Pusť si tohle, čéče

Pravděpodobně Kaushila, krásná, tmavovlasá žena, vykoukne z menší z budov se slovy  “Chia, CHIA a jidlo pro vešechny,“ jako na povel sme se nahrli dovnitř. Dřevěná lavice a stůl stojí přímo přede mnou, po levé ruce jsou postavené kamna, takovéhle sem ještě neviděl, malé ohnišťátko a dva menší otvory. Vedle toho deska, používaná jako stůl a rukou malovaná mapa po pravé straně na zdi. Samyog časem přiznal, že to maloval on, dokonce sme, při hádání kdo to udělal odsouhlasli, i přes tužku se to docela povedlo. Sice Česko vypadá jak 4 říše, asi největší v Evropě, ale to sou detaily. Joanne, děvče z Holandska, ta je tak vysoká, že se tady musí klanět futrům, ale kdo né, tejpci z východu jsou prostě prďolové. Ale i tak, ona je vyšší než já a to měřim metr třiavosmdesát, se rozkecala o cestě, povídá, že když byla v Kathmandu, navštívila tam jeden buddhistický meditační kurz. Nevím jak se jmenuje ten chrám, ale je to fakt kousek od města, sou tam desetidenní kurzy a docela težké, prej kluci s holkama nemluví, nemluví se ostatně vůbec, jen při obědě, nebo kdy to.

Mluvila o tom s nadšením a já zas propadal do snu, “sedím, zafu pod zadkem a pohled se zabodává do zdi. Mlha se rozprostírá údolím, vychází slunce, ještě však je za obzorem. Jen mraky v pozadí se jemně červenají, ticho. Cvrlikání vrabce se ozývá ranním sluncem mírně prosluněným lesem, tráva se lehounce pohupuje větrem, slabě rozfoukaným. Kouř prvního ohně mě štípá do tváří, oči slzí, srdce utichá. Rozpuštěné v poblikávajícím žhavém uhli vypadajícím jako město v dáli.“ Dost se mi líbil její ležérní posed a vypravování žeru. Nejsem jediný, nakonec. „Jimmii, poďté. Ukážú vam pokoj. Nakónec sme to našli, holký jdou k mémú bratrancoví a rodině. Ten mají mistá dost.“ Vyběhli sme za Deepakem, odvedl nás jen kousek, v pravo od hlavního domu stojí malá chatka, předtím sem si jí nevšiml, zavleče nás dovnitř, do pokoje tak pro čtyři, dvě menší postele po stranách a křesla se stolkem jsou rozházené hned před náma. „Tak tady to pude kámo, mohli by sme se zdržet i dýl, co říkáš?“ Večeře byla parádní, vlastně všechny jídla tam. Dostali sme dal bhát. Dal je luštěnina, vařená s kořením, buď polévka, či omáčka. Samozřejmě tam můžeš narvat ještě nějakou kořenovou zeleninu, ale asi bych to přidával až ke konci, ať to není uplna sračka. No a bhát, to je prostě rýže, vařená, či napařovaná. Kaushila ji vařila ve tlakáči. K tomu ještě bežně sabdži, zeleninovou omáčku. Hlavní ingrediencí je tam brambor, narozdíl od nás. 

Otazník a !

nacházím – ta cesta

to jsem celý já. 

Druhý den sme začali hákovat. Samozřejmě nic težkého, vstávali sme v sedum, horší bylo, že snídaně nic. Takhle po ranku jen černý čaj, po něm mi bývá zatraceně zle na lačno, ale Kaushila obětavě vytahuje sušenky a nabízí mi mlíko. Je tam sice troška, na druhou stranu, TO, sem neměl už zatraceně dlouho. Víš co, v Indii pohodka, tam seženeš mlíko na každém rohu, ale tuhle Nepál, to je jiná země, s touhle komoditou se dost šetří, pokud si neřekneš, většinou ti naservírujou čistý černý čaj a jen tak prodávat, to sem nezahlídl. Kecám, v Pokháře bylo, ale lípe vyšlo koupit sušené. „Dobre jítro všém, ták až budéte mít dopito, ukážů vám, moje pole, dobřé?“ ozval se Deepak, nakukující do kuchyně. Kousek dál, za jídelnou, vedou schody doleva a dolů, když je mineš, dostaneš se k umyvadlu na mytí nádobí.Všichni, mimo Billyho co sice prohlašoval, že myje nádobí rád, ale tady se tomu zdatně vyhýbal, sme se střídali snad denně, ale my zahli dolů tentokrát. Po pravé straně stojí veliká pec, či co to je, obejdem jí úzkym písečným chodníčkem ztáčejícím se prudce do leva a pak ještě kousek kolem bambusové boudy pro kozy : „Tohlé jsou našé kozý. Dva kluci a kuzlé s mamou. Dělají dobrý kompóst. Mám plan, překópat jejich boudu. Uvidímé,“ jen tak prohazuje Deepak, zatímco směřujem dolů. Před náma se otevírá výhled, všude kam dohlédnu jsou čaje, sem tam budova schovaná v nějaké škvírce a bambusové hájky. Celý svah je rozdělený do větších a menších teras,po různu proťatých nějakýma kanálama. Později mi Deepak prozradil, vlastně přímo ukázal, že tyhle ty kanály jsou důležitou částí jeho zahrad, je to důmyslný zavlažovací systém. Akorát pracný, musíš to čistit dvakrát týdně a to si představ, je to štreka dlouhá asi dva a půl kiláku. Šel jsem párkrát kolem kanálu až dozadu, vedla mě úzka pěšina, přes pole, ale i lesy. Tam je to nejhorší, totiž to zpropadené listí z bambusů a ostatních stromů zasere kanál a voda přestane proudit, nezbývá, než to udržovat průchodné. Ale o tom později. Jak se ukázalo, nepěstuje jen čaj, posledně byla dobrá výkupní cena za černý kardamon, tak tam má políčko. No a zázvor, kurkuma, brambory, zelí a další. Taky sem narazil na rostlinu, Kaushila jí používala dost často do sabdží, no bavil sem se takhle s Fionou, měl sem totiž dojem, že jde o řepku olejku, podle těch malých žlutých kvítků a tak povídám : „Look Fiona, I quess that’s what Kaushila uses in cusine often, don’t you think? By my opinion, it is RAPE, isn’t it?!“ Podívala se na mě, výraz zděšení v jejích očích pomalu vystřídal usměv až propukla v chechot : „Yep, you’re right Jim, but don’t forget, have to say OIL RAPE, otherwise you mean that shit crime. Oh god, you’re crazy!“

Naše dnešní ranní práce byla ometání, uklízení či odprašovaní čajovníků. Deepak tvrdil něco o důležitosti, že prej pokuď se to neudělá, nové lístky budou při růstu zbržděné starým, seschlým listím, napadaným z okolních stromů a mohly by se taky kroutit, či co. Moc sem ho nepochopil, o tom žádná, na druhou stranu sem viděl lidi vybírat to staré listí a dělali to zřejmě aby se slunce více dostalo na právě ty nové výhonky. Respektive mámu, a ta to sbírá furt. Asi ví. Tohleto nebylo náročné, vlezli sme do čajole, každý do svého řádku, nakonec sme byli roztáhlí po celé ploše a každý uklízel pořádný kus. Carlo, osvícený týpek, dovalil magič. Teda kecám, magiče už dneska nefrčí, byl to ipod a cestovní reprák. Naladil elektroniku a jelo se. Každý z nás, jak sem se tak rozhlížel, se u tohodle stylu ladí tanečně, Tuccc Tuccc Tuccc, ten zatracený psy vyluzující se z apartury pořádně rozpaluje a já nemyslím na nic, jedna ruka vlevo, druhá vpravo.Vzít list. Přesunout list mezi keře. Pustit list. Vzít list. A znova. Carlos a já sme uklízeli poblíž a rozkecali sme se o jeho cestě přes austrálii společně se Sophii, buchtou z Kanady. Jeho holka. „Kámo to je husté, kámo. Sme projeli ty známé místa a střihli to do Alice Springs, tam se každý rok koná, madonna miia, ten největší elektro fesťák co sem kdy viděl. Vlastně celá Alice je díra plná hipsterů, jó drogy, to tam jede. Tam snad lidi jezdí jen pro to. Hippyland kámo. Navíc je to v poušti, vokolo nic, absolutně nic není. Jenom duny. No a ten fesťák je taky v poušťi. Bylo to šílené kámo, několik stagů, většinou tam buřil psytrance, ale to je odvaz. Něco takového sem jen tak někde neviděl, víš co takové ty psychedelické obrazky podsvícené Úvéčkem, hrany se rozpouští do nekonečna, tanec. A tripy co sem tam zažil, vuhuuuu to bylo něco. Zapadli sme tam v těch hromadách, rozumíš, kolem jen rozpálený, žlutý písek a já sem byl nikdo. Taky všechno, poslední zrníčko toho písku. Škorpión, co támhle leze. Ty jo a ty barvy, nemyslel sem, že tě může takhle oslnit, že může být tak vybarvený od slunce, chodíš v něm, bežíš zatímco on se přelívá z duny na dunu už tisíce let. Mamma mia. Bylo to, jak to popisuje Huxley v branách vnímání ti povím, svět dostává jiný náhled..“ Prokecali sme asi hodinu, vypravoval o tom, jak makal, když potřebovali prachy, prej má kuchařský kurz a povětšinou dělává šéfkuchaře což se ani nedivím, je to ITAL kámo. Né že by každý musel umět vařit, ale Italové, stejně jako Frantíci, to maj v krvi. Špaghetti basalico a tak dál. Vůně provensalského koření, bezzubý dědek posedávající s demižonem vína a právě upečený lassagně, RAGAZZO. Takže objeli celé pobřeží a pracovali tak různě, teda nevím jestli Sophii, ale on určitě. 

Takže objeli celé pobřeží a pracovali tak různě, teda nevím jestli Sophii, ale on určitě. Kaushila za chvilku svolávala na jídlo, snídaně na stole. Jídlo králu. Parta už byla domluvená a hned po snídani se i s Deepakem odvlekli do města, prý tam byl nějaký market day. S něma, nadobro, odcházela i Joanna, ta Holanďanka. Bylo to smutné, jako každé loučení. Řict sbohem je ale horší někomu, koho znáš dýl. Proto se nerad loučím a když to de, mizím po anglicku. Bez doprovodu. My sme nešli, já měl města po krk a Bill na tom byl podobně. Takže volné dopoledne, čas se porozhlídnout kolem. Posadili sme se na zápraží před domem a Bill zmerčil malé ukulele pověšené nad lavicí tam stojící, už se po něm natáhnul a začal něco vybrnkávat. Samozřejmě to bylo rozladěné. Krásně bylo, sluníčko hřálo a já si ho užíval, rozhlížel sem se jen tak kolem, najednou hlas prořízl ticho, nějaký chlap se objevil. „Ahoj kluci, ja jsém Mandeep, bratranec od Deepaka, rád vás poznávám. Chtěli byste se kouknout ke mě, poďté a já ukážu můj dům,“ skoro zašeptal vesele vypadající chlapík. „Vlastně proč ne? Pojďme,“ odpověděl parťák pokládajíc nenalazenou kytáru na lavičku. Mandeep mluvil tak potichu, že sem měl občas problém rozumět co vlastně říká, nijak to ale nevadilo. Vedl nás od našeho domu po úzké pěšince, po jejíž straně rostly kardamonovníky docela na husto, obrostlé ještě něčím, zřejmě plevelem. Prošli sme kolem menšího domku a pokračovali k dalšímu stavení přes políčko. Čajové. Vynořili sme se na nádvoříčku dřevěného domu, nabarveného zelenou a bílou a snad i červenou barvou, naproti stála další budova. Před ní, jak vykládal Mandeep “totó je ,chlape, bioplynové zařízéní. Něco jako velká nádóba je zakopáná sedum stóp pod zemí a koukej tadý,“ ukazuje na betonový kruh, vylitý nad zemi, uprostřed ňehož stojí železná tyč s lopatkama, představ si to jako větší šlehač víš co, a malá díra uprostřed, “tímhlé rozmixuješ kravínec s vodou, směs odtéče dolů a za pár dnů vzniká plyn. A ten je pák rozvedený do kuchyně pomocí hádicé, však poďté vám uvářím čaj.“ Byl dobrý i z tohodle plynu, naopak mě překvapila tahle myšlenka, supr nápad čéče. Asi to jednou někde postavím a budu dělat svůj plyn. Samozřejmě pro sebe, abys nemyslel, že chci rozjet byznys. Ještě nám ukázal jeho tři kravky, očividně – produkce hnoje. Tyhlety krávy žerou všechno, jak si vzpomínám na Borise z Almory, kterejej mi ukázal, že opravdu žerou. I slupky od banánů. Na zápraži jeho domu stálo několik sklenic naplněných zeleninou a ovocem. Jednu sem vzal a prosvítil sluncem abych zjístil obsah. Černá hmota se nejprve nechtěla roztéct, ale pak se zavlnila a objevily se kulaté tvary zřejmě citrónů. „Tipoval bych to na pickless,“ prohlásil Bill. Mandeep potřeboval nasbírat rákosí či co to, takovou tu rostlinu co žerou krávy a má ještě další využití, víš co. Vršek té rostliny obsahuje jemné chmýří úplně parádní na domácí smeták. Vyběhli jsme teda nahoru do kopce, směrem zpátky do města, zašli za tu zatáčku, která mění perspektivu a tobě, dokavaď jí neprojdeš se zdá, že si v divočině a odbočili sme z hlavní cesty kamsi do lesa. Na malém paloučku sme se posadili, Mandeep vytáhl cigára a travku.

Takhle sem ještě lidi neviděl balit, vytřepal prvně tabák, smíchal ho a nacpal ho zpátky do cigarety. Filtr tam ale nechal, trochu sem se divil, už kdysi mi někdo říkal, že to pak nemá účinek. Kouřili sme spolu, kecali sme spolu, Mandeep se zdá být zklamaný životem, ztratit přítelkyni může bolet kámo, víš co. Ale to je ONO. Život jako kruh. Nebuď smutný, že nemůžeš cestovat jako my, to možná my sme smutní, že nemáme zázemí jako ty. Kecy, kecy a zase kecy. „Mandeepe hele, můžeš mi ukázat jak nasekat pár těch rákosů? Zdá se to být jednoduché, ale přece,“ zeptal sem se ho potěžkávaje v ruce ten nůž co sme tahali sebou. „Sekáš to dobřé, jen to chýtni takhle a hlavně, dávej bacha a sékej to tady. Pak se nemáš šanci poranit. Ostatně koukéj na moje ruce, už s tim zatraceným krámém mam něco vyzkoušéné, jednou jsem si rozřézal prst skoro až na kóst o to zpropádené roští,“ vysvětloval a ukazoval směrem na zbytky odsekaných rákosu. SWIFT, HAKSHS, rákos padá dolů pod ranama mého nože, on je to spíše srpovitý tvar, než nůž. Mandeep tam něco valil do Billyho a já, sem tam jsem s něma něco prohodil, mu raději nasekal celou otep rákosu. Po asi hodince sme se rozloučili, tenhleten melancholický chlapík musel ještě něco dělat ale poradil nám jít k řece. Prý to není daleko, kolem tří kilásků. Pustili sme se cestou, tou hlavní cestou, dolů. Ta se kroutila mezi poli čaje, sem tam kolem nás profičel auťák, povětšinou jeep, naložený lidma až po střechu a všichni mávali a smáli se. Furt. Tráva tady je dobrá. Přimo před náma se rozprostírá koryto řeky zakleslé v ostrém kaňonu, napravo, mírně na kopečku, stojí osamocená budova kolem které poskakuje parta chlápků, když se podívám úplně do prava, cesta dál pokračuje po téhle straně řeky někam do neznáma, ale hned kousek od nás je u ní postavená, asi, strážná budka. Cesta vede i doleva, prvně se svažuje k vodě, tama se dá přejet s jeepem a když bys pokračoval dál vlevo, nemyslím přes řeku, mineš ceduli, výstražně stojící u cesty a vzadu, dost daleko, tak tam sou viďet elektrické sloupy. Pravděpodobně vodní elektrárna. Koukám směrem k budově na ty chlapy, jeden z nich sedí na motorce a společně s dalším se jí snaží roztlačit. Celé to místo vypadá jak z westernu, ticho, jen sem tam poryv větru mi rozčesává dredy. Všude se povaluje prach a kamení. Chlapi, ti co zrovna nemaj práci s tou mašinou, zírají, obličeje zamračené, uslyším vrzání. Strážný opustil svoji budku a taky zírá. Mám docela docela nahnáno, abych pravdu řekl. Pak si toho všimnu. Vedle budovy je chodník a několik metrů za ní jsou vidět nosné ocelové lana visutého mostu. Je dlouhý třicet, čtyřicet metrů a houpá se vysoko nad vodou. Dost vysoko pro mě. Široký je tak, že se chytnu obou stran, když rozpažím ruce a k prostředku se mírně svažuje dolů. „Hele dám ti dvacku, jestli to přejdeš, okay?“ povídá s předstíraným klidem Bill, ví totiž, že sem z výšek podělaný. Postáváme tam chvíli, to víš, než se člověk odhodlá. „Zkusím to teda, čéče!“. Prvních pár metrů jde dobře, ale pak zmízí i poslední kameny jen několik stop pode mnou a to kamaráde, to je takový ten most s průhlednou podlahou. Ujdu dobrých deset metrů. Pomalu. Krev se vaří. Děs se mi lepí na paty jen po několika dalších metrech. Né, cítím každé malé foukutí větru, sebemenší poryv rozkývá konstrukci v nesnesitelných, asi centimetrových pohybech ze strany na stranu. Vzdávám to, tohle je nepřekonatelný most. Možná jindy. Raději to přebrodit dole. Voda je super, teplota tak akorát a je jí dost v korytě. Posedávám na kamenu hnedle u řečišťe a sleduju jak se ten dlouhovlasý klučina trápí s jeho motorkou. Jeho parťák mu znova pomohl jí roztlačit a on opět jen marně sjel dolu, směrem k nám. Vypadá to, že jen tak nepojede, zaparkoval jí a mává nám. „Zdá se Jimmy, že s tebou chce mluvit!“ povídá Bill. Napadlo mě “jak vlastně víš, že se mnou?“ ale sebral sem se a šel k němu. „Ahoj, chcéš ty...tráva.? Ja jmenuju se Pathik, Ty chcéš ne, tráva. Oukay, my hrajém futbol dnéska my, ve čtyři nahoře, pod Deepakem. Přiďtě oba,“ težkopádně ze sebe soukal asi pětadvacetiletý chlap, snažíc se nakopnout jeho pekelný stroj a v mezičase sledoval hadičky od benzínu a prostě všechny ty krámy co jich na motorkách je. Ja i s Billem sme bezradně postávali : „zkus zčeknout benzín. Máš ho dost, že?!“ radili profláklé věci až už to bylo divné a my sme vyrazili zpátky nahoru se slibem, že se asi ukážem na fotbálku. Nešel sem tam, nejsem sportovní typ, na škole sem hrával nejraději florbal. Kámoš byl v dobrém týmu a pálil to závodně, naučil mě dost fíglů i když hrával proti mě. Proč nešel William to netuším, vymlouval se na boty.

Večer sme rozdělali oheň, mám na mysli Joanu druhou, ta je z Polska, od sousedů, starala se o ohniště. Najezení skvělým dál batem sme se rozložili kolem malého ohniště buď na menší lavičce, anebo prostě okolo po zemi. Fióna už zabalíno, jak kouzlo prosvištěl kolem, jen barvy vyzařující z duší zjasněly a padla noc. Luna vystoupala svým královstvím oděná stovkou slov, to tisíc příběhů jsme společně sdíleli. „Dobróu nóc přátelé! Až pujdéte spát, buďté jísti, že óheň nehoři. Je strášně sucho, opravdu dóbře zhasite! Dobróu nóc!“ kladl nám na srdce Deepak, zmizel jako stín. Ráno sem se probudil brzo, mohlo být snad kolem šesté. Začínalo se rozednívat. Po cigaretě u ohniště, to je totiž za našim barákem na druhé straně, jediné místo kde prý můžu kouřit, jsem zamířil na raní té.

Zvesela ráno

bambus z vody tahá

čajový kmet

V jídelně byla jen Kaushila, nato dovnitř přikráčel starý pantáta. Tipuju, mohl mít tak kolem sedmdesáti, ale furt při silách, hubený jak lunt. Na hlavě napasovanou tradiční nepálskou čapku, tak mě napadá, já ho nikdy neviděl bez té čepice. A ještě v pyžamu, úsměv mu pohrával na léty vrásčité tváři, se šoural ke krbišťi, v jedné ruce keramickou misku s falem. Pravděpodobně ranní rituál, protože si celou tu dobu něco mumlal. Vzal pár rozžhavených uhlíků a odšoural se zpátky ven. Tvrdá lavice a já. Po ránu. Dopil sem si svůj čaj s mlíkem, tou troškou co každý den po ránu dostanou a Kaushila to ohřáté rozdá staroušům a nám, pokud zbude. Deset minut kámo, víc to netrvalo. Vylezu ven, víš co, pokukujíce po dvorku přemítám. Děda postává před jezírkem a loví kusy bambusu mokré ven. Napadá mě haiku, další. 

Voda se čeří

přilož plochý  plátek

úsměv starce.

Usadím se a pozoruju, jak zručně vyrábí koš, jeden z mnoha. Prý uděla jeden za dva dny. Něco prodá na trhu, něco si nechávají na práci. Proužky, co vytahuje z vody, ležící tam přes noc, aby změkly, se ohýbají pod tlakem jeho starých  prstů a proplétají se do husté sítě. Starouš pokyvuje hlavou, sem tam na mě koukně, něco zahuhlá v nepali a už už se rozehrává úsměv na jeho tváři. „Čau chlape,“ povídá Carlo a přisedně si blíže, “hele on je blázen, on ty koše plete každý den, od rána kámo. Začíná tak, že si přinese velkou kládu a tu rozštípá s khukuri...“. „S čím?“. „Khukuri čéče, to je ten zahnutý nůž co používá Deepak, opravdu parádní nástroj. Bavil sem se s jedním týpkem na ulici, jeden mi nabízel, a vyprávěl, jak válečníci Ghurkove s něma za války usekávali hlavy jedním švihem. Byli a jsou to hrůzostrašní  bojovníci prý, a když koukneš na ten nůž, je tam jedna ostrá hranka skoro u rukojeti, no a ten chlápek pyšně povídal : „tohletó mistřé, tó je na odvod krvé, aby ti nekápala na rukú.“ Takže s tímhle nožíkem rozseká ten bambusový špalek, dlouhé to je většinou jako on, okolo metru šedesátí, sedmdesátí, víš co. Seká to tak dlouho, až mu zbydou pěti centimetrové pásky, které pak ještě rozekrajuje, ale podle vrstev, většinou na tři kusy. Pak to namočí přes noc a zbytek, ten můžeš vidět teď.“ Dopoledne sme strávili na poli, tentokrát sme se starali o kardamonová pole, že jich ale měl. Trochu kytek támhle, něco tady, nejlepší je, že kdekoliv si kopl do země, my sme teda vytrhávali plevel, takže sme se bez toho neobešli, tam narazíš na zázvor nebo kurkumu. Starou známou. Deepak povídal, on to sadí prostě všude a další rok jen vytahuje a jí. Dopoledne odsejpalo, snídaně byla za chvilku. 

Prásk ho. Samyouk, kluk otázek, se objevil vedle mě před kozí boudou, já zrovna ládoval ještě banán a slupku rozdával kozám když tu : „Jimmi, můžeš mi dát jednu slupku? Myslíš, že mu můžu dát tohle čili?“ Samyog na mě vybalil a jednu rudou asi tři cenťáky dlouhou, fakt ostrou čili papričku sevřenou v prstech. „Jak čili? Mu?“ vyhrkl sem kývaje hlavou směrem na kozla. „No tohle,“ odpověděl a čili zmizlo kozlovi v tlamě. Sežral to, jak když práskne, náhle se začal olizovat, si to představ, dáš si moc čili, do vočí ti vběhnou slzy a začneš potahovat. Přesně takhle vypadal, chudák, oči vykulené a jako kdyby nám říkal : „já už nechci víc těch vašich KOUZELNÝCH bonbónků, mééé.“ Co ti budu povídat, smáli sme se, až sme se málem váleli po podlaze. Ten Samyouk, to je ale chlapík. Deepak se vynořil nad náma, celá banda v závěsu a každý nesl nějaké nářadí anebo košík. Holky i s Kaushilou mířily trhat čaj a já, Bill, Carlo, Deepak a dva nějací chlápci jsme makali na té staré boudě pro kozy. S pantátou jsme se ještě den předtím bavili, že jí chce srovnat se zemí a hned naproti postavit novou. Préj proto, že už tam je hodně nasráno a hovna od koz, tak to je perfektní kompost. „Jdu dělat kompóst“ ozve se se smíchem Carlo. Sbourané to bylo rychle, jen malou ohrádku jsme nechali stát, aby nám neutekly a dali sme se do práce na druhé straně, takže z levé strany chodníčku sme se prostě přetočili na pravou. Jeden z těch chlápků, ten starší, tak ten štípal různé otvory do bambusových klád a nebo je krátil na míru, hlavně se u toho pořád smál a vypadal spokojeně, no jó místňák. Mladší z nich i s Deepakem vyměřovali a zasekávali, pokládali a sbíjeli a taky svazovali. Bambus je holt dobrý material, potřebuješ provaz? Sloupni kůru a prostě jí omotej kde potřebuješ a pak stoč konce spolu jako kus drátu. Bude to držet, věř mi. My s Willem sme vybírali a taky zkracovali na míru tyčky, které pak kluci používali, dostal sem khukuri k pasu a připadal sem si jako hrdina. Většinu času s ním ale pracoval Bill, já ty hotové nosil klukům a už sme usazovali podlahu, hned nato i stěny. Bylo to vážně rychlé, asi čtyři hodiny a bouda stála, přesunuli sme kozy a odstranili zbytky bordela ze staveniště. Hned po svačině mě Deepak odchytil a ptá se : „Hej Jimme, jsí tu šťástny? Chtělo bý se tí pómoct mi?“ Samozřejmě sem souhlasil, neměl sem moc plánu, prozatím, na vodpoledne. Deepak měl tentokrát nazuté gumáky, ale rozhodně zakýval hlavou, když sem se ptal po mých. Sestoupili sme kolem políček až k jednomu, ze zavodňovacích kanálů a dali se doleva, podel něj. Moc sme nemluvili, občas se někdo zeptal na něco, ale jinak sme šli Deepak sem tam prokopával témeř stojatou vodu v korytě. Bylo jí dost málo, myslel sem si. Minuli sme odbočku, která popár metrech ústila do malého jezírka, sloužícího taky jakozavlažovací, pro místa, kam kanál nesahal, a pokračovali dál po úzké stezce vinoucí se podel do vnitrozemí. Když sme se dostali do jednoho  z četných, bambusových, hájů, které se později slily v les společně s palmama a listnatýma stromama, bylo to čím dál horší. Na některých místech byl kanál skoro úplně ucpaný a Deepak to musel hrubě prokopávat, anebo jsem to já vybíral rukama. Ze začátku se mimoc nechtělo, používal sem klacky, ale ruka je ruka. Zrovna když sme procházeli kolem staré kamenné budovy, se Deepak rozvyprávěl : „Ténhle dómek, Jime, je prázdný a nikdo tú nebýdli. Stát hó chce pródat, aji s kusém poli túhle,“ ukazuje kolem domu, asi tak polovinu fotbalového hřiště, “ale chcou za tó móc. Pró nas je to nemyslitélne, třínact milijónů, za célé tohle jen.“ No přemýšlel sem o tom při chůzi. Pro nás, zápaďáky, to zas není moc, nějakých pět tisíc euro. To, za kus země i s jistým výnosem čaje každý rok, k tomu postavený barák, to by se mi líbilo.  Ani nevím, jak dlouho mi to běželo hlavou zatímco sme šli, ale bylo to tak po dobrých dvou kiláscích, co sme se otočili a zamířili zpátky. Když sme se vraceli, znova sem vybíral do koryta spadané listí a tentokrát sme mohli jasně vidět novou vlnu právě přicházející vlny. Místy nás předběhla a vylila se tam, kde bylo listí tak nakupené, že ucpalo cestu, a já bežel a všechno sem ho vyhazoval na bok, aby voda mohla proudit dál. Bylo to jako krev protékající žílama, jako kdyby všechno, kde se voda dostala, náhle ožívalo s novou jiskrou. Deepak se usmíval, já taky a voda, ta se přímo smála, radovala se v každém šplouhnuti. A na závěr naší práce se nový proud, před tím skoro vyschlým korýtkem, vřítil s neochvějnou silou do jezírka, skoro na začátku.

Na druhý den sme místo staré kozí boudy poorali, tohle sem asi řekl špatně, prototože jediný rýč, nebo rýdlo, co měl Deepak k dispozici, byla dlouhá, železná tyč a motika. Tahleta práce se protahovala, slunko z vostra pražilo a furt toho byla tak půlka. Nakonec sme sedli, „MEDITATION TIME,“ povídám a zakouřil sem v pohodě, položený v kopečku pod smrčkama, nebo co. „Ty jo hele, tohleto místo je úplně boží, výhled tu je až do Ilámu a taneční parket přímo pod náma. Tady by se hodila lavička, kámo“ vyhrkla Sophii, většina z nás začala souhlasně přikyvovat. „Dobrý nápad, postavíme tady lavičku“. „A já udělám schody do toho podělaného kopce, povedou přímo na posed!“ Bill přihazuje. „Kurňa lidi, to bude moje první lavička co postavím!“ ozývá se Carlo. Khukuri v tu ránu začlo protínat vzduch, krátili sme bambus na schody, já odhrabával schody v kopci, jeden šlapák, druhý a třeba vleze ještě jeden. Do toho Billy s nožem v ruce a bambusové klády nasekané u noh, téměř všechny, jen to zapíchat do země a ještě nějak upevnit. Jako zarážky dobře posloužil bambus, nachystaný na jemné špičaté kolíky. Mezitím Sophia s Carlosem řádili na lavičce, hlavní části. Prkno na sezení už měli položené, teď ještě ženská potřeba, opěradlo. Neříkám nic, ještě později jsem ho ocenil. Pár hřebíku semhle, tady taky něco přihoď, ať to drží. Povím ti, opěradlo vypadá fakt luxusně, ale kdybys viděl to uchycení, po stranách přibité s mírným odstupem k lavici a uprostřed taky, akorát ten nějak odskočil, takže to museli podložit dřevěnýma destičkama. Moc jich tam nedali, asi pět. Pak už sem se jen posadil, vytáhl cigaretu, začal sem tam bafat a hned vzápětí se objevil Samyog. „Hey Jimmy, můžéš se postavit na pravo ode mne? Némam rád kouř z cigaret, diký.“ Tak sem se teda zase postavil, ale hnedle sem měl radost, protože klučina se vyhopl na lavičku a na jeho tváři se rozzářil velký úsměv : „to ste udělali moc supróvóu lavíčku, tady se tak fajně sedí a kouká na zapád slunka.“ Jak sme tam takhle posedávali a postávali, objevila se Martina, zamířila si to kolem nás dolů, přímo na to čerstvé políčko. „To je ale pekný plácok na jógu,“ povídá a už už začala cvičit. Protahovala zrovinka nohy, Sophia se sebrala a přidala se k ní, ale namísto jógy tam poskakovala jak žába, oddávala se tanci na neslyšitelnou muziku a vůbec, užívala si to. „Jóó, dneska to rozjedém, uděláme tady párty, zadupem pořádně ten kompost do zeměěě,“ vykřikovala s rozpaženýma rukama, poskakujíc kolem Martiny. Samozřejmě, přidala se. Chtěl sem taky, ale ta cigareta. Pak už na nás houkla Kaushila, že prej máme jídlo. Celá banda se dovlíkla, posadili sme se kolem stolu a vychutnávali si svačinu. Pufovaná rýže smíchaná s kdejakou zeleninou a pěkně ostrá. Všichni sme se ládovali jako obvykle, sem tam někdo něco prohodil a Deepak povídá : „Živót je jakó bramborá. Můžeš jí smažit, vařit, důsit, nakrajet, prostě cokolív, nakonec je to fúrt jen brambora. Nic víc.“