Reflexe bezčasovosti

Pusť si tuhle tu pecku, kamaráde!!!

Tma. Hustá černočerná tma se rozlévá kolem ve vlnách, které můžu skoro zachytit, oblévá mé tělo a celý svět halí v neproniknutelný závěs. Padám, padám z bílého prostoru, zářivého místa pochopení kamsi v temnotu, žádný záchytný bod okolo. Snad propadám se do hlubin historie, pojednou se objevují, vyskakujíce z hlubin, nejdříve nezřetelné obrazy, siluety a slyším zesilující se hrubý, rytmický hlas, po chvilce srozumitelný. “Conigli... Conigli... CONIGLI!“



To bílý králík, šakal a opice spolu mluví, promlouvají za jasné, měsíční noci. Úplněk zrovna protíná střed oblohy, když tu se moudrý králík přitočí ke svým druhům a povídá : „Hle přátelé, za noci jako této, kdy měsíc je mi svědkem, žádám vás o jediné. Chtě pomáhat hladovým, pojďmě posbírat každý jeden kus pokrmů světa a nabízejme je nejchudším!“ A tak šli, šakal ulovil kus masa, opice nějaké ovoce ze stromů sbírala, jen králík, náš chudák jí jenom trávu. V tu ránu rozhodl se : “zdali někdo příjde s prosíkem, skočím do ohně a sebe mu nabídnu!“ Stalo se tak, jak smluvili druzi, hned dalšího dne, kdy procházela kolem paní Guan Yin. Zesláblá cestou zastavila pod stromem, nasbírala větví pár a zapálila oheň. Do úst však, neměla co dát, hladověla. Viděl to náš králík a už vskočil do ohně, vzdávaja se života pro pocestnou. Oheň započal olizovat jeho tělo, jen kouř se zvedal a náš hrdina zůstal živ a zdráv. Paní toto uzřív pohybem ruky žár uhasila a praví : „Králíku, tys chtěl mne zachránit a proto podobu tvou na měsíc ve věčnost vytesám, abys osvětloval svým činem všem jejich životy!“ Od té doby je podoba králíka vrytá ve tváři měsíce.

                                     

 

Tma se vrací s odeznívajícím hlasem Guan Yin, náhle však něco jiného vyplní můj zrak. Geometrické obrazce pulzující svým vlastním životem se noří z hlubin, velké písmeno X s kruhem uprostřed vibruje mým vesmírem do kterého stupňující se hluk broušení nožů vytváří sklíčený pocit. Pak klid a zvláštní pocit proniká mnou až do poslední molekuly. Uvědomění, že co zde má být zanecháno můžu klidně pustit. Celým tělem, podelně s osou, prochází tisíce malých ostří, odřezávajíc včerejšek jako starou kůži. Padá za mne do prázdnoty a já uháním vpřed. Někdo tu je! Jakasi síla, oděná ještě temněji, přihlíží celý čas a teď se vzdaluje, nedostižná, nepolapitelná.  

Čerň kolem se náhle rozprske naoranžovělým světlem plápolajících plamenů, které se objevily snad stopu přede mnou. Svým plápolajícím světlem osvětlují červenou kachlikovou zeď s bílýma spárama a v jejich odlescích se mihotají dvě postavy. Dospělá žena, žena Matka a dítě. Děcko, kterým sem byl býval. Maminka křičí jméno svého syna, milovaného kluka a její hlas se tříští v miliony jmen všech synů a zase se skládají v to jedno. Gaia mne volá, křičí na svého potomka a já upadám do tmy.

  

Chvíli trvalo, než jsem začal rozeznávat obrysy postele, nástěnný obrázek a jiné věci denní potřeby. Tichá modlitba se mi vydrala z vyprahlých rtů a já děkoval za nadcházející noc. V dáli zavyla liška. Či šakal?