem ten svah, každý kousek terénu se mi promítal do mysli, všechno to dřevo, válející se kolem mluvilo :
težké klády –
hej man dávej bacha!
valí se dolů
Muzika, co hrála, byl to něco jako grind styl, víš co, nutilo mě to přemyšlet, co je kurva, vlastně jednoduchá hudba, jak tvrdil můj parťák. Snad pohled? Hlavou se mi honily tyhlety kecy, všechny sračky co sme kdy řekli a bylo mi smutno, smutno z toho, jak dokážem jenom kecama ubližovat. Kaushila nás svolala na čaj, doopravdy nás tam moc nezůstalo. Jen já, Deepak, Martina a Bill a pak ještě přišla Sophii a Kaushila. „Martina? Ják se máš? Jsí v pohódě?“ zvolal náhle Deepak. Měl to ve zvyku. „Ale áno Deepak, sem v pohodě. Je to tu nadherné, ta krajínka. Life is maybe!“ odpověděla zasněně Martina. Kaushila dolila čaje a já zakouřil. Chvíli sme ještě makali, to se ví, natahali sme dolů k cestě pořádně těch hrubších klád a zpracovali je na délku, co vyhovovala. Cesta zpátky byla horší. Šlapali sme s veškerým nářadím a kdo měl volné ruce, vzal dřevo. Vleklo se to, a to mluvím jen o té pěšině, jakmile sme se dostali k hlavní cestě, složili sme to u jednoho domu, stál hned na okraji té stezky, a sedli sme s místníma, celí utahaní. Děcka se proháněla po dvoře i se slepicema, starší paní máma vysedávala a pila čaj a mladá slečna i s Kaushilou litala kolem a rozlívala pití pro všechny. Hned nato donesly mísu s uvařenýma brambora a pojedli sme rovnou tam. Bylo to suprovní, člověk ocení jídlo po kopci jako je tenhle. A to nás půlka ještě čekala. Ale až později, po těch suprových bramborách. Nakonec sme se, seč neradi, museli rozločit s tou partou parádních lidí, naložili sme klády na ramena a vyrazili. Makačka, ti povím. Sledoval sem každou zákrutu s tím, že už je tota poslední, ale né. Přijít na nádvoří k domku, to bylo jako spása. Ten den už sme nešli zpátky, bylo toho dost. Banda něco snosila až sem a my taky, zbytek sme nechalina zejtra. Studená sprcha byla úplně nejlepší, nikdy sem se necítil tak dobře. Teda párkrát jo, ale to je zase jiný příběh. Ten den už se neodehrálo nic moc, až na to, že asi po půl hodince dorazili noví lidi. Brian a Jessica, dva amíci vod Vermontu, blízko Kanady. Tuším, je to tam někde kolem Čikéga, poblíž těch velkých jezer. Deepak jen tak, to sem zapoměl, u brambor prohodil, že mají přijít. Nevěřil sem svým uším, když povídal, že maj kolem šedesáti, voba. Já zrovna seděl vzadu za barákem a kouřil, když pricházeli, takže sem hned nevěděl, ale později sme se seznámili. Brian je ten starší, pokérovaný týpek s šiltovkou a uši má plné pirsingů, až mě napadlo, takhle budu taky jednou vypadat. A Jess? Hezká holka na svoje stáři, stříbrné vlasy jí stahoval šátek dozadu, volně, na záda a na sobě mívala hipícké hadry plné spirál a tak. Sympatičtí lidi. Brian je skvělý hudebník a zdá se být taky jeden z těch, co nemaj hubu plnou keců ale věci opravdu dělají. Oheň pomaloučku hoří, Brianova kytara je brilantní a dostává nás všechny na TU super vlnu, cítím to okolo, a Brian do toho taky zpívá. Život je smích, počkej čéče, další z jointů dokolečka, vážně jednoduše buď. Nech to proudit. Jeho písničky maj v sobě hořkost ztracených lásek a nežnost těch právě prožívaných a prostě je to tam. Deepak se taky přidal, dokonce i něco zahrál a i Carlo. Pak, když světla pohasly, i hvězdy s měsícem šly snít svůj sen. Jak říkával Mark Twain : “Nikdy se neodpoutávej od svých snů. Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.“
