Hudba k poslechu, ladies and gentleman?!!

Sme zase na cestě. Dlouhá nudná trasa busem s wifi, vlastně bez-odzkoušeno, velkou televizí ve předu a fakt zábávnou foto nálepkou nějakého guru či co, na níž je jeho kudrnatá hlava, usměv namazaného chlapa a to jeho gesto rukama. Dlaně míří k tobě, prsty blízko u sebe. Nářez! Většinu času jsem prospal neklidným spánkem, ta velká obrazovka přehrávala nějaký nepálský film a hlasitost byla tak přepálená, to trhalo uši. A potom ta přestávka, okolo deseti, na večeři, to bylo něco. Zaplatil sem kilo a dostal pořádnou porci dál bhátu, rýže s luštěninovou polívkou a taky nějakou zeleninou extra. Po tomhle se bude spát. Billy to radši zabalil, bejvá mu špatně z jídla při cestě, a zalomil to alespoň na chvíli klidně. To víš, autobus se skoro vylidnil, všichni jedli. Ještě cigárko, vychcat se a jedem. Z komatu sem se sice párkrát probral, ale mám fakt tvrdé spaní, takže žádný problém spár kdekoliv. Hůře na tom byl kámoš, ten prý celou noc moc nespal, na druhou stranu mi aůespoň povyprávěl o tom filmu, co dávali. Nějaká drama psychárna v umělěckém světě. Umělci jsou na hlavu. “Kdybys viděl jak s náma ridič fičí, asi by ses podělal, chvílema sem si myslel, že letíme vzduchem a kolama se dotknem jen, když náhodou zpomalí. Víš co, znáš tyhlety cesty, samá díra, a já necítil žádné otřesy. Museli sme letět, nebo co.” vypálil na mě, zrovna když sem otevřel oko. “víš ty co, mladej, dej si oraz, vyspi se a vykašli se na létajícího bůvola” a znova sem usnul. Další stop. Hele už je ráno. Billy spí, no nic, jdu ven. Vyloudal sem se z busu, zašel na chiu, nikdo nemluví, i když bylo plno, prostě ranní čaj.  Busak nastartoval protůroval a šinuli sme si to dále, do kopců. Ráz krajiny se změnil, co si pamatuju z Kathmandu valley. Je tu více palem, i větší bambusové háje a čaj. Už to začíná, čajovník pomalu plení vše ostatní a místní kopce vypadají jak učesané, uhrabané malýma keříkama za sebou a vedle sebe jdoucího čajovníku. Ten je tak metr vysoký, čekal sem více, ale jsou to bambulovité keře nasázené tak nahusto, že jde jen slabě zpozorovat náznaky uliček sem tam. Celé svahy jsou pokryté a sluníčko vylízá zpoza okraje. Kouzlo je tu, sss, né to je při západu, možná to uslyším i při východu, I když co by mohlo přeřvat náš autobus? Žbluňk! Slunce stoupá zatímco kotouče páry se proplétají keři, stoupajíce výš, svit dopadá na keře a ty se zazelení pozdravem vstříc životu. Krása. Viděl sem hodně krásných věci, ale tohle slunce nezapomenu, ztracené v mlhách Albionu. Rolnícíkáčející vstříc práci, nějaké ženy nesou cosi na hlavách. A ticho. Zhruba kolem 7 dojíždíme na místo, z přilehlých vepřovic stoupají proužky kouře.

“Ilam, Phikal. Vystupújte vy dva.” vyšší průvodčí, nebo jeden ze řidičů, zahulákal našim směrem. “Dobře šéfe, už sme tu? Ilam, jó?” ještě rozespalý Billy se ozývá při balení krámu. “Jásne, tady už jsté. Maté ještě batohy v zad, viď?” Vyloudali sme se, shrábli bágly a bus zmizel s dohledu. Rozhlídl sem se, ulice prázdná, jen pár baráčků na jedná a druhé straně. Za zádama smě měli ty boudy, před jednou postával chlapík, starši kmene, kolem čtyřicítky bych tipoval, a vykecával se s nějakou slečnou. Pěknou. Nejspíše dcera. “Hmm co říkáš, skusíme to támhle, vyštráchat něco k jídlu, víš co” zapochyboval Bill, vyhládly z cesty. Dovlekli sme se dovnitř, dostali vajíčka se solí a co to? Čaj. No a ta holka, ta nás obsloužila. Dlouhé, černé vlasy a asijské rysy, né uplně, ale dost. Rozhazovala úsměvy na všechny strany, poskakovala po místnosti společně s její matkou a něco vykecávaly s tím staroušem. Ten to po chvilce zabalil, my ostatně taky, šli sme hledat nějaký hotel, střechu kam složit hlavu a dát si oraz. Pak ještě kontaktovat Deepaka a dostat se k němu. Psal, že by to měla být nějaká vesnice totálně v kopcích. Teším se kámo. Od těch budek jsme se pustili směrem dolu, kterým sme i přijeli. Ale prd, dyť sme šli prvně nahoru, asi necelý kilásek a pak, jakmile se Ilámské domky začly ztrácet, jsme se vrátili dolů a šli opačným směrem. Za chvíli jsme narazili na malé náměstí, jestli se to dá říct, prostě tři cesty se potkávaly na jednom místě. Přímo na rohu dvou z cest, stála policejní bouda, teda něco jako betonová, kulatá pergola se střechou, po obvodu v barvách POLICE, Ilám Phikal six. Vypadalo to, že nás ten hajzl vyklopil někde totálně jinde. Později, když sem se na to zaměřil, bylo to psáno všude. Ilám, Phikal six.

No kašlat na to teď, k tomu dojdem, prvně je důležité trefit dobrý hotel. Obešli sme tři a nakonec zůstali v tom posledním. Je to blíže okraje města, když se vydáš z toho náměstíčka do prava, lehce do kopečka a projdeš kolem parkoviště jeepů, a tam už to je. Hotel teda nic moc, pokoje jsou tam malé, ale není nějak draho, takže sme to nakonec vzali. Stéjně tady pobudem jen pár dnů. Celé to městečko vypadá pěkně ve vycházejícím slunci, při hledání jsme objevili nějaký zelný, teda zeleninový, trh. Spousta chlápku a žen, šum okolo začínal nabírat hlasitost s ubývajícíma minutama a ulicí co chvílí projel naložený jeep. Většinou lidma, teda čímkoliv. Lidi na střeše, zavazadla uvnitř, blázinec, řidiči vyřvávající místa, kam že to jedou. Brrruum. Dámu z hotelu sem viděl jen dvakrát. Poprvé, když nás provázela pokojema, a podruhé při placení. Strávili sme tam pár dnů, přesto jako by zmizela. Celkově náš hotel moc nežil, snad jen jednou jsem zahlíd naproti další chlápky, jinak mrtvo. Krajina okolo je náramná, všechny ty keři porostlé hřebeny kopců, támhle bambusový háj sahající do výšky pětadvaceti, třiceti metrů, představ si to, kmeny takhle vysokých bambusů bejvají hutné jako moje stehno. Mezery pak vyplňujou různé baráčky, od vepřovic až po domy, stavěné z pálených cihel, rozházené po cestě jsem viděl i několik pálíren, prostě komín a tuny cihel okolo, ale to spíše v Indii. Barvy používají hodně, jeden barák fialový a druhý zase zeleny. Připadá mi to, jako bych se procházel duhou, veselý svět, ten náš Nepál. Vydali jsme dále tou naší zatáčkou, na rožku záhybu s výhledem do dáli, kde se skýtá pohled na kopce Darjeelingské, pár kilometrů vzdálené, sousední čajové město.

Slyšel sem, že ti parchanti prodávají čaj vodsaď z Ilámu, jako čaj Darjeelingský, protože se ho nenasbírá takové množství, aby nasytil trh. Kvalita je asi stéjná, je to přece jen támhle, na druhém břehu. Na tom rohu, jak sem říkal, jsme se zastavili v místním obchodě. Na chiu. Děcka z nás byly docela pav, tady asi hodně zápaďáku nezavíta, poskakovaly kolem nás, byly to tři čtyři menší holčičky s umolousanýma tvářeme hezkýma po mámě, co se pořád popichovaly, strkaly, plakaly a smály se spolu. Dostali sme po hrnku, chvilku poseděli a pokračovali dál, trochu nahlédnout do čajových plantáží, či najít fabriku na zpracování. Cesta nás vedla dolů, klikatila se jako had přes okolo rostoucí čajovníky a sem tam na nás někdo kývnul, když projížděl kolem. Dva tři kilásky jsme to brali po asfaltce, ale pak sem chtěl zahnout někam mimo, vrátit se boční stezkou zpátky do města. Billy souhlasil, Cestička mezi křovím se prudce zvedala nahoru, odpolední slunce pálilo takže sem viděl docela prd. Na hřebenu postával nějaký týpek jakmile jsme se přiblížili, zavolal na nás a mával. Starší, on mohl mít kolem šedesátky, možná I pětašedesát, chlapík s prořídlýma vlasama nepřestával valit slova, jeho bezzubá ústa zkřivená úsměvem a očka se pokukovala i s malýma jiskřičkama radosti. Nevím, jestli byl rád, že potkal cizince, nebo vůbec někoho, ujal se nás však ukazuje vlevo vpravo vedl směrem ku dřevěnému domku. Sem tam prohodil slovo i anglicky, musels ale pokaždé napínat uši, jeho výslovnost mě bavila. Tmavě zelený domek nebyl ani oplocený, na dvorku lítaly slepice a jen malá zahrádka zahrazená, to asi  před kurama. Tam sem zahlídl chlápka okopávajícího brambory, pozdravil nás s úsměvem a pokračoval, prohazujíc něco v nepali s našim průvodcem. Jen co dopověděl, ztratil se. Hned nato se na dvorek vyhrnulo asi pět lidí, nějaké ženské a jeden mladší chlapík, přinesli čaj a židle, usadili nás aniž bys stačil říct “hele jáfaktnechci,děkuju.” Jediný anglicky mluvící se ukázal být ten týpek. Tipuju tak kolem třicítky, vyprávěl o čaji, přípravě a vyptával se : „odkud jste chlapci? Co vás sem vede?” Taky sme se dozvěděli, místní dost navykli alkoholu a neměli by sme  raději lítat po venku na večer, bejvají dost agresivní k cizincům. Moc jsem tomu nevěřil, ale zkoušet se mi to taky nechtělo. Asi po dvaceti minutách se zvedáme, že už zase půjdem, místní se loučí a zvou na další den, dáme prý čaj a trochu nás provedou. Bishal, náš starý průvodce, se nás ujímá znovu, chce nás zavést na jeho čajovou plantáž, i když jsou všude kolem. Docela chváta a jen tak prohazuje různá slova, zkoušeje nám vysvětlit jejich význam. Šplháme se prudkou prašnou ulicí směrem nahoru ku siluetě velkého domu, co to je? Nemocnice? Škola? Bishal jen pokyvuje hlavou “Haha” ať už řeknu cokoliv. Dostali sme se na hřiště, mladí kluci pobíhali za mičudou, jsem to tipoval asi správně-škola. Vyškrábali sme se ještě na přilehlý pahorek Bishal ukazoval na druhou stranu kopce, na plantáže, zřejmě jeho, mával tamtěm dřívějším hostitelům a slunce zapadalo. Velká kulatá, žhavě vypadající silueta, znáš to z filmů, akorát chybělo sss. “Hey Bille, raděj bych zmizel, už se připozdíva a fakt nechci pokoušet štěstěnu s těma řečma o místních”prohodil sem směrem k Billovi, ten jen zakýval hlavou a vyrazili sme. Jó málem bych zapoměl, ještě jsme se rozloučili s Bishalem.

Další den sme tam už ale nešli, nevzpomínám si vlastně proč, docela mě to pak mrzelo, ti lidi vypadali fajn, ale rozhodli sme se jít na opačnou stranu, nahoru do kopce. Hnalo mě to až na kopec, mlha, která padala vstříc naším tvářim, byla studená a zpomalovala naše kroky  čím výše sme se dostali. Přišla rychle. Prošli sme kolem domku, podlouhlý a taky to vypadalo na hospodu, a za zatáčkou jsem už zahlídl nějaký komín. „Čum támhle, co myslíš ten komín, je to fabrika na čaj?” zazubil se na mě. “Kámo máš recht, to bude fabrika na zpracování čaje!” Přímo před náma se vynořil kamenný oblouk z mlhy. Brana do areálu a na ní “Ilam tea factory” (bylo tam ještě něco, ale mám fakt blbou paměť. Bohužel je zrovna mimo sezónu, ta má podle slov majitele začít asi za dva tři tejdny. První jarní sběry čajů, ty parádní chuťovky, ani černý ani zelený, jak pro fajnšmekry. Miluju ty první sběry, jejich svěží vůně a to, jak tě dokážou rozveselit, jen přivoníš. To sme tu ke konci dubna, já myslel, že startujou sbírání dříve. Beze starostí sme se dostali do komplexu fabriky, betonová cesta nas vedla prudce dolu až k velké budově po pravé ruce. Tam sme nešli, po levačce byl menší bílý baráček s napisem “office”, zamířili sme tam. Z venku nic moc, ale jakmile sme se dostali dovnitř, červený koberec na podlaze, zdi byly pokryté malbama a sem tam fotografiema či mapou. Chodbička vyustila v prostorné kanceláři, kde vévodil velký, dřevěný stůl v ploše celý pokrytý papírkama, pytlíkama zřejmě se vzorky čaje, různýma složkama a kupama “bordela”, stál poblíž vstupních dveří, takže sme ho museli obejít, a všechny tři stěny byly osazené okny, takže sem měl výhled na celý areal. Za stolem seděl chlapík, tak ve středních letech, sako a vlasy ulízlé na stranu. „Dobrý den přátelé. Vítejte v naší malé čajové fabrice. Co vás sem přivádí?” povídá. „Zdravíčko pane. No tadyhle kamarád se zajímá o čaje a tak sme se přišli podívat, jak že se ten čaj vlastně připravuje. Nejlépe sem, do továrny, ale vidím, vy asi teď nepracujete.” “No přišli jste mimo sezónu, jen co je pravda, ale provést fabrikou vás přece jen můžeme. Stroje tady máme a i to je zajímavé vidět.” Trošku jsem s ním pokecal, Billy měl všeobecně problém, jeden by čekal, že se vynasnaží více ve zlepšování jazyka, ale co. Takže pak zbývala většina na mě. Manager mezitím co jsme rozprávěli zavolal nějakého pohůnka a ten, jen co dorazil, se nás ujal. Byl to starší chlapík, tester kvality čaje , jak nám prozradil, s malým knírkem. Ind, pocházející z Darjeelingu. Myslel sem si to, to ten knírek, Nepálci je nemívají. Mluvil docela slušně anglicky, ale občas sem ho neslyšel, asi echo té fabriky či co. Mě se to stává, ale navykl sem si neptat se a spíše se snažit vydolovat co že to ten týpek vlastně řekl. Prvně sme došli ke stroji na zavadání čaje. Takové velké síta, na které se čaj rozloží a pomocí tepla, honěného mašinou se nechává zavadat, další krok je rolování, to zas obstarává mašina, tlačící lístky k sobě a potom je posílá dírama dolů, o poschodí níž. Tam pracujou zřejmě další chlapi, kteří ten srolovaný čaj dají na rošty fermentovat a pak dosušit do obřích pecí. Nakonec se to balí do pytlů, jeden, mám pocit, měl pětadvacet kilo, a podle kvality se posílá na trh. Tahleta fabrika zpracuje třista tisíc kilo za sezónu. Kvalita určuje cenu, každopádně koncová cena pro fabriky je asi větší než pro farmáře. Ti, jak mě říkal Deepak, povykládám později, dostávaj vosumdesát rupek za kilo čerstvého čaje v bio kvalitě a polovinu za normální. Takže většina se snaží jet BIO. Průvodce nás vzal ještě do testovací boudy, malá místnost s pár židličkama a konvicí na vaření vody. Ukázal nám tři druhy čaje, jarní, letní a podzimní sklizeň no a já čekal. Myslel sem, že Billy mu řekne, aby nám teda udělal nálev, myslel sem si, že i samotný průvodce čekal, že mu řekneme, jen nikdo se k tomu neměl. Ticho. Ale dal nám dobrou radu, vemeš trochu z čaje do ruky, sevřešv pěstí a přes škvíru mezi prstama a palcem profoukneš vzduchem z plic. Pak to otevřeš a přivoníš, můžeš i zkusit. Ve Phikalu sme později vychatali jednu parádní restauračku, zhruba v půlce je slabá zatáčka a jeho barabizna stojí přímo tam. Na rožku. Oplechovaná bouda, podlaha jen hlíněná s výmolama, že by sis i namlátil, jít tam ožralej, týpek den co den rozpaluje oheň už ráno a připravuje všemožné pokrmy, co by sis jen mohl přát. Jerry, sladké zámotky, samosy, slané a plněné kapsičky, a různé dálovité polévky, omáčky, vajíčka. Jeho ženská poskakuje kolem, je trošku silnější postavy, ale zato veselá, úsměvy rozdává na každou stranu a dokonce sme jí naučili anglické slovíčko. “Tenk yu” ti řekne, i když platíš ty.

Ten její chlap se teda netvářil tak příjemně, vlastně sem ho neviděl jinde, než u ohně se samosou v ruce, ale pekl-vařil-připravoval božská jídla. Tam sme chodili častěji, i potom, co sme dorazili k Deepakovi. Tomu, ostatně, sem se ozýval a čekal nás v neděli. Do té zbývaly dva dny. “Co budem dělat, čéče?” “No půjdem směrem ku Dipakovi a přespímě někde na půlce cesty, co?Zní dobře, že?” povídám. Tak sme se do toho pustili, sbalili bágly a vypadli z našeho hotelu. Nebylo ani brzo, ani pozdě, pokud si vybavuju nějak kolem dvanácti. Zdrželi sme se,  paní domácí se snad vyvalovala či co, vypadala jako by se zrovna probudila, Bill srovnal účet a raději sme vypadli. Cestou sme se zastavili v tom krámku u cesty, to víš, parťák si vypěstoval solidní návyk. SAMOSA, “šoupni tam rovnou dvě kámo!“ No ale kam dál, zkoušeli sme to támhle, pak taky tam, ale nikde se nezdála být ta správná cesta. On mě to Dipak sice vysvětloval, i přesto jsme bloudili. No víš co, nikoho se nezeptáš, většina mluvících anglicky neví a zbytek tě směruje kamkoliv, jen aby pomohl. Navíc asi vyslovujem blbě, bo pokaždé jak vyslovím Kulung, Deepakovo příjmění, většina pokývuje hlavou a ukazuje “kamsi“. Pak to přišlo, postáváme zrovna na křižovatce, parťák brblá cosi jako obvykle a já ho zmerčím. Policajt. Ti vždycky pomůžou a hlavně správně. Jdu. Přes ulici je to kousek, on postává v davu a vykecává se, nespustí ze mě oko mezitím co pochodujem jeho směrem. “Dobré ránko, Dipak, Dipak Kulung, víte kde bydlí?“vypadne ze mě. “Hmm dóbry dén, Deepak mysliš? Ta fárma s čajem, kousek támhle je Áruboti, vesnice kde on býdli.“ Ti dva chlápci co postávali s ním se taky přidali “jéé, hele, my tam jédeme za chvilů. Přijede taxi, můžeté je s náma, chlapi, ale neni to daleko aní pěšky“ já posunkama naznačoval, že by bylo fajn vědět směr “prostě tůdma nahóru a poslední odbočka v dědíně do prava je ta vašé. Pak už jen róvně a tam se optáte dálé.“ “Pravda, máme dost času kámo, pudem pešky, když tak někde vytáhnem stan a přespíme“rozloučili sme se s touhletou milou sebrankou a upalovali daným směrem.

Celkem v pohodě jsme dorazili na tu odbočku, pak ještě kus směrem do prava dólu, tahle cesta už byla horší, jen prašná hlíněná. Strom u cesty, tři lidi poskakovali kolem, pak si všímám a prase. Né jedno, hned tři, chlápíci odešli, prasata uvázané u stromu. Chvíli to vypadalo, že je  podřezali, ale ne, to ony jen tak polehávaly. Až se před náma objevila první čajová pole, v levo nad cestou, skoro křičím na Billyho “šéfe, potřebuju oraz aaa cigarko, okay?“ Vyškrábali sme se hustým křovím nad cestu, parťák shodil věci a uložil se hned na první rovince zatímco já upaloval vobhlídnout ty čajovníky z blízka. To bylo poprvé. Rovnou sem si nasbíral asi hrst lístků. Většina z keřů je mi tak po pás, výše né, všechny jsou zastřihávané v oblých tvarech. Listky jsou zakulacené, špičaté na konci, stářím tvrdnou a nabírají tmavě zelenou barvu. Jako třešeň. Zřejmě jen vrchních pár lístků se používá, vím já? Voní však opojně, no jó, k tak čerstvému čaji se jeden jen tak nedostane. Chvilku jsme poseděli a zase zvedli kotvy, tohle místo nebylo na spaní. “Hele, dáme tomu kolem hoďky, hoďky a půl a pak to někde kempnem. Tady sme dosti vysoko, neměl by být problém s panterama, jak říkal Bharat v Almoře“ povídal Bill zatímco jsme sestupovali dolů na cestu. Jen sem mu kejvnul na souhlas, hlavou se mi honily myšlenky o Nainitálu a tom spaní venku, taky o tom, že sebou tahám celou cestu ten stan a že ho konečně zase použijem. Čím jsme se dostali dále od města, cesta se úžila a chalup ubývalo. Sem tam sme někoho potkali, já na ně jen se slovy “Deepak Kulung?“, místní se jen uculovali a pokyvovali hlavama směrem, kam sme šli, povětšinou se slovy “HAHA“. Šlapali sme pomalu, cesta se svažovala podel čajových zahrad, ztrácela se v odpoledním zapadajícím slunci, světlem jemně ozářená pešina vyvolávala mírné melancholické vzpomínky v něco prožitého kdysi, možná v minulém životě, znáš to. Nechal sem se unášet, šli sme mlčky, ze zatáčky před náma se vzdálen vynořil obrys někoho. Postava, muž či žena nevěděl jsem, přes hlavu měl cosi přeházené. Jak přicházel blíže poznával jsem trsy rákosu visícího na hlavě a ramenech té postavy a i obličej, vykukující zpoza, vrasčitá tvář bezzubého muže se na nás usmívala. Kolem se rozprostíral bambusový háj, stromy vysoké dobrých dvacet metrů se tyčily po obou stranách cesty a pomalu se houpaly vzduchem. Listí šustělo. “Ještě kousek a mohli by sme rozdělat tábor, tady je to dost příkré, žádná rovina. Nechci se zas ve spaní srolovat až na dno spacáku, chlape!“povídám Bilovi, ten jen kejvne a pokračujem. Náhle jsme vypadli z toho hájku ven, před náma se objevilo několik stavení, tak nějak rozesetých po stranách a prašná cesta, dost široká na JEEP zrovinka projíždějící kolem. Co to kecám, i na tři. Sešli jsme na ní, dali se směrem dolu doprava, minuli dva malé krámky míříc směrem tam, k té hromadě bambusů. Něco mě tam hnalo, vnitřní hlas co ti říká “bež až tam, uvidíš, to bude co chceš.“

Stanuli jsme na vrcholku písečného schodiště, koukali dolů na lidi, sedící na lavici před hezkým dřevěným domem. Vteřiny bežely. Je to ono? Šlo mi hlavou. Pak, když sem rozpoznal lidi a uvědomil si angličtinu, věděl sem. “Heey, jestli hledáte Deepaka, ste tu správně!“ zakřičel někdo, „helé, další týpci přišli, paráda supeer, aspoň nás bude víc“ ozývalo se z dola zatímco jsme slézali. Před barákem je malý plácek, lavička pod střechou, lavička pod oblohou, asi čtyři vysmátí lidi, chci říct holky, kámoši na tripu, z Kanady, Anglie, Polska. Momentálně je tu préj třináct lidí, teda i s rodinou. Jeden týpek z Itálie, jmenuje se Carlo, malý vysmáty a fousatý chlapík, Deepak, Kaushila, jeho žena a syn Samyog a holky. Tý jo čéče, HOLKY z celého světa, přímo před tebou. Samyog je přátelský, asi desetiletý klučina, dost chytrý a zároveň hodně zvědavý, ptá se tě uplně na všechno. Za krátko se z domu vyřítil i Deepak, sympaťák v kšiltovce, co se furt, fakt furt kámo, směje. “Ahoj chlapi, vy ste příšlí brzó, ták brzo. My tu némamé teď postele vólné. Jeejej, sem vám řikál, až v nedělu “ vybali na nás Deepak. “Ahoy, já sem Billy, támhle to je Jimmy. My sme chtěli přespat venku, netušili sme, že tvoje vesnice je tak blízko Fikkalu. Roztáhnem stan někde tady a přenocujem, okay?“ povídá Bil. Postáváme venku, prohlížíme se navzájem, Deepak něco zabrbla “ Achchey, to se nějako údělá. Dáme si čaj. Kaushila, postav vodu na čaj!“ a zmizí ve druhém, kolmo k prvnímu domu postaveném, nižším domku. Stojí vlevo od hlavní budovy, zřejmě kuchyň či co. Chvilku kecáme s lidma, teda kecám, Bill je ztracený, až Martina, zlatovláska s kudrlinama a hezkým úsměvem nadhodí „A vy ste z česka, nie? Já pochadzam zo Slovenska, ale teraz žijem v Cardiffe, už dluho, několik let.“ Usměju se s pohledem směrem k Billymu, “ svět je ale malý, to ti povím.“