Kapitola I
Husté, tmavošedé kotouče prazvláštně se tvarující mlhy plní docela můj zrak. Pozadím ji jest černočerná tma roztahující se jsoucnem od času bez času. Žádného pohybu rychlého tu není, naprosto vše je zastaveno, stojící! Má mysl, já nic neznamenáme v tomto převelikém prázdnu. Cosi se počne natahovati ke mně. Obrysy, jež se rychle rýsují skrze cáry mlhy zpočátku nezřetelné, se stále více podobají. Ach né! Je to on. Veliký Stařec! Nééé!
Obrovská nazelenalá paže, lépe snad říci ohavná hnáta, obkroucená žílami tlustými jako červi s rukou velikosti kýble na mléko, již vévodí drápy v místech prstů, špičaté a černofialové, které vyčkávají chvíle roztrhat mé hrdlo.
„Néé!“ dere se z úst, jež se v prvních chvílích nezdají býti mé i přesto, že mám oči dokořán, „všemohoucí Bože, prosím tě, zažehnej tu bytost, či už je čímkoli!“
Sotva se rozkoukám, zachvacuje mne nová vlna děsu. Ruce svázané za zády v pevném sevření svěrací kazajky. Místnost, v níž se nacházím,je potemnělá, šedivá, jediným světlem je přese mřížované okno se deroucí soumrak, či úsvit. Cela, jak jsem se dovtípil, je vcelku prázdnou, akorát pod stojí malý dřevěný stůl s párem židlí. Postel, jež mi byla útočištěm během toho hrozného snu je rozvrzaná železná pryčna s ne moc pohodlnou matrací s hnědou, vlněnou dekou a polštářem. Na jakýkoli, byť sebemenší pohyb odpovídá stále skřípavějším vrzáním.
„Haló!? Co se to děje? Kde to jsem? Haló? Halóóó!!!“ křičím z plných plic, snažeje se vyprostit z nepříjemně pevného sevření. Svíjím se, kroutím se stále šíleněji, jak mne rozohňuje nemožnost jakkoli si pomoci, až se překulím přese hranu pryčny a padnu k zemi, přímo na obličej.
„Pomoc! Pusťte mě!“ rozkřičím se znovu, tentokráte tlumeněji, z podlahy. Znenadání, ačkoli jsem rozčilen, uslyším prudké zarachocení železa o železo. Se značným úsilím zvednu hlavu za zvukem a všimnu si na bílo natřených dveří s malou, nyní otevřenou špehýrkou ve výšce oči. Za ní, třebaže tam panuje stejné šero, rozeznám kus něčí tváře. Pátravý pohled tvrdých oči, usazených pod obočím staženým buď námahou, či vztekem, prolétne celou. Chvilku nato zazní podobně drsný hlas :
„Doktore! Pane doktore, ... pacient Badin se probudil.“
Poslední slova dozní pokojem, špehýrka s prudkostí zapadne a je slyšet těžké vzdalující se kroky tušenou chodbou.
'Co? Co to? Copak se to stalo?' Prohání se mi hlavou a vlna strachu, náhlá vlna strachu mne paralyzuje natolik, že jsem neschopen pohybu, ačkoli je podlaha velmi nepříjemná. Čas jako by byl nepříjemný, každý nádech trvá věčnost, přičemž ze zdi, jež přiléhá dveřím se opiet vynořuje ten hrůzný pařát. Natahuje se k mému krku až prudce zavřu oči. Uslyším neznatelné cvaknutí. Celý prostor mé cely jakoby se vlnil, zlověstné šeptavé kvílení nabírá na intenzitě. Zprvu nerozumím, až se za škrábavého, nervy drásajícího skřípání šepot zjasní do jakýchsi podivně rytmicky znějících slov 'Cthulhu fhtagn, Cthulhu fhtagn, Cthulhu fhtagn!'.
Zámkem zacvaká a dveře se energicky otevírají. Spěšné kroky vstoupí, zastaví se. Zřejmě zmohlo mou hlavu další mámení, čas musel běžet jako vždy i přese mé vize. Otevírám oči.
„Nebojte, pane Badine, jsem doktor,“ prohodí pomenší chlapík v dlouhém plášti, skoro plešatý s kulatými brýlemi usazenými na nose. Během řeči posunkem ukáže druhému, většímu svalnatému muži, zřejmě hlídači, mým směrem. Ten ihned pokročí a s ohnutými zády obratně rozepíná mé vězení, vzhledem pro něj výhodné pozici na břiše, již zaujímám a celkem bez viditelné námahy, přičemž já sám nejsem žádná lehká váha, mne vyzvedne a dopomůže mi na jednu ze židlí u stolku.
„Jak jsem pověděl pane Badine, jsem Váš doktor. Doktor Dašek, jméno mé.“
„Co? Co se to děje? Kde to jsem?“ hrnou se ze mne přespříliš zběsile otázky.
„Ehm,“odkašle si, „pěkně popořadě...pane Badine,“ a pustí se po chvíli doktor do hovoru, jemně ale ostře si mě prohlížejíc, „ sem, do našeho sanatoria *Nový Úsvit* jste byl převezen z nedalekého Trenčína. Měl jste opravdu štěstí, neboť jste se dostal do křížku s tamním četnictvem, sotva že jste vystoupil z vlaku. Jako smyslů zbaven jste údajně vyváděl už na palubě, ale jen co jste vstoupil na půdu města, počal jste vykřikovat jakési šílenosti o kultech dávných dob, o jakémsi prastarém bohu, který je znovu uchystán nám vládnout a podobně. Dokonce jste fysicky napadl drožkaře Jeronýma, od kterého vás nakonec odtrhl policista. Vaše štěstí tkvělo v mé přítomnosti v Trenčíně. Od přítele jsem zaslechl o podezřele se chovajícím individuu v té době se nacházejícím na četnické stanici a ti, že nevědí co s ním. Kvapem ubral jsem se tam a uviděv Vás, bylo mně nad slunce jasnější, že nalézáte se v oparu šílenství. S policisty úzce spolupracuji a právě díky toho jsem vyjednal, aby jste byl odvezen sem do našeho sanatoria ‘Nový Úsvit‘. Vzhledem k předepsané medikaci uplynuly dva dny, dva těžké dny nepříčetnosti, kdy ve Vás vrcholila silná agrese. Ostatně za Vámi můžete nahlédnout co se tu událo,“ přeruší nakrátko hovor rukou mířící za má záda. Hlavou sleduji směr a když se velice pomalu a s narůstající nervozitou otočím, propadnu děsu. Se sevřeným hrdlem přidušeně vyjeknu. Na stěně najednou rozeznávám něco, čeho jsem si zprvu nevšiml. Do šedé zdi se v opakujících se liniích zařezává jakýsi nápis. Pohledem klouzám ke svým prstům, jejichž konečky rozškrábané do krve náhle promluví štiplavou bolestí, nehty shoblované téměř do půlky. Na té práchnivé zdi je mými nehty a krví vyryto slovo ‘R´lyeh‘.
Pomalé, rytmické bubnování se náhle rozbuší mýma ušima, místnost potemní. Zeď vedle mnou naškrábaného nápisu rozpraská, kusy omítky a kamenů padají na postel a ven se něco pomalinku dere. Chapadlo, celé nazelenalé a vylézající čím dál víc se s každým úderem stahuje kolem toho hrůzného tekstu.
„Pane Badine, pane!“ prudce mě vytrhne zvýšený, rychlý doktorův hlas.
„Ano promiňte, zamyslel jsem se,“ roztřeseným hlasem odpovím.
„V pořádku. Chápu, že si připadáte desorientován a vystrašen. Ale vraťme se k našemu setkání.“ Odmlčí se a pár chvil nato pokračuje.
„Právě díky vaší legitimaci nalezené četníky jsme zjistili, kdo že jste. Poté dokázali strážci zákona vypátrat další věc, a sice že jste přicestoval právě tento den považskou dráhou, pravděpodobně z Bratislavy.“
„V tomto jsou vaše informace neúplné, doktore. Považské dráhy jsem využil. Nikoli z Bratislavy, ale z Vídně jsem se vracel,“ ujímám se slova už zcela uklidněn.
Doktor, upřeně se koukajíc zpoza brýlí svraští čelo a pokračuje.
„Inu dobrá. Jel jste z Vídně. Avšak co vás rozrušilo natolik, že jste propadl jakémusi momentálnímu šílenství? Neboť od kolegů ze Zemské léčebny císaře Josefa jsem zvěděl, že jste nikdá léčen nebyl. Rozumějte, pane Badine, celé toto vyšetřování jsem podnikl jako nezbytné kroky k určení léčby,“ odmlčí se, jako by čekal reakci.
„Ovšem doktore, je to tak. Nikdá jsem nebyl léčen. Po psychické stránce byl jsem až do těchto dní zdráv. To až události posledních několika týdnů přivedly mne do veskrze zvláštních stavů, jež vyústily v to, co popsal jste. Tedy předpokládám, cestu z Rakous mám téměř celou v mlhách. Ale to jest na delší vypravování.“ Zrak upřený do zamřížovaného okna mi napovídá, že je ráno. Obloha venku se notně rozjasnila, i když těžká dešťová mračna se jistojistě natahují k nám.
„Vyprávějte, cokoli co osvětlí váš stav mohlo by býti i účinnou pomůckou léčby,“ pousměje se doktor a opře se hlouběji do nepohodlné židle.
„Dobrá doktore, vynasnažím se. Jen jestli mi můžete osvětlit jednu věc, a sice jaké nesete jméno?“
„Ah promiňte, nepředstavil jsem se. Dašek. Richard Dašek jméno mé,“ pronáší s napřaženou rukou.
„Inu, ponořme se do událostí dní minulých,“ přikývnu, olíznu si vyprahlé popraskané rty a započnu vypravování všech těch roztodivných, nervy drásajících událostí.
