Pusť si tohle, čéče

Pravděpodobně Kaushila, krásná, tmavovlasá žena, vykoukne z menší z budov se slovy  “Chia, CHIA a jidlo pro vešechny,“ jako na povel sme se nahrli dovnitř. Dřevěná lavice a stůl stojí přímo přede mnou, po levé ruce jsou postavené kamna, takovéhle sem ještě neviděl, malé ohnišťátko a dva menší otvory. Vedle toho deska, používaná jako stůl a rukou malovaná mapa po pravé straně na zdi. Samyog časem přiznal, že to maloval on, dokonce sme, při hádání kdo to udělal odsouhlasli, i přes tužku se to docela povedlo. Sice Česko vypadá jak 4 říše, asi největší v Evropě, ale to sou detaily. Joanne, děvče z Holandska, ta je tak vysoká, že se tady musí klanět futrům, ale kdo né, tejpci z východu jsou prostě prďolové. Ale i tak, ona je vyšší než já a to měřim metr třiavosmdesát, se rozkecala o cestě, povídá, že když byla v Kathmandu, navštívila tam jeden buddhistický meditační kurz. Nevím jak se jmenuje ten chrám, ale je to fakt kousek od města, sou tam desetidenní kurzy a docela težké, prej kluci s holkama nemluví, nemluví se ostatně vůbec, jen při obědě, nebo kdy to.

Mluvila o tom s nadšením a já zas propadal do snu, “sedím, zafu pod zadkem a pohled se zabodává do zdi. Mlha se rozprostírá údolím, vychází slunce, ještě však je za obzorem. Jen mraky v pozadí se jemně červenají, ticho. Cvrlikání vrabce se ozývá ranním sluncem mírně prosluněným lesem, tráva se lehounce pohupuje větrem, slabě rozfoukaným. Kouř prvního ohně mě štípá do tváří, oči slzí, srdce utichá. Rozpuštěné v poblikávajícím žhavém uhli vypadajícím jako město v dáli.“ Dost se mi líbil její ležérní posed a vypravování žeru. Nejsem jediný, nakonec. „Jimmii, poďté. Ukážú vam pokoj. Nakónec sme to našli, holký jdou k mémú bratrancoví a rodině. Ten mají mistá dost.“ Vyběhli sme za Deepakem, odvedl nás jen kousek, v pravo od hlavního domu stojí malá chatka, předtím sem si jí nevšiml, zavleče nás dovnitř, do pokoje tak pro čtyři, dvě menší postele po stranách a křesla se stolkem jsou rozházené hned před náma. „Tak tady to pude kámo, mohli by sme se zdržet i dýl, co říkáš?“ Večeře byla parádní, vlastně všechny jídla tam. Dostali sme dal bhát. Dal je luštěnina, vařená s kořením, buď polévka, či omáčka. Samozřejmě tam můžeš narvat ještě nějakou kořenovou zeleninu, ale asi bych to přidával až ke konci, ať to není uplna sračka. No a bhát, to je prostě rýže, vařená, či napařovaná. Kaushila ji vařila ve tlakáči. K tomu ještě bežně sabdži, zeleninovou omáčku. Hlavní ingrediencí je tam brambor, narozdíl od nás. 

Otazník a !

nacházím – ta cesta

to jsem celý já. 

Druhý den sme začali hákovat. Samozřejmě nic težkého, vstávali sme v sedum, horší bylo, že snídaně nic. Takhle po ranku jen černý čaj, po něm mi bývá zatraceně zle na lačno, ale Kaushila obětavě vytahuje sušenky a nabízí mi mlíko. Je tam sice troška, na druhou stranu, TO, sem neměl už zatraceně dlouho. Víš co, v Indii pohodka, tam seženeš mlíko na každém rohu, ale tuhle Nepál, to je jiná země, s touhle komoditou se dost šetří, pokud si neřekneš, většinou ti naservírujou čistý černý čaj a jen tak prodávat, to sem nezahlídl. Kecám, v Pokháře bylo, ale lípe vyšlo koupit sušené. „Dobre jítro všém, ták až budéte mít dopito, ukážů vám, moje pole, dobřé?“ ozval se Deepak, nakukující do kuchyně. Kousek dál, za jídelnou, vedou schody doleva a dolů, když je mineš, dostaneš se k umyvadlu na mytí nádobí.Všichni, mimo Billyho co sice prohlašoval, že myje nádobí rád, ale tady se tomu zdatně vyhýbal, sme se střídali snad denně, ale my zahli dolů tentokrát. Po pravé straně stojí veliká pec, či co to je, obejdem jí úzkym písečným chodníčkem ztáčejícím se prudce do leva a pak ještě kousek kolem bambusové boudy pro kozy : „Tohlé jsou našé kozý. Dva kluci a kuzlé s mamou. Dělají dobrý kompóst. Mám plan, překópat jejich boudu. Uvidímé,“ jen tak prohazuje Deepak, zatímco směřujem dolů. Před náma se otevírá výhled, všude kam dohlédnu jsou čaje, sem tam budova schovaná v nějaké škvírce a bambusové hájky. Celý svah je rozdělený do větších a menších teras,po různu proťatých nějakýma kanálama. Později mi Deepak prozradil, vlastně přímo ukázal, že tyhle ty kanály jsou důležitou částí jeho zahrad, je to důmyslný zavlažovací systém. Akorát pracný, musíš to čistit dvakrát týdně a to si představ, je to štreka dlouhá asi dva a půl kiláku. Šel jsem párkrát kolem kanálu až dozadu, vedla mě úzka pěšina, přes pole, ale i lesy. Tam je to nejhorší, totiž to zpropadené listí z bambusů a ostatních stromů zasere kanál a voda přestane proudit, nezbývá, než to udržovat průchodné. Ale o tom později. Jak se ukázalo, nepěstuje jen čaj, posledně byla dobrá výkupní cena za černý kardamon, tak tam má políčko. No a zázvor, kurkuma, brambory, zelí a další. Taky sem narazil na rostlinu, Kaushila jí používala dost často do sabdží, no bavil sem se takhle s Fionou, měl sem totiž dojem, že jde o řepku olejku, podle těch malých žlutých kvítků a tak povídám : „Look Fiona, I quess that’s what Kaushila uses in cusine often, don’t you think? By my opinion, it is RAPE, isn’t it?!“ Podívala se na mě, výraz zděšení v jejích očích pomalu vystřídal usměv až propukla v chechot : „Yep, you’re right Jim, but don’t forget, have to say OIL RAPE, otherwise you mean that shit crime. Oh god, you’re crazy!“

Naše dnešní ranní práce byla ometání, uklízení či odprašovaní čajovníků. Deepak tvrdil něco o důležitosti, že prej pokuď se to neudělá, nové lístky budou při růstu zbržděné starým, seschlým listím, napadaným z okolních stromů a mohly by se taky kroutit, či co. Moc sem ho nepochopil, o tom žádná, na druhou stranu sem viděl lidi vybírat to staré listí a dělali to zřejmě aby se slunce více dostalo na právě ty nové výhonky. Respektive mámu, a ta to sbírá furt. Asi ví. Tohleto nebylo náročné, vlezli sme do čajole, každý do svého řádku, nakonec sme byli roztáhlí po celé ploše a každý uklízel pořádný kus. Carlo, osvícený týpek, dovalil magič. Teda kecám, magiče už dneska nefrčí, byl to ipod a cestovní reprák. Naladil elektroniku a jelo se. Každý z nás, jak sem se tak rozhlížel, se u tohodle stylu ladí tanečně, Tuccc Tuccc Tuccc, ten zatracený psy vyluzující se z apartury pořádně rozpaluje a já nemyslím na nic, jedna ruka vlevo, druhá vpravo.Vzít list. Přesunout list mezi keře. Pustit list. Vzít list. A znova. Carlos a já sme uklízeli poblíž a rozkecali sme se o jeho cestě přes austrálii společně se Sophii, buchtou z Kanady. Jeho holka. „Kámo to je husté, kámo. Sme projeli ty známé místa a střihli to do Alice Springs, tam se každý rok koná, madonna miia, ten největší elektro fesťák co sem kdy viděl. Vlastně celá Alice je díra plná hipsterů, jó drogy, to tam jede. Tam snad lidi jezdí jen pro to. Hippyland kámo. Navíc je to v poušti, vokolo nic, absolutně nic není. Jenom duny. No a ten fesťák je taky v poušťi. Bylo to šílené kámo, několik stagů, většinou tam buřil psytrance, ale to je odvaz. Něco takového sem jen tak někde neviděl, víš co takové ty psychedelické obrazky podsvícené Úvéčkem, hrany se rozpouští do nekonečna, tanec. A tripy co sem tam zažil, vuhuuuu to bylo něco. Zapadli sme tam v těch hromadách, rozumíš, kolem jen rozpálený, žlutý písek a já sem byl nikdo. Taky všechno, poslední zrníčko toho písku. Škorpión, co támhle leze. Ty jo a ty barvy, nemyslel sem, že tě může takhle oslnit, že může být tak vybarvený od slunce, chodíš v něm, bežíš zatímco on se přelívá z duny na dunu už tisíce let. Mamma mia. Bylo to, jak to popisuje Huxley v branách vnímání ti povím, svět dostává jiný náhled..“ Prokecali sme asi hodinu, vypravoval o tom, jak makal, když potřebovali prachy, prej má kuchařský kurz a povětšinou dělává šéfkuchaře což se ani nedivím, je to ITAL kámo. Né že by každý musel umět vařit, ale Italové, stejně jako Frantíci, to maj v krvi. Špaghetti basalico a tak dál. Vůně provensalského koření, bezzubý dědek posedávající s demižonem vína a právě upečený lassagně, RAGAZZO. Takže objeli celé pobřeží a pracovali tak různě, teda nevím jestli Sophii, ale on určitě. 

Takže objeli celé pobřeží a pracovali tak různě, teda nevím jestli Sophii, ale on určitě. Kaushila za chvilku svolávala na jídlo, snídaně na stole. Jídlo králu. Parta už byla domluvená a hned po snídani se i s Deepakem odvlekli do města, prý tam byl nějaký market day. S něma, nadobro, odcházela i Joanna, ta Holanďanka. Bylo to smutné, jako každé loučení. Řict sbohem je ale horší někomu, koho znáš dýl. Proto se nerad loučím a když to de, mizím po anglicku. Bez doprovodu. My sme nešli, já měl města po krk a Bill na tom byl podobně. Takže volné dopoledne, čas se porozhlídnout kolem. Posadili sme se na zápraží před domem a Bill zmerčil malé ukulele pověšené nad lavicí tam stojící, už se po něm natáhnul a začal něco vybrnkávat. Samozřejmě to bylo rozladěné. Krásně bylo, sluníčko hřálo a já si ho užíval, rozhlížel sem se jen tak kolem, najednou hlas prořízl ticho, nějaký chlap se objevil. „Ahoj kluci, ja jsém Mandeep, bratranec od Deepaka, rád vás poznávám. Chtěli byste se kouknout ke mě, poďté a já ukážu můj dům,“ skoro zašeptal vesele vypadající chlapík. „Vlastně proč ne? Pojďme,“ odpověděl parťák pokládajíc nenalazenou kytáru na lavičku. Mandeep mluvil tak potichu, že sem měl občas problém rozumět co vlastně říká, nijak to ale nevadilo. Vedl nás od našeho domu po úzké pěšince, po jejíž straně rostly kardamonovníky docela na husto, obrostlé ještě něčím, zřejmě plevelem. Prošli sme kolem menšího domku a pokračovali k dalšímu stavení přes políčko. Čajové. Vynořili sme se na nádvoříčku dřevěného domu, nabarveného zelenou a bílou a snad i červenou barvou, naproti stála další budova. Před ní, jak vykládal Mandeep “totó je ,chlape, bioplynové zařízéní. Něco jako velká nádóba je zakopáná sedum stóp pod zemí a koukej tadý,“ ukazuje na betonový kruh, vylitý nad zemi, uprostřed ňehož stojí železná tyč s lopatkama, představ si to jako větší šlehač víš co, a malá díra uprostřed, “tímhlé rozmixuješ kravínec s vodou, směs odtéče dolů a za pár dnů vzniká plyn. A ten je pák rozvedený do kuchyně pomocí hádicé, však poďté vám uvářím čaj.“ Byl dobrý i z tohodle plynu, naopak mě překvapila tahle myšlenka, supr nápad čéče. Asi to jednou někde postavím a budu dělat svůj plyn. Samozřejmě pro sebe, abys nemyslel, že chci rozjet byznys. Ještě nám ukázal jeho tři kravky, očividně – produkce hnoje. Tyhlety krávy žerou všechno, jak si vzpomínám na Borise z Almory, kterejej mi ukázal, že opravdu žerou. I slupky od banánů. Na zápraži jeho domu stálo několik sklenic naplněných zeleninou a ovocem. Jednu sem vzal a prosvítil sluncem abych zjístil obsah. Černá hmota se nejprve nechtěla roztéct, ale pak se zavlnila a objevily se kulaté tvary zřejmě citrónů. „Tipoval bych to na pickless,“ prohlásil Bill. Mandeep potřeboval nasbírat rákosí či co to, takovou tu rostlinu co žerou krávy a má ještě další využití, víš co. Vršek té rostliny obsahuje jemné chmýří úplně parádní na domácí smeták. Vyběhli jsme teda nahoru do kopce, směrem zpátky do města, zašli za tu zatáčku, která mění perspektivu a tobě, dokavaď jí neprojdeš se zdá, že si v divočině a odbočili sme z hlavní cesty kamsi do lesa. Na malém paloučku sme se posadili, Mandeep vytáhl cigára a travku.

Takhle sem ještě lidi neviděl balit, vytřepal prvně tabák, smíchal ho a nacpal ho zpátky do cigarety. Filtr tam ale nechal, trochu sem se divil, už kdysi mi někdo říkal, že to pak nemá účinek. Kouřili sme spolu, kecali sme spolu, Mandeep se zdá být zklamaný životem, ztratit přítelkyni může bolet kámo, víš co. Ale to je ONO. Život jako kruh. Nebuď smutný, že nemůžeš cestovat jako my, to možná my sme smutní, že nemáme zázemí jako ty. Kecy, kecy a zase kecy. „Mandeepe hele, můžeš mi ukázat jak nasekat pár těch rákosů? Zdá se to být jednoduché, ale přece,“ zeptal sem se ho potěžkávaje v ruce ten nůž co sme tahali sebou. „Sekáš to dobřé, jen to chýtni takhle a hlavně, dávej bacha a sékej to tady. Pak se nemáš šanci poranit. Ostatně koukéj na moje ruce, už s tim zatraceným krámém mam něco vyzkoušéné, jednou jsem si rozřézal prst skoro až na kóst o to zpropádené roští,“ vysvětloval a ukazoval směrem na zbytky odsekaných rákosu. SWIFT, HAKSHS, rákos padá dolů pod ranama mého nože, on je to spíše srpovitý tvar, než nůž. Mandeep tam něco valil do Billyho a já, sem tam jsem s něma něco prohodil, mu raději nasekal celou otep rákosu. Po asi hodince sme se rozloučili, tenhleten melancholický chlapík musel ještě něco dělat ale poradil nám jít k řece. Prý to není daleko, kolem tří kilásků. Pustili sme se cestou, tou hlavní cestou, dolů. Ta se kroutila mezi poli čaje, sem tam kolem nás profičel auťák, povětšinou jeep, naložený lidma až po střechu a všichni mávali a smáli se. Furt. Tráva tady je dobrá. Přimo před náma se rozprostírá koryto řeky zakleslé v ostrém kaňonu, napravo, mírně na kopečku, stojí osamocená budova kolem které poskakuje parta chlápků, když se podívám úplně do prava, cesta dál pokračuje po téhle straně řeky někam do neznáma, ale hned kousek od nás je u ní postavená, asi, strážná budka. Cesta vede i doleva, prvně se svažuje k vodě, tama se dá přejet s jeepem a když bys pokračoval dál vlevo, nemyslím přes řeku, mineš ceduli, výstražně stojící u cesty a vzadu, dost daleko, tak tam sou viďet elektrické sloupy. Pravděpodobně vodní elektrárna. Koukám směrem k budově na ty chlapy, jeden z nich sedí na motorce a společně s dalším se jí snaží roztlačit. Celé to místo vypadá jak z westernu, ticho, jen sem tam poryv větru mi rozčesává dredy. Všude se povaluje prach a kamení. Chlapi, ti co zrovna nemaj práci s tou mašinou, zírají, obličeje zamračené, uslyším vrzání. Strážný opustil svoji budku a taky zírá. Mám docela docela nahnáno, abych pravdu řekl. Pak si toho všimnu. Vedle budovy je chodník a několik metrů za ní jsou vidět nosné ocelové lana visutého mostu. Je dlouhý třicet, čtyřicet metrů a houpá se vysoko nad vodou. Dost vysoko pro mě. Široký je tak, že se chytnu obou stran, když rozpažím ruce a k prostředku se mírně svažuje dolů. „Hele dám ti dvacku, jestli to přejdeš, okay?“ povídá s předstíraným klidem Bill, ví totiž, že sem z výšek podělaný. Postáváme tam chvíli, to víš, než se člověk odhodlá. „Zkusím to teda, čéče!“. Prvních pár metrů jde dobře, ale pak zmízí i poslední kameny jen několik stop pode mnou a to kamaráde, to je takový ten most s průhlednou podlahou. Ujdu dobrých deset metrů. Pomalu. Krev se vaří. Děs se mi lepí na paty jen po několika dalších metrech. Né, cítím každé malé foukutí větru, sebemenší poryv rozkývá konstrukci v nesnesitelných, asi centimetrových pohybech ze strany na stranu. Vzdávám to, tohle je nepřekonatelný most. Možná jindy. Raději to přebrodit dole. Voda je super, teplota tak akorát a je jí dost v korytě. Posedávám na kamenu hnedle u řečišťe a sleduju jak se ten dlouhovlasý klučina trápí s jeho motorkou. Jeho parťák mu znova pomohl jí roztlačit a on opět jen marně sjel dolu, směrem k nám. Vypadá to, že jen tak nepojede, zaparkoval jí a mává nám. „Zdá se Jimmy, že s tebou chce mluvit!“ povídá Bill. Napadlo mě “jak vlastně víš, že se mnou?“ ale sebral sem se a šel k němu. „Ahoj, chcéš ty...tráva.? Ja jmenuju se Pathik, Ty chcéš ne, tráva. Oukay, my hrajém futbol dnéska my, ve čtyři nahoře, pod Deepakem. Přiďtě oba,“ težkopádně ze sebe soukal asi pětadvacetiletý chlap, snažíc se nakopnout jeho pekelný stroj a v mezičase sledoval hadičky od benzínu a prostě všechny ty krámy co jich na motorkách je. Ja i s Billem sme bezradně postávali : „zkus zčeknout benzín. Máš ho dost, že?!“ radili profláklé věci až už to bylo divné a my sme vyrazili zpátky nahoru se slibem, že se asi ukážem na fotbálku. Nešel sem tam, nejsem sportovní typ, na škole sem hrával nejraději florbal. Kámoš byl v dobrém týmu a pálil to závodně, naučil mě dost fíglů i když hrával proti mě. Proč nešel William to netuším, vymlouval se na boty.

Večer sme rozdělali oheň, mám na mysli Joanu druhou, ta je z Polska, od sousedů, starala se o ohniště. Najezení skvělým dál batem sme se rozložili kolem malého ohniště buď na menší lavičce, anebo prostě okolo po zemi. Fióna už zabalíno, jak kouzlo prosvištěl kolem, jen barvy vyzařující z duší zjasněly a padla noc. Luna vystoupala svým královstvím oděná stovkou slov, to tisíc příběhů jsme společně sdíleli. „Dobróu nóc přátelé! Až pujdéte spát, buďté jísti, že óheň nehoři. Je strášně sucho, opravdu dóbře zhasite! Dobróu nóc!“ kladl nám na srdce Deepak, zmizel jako stín. Ráno sem se probudil brzo, mohlo být snad kolem šesté. Začínalo se rozednívat. Po cigaretě u ohniště, to je totiž za našim barákem na druhé straně, jediné místo kde prý můžu kouřit, jsem zamířil na raní té.

Zvesela ráno

bambus z vody tahá

čajový kmet

V jídelně byla jen Kaushila, nato dovnitř přikráčel starý pantáta. Tipuju, mohl mít tak kolem sedmdesáti, ale furt při silách, hubený jak lunt. Na hlavě napasovanou tradiční nepálskou čapku, tak mě napadá, já ho nikdy neviděl bez té čepice. A ještě v pyžamu, úsměv mu pohrával na léty vrásčité tváři, se šoural ke krbišťi, v jedné ruce keramickou misku s falem. Pravděpodobně ranní rituál, protože si celou tu dobu něco mumlal. Vzal pár rozžhavených uhlíků a odšoural se zpátky ven. Tvrdá lavice a já. Po ránu. Dopil sem si svůj čaj s mlíkem, tou troškou co každý den po ránu dostanou a Kaushila to ohřáté rozdá staroušům a nám, pokud zbude. Deset minut kámo, víc to netrvalo. Vylezu ven, víš co, pokukujíce po dvorku přemítám. Děda postává před jezírkem a loví kusy bambusu mokré ven. Napadá mě haiku, další. 

Voda se čeří

přilož plochý  plátek

úsměv starce.

Usadím se a pozoruju, jak zručně vyrábí koš, jeden z mnoha. Prý uděla jeden za dva dny. Něco prodá na trhu, něco si nechávají na práci. Proužky, co vytahuje z vody, ležící tam přes noc, aby změkly, se ohýbají pod tlakem jeho starých  prstů a proplétají se do husté sítě. Starouš pokyvuje hlavou, sem tam na mě koukně, něco zahuhlá v nepali a už už se rozehrává úsměv na jeho tváři. „Čau chlape,“ povídá Carlo a přisedně si blíže, “hele on je blázen, on ty koše plete každý den, od rána kámo. Začíná tak, že si přinese velkou kládu a tu rozštípá s khukuri...“. „S čím?“. „Khukuri čéče, to je ten zahnutý nůž co používá Deepak, opravdu parádní nástroj. Bavil sem se s jedním týpkem na ulici, jeden mi nabízel, a vyprávěl, jak válečníci Ghurkove s něma za války usekávali hlavy jedním švihem. Byli a jsou to hrůzostrašní  bojovníci prý, a když koukneš na ten nůž, je tam jedna ostrá hranka skoro u rukojeti, no a ten chlápek pyšně povídal : „tohletó mistřé, tó je na odvod krvé, aby ti nekápala na rukú.“ Takže s tímhle nožíkem rozseká ten bambusový špalek, dlouhé to je většinou jako on, okolo metru šedesátí, sedmdesátí, víš co. Seká to tak dlouho, až mu zbydou pěti centimetrové pásky, které pak ještě rozekrajuje, ale podle vrstev, většinou na tři kusy. Pak to namočí přes noc a zbytek, ten můžeš vidět teď.“ Dopoledne sme strávili na poli, tentokrát sme se starali o kardamonová pole, že jich ale měl. Trochu kytek támhle, něco tady, nejlepší je, že kdekoliv si kopl do země, my sme teda vytrhávali plevel, takže sme se bez toho neobešli, tam narazíš na zázvor nebo kurkumu. Starou známou. Deepak povídal, on to sadí prostě všude a další rok jen vytahuje a jí. Dopoledne odsejpalo, snídaně byla za chvilku. 

Prásk ho. Samyouk, kluk otázek, se objevil vedle mě před kozí boudou, já zrovna ládoval ještě banán a slupku rozdával kozám když tu : „Jimmi, můžeš mi dát jednu slupku? Myslíš, že mu můžu dát tohle čili?“ Samyog na mě vybalil a jednu rudou asi tři cenťáky dlouhou, fakt ostrou čili papričku sevřenou v prstech. „Jak čili? Mu?“ vyhrkl sem kývaje hlavou směrem na kozla. „No tohle,“ odpověděl a čili zmizlo kozlovi v tlamě. Sežral to, jak když práskne, náhle se začal olizovat, si to představ, dáš si moc čili, do vočí ti vběhnou slzy a začneš potahovat. Přesně takhle vypadal, chudák, oči vykulené a jako kdyby nám říkal : „já už nechci víc těch vašich KOUZELNÝCH bonbónků, mééé.“ Co ti budu povídat, smáli sme se, až sme se málem váleli po podlaze. Ten Samyouk, to je ale chlapík. Deepak se vynořil nad náma, celá banda v závěsu a každý nesl nějaké nářadí anebo košík. Holky i s Kaushilou mířily trhat čaj a já, Bill, Carlo, Deepak a dva nějací chlápci jsme makali na té staré boudě pro kozy. S pantátou jsme se ještě den předtím bavili, že jí chce srovnat se zemí a hned naproti postavit novou. Préj proto, že už tam je hodně nasráno a hovna od koz, tak to je perfektní kompost. „Jdu dělat kompóst“ ozve se se smíchem Carlo. Sbourané to bylo rychle, jen malou ohrádku jsme nechali stát, aby nám neutekly a dali sme se do práce na druhé straně, takže z levé strany chodníčku sme se prostě přetočili na pravou. Jeden z těch chlápků, ten starší, tak ten štípal různé otvory do bambusových klád a nebo je krátil na míru, hlavně se u toho pořád smál a vypadal spokojeně, no jó místňák. Mladší z nich i s Deepakem vyměřovali a zasekávali, pokládali a sbíjeli a taky svazovali. Bambus je holt dobrý material, potřebuješ provaz? Sloupni kůru a prostě jí omotej kde potřebuješ a pak stoč konce spolu jako kus drátu. Bude to držet, věř mi. My s Willem sme vybírali a taky zkracovali na míru tyčky, které pak kluci používali, dostal sem khukuri k pasu a připadal sem si jako hrdina. Většinu času s ním ale pracoval Bill, já ty hotové nosil klukům a už sme usazovali podlahu, hned nato i stěny. Bylo to vážně rychlé, asi čtyři hodiny a bouda stála, přesunuli sme kozy a odstranili zbytky bordela ze staveniště. Hned po svačině mě Deepak odchytil a ptá se : „Hej Jimme, jsí tu šťástny? Chtělo bý se tí pómoct mi?“ Samozřejmě sem souhlasil, neměl sem moc plánu, prozatím, na vodpoledne. Deepak měl tentokrát nazuté gumáky, ale rozhodně zakýval hlavou, když sem se ptal po mých. Sestoupili sme kolem políček až k jednomu, ze zavodňovacích kanálů a dali se doleva, podel něj. Moc sme nemluvili, občas se někdo zeptal na něco, ale jinak sme šli Deepak sem tam prokopával témeř stojatou vodu v korytě. Bylo jí dost málo, myslel sem si. Minuli sme odbočku, která popár metrech ústila do malého jezírka, sloužícího taky jakozavlažovací, pro místa, kam kanál nesahal, a pokračovali dál po úzké stezce vinoucí se podel do vnitrozemí. Když sme se dostali do jednoho  z četných, bambusových, hájů, které se později slily v les společně s palmama a listnatýma stromama, bylo to čím dál horší. Na některých místech byl kanál skoro úplně ucpaný a Deepak to musel hrubě prokopávat, anebo jsem to já vybíral rukama. Ze začátku se mimoc nechtělo, používal sem klacky, ale ruka je ruka. Zrovna když sme procházeli kolem staré kamenné budovy, se Deepak rozvyprávěl : „Ténhle dómek, Jime, je prázdný a nikdo tú nebýdli. Stát hó chce pródat, aji s kusém poli túhle,“ ukazuje kolem domu, asi tak polovinu fotbalového hřiště, “ale chcou za tó móc. Pró nas je to nemyslitélne, třínact milijónů, za célé tohle jen.“ No přemýšlel sem o tom při chůzi. Pro nás, zápaďáky, to zas není moc, nějakých pět tisíc euro. To, za kus země i s jistým výnosem čaje každý rok, k tomu postavený barák, to by se mi líbilo.  Ani nevím, jak dlouho mi to běželo hlavou zatímco sme šli, ale bylo to tak po dobrých dvou kiláscích, co sme se otočili a zamířili zpátky. Když sme se vraceli, znova sem vybíral do koryta spadané listí a tentokrát sme mohli jasně vidět novou vlnu právě přicházející vlny. Místy nás předběhla a vylila se tam, kde bylo listí tak nakupené, že ucpalo cestu, a já bežel a všechno sem ho vyhazoval na bok, aby voda mohla proudit dál. Bylo to jako krev protékající žílama, jako kdyby všechno, kde se voda dostala, náhle ožívalo s novou jiskrou. Deepak se usmíval, já taky a voda, ta se přímo smála, radovala se v každém šplouhnuti. A na závěr naší práce se nový proud, před tím skoro vyschlým korýtkem, vřítil s neochvějnou silou do jezírka, skoro na začátku.

Na druhý den sme místo staré kozí boudy poorali, tohle sem asi řekl špatně, prototože jediný rýč, nebo rýdlo, co měl Deepak k dispozici, byla dlouhá, železná tyč a motika. Tahleta práce se protahovala, slunko z vostra pražilo a furt toho byla tak půlka. Nakonec sme sedli, „MEDITATION TIME,“ povídám a zakouřil sem v pohodě, položený v kopečku pod smrčkama, nebo co. „Ty jo hele, tohleto místo je úplně boží, výhled tu je až do Ilámu a taneční parket přímo pod náma. Tady by se hodila lavička, kámo“ vyhrkla Sophii, většina z nás začala souhlasně přikyvovat. „Dobrý nápad, postavíme tady lavičku“. „A já udělám schody do toho podělaného kopce, povedou přímo na posed!“ Bill přihazuje. „Kurňa lidi, to bude moje první lavička co postavím!“ ozývá se Carlo. Khukuri v tu ránu začlo protínat vzduch, krátili sme bambus na schody, já odhrabával schody v kopci, jeden šlapák, druhý a třeba vleze ještě jeden. Do toho Billy s nožem v ruce a bambusové klády nasekané u noh, téměř všechny, jen to zapíchat do země a ještě nějak upevnit. Jako zarážky dobře posloužil bambus, nachystaný na jemné špičaté kolíky. Mezitím Sophia s Carlosem řádili na lavičce, hlavní části. Prkno na sezení už měli položené, teď ještě ženská potřeba, opěradlo. Neříkám nic, ještě později jsem ho ocenil. Pár hřebíku semhle, tady taky něco přihoď, ať to drží. Povím ti, opěradlo vypadá fakt luxusně, ale kdybys viděl to uchycení, po stranách přibité s mírným odstupem k lavici a uprostřed taky, akorát ten nějak odskočil, takže to museli podložit dřevěnýma destičkama. Moc jich tam nedali, asi pět. Pak už sem se jen posadil, vytáhl cigaretu, začal sem tam bafat a hned vzápětí se objevil Samyog. „Hey Jimmy, můžéš se postavit na pravo ode mne? Némam rád kouř z cigaret, diký.“ Tak sem se teda zase postavil, ale hnedle sem měl radost, protože klučina se vyhopl na lavičku a na jeho tváři se rozzářil velký úsměv : „to ste udělali moc supróvóu lavíčku, tady se tak fajně sedí a kouká na zapád slunka.“ Jak sme tam takhle posedávali a postávali, objevila se Martina, zamířila si to kolem nás dolů, přímo na to čerstvé políčko. „To je ale pekný plácok na jógu,“ povídá a už už začala cvičit. Protahovala zrovinka nohy, Sophia se sebrala a přidala se k ní, ale namísto jógy tam poskakovala jak žába, oddávala se tanci na neslyšitelnou muziku a vůbec, užívala si to. „Jóó, dneska to rozjedém, uděláme tady párty, zadupem pořádně ten kompost do zeměěě,“ vykřikovala s rozpaženýma rukama, poskakujíc kolem Martiny. Samozřejmě, přidala se. Chtěl sem taky, ale ta cigareta. Pak už na nás houkla Kaushila, že prej máme jídlo. Celá banda se dovlíkla, posadili sme se kolem stolu a vychutnávali si svačinu. Pufovaná rýže smíchaná s kdejakou zeleninou a pěkně ostrá. Všichni sme se ládovali jako obvykle, sem tam někdo něco prohodil a Deepak povídá : „Živót je jakó bramborá. Můžeš jí smažit, vařit, důsit, nakrajet, prostě cokolív, nakonec je to fúrt jen brambora. Nic víc.“ 

Hudba k poslechu, ladies and gentleman?!!

Sme zase na cestě. Dlouhá nudná trasa busem s wifi, vlastně bez-odzkoušeno, velkou televizí ve předu a fakt zábávnou foto nálepkou nějakého guru či co, na níž je jeho kudrnatá hlava, usměv namazaného chlapa a to jeho gesto rukama. Dlaně míří k tobě, prsty blízko u sebe. Nářez! Většinu času jsem prospal neklidným spánkem, ta velká obrazovka přehrávala nějaký nepálský film a hlasitost byla tak přepálená, to trhalo uši. A potom ta přestávka, okolo deseti, na večeři, to bylo něco. Zaplatil sem kilo a dostal pořádnou porci dál bhátu, rýže s luštěninovou polívkou a taky nějakou zeleninou extra. Po tomhle se bude spát. Billy to radši zabalil, bejvá mu špatně z jídla při cestě, a zalomil to alespoň na chvíli klidně. To víš, autobus se skoro vylidnil, všichni jedli. Ještě cigárko, vychcat se a jedem. Z komatu sem se sice párkrát probral, ale mám fakt tvrdé spaní, takže žádný problém spár kdekoliv. Hůře na tom byl kámoš, ten prý celou noc moc nespal, na druhou stranu mi aůespoň povyprávěl o tom filmu, co dávali. Nějaká drama psychárna v umělěckém světě. Umělci jsou na hlavu. “Kdybys viděl jak s náma ridič fičí, asi by ses podělal, chvílema sem si myslel, že letíme vzduchem a kolama se dotknem jen, když náhodou zpomalí. Víš co, znáš tyhlety cesty, samá díra, a já necítil žádné otřesy. Museli sme letět, nebo co.” vypálil na mě, zrovna když sem otevřel oko. “víš ty co, mladej, dej si oraz, vyspi se a vykašli se na létajícího bůvola” a znova sem usnul. Další stop. Hele už je ráno. Billy spí, no nic, jdu ven. Vyloudal sem se z busu, zašel na chiu, nikdo nemluví, i když bylo plno, prostě ranní čaj.  Busak nastartoval protůroval a šinuli sme si to dále, do kopců. Ráz krajiny se změnil, co si pamatuju z Kathmandu valley. Je tu více palem, i větší bambusové háje a čaj. Už to začíná, čajovník pomalu plení vše ostatní a místní kopce vypadají jak učesané, uhrabané malýma keříkama za sebou a vedle sebe jdoucího čajovníku. Ten je tak metr vysoký, čekal sem více, ale jsou to bambulovité keře nasázené tak nahusto, že jde jen slabě zpozorovat náznaky uliček sem tam. Celé svahy jsou pokryté a sluníčko vylízá zpoza okraje. Kouzlo je tu, sss, né to je při západu, možná to uslyším i při východu, I když co by mohlo přeřvat náš autobus? Žbluňk! Slunce stoupá zatímco kotouče páry se proplétají keři, stoupajíce výš, svit dopadá na keře a ty se zazelení pozdravem vstříc životu. Krása. Viděl sem hodně krásných věci, ale tohle slunce nezapomenu, ztracené v mlhách Albionu. Rolnícíkáčející vstříc práci, nějaké ženy nesou cosi na hlavách. A ticho. Zhruba kolem 7 dojíždíme na místo, z přilehlých vepřovic stoupají proužky kouře.

“Ilam, Phikal. Vystupújte vy dva.” vyšší průvodčí, nebo jeden ze řidičů, zahulákal našim směrem. “Dobře šéfe, už sme tu? Ilam, jó?” ještě rozespalý Billy se ozývá při balení krámu. “Jásne, tady už jsté. Maté ještě batohy v zad, viď?” Vyloudali sme se, shrábli bágly a bus zmizel s dohledu. Rozhlídl sem se, ulice prázdná, jen pár baráčků na jedná a druhé straně. Za zádama smě měli ty boudy, před jednou postával chlapík, starši kmene, kolem čtyřicítky bych tipoval, a vykecával se s nějakou slečnou. Pěknou. Nejspíše dcera. “Hmm co říkáš, skusíme to támhle, vyštráchat něco k jídlu, víš co” zapochyboval Bill, vyhládly z cesty. Dovlekli sme se dovnitř, dostali vajíčka se solí a co to? Čaj. No a ta holka, ta nás obsloužila. Dlouhé, černé vlasy a asijské rysy, né uplně, ale dost. Rozhazovala úsměvy na všechny strany, poskakovala po místnosti společně s její matkou a něco vykecávaly s tím staroušem. Ten to po chvilce zabalil, my ostatně taky, šli sme hledat nějaký hotel, střechu kam složit hlavu a dát si oraz. Pak ještě kontaktovat Deepaka a dostat se k němu. Psal, že by to měla být nějaká vesnice totálně v kopcích. Teším se kámo. Od těch budek jsme se pustili směrem dolu, kterým sme i přijeli. Ale prd, dyť sme šli prvně nahoru, asi necelý kilásek a pak, jakmile se Ilámské domky začly ztrácet, jsme se vrátili dolů a šli opačným směrem. Za chvíli jsme narazili na malé náměstí, jestli se to dá říct, prostě tři cesty se potkávaly na jednom místě. Přímo na rohu dvou z cest, stála policejní bouda, teda něco jako betonová, kulatá pergola se střechou, po obvodu v barvách POLICE, Ilám Phikal six. Vypadalo to, že nás ten hajzl vyklopil někde totálně jinde. Později, když sem se na to zaměřil, bylo to psáno všude. Ilám, Phikal six.

No kašlat na to teď, k tomu dojdem, prvně je důležité trefit dobrý hotel. Obešli sme tři a nakonec zůstali v tom posledním. Je to blíže okraje města, když se vydáš z toho náměstíčka do prava, lehce do kopečka a projdeš kolem parkoviště jeepů, a tam už to je. Hotel teda nic moc, pokoje jsou tam malé, ale není nějak draho, takže sme to nakonec vzali. Stéjně tady pobudem jen pár dnů. Celé to městečko vypadá pěkně ve vycházejícím slunci, při hledání jsme objevili nějaký zelný, teda zeleninový, trh. Spousta chlápku a žen, šum okolo začínal nabírat hlasitost s ubývajícíma minutama a ulicí co chvílí projel naložený jeep. Většinou lidma, teda čímkoliv. Lidi na střeše, zavazadla uvnitř, blázinec, řidiči vyřvávající místa, kam že to jedou. Brrruum. Dámu z hotelu sem viděl jen dvakrát. Poprvé, když nás provázela pokojema, a podruhé při placení. Strávili sme tam pár dnů, přesto jako by zmizela. Celkově náš hotel moc nežil, snad jen jednou jsem zahlíd naproti další chlápky, jinak mrtvo. Krajina okolo je náramná, všechny ty keři porostlé hřebeny kopců, támhle bambusový háj sahající do výšky pětadvaceti, třiceti metrů, představ si to, kmeny takhle vysokých bambusů bejvají hutné jako moje stehno. Mezery pak vyplňujou různé baráčky, od vepřovic až po domy, stavěné z pálených cihel, rozházené po cestě jsem viděl i několik pálíren, prostě komín a tuny cihel okolo, ale to spíše v Indii. Barvy používají hodně, jeden barák fialový a druhý zase zeleny. Připadá mi to, jako bych se procházel duhou, veselý svět, ten náš Nepál. Vydali jsme dále tou naší zatáčkou, na rožku záhybu s výhledem do dáli, kde se skýtá pohled na kopce Darjeelingské, pár kilometrů vzdálené, sousední čajové město.

Slyšel sem, že ti parchanti prodávají čaj vodsaď z Ilámu, jako čaj Darjeelingský, protože se ho nenasbírá takové množství, aby nasytil trh. Kvalita je asi stéjná, je to přece jen támhle, na druhém břehu. Na tom rohu, jak sem říkal, jsme se zastavili v místním obchodě. Na chiu. Děcka z nás byly docela pav, tady asi hodně zápaďáku nezavíta, poskakovaly kolem nás, byly to tři čtyři menší holčičky s umolousanýma tvářeme hezkýma po mámě, co se pořád popichovaly, strkaly, plakaly a smály se spolu. Dostali sme po hrnku, chvilku poseděli a pokračovali dál, trochu nahlédnout do čajových plantáží, či najít fabriku na zpracování. Cesta nás vedla dolů, klikatila se jako had přes okolo rostoucí čajovníky a sem tam na nás někdo kývnul, když projížděl kolem. Dva tři kilásky jsme to brali po asfaltce, ale pak sem chtěl zahnout někam mimo, vrátit se boční stezkou zpátky do města. Billy souhlasil, Cestička mezi křovím se prudce zvedala nahoru, odpolední slunce pálilo takže sem viděl docela prd. Na hřebenu postával nějaký týpek jakmile jsme se přiblížili, zavolal na nás a mával. Starší, on mohl mít kolem šedesátky, možná I pětašedesát, chlapík s prořídlýma vlasama nepřestával valit slova, jeho bezzubá ústa zkřivená úsměvem a očka se pokukovala i s malýma jiskřičkama radosti. Nevím, jestli byl rád, že potkal cizince, nebo vůbec někoho, ujal se nás však ukazuje vlevo vpravo vedl směrem ku dřevěnému domku. Sem tam prohodil slovo i anglicky, musels ale pokaždé napínat uši, jeho výslovnost mě bavila. Tmavě zelený domek nebyl ani oplocený, na dvorku lítaly slepice a jen malá zahrádka zahrazená, to asi  před kurama. Tam sem zahlídl chlápka okopávajícího brambory, pozdravil nás s úsměvem a pokračoval, prohazujíc něco v nepali s našim průvodcem. Jen co dopověděl, ztratil se. Hned nato se na dvorek vyhrnulo asi pět lidí, nějaké ženské a jeden mladší chlapík, přinesli čaj a židle, usadili nás aniž bys stačil říct “hele jáfaktnechci,děkuju.” Jediný anglicky mluvící se ukázal být ten týpek. Tipuju tak kolem třicítky, vyprávěl o čaji, přípravě a vyptával se : „odkud jste chlapci? Co vás sem vede?” Taky sme se dozvěděli, místní dost navykli alkoholu a neměli by sme  raději lítat po venku na večer, bejvají dost agresivní k cizincům. Moc jsem tomu nevěřil, ale zkoušet se mi to taky nechtělo. Asi po dvaceti minutách se zvedáme, že už zase půjdem, místní se loučí a zvou na další den, dáme prý čaj a trochu nás provedou. Bishal, náš starý průvodce, se nás ujímá znovu, chce nás zavést na jeho čajovou plantáž, i když jsou všude kolem. Docela chváta a jen tak prohazuje různá slova, zkoušeje nám vysvětlit jejich význam. Šplháme se prudkou prašnou ulicí směrem nahoru ku siluetě velkého domu, co to je? Nemocnice? Škola? Bishal jen pokyvuje hlavou “Haha” ať už řeknu cokoliv. Dostali sme se na hřiště, mladí kluci pobíhali za mičudou, jsem to tipoval asi správně-škola. Vyškrábali sme se ještě na přilehlý pahorek Bishal ukazoval na druhou stranu kopce, na plantáže, zřejmě jeho, mával tamtěm dřívějším hostitelům a slunce zapadalo. Velká kulatá, žhavě vypadající silueta, znáš to z filmů, akorát chybělo sss. “Hey Bille, raděj bych zmizel, už se připozdíva a fakt nechci pokoušet štěstěnu s těma řečma o místních”prohodil sem směrem k Billovi, ten jen zakýval hlavou a vyrazili sme. Jó málem bych zapoměl, ještě jsme se rozloučili s Bishalem.

Další den sme tam už ale nešli, nevzpomínám si vlastně proč, docela mě to pak mrzelo, ti lidi vypadali fajn, ale rozhodli sme se jít na opačnou stranu, nahoru do kopce. Hnalo mě to až na kopec, mlha, která padala vstříc naším tvářim, byla studená a zpomalovala naše kroky  čím výše sme se dostali. Přišla rychle. Prošli sme kolem domku, podlouhlý a taky to vypadalo na hospodu, a za zatáčkou jsem už zahlídl nějaký komín. „Čum támhle, co myslíš ten komín, je to fabrika na čaj?” zazubil se na mě. “Kámo máš recht, to bude fabrika na zpracování čaje!” Přímo před náma se vynořil kamenný oblouk z mlhy. Brana do areálu a na ní “Ilam tea factory” (bylo tam ještě něco, ale mám fakt blbou paměť. Bohužel je zrovna mimo sezónu, ta má podle slov majitele začít asi za dva tři tejdny. První jarní sběry čajů, ty parádní chuťovky, ani černý ani zelený, jak pro fajnšmekry. Miluju ty první sběry, jejich svěží vůně a to, jak tě dokážou rozveselit, jen přivoníš. To sme tu ke konci dubna, já myslel, že startujou sbírání dříve. Beze starostí sme se dostali do komplexu fabriky, betonová cesta nas vedla prudce dolu až k velké budově po pravé ruce. Tam sme nešli, po levačce byl menší bílý baráček s napisem “office”, zamířili sme tam. Z venku nic moc, ale jakmile sme se dostali dovnitř, červený koberec na podlaze, zdi byly pokryté malbama a sem tam fotografiema či mapou. Chodbička vyustila v prostorné kanceláři, kde vévodil velký, dřevěný stůl v ploše celý pokrytý papírkama, pytlíkama zřejmě se vzorky čaje, různýma složkama a kupama “bordela”, stál poblíž vstupních dveří, takže sme ho museli obejít, a všechny tři stěny byly osazené okny, takže sem měl výhled na celý areal. Za stolem seděl chlapík, tak ve středních letech, sako a vlasy ulízlé na stranu. „Dobrý den přátelé. Vítejte v naší malé čajové fabrice. Co vás sem přivádí?” povídá. „Zdravíčko pane. No tadyhle kamarád se zajímá o čaje a tak sme se přišli podívat, jak že se ten čaj vlastně připravuje. Nejlépe sem, do továrny, ale vidím, vy asi teď nepracujete.” “No přišli jste mimo sezónu, jen co je pravda, ale provést fabrikou vás přece jen můžeme. Stroje tady máme a i to je zajímavé vidět.” Trošku jsem s ním pokecal, Billy měl všeobecně problém, jeden by čekal, že se vynasnaží více ve zlepšování jazyka, ale co. Takže pak zbývala většina na mě. Manager mezitím co jsme rozprávěli zavolal nějakého pohůnka a ten, jen co dorazil, se nás ujal. Byl to starší chlapík, tester kvality čaje , jak nám prozradil, s malým knírkem. Ind, pocházející z Darjeelingu. Myslel sem si to, to ten knírek, Nepálci je nemívají. Mluvil docela slušně anglicky, ale občas sem ho neslyšel, asi echo té fabriky či co. Mě se to stává, ale navykl sem si neptat se a spíše se snažit vydolovat co že to ten týpek vlastně řekl. Prvně sme došli ke stroji na zavadání čaje. Takové velké síta, na které se čaj rozloží a pomocí tepla, honěného mašinou se nechává zavadat, další krok je rolování, to zas obstarává mašina, tlačící lístky k sobě a potom je posílá dírama dolů, o poschodí níž. Tam pracujou zřejmě další chlapi, kteří ten srolovaný čaj dají na rošty fermentovat a pak dosušit do obřích pecí. Nakonec se to balí do pytlů, jeden, mám pocit, měl pětadvacet kilo, a podle kvality se posílá na trh. Tahleta fabrika zpracuje třista tisíc kilo za sezónu. Kvalita určuje cenu, každopádně koncová cena pro fabriky je asi větší než pro farmáře. Ti, jak mě říkal Deepak, povykládám později, dostávaj vosumdesát rupek za kilo čerstvého čaje v bio kvalitě a polovinu za normální. Takže většina se snaží jet BIO. Průvodce nás vzal ještě do testovací boudy, malá místnost s pár židličkama a konvicí na vaření vody. Ukázal nám tři druhy čaje, jarní, letní a podzimní sklizeň no a já čekal. Myslel sem, že Billy mu řekne, aby nám teda udělal nálev, myslel sem si, že i samotný průvodce čekal, že mu řekneme, jen nikdo se k tomu neměl. Ticho. Ale dal nám dobrou radu, vemeš trochu z čaje do ruky, sevřešv pěstí a přes škvíru mezi prstama a palcem profoukneš vzduchem z plic. Pak to otevřeš a přivoníš, můžeš i zkusit. Ve Phikalu sme později vychatali jednu parádní restauračku, zhruba v půlce je slabá zatáčka a jeho barabizna stojí přímo tam. Na rožku. Oplechovaná bouda, podlaha jen hlíněná s výmolama, že by sis i namlátil, jít tam ožralej, týpek den co den rozpaluje oheň už ráno a připravuje všemožné pokrmy, co by sis jen mohl přát. Jerry, sladké zámotky, samosy, slané a plněné kapsičky, a různé dálovité polévky, omáčky, vajíčka. Jeho ženská poskakuje kolem, je trošku silnější postavy, ale zato veselá, úsměvy rozdává na každou stranu a dokonce sme jí naučili anglické slovíčko. “Tenk yu” ti řekne, i když platíš ty.

Ten její chlap se teda netvářil tak příjemně, vlastně sem ho neviděl jinde, než u ohně se samosou v ruce, ale pekl-vařil-připravoval božská jídla. Tam sme chodili častěji, i potom, co sme dorazili k Deepakovi. Tomu, ostatně, sem se ozýval a čekal nás v neděli. Do té zbývaly dva dny. “Co budem dělat, čéče?” “No půjdem směrem ku Dipakovi a přespímě někde na půlce cesty, co?Zní dobře, že?” povídám. Tak sme se do toho pustili, sbalili bágly a vypadli z našeho hotelu. Nebylo ani brzo, ani pozdě, pokud si vybavuju nějak kolem dvanácti. Zdrželi sme se,  paní domácí se snad vyvalovala či co, vypadala jako by se zrovna probudila, Bill srovnal účet a raději sme vypadli. Cestou sme se zastavili v tom krámku u cesty, to víš, parťák si vypěstoval solidní návyk. SAMOSA, “šoupni tam rovnou dvě kámo!“ No ale kam dál, zkoušeli sme to támhle, pak taky tam, ale nikde se nezdála být ta správná cesta. On mě to Dipak sice vysvětloval, i přesto jsme bloudili. No víš co, nikoho se nezeptáš, většina mluvících anglicky neví a zbytek tě směruje kamkoliv, jen aby pomohl. Navíc asi vyslovujem blbě, bo pokaždé jak vyslovím Kulung, Deepakovo příjmění, většina pokývuje hlavou a ukazuje “kamsi“. Pak to přišlo, postáváme zrovna na křižovatce, parťák brblá cosi jako obvykle a já ho zmerčím. Policajt. Ti vždycky pomůžou a hlavně správně. Jdu. Přes ulici je to kousek, on postává v davu a vykecává se, nespustí ze mě oko mezitím co pochodujem jeho směrem. “Dobré ránko, Dipak, Dipak Kulung, víte kde bydlí?“vypadne ze mě. “Hmm dóbry dén, Deepak mysliš? Ta fárma s čajem, kousek támhle je Áruboti, vesnice kde on býdli.“ Ti dva chlápci co postávali s ním se taky přidali “jéé, hele, my tam jédeme za chvilů. Přijede taxi, můžeté je s náma, chlapi, ale neni to daleko aní pěšky“ já posunkama naznačoval, že by bylo fajn vědět směr “prostě tůdma nahóru a poslední odbočka v dědíně do prava je ta vašé. Pak už jen róvně a tam se optáte dálé.“ “Pravda, máme dost času kámo, pudem pešky, když tak někde vytáhnem stan a přespíme“rozloučili sme se s touhletou milou sebrankou a upalovali daným směrem.

Celkem v pohodě jsme dorazili na tu odbočku, pak ještě kus směrem do prava dólu, tahle cesta už byla horší, jen prašná hlíněná. Strom u cesty, tři lidi poskakovali kolem, pak si všímám a prase. Né jedno, hned tři, chlápíci odešli, prasata uvázané u stromu. Chvíli to vypadalo, že je  podřezali, ale ne, to ony jen tak polehávaly. Až se před náma objevila první čajová pole, v levo nad cestou, skoro křičím na Billyho “šéfe, potřebuju oraz aaa cigarko, okay?“ Vyškrábali sme se hustým křovím nad cestu, parťák shodil věci a uložil se hned na první rovince zatímco já upaloval vobhlídnout ty čajovníky z blízka. To bylo poprvé. Rovnou sem si nasbíral asi hrst lístků. Většina z keřů je mi tak po pás, výše né, všechny jsou zastřihávané v oblých tvarech. Listky jsou zakulacené, špičaté na konci, stářím tvrdnou a nabírají tmavě zelenou barvu. Jako třešeň. Zřejmě jen vrchních pár lístků se používá, vím já? Voní však opojně, no jó, k tak čerstvému čaji se jeden jen tak nedostane. Chvilku jsme poseděli a zase zvedli kotvy, tohle místo nebylo na spaní. “Hele, dáme tomu kolem hoďky, hoďky a půl a pak to někde kempnem. Tady sme dosti vysoko, neměl by být problém s panterama, jak říkal Bharat v Almoře“ povídal Bill zatímco jsme sestupovali dolů na cestu. Jen sem mu kejvnul na souhlas, hlavou se mi honily myšlenky o Nainitálu a tom spaní venku, taky o tom, že sebou tahám celou cestu ten stan a že ho konečně zase použijem. Čím jsme se dostali dále od města, cesta se úžila a chalup ubývalo. Sem tam sme někoho potkali, já na ně jen se slovy “Deepak Kulung?“, místní se jen uculovali a pokyvovali hlavama směrem, kam sme šli, povětšinou se slovy “HAHA“. Šlapali sme pomalu, cesta se svažovala podel čajových zahrad, ztrácela se v odpoledním zapadajícím slunci, světlem jemně ozářená pešina vyvolávala mírné melancholické vzpomínky v něco prožitého kdysi, možná v minulém životě, znáš to. Nechal sem se unášet, šli sme mlčky, ze zatáčky před náma se vzdálen vynořil obrys někoho. Postava, muž či žena nevěděl jsem, přes hlavu měl cosi přeházené. Jak přicházel blíže poznával jsem trsy rákosu visícího na hlavě a ramenech té postavy a i obličej, vykukující zpoza, vrasčitá tvář bezzubého muže se na nás usmívala. Kolem se rozprostíral bambusový háj, stromy vysoké dobrých dvacet metrů se tyčily po obou stranách cesty a pomalu se houpaly vzduchem. Listí šustělo. “Ještě kousek a mohli by sme rozdělat tábor, tady je to dost příkré, žádná rovina. Nechci se zas ve spaní srolovat až na dno spacáku, chlape!“povídám Bilovi, ten jen kejvne a pokračujem. Náhle jsme vypadli z toho hájku ven, před náma se objevilo několik stavení, tak nějak rozesetých po stranách a prašná cesta, dost široká na JEEP zrovinka projíždějící kolem. Co to kecám, i na tři. Sešli jsme na ní, dali se směrem dolu doprava, minuli dva malé krámky míříc směrem tam, k té hromadě bambusů. Něco mě tam hnalo, vnitřní hlas co ti říká “bež až tam, uvidíš, to bude co chceš.“

Stanuli jsme na vrcholku písečného schodiště, koukali dolů na lidi, sedící na lavici před hezkým dřevěným domem. Vteřiny bežely. Je to ono? Šlo mi hlavou. Pak, když sem rozpoznal lidi a uvědomil si angličtinu, věděl sem. “Heey, jestli hledáte Deepaka, ste tu správně!“ zakřičel někdo, „helé, další týpci přišli, paráda supeer, aspoň nás bude víc“ ozývalo se z dola zatímco jsme slézali. Před barákem je malý plácek, lavička pod střechou, lavička pod oblohou, asi čtyři vysmátí lidi, chci říct holky, kámoši na tripu, z Kanady, Anglie, Polska. Momentálně je tu préj třináct lidí, teda i s rodinou. Jeden týpek z Itálie, jmenuje se Carlo, malý vysmáty a fousatý chlapík, Deepak, Kaushila, jeho žena a syn Samyog a holky. Tý jo čéče, HOLKY z celého světa, přímo před tebou. Samyog je přátelský, asi desetiletý klučina, dost chytrý a zároveň hodně zvědavý, ptá se tě uplně na všechno. Za krátko se z domu vyřítil i Deepak, sympaťák v kšiltovce, co se furt, fakt furt kámo, směje. “Ahoj chlapi, vy ste příšlí brzó, ták brzo. My tu némamé teď postele vólné. Jeejej, sem vám řikál, až v nedělu “ vybali na nás Deepak. “Ahoy, já sem Billy, támhle to je Jimmy. My sme chtěli přespat venku, netušili sme, že tvoje vesnice je tak blízko Fikkalu. Roztáhnem stan někde tady a přenocujem, okay?“ povídá Bil. Postáváme venku, prohlížíme se navzájem, Deepak něco zabrbla “ Achchey, to se nějako údělá. Dáme si čaj. Kaushila, postav vodu na čaj!“ a zmizí ve druhém, kolmo k prvnímu domu postaveném, nižším domku. Stojí vlevo od hlavní budovy, zřejmě kuchyň či co. Chvilku kecáme s lidma, teda kecám, Bill je ztracený, až Martina, zlatovláska s kudrlinama a hezkým úsměvem nadhodí „A vy ste z česka, nie? Já pochadzam zo Slovenska, ale teraz žijem v Cardiffe, už dluho, několik let.“ Usměju se s pohledem směrem k Billymu, “ svět je ale malý, to ti povím.“ 

Click here guys, one of the good songs

Travelling between the TOWNS, I call them towns ´cos got used indian cities-overcrowded on each step, takes they say up to seven hours but trully up to nine. We´re leaving early at morning that arrival time was about three, still enough of time to find a hostel there. Most of the way was monotone, you know, a village many houses, country side many trees, we´re riding on flat.But that had changed several hours later, we claimed up to hill, crazy maan if you looked out from a window you saw just the very edge of road and deeep deeeeep abyss, my god from time to time we had to ride only by two wheels or what because it looked really dangerous. I´d been scared, sunk into my seat and prayed all the Hindu gods. The driver wasn´t mad, it is totally normal to horn and outrun a lory driving as slowly as possible ´cos you´re riding up to a hill even if a bend doesn´t allow you to see behind. Just blow horn here in a case you meet someone you or he normally slow down or stop. Our driver DID it. Once we reached the top the bus got speed up I was looking out, out there was beautifull valley, threes spread over, line of the mountains had been going cross the horizon. The sun´s shining into my eyes I saw green, blue and a small yellow stars‘ falling down and coloured “OM” was flying and twisting on the firmanent. There man, behind the bend had been Kathmandu.

    

    

    

Capital was welcoming us like an urban village, you know, all its dusty, mugy road we rode. Lenghty we got into maze of streets further into the town, eyes widely open I was looking out. We´re riding somewhere, I didn´t know where we stop, probably bus stand. Half an hour later we got to bus stop what looked more like a small place between two houses. Only two next buses stood there and many cars. After we got out I realized the cars were ocuppied by divers, a taxi drivers man. Okay, let´s do it, have to go to Thamel. There´s a lot of cheap hotel despite this is the most touristic place. Four hundred first offer, head´s shaking, well fucking hundred fifty better. Got in a car and drowe away. A driver, strong dumpy man carried us maximally up to ten minutes, pulled over and threw us out with “Thamel is der guys, der behind bend” his hand gestured towards a tiny cigarette shop. He was away within one minute together with that bloody wheels, didn´t smile didn´t say anything more to us simply outwitted us. Baaah. “So mai frend!” I proclaimed, put the backpack on and struck out toward it. Billy was swearing awhile then caught up with me. We got into the labyrinth of narrow backstreets full of perfume, crowd swarmed there and back again, lots of motorbikes were zooming past them as well as animals. Everyone had blown the horn to people even dogs but not to COWS. That´s brilliant. 

  

  

We were drifted with the tide to a corner. There´s a man. Tall man, his eyes covered by sunglases but his smile widely open to us and toothless mouth said I´m your guy. He slowly walked up to us “Helou Sir, I hav good hotel for you, very good and cheap. Noting expensiv, up to yu. How much you want?” “Hi man, thank you, we could find something by self, thank you” “Oukay, I go with yu, look what yu want and then go and see my hotel. I have really good price, trust me. Wifi is there, AC too, television, everyting yu want, really!” We walked around several hostels, found the best one at the end. Hostel OSKAR. It means the sun informally in czech. 

  

Eight hundred bucks per night, the room we got had been fairly good, except rusty water coming from all the pipes what we did recognize later. Our caretaker had been young guy about twenty six, worn black biker´s jacket he had looked like a gangsta. But you know, he´d been very helpful, asked us if we felt comfortable and had good wifi connection. It´s such a good deal to stay there. We put the backpack away and went into the town. I forgot in front of the hotel was that tout we met awiting us. In a while he saw us the smile emerged on his face again. “So guys, yu want see my hotel now?” “ No mister, thank you but we´ve already checked in here. Sorry” “ Really? How much yu pay here, hmm? I can give yu lesser price and beder service! So maybe tomorrow? I go around here and see yu, okay?” “ As you´re saying, maybe tomorrow (no why?) see you.” Actually we wanted to checked into a hostel in neighbour, there´s full. Nevermind, forgot it. We bought some food in local minimarket we found just few meters beside the hostel. I laid down tired from, no I´m lying you, what did we do? Playing cards or whatever. OOOMMM... I awoke from a deep deeep sleeping to a sunny day. “Today´s nice, isn´t it? Do you wanna go with me, there´s a sanctuary complex called Swayam Bhunath, a bit above Kathmandu only two kilometers far from here. Come with me, dude!” 

  

                                 

  

It was early we awoke so that we went. Nice stroll with the sun´s rising up on the background of awaking city. A girl´s walking at a lonely street, the girl garbed in a beautiful coloured sari, perhaps green with a big red polka dots. A mammy´s kindling fire to support the family and silhouete of the place we´re going was dazzling ME by its huge shape against the morning sun. I love morning fresh walks. Swayambhunt is a temple complex with peace pagoda, maybe the biggest pagoda in Nepal, i´m not sure man.While we´re walking through a wood vegetation at the outskirts a girl or better to say young woman quickly emerged in front of us, running toward somewhere just beside me and Billy. We appeared down in front of tremendous  stairway runs into somewhere on the hill. Many people were sitting, jogging, eating, feeding there in that time you know, it was maybe about half past six or whatever, no one was noticed us, they continued to do what they did. One step, come one. The stairway were surrounded by the statues of Lord BUDDHA, oh my lord! And loads of monkeys everywhere. I felt unknown energy flowing into my body, into my soul. I took the stairs by two or three instead Billy was deeply behind me. I guessed that place called me to go there, to be there, to meditate there. One step, second step, third step, milions of steps like a mantra, like a life you can live. 

  

  

Can be a polite man, can be a thief, can be a murderer but everything is a way. What is a definition of the word way, do you think it is only describing of a path from somewhere to anywhere or description of ev erything, everything like why the firmanent is blue, or why I perceive the blue is BLUE or grass is green. Later I´d been talking with a sage man he told me the way is everything, not only traveling but also staying at one place but found a family or whatever and just living. Living simply without a big expectations, you know you can expactate that the things will work properly or something like that but you can´t wait people will do everything you want, better to say you think. Oh, I was almost running toward the temple I did not know. I think I was drawn up by the higher power or, you can say, God. We reached a guard booth, I didn´t mention there in Nepal and India is left handed traffic, that´s very important, but we used to walk at a left side so the guard both emerged at our left side. “What the hell is that, man?” We took a look and realized the entrance is paid, not much you know dude, it´d been two hundred buck for us and ten bucks for local. Billy turned RED man, you didn´t see that “ Why do we have to PAY for this and they do NOT have? It is too much.  don´t have to pay anything into a church in czech as well. Really much for fifty years old hut, dude! Wuuuuaaa.I do not go with you! Definitely” Terrible expression appeared at his, this time, ugly face, he sat down on a guard´s bench and said rudely toward me “ I´m paing your ticket but don´t go with you!” Okay, I did go alone. Didn´t mean anything for me, just you know imagine you´re getting into a country you´ll probably never come againg and saying SCRAP like that. My opinion-They are mostly buddhist in Asia, they have “better” price for most of Asian people and “Western” Christian people have to pay more. Still don´t see that? It is clear they support their religion and tourism from their countries but if you´re from another religion why you can´t pay a little bit more. Do you know what? Two hundred bucks is one dollar or whatever, then tell me, is it really too much? Fuck it man.

                         

       

                        

The time I crossed the line was like everything stopped, or was more slowlier. I saw many runners around me like in a slow-motion actually everything was like that. Huge peace pagoda, or a Stupa, had emerged in front of me, its golden ornaments. A big white cupola about forty metres in circumference, then a  cubic shape had risen up four- pair of eyes look into the blue into the four cardinal points symbolizing that the Lord keeps order us and our material world. The eyes are blue coloured and whole stupa is up to twenty metres high. Small square surrounds it is full of people, usually, even I was there at morning there was a street seller, a woman´s feeding pigeons and monkeys hanging about, dogs are catching them, they´re playing everywhere that seems more like hunting sometimes, monks are going around the stupa turning with a prayers bell within their everyday walk, simply rush. The sun is slowly rising up above the city its rays shine through all that green leaves what trees have down on the earth and its people to give us power for next day and the stupa here pays tribute to it.The complex is broaden over the hill top with many many temples and houses. Okay, lets go, first thing what catched my attention was a man standing at side of building looked busy. He´s unpacking his stuff right now, all that nice necklace, rings and other stuff. But CHAI. I saw chai niice. While I was walking at a small streets and drinking tea I saw next other stupas, only little version doesn´t matter, right?  At a place where a woman meditated in circle walking of another stupa I sat down and relaxed. Several monkeys, some older were simply sitting and did whatever meantime youngest of the group were capering together at a wall standing at edge of flat, hanging down, juuump, from a tree, I didn´t realized, they´re so fast. “Come oon Mike, that´s my branch, I´m gonna push you down, look forward” Jim, the monkey offspring frowned. 

  

  

I climbed up to a little sqaure or what, trying to get on another side. It looked really diferent, normal houses had laid round me, water well at a middle, silence had been spreading nor bells I´d heard. Suddenly! Woof! Woof! Woof! Unexpected barkling and a dog had emerged. Barkling to a group of monkeys siting on closest sheet shelter. Or me? Frightened I run outta here. Run toward down, hurted with shit in my pants I realized there´s a way to the right. “Right man, easy calm down, nothing´s gonna happen” I appeared in front of that temple I saw.Praying flags had been hanging in front of red building, the temple had been built from red burnt bricks, red roofing tiles up there, few statues presented a lion or dragon, seemed me more from China, had stood and guarded the entrance gates for ever and ever. A monk´s, going round the prayer wheels, smiling shortly to me and returned to his meditaiton. In a prayer hall, because that building had been simply the shelter for monks within meditation, contained several windows toward city with magnificant outlook. The floor hadn´t been covered  by a carpet so if you wanna practise have to use a zafu. Actually while I was there a man or some men meditated. Light sound of mantra had floated in air, “Om mani pae mey hun” calmness of that place´d given off love. I´d spend lots of time, I wanted to meditate with them on the other hand Billy´s waiting me. Oops, he could wait longer. 

  

  

I didn´t know how I left the areal. I went just down the stairs and was out. I was roaming adjacent park looking for a golden statues of three Buddhas. Didn´t succed. So I went back, a guard checked my ticket-I walked through different gate and walked around one time more. Again, I didn´t understand I appeared at the gate like before, at the bad side. “hei sir, yu go lika erratic Dutchman, do yu lika our templs?” “Yep, good morning, I love this place, I like to walk around. I must run to meet my travel mate, have a nice day!” I noded toward the guard. I run through to next guard booth. I catched Billy sitting at a same bench, same position. “Hey dude, are you waiting long?” I asked him “Yes, of course, but I was reading and talking with the guard. It´s a nice guy, told me he´s got two kids and his wife has to work outside, gathers wood and stuff around while he´s here. You know, he don´t speak english well, but even me. And we talked slowly. He was telling me a bit about situation here, something I didn´t understand him you know, mostly did. His life is as hard as lifes of many people here. I´m not sure he´s from Kathmandu, can´t remember...” he answered excitedly. I´d been happy for all the moments like this I felt he really enjoyed when he was telling me he had a conversation and so on. We went back´cos we did a deal, first Swayambhunat, then breakfast I had to make it and trip into the streets then. So we did. Billy remembered we had to manage a bus to Ilam, for luck thanx to our hostel keeper, such a good guy who managed our tickets and not only that. Later man. We´re hanging in the streets, it was a holiday that day or what´cos a park was closed, actually everything was closed, I mean all the monuments even when Kathmandu has no much of them or I didn´t know. 

                                  

  

                                

Ahh, I almost forgot, we hit the road toward city centre, to see Durbar square. We took a rikshaw, CYCLO rikshaw even Billy did not want. 

                               

He rode with us through narrow backstreets, I think all streets are backstreets here. Several roads are wide and totally choked up by cars, the rest is tiny, narrow mugy or usually dusty ways. Got into there  and of course, the entrance there´d been paid. Seven hundred bucks wanted a girl at a corner in a little fee both, the cops were standing everywhere patrolling. “ Oho sir, I hev beter price for yu, here is sixteen hundred per two and I can give yu tousand. Of cours with guider, I take yu to templ, king palace..”whispered fatty dealer´s appearance. Billy turned to him and back went to ask that girl or what. He looked at me. “No man, this is still much even with your guidance. Nine hundred you´re saying? Hmm, sounds better, but still” I walked to “mai frend” standing at the booth “oukay, eight hundred” I heard ugly grinned. Billy hassled with her, my head full of his yellings. “ Run away!”I screamed and run away. The tout or whatever he was we left screamed behind our heels, I took a look to right and headed there, Billy followed my back “ Damn it! Did you hear him? Eight hundred per both dude“ he offered. “No, no, was asking that girl if there´s any discount you know, she said she couldn´t and my english, you see, it takes long time to understand in fact.” Unfortunately the narrow alley I headed for was leading us to guarded Durbarsquare so we turned again into a small alley’s leading us into obscure nowhere.I did not know where we were and what a place we were walking for just Billy was telling me still „I know where we are going.“We emerged on a wide street filled with folk a  while latter, the stalls were full of scrap and useless things everywhere, vegetables as well. 

  

                              

It is often there you know, i’d noticed they sort simmiliar things together so then, take this vegetable, you can find it in series of stalls, could be said at a next street as well but it depends on a city you currently are. We are strolling right on the opposite side of that „obscure“ alley, just somwhere. We were crossing the crowd, consisted of a many pales, how billy’d decided to call them. You know, something like slang. Nice girls everywhere dude, it’d been almost a problem to avoid them, i mean not to crash. We are walking at a snail’s pace talking about durbar,you know, all the reasons why to do not go there, we pass a corner of a next tiny alley, with its empty space, leads us away, just several dudes’s standing there and here as well. Eyes contact. A bald guy with his mate, looks brawny he’s perhaps from another country. We’re still walking onward continuing chat, „Hey men, how is it going? You look like you’re at holiday“ a bald guy’s joinnig us. I’m talking with him a while within I stopped to smoke. „Hei mister, you don’t look you’re local, do you? We wanted to go to Durbar, but the price is really high, we want to look somewhere else here, you know. What about you, are you at a trip here, or what?“ I’m asking him. „Hmm i know, there’s nice place, oh great place full of old buildings, but expensive a lot. No guys, i’m local, well i have a store here but living in Pokhara, right? You guys, you are from America? Your dreadlock are awesome man, I wanted same a long time ago, but you know the warm here and travelling of course, it is better by my way“ grinned toward us. Billy smiled like usually when somebody talked about America, with the idea that someone is curious only about dollars. „No  dude, we are from Europe, from Czech. What exactly do you sell, or you own it only?“ „Ahha, I was at Germany, I know Czech as well, actually my cousin lives there.right now. And i got a girl from Prague you know, but girls are crazy. She wanted something different, i did not know what. So for information I love Pilsner, i mean that one from Pilsner even when german pilsner is good too. You know what guys, let’s go and see my shop, it is right over there“ he pointed tither a glass shop window covered by a golden writting. I did not attention anything, just an idea rode through my brain. We were talking so on about beer, germans as well, his familyand cousin, within he led us inside, gave a seat and asked „woud you like a tea or coffey guys? No, okay nevermind. Hey Mandeep, bring this to Kausuba please. So look, i have a great offer only for you. Me with cousin want to get started our business at you, in Europe, you now. New market, new possibilities, a lot of demand and I can ensure you will earn three times more money then here. So i’m selling you that beautifull stones, yes real gold with opal“ a palm covered by several  gleaming jewels, siver, gold and some with pretty small coloured pebbles. „ Look, that my cousin in Czech as i told you, you just carry that jewels to him and he will give you really more money then I want from you, right?“ Immediately i heard that i realized where i read that, looked to Billy „padáme čéče!“ I said abruptly. “Cože? Co? Proč mě taháš pryč, vypadá to zajímavě, nádherné šperky.” “Dělej, padáme pryč, vysvětlím ti to potom.”I forced us got out, directed „runing“ away again. “What the hell? What are you doing?“ Billy said little bit angrily. „You didn’t realized,did you? I’ve read about that in the guidbook, it was clearly visible. I mean „ My cousin lives in Czech, i love your beer, I’d got a girl there...“That is obviously a swindler dude!“ I answered. “Ahha, I was thinking such a great coincidence and so on.“ 

                         

                              

                              

It amused us until we reached Thamel where we met that glasses guy again, he in turn offered us his hotel. „I’m sorry man, but we’ve got the acommodation.“ “Hey Sir, it don’t matter. Yu say them no and going with mí. My hotel better.“ That lunatic’s telling me. He disappeared behind our back while we ignored him, I hope he won’t appear. We did get out next day, not at morning, eighteen hours loong pilgrimage to Ilam was waiting us, boarding time was at three. The hotel fellow had been so nice that he managed a taxi and rode with us at the end. We stopped at a busy „Pokhara road“ roadside and he said he’ll rather lead us to our busstop. Lately i was really glad he  did that because what he described like the stop was only the roadside beside of a petrol station and buses had been riding to and fro stopping directly on the highway just as close to the side as posible, better to say riding very slowly to give a chance to last folk borded. The only one recognizing sign was a bus mark, direction of riding was, of course, written nepali. Moreover dude, numbers as well We’re standing and waiting almost half an hour there,nervous, while, damn it whatsis name? He was calling somewhere. „So guys, the bus‘ comming after half an hour. Would you like to sit over there into that stall? Its owner is my friend.“ „Let’s go!“ I noded. We crossed that busy highway again and got into the “store“,better call it „general store“ ‘cos there’s just everything you know meals, drinks, drugs, chewing tobaccoes full sort and chai. I did hear that people of Nepal say „CHIA“.it is totally everywhere. 

  

  

  

Fast meeting with the owner and we are sitting waiting tea right now. „You know what, that is common in Nepal. A bus driver has a problem on a road, something bad occured so then he reach even hour later.“ Our hotel keeper was telling me, I’m gonna call him Johnny. He look like that, shorter hair, black, undone, rock’n’roll jacket and jeans and his accent, i thought, had been american. He was telling the stories about everything, as he visited his sister in America, i do not know where she lives but she studies there. I‘m lighting up a cigarette.He looked at me, a small starshine in eyes. „Buy me one cigaret too. I smoke little, but I’m going there over the counter you know, my family lives here and i don’t want them to know I smoke.“ Hesasid and disappeared behind that stuff. We run back tothe bus stop after a while, our bus was there right after three minutes, Johnny helped to get the bags inside, said goodbye with huge hug and wished us a good trip. Then disappeared again. I did’t meet a hotel keeper like he was. „Nice guy, rigt?!“Billy was just noding.

                 

                 

Good news for everyone, i've been asked to  writte in czech again, actually i'm lying it's better for me, you know, faster and more continuous. So next time it'll be in czech language again. If someone's ending here and is curious to read