Letos,
když přišlo jaro,
vše se zelenalo a pampelišky daly na odiv své sytě žluté květy,
později pak,
když už z trávniku trčely jen na konci dokola ochmýřená torza zeptal se mě :
„Taťko, to už přišlo JARO?“
„Ne kamaráde, Jaro už je pryč!“
Vánek pofukuje, list javoru třepotá se...
Bezútěšnost pozdně podzimního lesa je okouzlující, je jako uzavírající se kruh, kruh života chýlící se pozvolna k západu, je jako kotouč slunce, obíhající naši zem, je nikdy nekončícím putováním, věčným a neměnným ve své rozmanitosti. Kolo dharmy, roztočené na počátku věků, bude se točiti, dokud my všichni nedojdeme k osvobození.
Počalo
pršet- 
Kluci poslední!
V zem chtěli by jíti,
Kropí deštěm.
Svět je slzavým údolím, svět je koruna beze obruče.
Stačí jen zastavit se, poslouchat. Kapky deště, jež jemně bubnují na plechovou džezvu, vítr kterýs pohrává si ve větvích, tak i lidé. Vše se nám stává učitelem. Prostě naslouchejme.
„Čekám na znamení,“ prohlásil, skoro bezhlasně kmet, přičemž zabořil svou, na vrcholku zahnutou hůl do písku těsně vedle nohou v sešlapaných sandálech. „Stále čekám to znamení orla!“ Stařec se dlouze zadíval do dáli, směrem zapadajícího slunce, poklekl a uklonil se. Kdes na obloze tiše zahvízdal orel.
„Děkuji ti, vím, že nemusím mít strach. Jen tahle schránka, kterou jsem užíval umírá. Jdu dál a v pokoji.“ Stařec se svalil na sluncem vyhřátou zem a s posledním paprskem souputníka i on vydechl naposled. Šťasten, putuje domů.
Listí buku zas,
zlatavé jak slunce je!
Přichází s kosou.
Rubášem krytá,
ne prve se tu toulá.
Ona přichází!
Mlhy taví krusty prvé;
Všemu konec!
koncem světské slávy.
Dopadl písek.
V popelu hle!
První klíček rašící.
Vychází slunce
Beze strachu, hněvu,
padá listí v hladinu.
Nebe se čeří.
Lesy vrzající!
Jak lidé by mluvili,
zkazky a báje.
Déšť beze kapek.
Listí dožlutilo se
a strom nikde.
Čněly se hory v krajině daleké,
chlapec, jež líce do červena měl,
na kole samoten vstříc jim ujížděl
splnit si sny, jeho toužebné.
Překročit hory, ty obry italské,
zdálo se zprvu mu tak snadné,
však čím byly muži blíž,
tím větší jímala ho tíž.
Obrové, kterýmž klepe na vrátka,
snad čeká jinocha život vysněný,
zatím však stoupá sám, bez síly, zmatený,
mylně myslil si bude to pohádka.
Zákruty cesty vedou mě dál, tu náhle však;
již poslední šlápnutí vpřed, je to tak,
cesta zároveň noclehárnou mou se stává,
ne radno jeti dál, neb do deště se dává.
Tu noc divoká krůpěj přístřeší mi smáčí,
veškerou víru po čase zahazuji v rokli,
nakonec smutek, celé nutí mne to k pláči,
buddha, na dně shrbený, se modlí.
Jak z pohádky zpěv reka při ránu probudí a hle,
svit sluníčka rýsuje brady horám dlouhé,
ptáčků štěbetání tichem, jen tichem prochází
tam, vysoko u jezera na hrázi.
„Ach kopce, kopce kopečky!
Stojíte tu zajisté než lidé déle,
strážci nám společně sděleného tajemství,
není nad mír a srdce vřelé.“
„Co tam, kdes za horami, na mne čeká?“
Jako mantra zněla mi v uších tato věta,
jedině přítel vítr líně kol si pofukoval,
pak, v osudný moment, jsem smutnou tu skálu zdolal.
A jízda to spanilá dolů už Italskem,
vstříc vinici v dáli zrající,
dvě kola rozmazaná deštěm,
snad slunce zas vysvitne, nad hory všude tu čnící.
Mlhy a déšť obtáčí se krajem zapadlým,
tu putuje hrdina, duchem ochablým,
krajinou podzimní, chmurnou a stinnou,
netuší rek, jak blízko setkání je s děvou snivou.
V podhůří nalézá chalupu malou,
vinicí rostlou na širých kopcích,
i když podzim, jako by jaro,
sbírá hrozny a prožívá něžný to cit.
Tak stalo se, došel jsem místa,
dcera farmáře, co duší je čistá,
den rychle běžel ode dne,
my vyměňujeme si pohledy smyslné.
Je nás tu více, přátel a lidí,
žijeme spolu, vaříme jídla,
my jsme tuláci, voluntíři,
uvnitř starobylého vesnického sídla.
Hraje ta dívka na housle krásně,
večer co večer spřádá své básně,
chlapec omámen amora šípem
také jí zahraje milostnou píseň.
Polibky v ústraní
jsou jemné a sladké,
strach mu však nahání
ty řeči roztodivné.
„Můj drahý, rozmilý chlapče,
jest to jen chvilka a ty neznáš mne,
plna špatností chodím si světem,
nechci pranic zlého pro tebe, tě.
Povím ti upřímně pravdu krutou,
je muž starší nejen svou hubou,
cos cítím já vůči němu,
leč co jest to, říci nesvedu.
Ale jedno ti slíbím drahý můj mužíčku,
už ho neuvidim.
Dopřej mi proto hubičku,
pak ti to doopravdy slíbím."
Kastaně teplé všichni jsme tehdá jedli,
a víno vínečko taky si pili,
den za dnem lidé u stolu se scházeli,
často na oslavách spolu též byli.
Vinice nádherné podzimním svitem,
co listí zelené už žlutou se barví,
stříháme hrozénky královským umem
dávaje do bedny pak noc tam tráví.
Matinka s úsměvem na něj se dívá,
to jinoch u dveří dcerušku líbá,
netuší, že viděn je,
ženu milou v sebe přivine.
Čas kvapně plyne a připravil hrůzu,
to jednou navečer milá se mu zjeví,
na těle rudou má, zkrvavenou blůzu,
za starým chlapem šla, teď rady si neví.
„Prve mne urážel, do kurev nadal,
nakonec neváhal a hubu mi zlátal!“
Hrdina ztuhl, zlem se hned vzepřel,
„ubiju ho rukama“, vztekle pověděl.
Do spánku upadli milenci v obětí,
venku ten úplněk divoce zářil,
vesnice světýlka komůrku večer prosvětlí,
chlapec náš budoucnost ve snu svém spatřil.
Jak viděl stalo se za pár dní nato,
čepel se probleskla jako zlato,
seděli u stolu v okruhu přátel,
píchnout nožem jeden ho zachtěl.
Ticho hrobové, dva muži se střetli,
svaly napnuté, i špendlík bys slyšel,
vrzání židlí, od stolu vzlétli,
kus omluvy pak z agresora vyšel.
„Jsem Rus, dlouho už bloudím,
příteli, jen domů se já těším.
Promiň mi můj ten nevkusný žert,
snad blouzním, určitě propadá se mi svět!
Ještě dívka, tehdy má, řekla sbohem,
milovat já ji nepřestal leč,
pro ni stal se nudným patronem jsem,
zlomené mužství mé vrací mi zpět!“
Kluk napadený zlobu velikou cítil,
v samotu tmy se uchýlil,
kams nohy ho nesly ni netušil,
štěkot jakéhos psa myšlenky mu přerušil.
Dalších pár dnů se lidí straní,
agresor odjíždí do matičky Rusi.
I přesto, že srdce jinochovi brání,
„Šťastnou cestu,“ říct mu musí.
Na to pak do hor s milou svou vyráží,
pod štíty chalupa schovaná mezi stromy,
bučení dobytka vítá když přichází,
v domě tom přítel spí a taky ony.
Jinocha do služby známý si vezme,
hnát krávy v dolinu ještě ten den chce,
cestu jim zasněží čerstvý to sníh,
co na tom záleží, i přesto musejí jít.
Zvířata šílená hnát cestou dlouhou,
stromy a keře chtějí pod sněhem se ztratit,
čtyři ti mužové s jedinou touhou
okolo teplého ohně se usadit.
Přichází večer, to tma se už blíží,
dobytek zahnaný jest ve své chýši,
víno se rozlévá okolo stolu,
všichni tam sedí, klábosí spolu.
Druhý den služba ještě jej čekala,
poklidit stáj, nakrmit kozy,
celá ta věc zvládnout se nedala,
ty ďábelské zvěři ze srázu skákaly.
Dlouho je naháněl, v kopci běhal,
vztek jeho zas se zvedal.
„Jak přijde pantáta, se vším hned seknu,
už ani prstíkem pro něj ni nehnu!“
Vzápětí křik dvorem se rozléhá,
chlapec rozmyšlen vypoví službu,
pan táta prosí, naléhá,
zůstaň až do noci, sám tu nic nezmůžu!
A tak pomohl, byl tam až do šera,
slečinka milá proň si přijela.
Dny nato roztekly dopředu se dál,
přišlo to, čeho se obával.
Cesta domů, putování dlouhé,
v autobusu už smutně sedí,
ven z okna na obry snově on hledí
a slza po líci samotně si kane.
Ciao amore, navždy si běž,
stát tu chci sama jako hradní věž,
už se sem nevracej, časem ti řeknu,
žádného muže již se nezaleknu.
Chlapec, jež červené líce měl,
vstříc nové se ženě vydává,
aniž by vzpoměl, že stále v srdci ji má .
Chlapec, jež červené líce měl.
