...Usazený...

Bezútěšnost pozdně podzimního lesa je okouzlující, je jako uzavírající se kruh, kruh života chýlící se pozvolna k západu, je jako kotouč slunce, obíhající naši zem, je nikdy nekončícím putováním, věčným a neměnným ve své rozmanitosti. Kolo dharmy, roztočené na počátku věků, bude se točiti, dokud my všichni nedojdeme k osvobození.

Počalo pršet-

sedím si v auťáku,

kufr plný smrčků.

Kluci poslední!

V zem chtěli by jíti,

Kropí deštěm.

Svobodou nechť nám stane se poznávání hlubin svých. Neboť kde touha, i lež rodí se, kde najdeme veškeré ty druhy lásky i nenávist povstává. K odpuštění potřebujeme činy nedokonalé a tak stále přicházíme v pláči, do slz se halíme a v nich loučíme se.

Svět je slzavým údolím, svět je koruna beze obruče.

Stačí jen zastavit se, poslouchat. Kapky deště, jež jemně bubnují na plechovou džezvu, vítr kterýs pohrává si ve větvích, tak i lidé. Vše se nám stává učitelem. Prostě naslouchejme.

„Čekám na znamení,“ prohlásil, skoro bezhlasně kmet, přičemž zabořil svou, na vrcholku zahnutou hůl do písku těsně vedle nohou v sešlapaných sandálech. „Stále čekám to znamení orla!“ Stařec se dlouze zadíval do dáli, směrem zapadajícího slunce, poklekl a uklonil se. Kdes na obloze tiše zahvízdal orel.

„Děkuji ti, vím, že nemusím mít strach. Jen tahle schránka, kterou jsem užíval umírá. Jdu dál a v pokoji.“ Stařec se svalil na sluncem vyhřátou zem a s posledním paprskem souputníka i on vydechl naposled. Šťasten, putuje domů.